Časopis Myslivost

Unor / 2007

Jaké posuzovat početní stav zajíců?

Myslivost 2/2007, str. 14  Oldřich Kučera
Pod pojmem „stav zajíců na prostorové“ můžeme rozumět několik údajů: 1. počet jedinců na dané ploše, 2. stav zazvěření odpovídající nebo neodpovídající úživnosti celé honitby, 3. jakostní a zdravotní stav zvěře, 4. lokální a pomístní stav, 5. velkoplošný stav, 6. maloplošný stav, 7. počet jedinců v celé honitbě, v okrese nebo kraji, republice, apod.
Z uvedeného přehledu je patrné jak je důležité hovoříme-li o "stavu zajíců", používat pro konkrétní skutečnost odpovídající přívlastek tak, aby nemohlo docházet v určité honitbě ke zkreslování daného stavu.
Jedná-li se o stav zazvěření nebo stav početní v určité honitbě, je nutné si uvědomit, že se jedná o stavy zajíců, kteří jsou prostorově a časově na danou část vázání a určitým způsobem jsou i závislí na vývoji daného stavu, který může být tvořen více populačními jednotkami, které mají mezi sebou pouze nepatrný nebo vůbec žádný kontakt. Jsou to tzv. maloplošné stavy zajíců. Jejich velikost je závislá na úživnosti dané lokality. Za příznivých okolností se může na takové lokalitě nacházet i několik jednotlivých zaječích stavů, na sobě zcela nezávislých. Jeden stav přitom představují všichni jedinci nacházející společně na té územní části, kterou považují za svoje domovské teritorium. Velikost takového stavu je podmíněná jak již bylo uvedeno, úživností a konfigurací terénu. Tato hodnota však podle určitých pozorování nemůže být trvale překračována.
Velkoplošný stav tvoří všechny populace zajíců nacházející se v honitbě. Počet jedinců na velkoplošném stavu dané oblasti je obvykle odpovídající prostorové struktuře území a může mít stejně tak jako maloplošný stav určitou maximální kapacitu, která je více nebo méně stálá.
Vývoji stavu zajíců lze porozumět, jen tehdy, bereme-li v úvahu všechny maloplošné stavy v dané honitbě. Rozdělení honitby podle jednotlivých maloplošných stavů je důležitým opatřením k lepší kontrole vývoje celkového stavu zajíců. Spolehlivé ohodnocení tohoto vývoje je základním předpokladem účinné péče o stav zvěře v honitbě, a to hlavně pomocí porovnání údajů získaných sčítáním zvěře před započetím lovecké sezóny a výsledky odlovů. Pro velikost početního stavu je důležitým ukazatelem počet nově narozených mláďat na jednu zaječku, tzv. velikost reprodukčního ukazatele. Neméně důležité je procento úhynů starých i mladých zajíců - tj. přírůstek a úbytek. Dále je pak třeba do těchto výsledků zahrnout i možný počet případně migrujících jedinců. V jednotlivých místních stavech mohou být početní stavy rozdílné. Obvykle bývají charakteristické pro danou územní část. Součet sčítaných maloplošných stavů pak představuje stav velkoplošný.
Krátkodobé kolísání početních stavů v průběhu jednoho roku může být přirozeným jevem populace zaječí zvěře. Nelze proto z krátkodobých kolísání stavů usuzovat na dlouhodobý přírůstek nebo úbytek celkového množství. Toto kolísání bývá způsobováno různými vnějšími i vnitřním činiteli.
Vnitřní činitelé jsou dáni prostorovou a sociální strukturou zajíců a vlastnostmi typickými pro tento druh.
Působení vnějších činitelů může mít svůj původ v nepříznivé změně životního prostředí zvěře. Tak např. úhyny mladých (juvenilních) zajíců přímo nebo nepřímo mohou souviset s vnitrodruhovou prostorovou a potravní konkurenci. U vnějších činitelů se bude především jednat o následky antropogenních činností, z nichž významnou úlohu hraje opakované sečení a sklizeň zelené píce a sena pro dobytek na přilehlých zemědělsky využívaných pozemcích. V nich zajíci nacházejí téměř ideální životní podmínky od svého narození do doby, než je nasazena těžká mechanizace měnící tento zaječí "ráj" na zaječí "hřbitov". Nezanedbatelným způsobem se na krátkodobém kolísání stavů podílí povětrnostní podmínky panující v průběhu reprodukčního období. Dále pak neodpovídající poměr pohlaví skupiny zajíců, jejichž stav hodnotíme, což ve svém důsledku způsobuje menší počet plných zaječek a tím i menší počet vržených zajíčatí. Menší počet vrhů představuje snížené množství použitelného přírůstku, atd., který by bylo možné získat při odpovídajícím poměru pohlaví, např. uplatněním se možnosti superfetační gravidity zaječek. Konečnou odpověď na tyto skutečnosti, tj. zda se stavy zvyšují nebo naopak snižují, lze dát pouze na základě dlouhodobých analýz (nejméně pětiletých - raději ale za delší dobu), zahrnujících údaje z velké části honebního území. Pokud by docházelo k prudkému poklesu početních stavů za normálních okolností, nemusel by to být důvod k obavám. Vážnější ale je, děje-li se tak v současném, civilizačními vlivy značně narušeném ekosystému naší země.

