Časopis Myslivost

Unor / 2007

Navštívili jsme OMS Děčín

Myslivost 2/2007, str. 58  Kamila Kaasová
Děčínsko patří k nejmalebnějším regionům České republiky. Romantická krajina Labských pískovců, Českosaského Švýcarska, s množstvím turistických chat i starých kamenných rozhleden prozrazuje dlouhou tradici výletů do zdejší oblasti. Je zde nespočet poutavých míst pro obdivovatele přírody, turisty či třeba horolezce. Tajemná údolí se zurčícími potoky, v lesích plných zvěře a vzácné květeny. V tomto území s nadmíru rozmanitými přírodními charakteristikami spravují své honitby myslivci patřící pod Okresní myslivecký spolek v Děčíně, jehož správný chod zajišťuje jednatel Čestmír Vondráček.


Mohl byste mi na začátek říci kolik myslivců a na