Prostorové nároky druhu
Prostorové nároky zvířat jsou druhově specifické a dědičně fixované. Živočichové si pro uhájení života obsazují stálá nebo dočasná teritoria, která jim nejlépe vyhovují. Optimálním životním nárokům zajíce nejlépe odpovídají kulturní krajiny, na kterých se nacházejí pestré, mozaikovitě rozmístěné částí polí, luk a lesíků, s dostatečným množstvím potravy a přístupem k pitné vodě, do nadmořské výšky 500 až 550 m n. m., kde dochází k pravidelnému střídání čtyř ročních období, bez extrémních povětrnostních výkyvů (vysoká sněhová pokrývka, nadměrné horko, apod.). Malé lesíky nacházející se na stanovištích zajíců výrazně zlepšují poměry v krajinném prostředí jako celku. Ve velkých lesních celcích potkáváme zajíce více méně sporadicky. Zajíc se také vyhýbá vysoké a husté vegetaci a dává přednost pastvinám před kosenými loukami. Přizpůsobivost zajíce je značná, o čemž svědčí pronikání druhu i do vyšších poloh. Ve vyšších polohách má příznivější podmínky v rozdrobených lesích a křovinách, kde si vyhledává závětrné polohy, chránící nejenom před větrem, který jako každý živočich těžko snáší, ale i před nebezpečím.
Remízky nacházející se v dosažitelné vzdálenosti mají pro zajíce značný význam jako místo, v němž nacházejí potravu nebo bezpečí. Volba životního prostředí může být podmíněna i sociálními činiteli. Bylo pozorováno, že si zajíc během aktivity ve světlé části dne volí za svá stanoviště místa s odpovídající potravní nabídkou, ale mezi místy se porovnatelnými nabídkami si vybere ve většině případů takové, na kterém se nachází více jedinců vlastního druhu. Z toho je patrné, že přítomnost zajíců v určitých místech honitby není věcí náhody, ale většinou vyplývá z vnitřního uspořádání prostoru včetně odpovídajících možností navázání vnitrodruhových kontaktů. Lze se domnívat, že dlouhé pobyty určitého počtu zajíců na daném území mohou vést k postupnému využívání stanovištně vhodných míst, nacházející se v dosahu akčního rádia příslušného jedince. Ta část území, na níž i migrující jedinci zaječí zvěře v určitém časovém období nalézají útočiště se pak může postupem času vyvinout v podobu jakéhosi optimalizačního centra, jakoby přitahujícího k sobě další zajíce nalézající se v okolí. A v důsledku toho tak napomáhat ve svém sousedství ke vzniku a vývoji dalších místně usedlých populačních jednotek zajíců.

Populace zajíců - populační jednotka - hustota zasídlení, populační prostor
Jednotlivé populace zajíců tvoří určitý počet jedinců, kteří jsou ve vzájemném vztahu z hlediska času a prostoru. Jedna populace zajíců vyžaduje pro svůj vznik tzv. populační prostor, na kterém se pak vyvíjí jeden zaječí stav.
Hranice populačního prostoru mohou tvořit zčásti přirozené linie a zčásti vytvořené uměle, například to může být vodoteč, kopec, komunikace, souvislá zástavba aj., přičemž rozhodujícím činitelem pro určení populačního prostoru je celková struktura daného území, která ve svém důsledku může rozšiřování stavu zajíců bránit nebo naopak podporovat.
Na ploše populačního prostoru má každý jedinec možnost navázání sociálních kontaktů s jinými příslušníky populační jednotky jejímž je sám členem. Každý člen identické jednotky (skupiny) přispívá svým podílem k vývoji místně usedlé populace a současně je na jejím vývoji závislý.

Posouzení stanovištní hustoty:
- minimální hustota stanoviště
- 0 - 2 zajíci na 1 km2, u této hustoty lze předpokládat v dohledné době úbytek nebo úplné vymizení populace.
- kritická hustota - 2 - 6 jedinců na 1 km2 , v tomto případě lze očekávat úbytek. Při hustotě asi 5 jedinců na 1 km2 je roční čistý přírůstek na nule. Při ještě hlubším propadu početního stavu nastává tendence ke snížení nebo úplnému vymizení zaječí zvěře.
- malá až střední hustota - 6 - 14 jedinců na 1 km2, v příznivých letech lze očekávat roční přírůstek v průměrné výši 10 až 50 %.
- střední až vysoká hustota - 14 až 19 jedinců na 1 km2, roční přírůstek může dosahovat až 100 %.
- velmi vysoká hustota - 19 - 40 jedinců na 1 km2, za těchto okolností lze předpokládat, že jednoletý přírůstek může překročit až 200 %. Počítat s tak vysokým a nanejvýše úspěšným rozmnožovacím výsledkem je ale bohužel ve většině míst našich honiteb více než optimistické.

Domovský okrsek
je část území, na níž jednotlivý jedinec uplatňuje své životní potřeby, je jeho akčním prostorem. Velikost tohoto prostoru je odhadována na přibližně 300 ha a soudí se, že z celkové plochy využívá zajíc pouze její střední část, která může být podle vnitřního uspořádání veliká 10 až 20 ha. Literatura uvádí, že zaječky mají v průměru větší akční prostor než zajíci samci, což se dává do souvislosti s kladením mláďat. Uvedená hypotéza však zatím nebyla exaktně ověřená. Jednotlivé akční prostory se mohou navzájem překrývat, aniž by mezi jednotlivými místně usedlými zajíci docházelo k náznakům nepřátelského chování. S ohledem na možnost plošného zlepšení životního prostředí zajíce lze uvést velké množství druhově specifických skutečností. Předpokládá se, že každý zajíc by měl ve svém akčním prostoru, tedy v okruhu přibližně kolem 500 m, mít k dispozici vícero druhů krytiny a potravních míst. To znamená, že různé druhy extenzivně využívaných ploch se budou nacházet v rozestupech maximálně 300 až 400 metrů. Biopásy 5 až 10 metrů široké mohou dostačovat, ale bylo by užitečné k nim přiřazovat i širší pásy, které budou navzájem spojeny. Jednotlivé akční prostory se přitom mohou překrývat, přičemž hustota jednotlivých akčních prostorů může být pomístně různá.

Akční rádius - poloměr dosahu působnosti zajíce.
Jak uvádějí prameny, zajíc se od středu svého akčního prostoru vzdaluje přibližně do vzdálenosti 600 m. Průměrný akční rádius v průběhu celého roku je odhadován na 515 m. Předpokládá se, že se zajíc od svého stanoviště nevzdaluje dále než připouští vliv dědičně fixovaného způsobu chování. Zajíc jenom zřídkakdy opouští populační prostor své skupiny. Vzdálí-li se, vrací se brzy zpátky. Úmyslné přeběhy do sousedících částí území nikdy nedosahují větších vzdáleností. Nervová labilnost způsobuje, že zajíc snadno podléhá stresu a právě pobyt v jemu neznámém prostředí je pro něj stresujícím zážitkem. V neznámém okolí se stává velmi plachým, a to tím více, čím více se bude vzdalovat od středu populačního prostoru své skupiny.

Sociální skupina.
Základním požadavkem přírodních zákonů je zajištění kontinuity života, tj. rozmnožování. Za tím účelem se v období vyhraněného pohlavního tlaku sdružují jednotliví zajíci do skupin, v nichž dominantní úlohu hraje k honcování připravená zaječka. Skupinu čítající nejméně dva a více jedinců různého pohlaví, seskupených kolem jedné zaječky na ploše asi 2 ha veliké lze již podle Pfistera (1984) považovat za sociální skupinu. Definice vychází z toho, že zajíci z takto určených skupin mezi sebou používají ke vzájemné komunikaci svých smyslů - sluch, čich, hmat a zrak, jako prostředků umožňujících jim blízký vzájemný kontakt. Lze předpokládat, že i úspěch rozmnožování může mít určitou spojitost s tím, zda se zvířata dokáží mezi sebou odpovídajícím způsobem dorozumět. A zda i uvnitř skupiny vládnou dobré "přátelské vztahy", jako předpoklad úspěšného honcování.

Věrnost stanovišti:
každý živočišný druh je do určité míry věrný svému původnímu domovskému okrsku (stanovišti), protože zde nachází trvalá místa pro pastvu i pro odpočinek Pohybuje se na dobře známých trvalých ochozech, zná všechny únikové cesty a různá místa vhodná jako skrýš před hrozícím nebezpečím. Zná své sousedy, s nimiž se na ploše stýká. Proto, jak je patrné z výsledků pozorování, si svá stanoviště zajíc volí tak, aby na relativně malé ploše nalézal vše co pro život potřebuje. Zajíc má podle všeho vynikající orientační schopnosti, které mu umožňují, opustí-li svůj domov (stanoviště svého rodu), poměrně rychle a snadno nacházet zpáteční cestu k domovu. Jezierski, (1965) v této souvislosti uvádí, že je až neuvěřitelnou skutečností, že značkovaní zajíci odchyceni v západním Polsku a vypuštěni na severu a východě Polska se za určitou dobu objevili v místech, z nichž byli vyvezeni. I když předtím byli přepravování stovky kilometrů na korbách aut nebo vlakem. Z toho dva zajíci se vrátili ze vzdálenosti 230 km a další až z neuvěřitelné vzdálenosti 460 km. Na zpáteční cestu k domovu se vydali okamžitě, jen co se svými běhy dotkli pevné země v místě vypouštění. Je pochopitelné, že na této strastiplné pouti mnozí zajíci zahynou, neboť se stávají kořistí různých predátorů nebo je smrt zastihne při přecházení komunikací pod koly aut. Někteří skončí i jako kořist pytláků a podobně. Pro ověřené případy, kdy se zajíci vrátili zdaleka zpět do svých původních domovských honiteb existuje mnoho různých vysvětlení, z nichž některé do říše pohádek, ale některé mají zcela racionální jádro. Bylo by možná velmi zajímavé, kdyby se o podobné zkušenosti podělili naši čeští myslivci.

vychází v 5:18 a zapadá v 20:54 vychází v **:** a zapadá v 12:52 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...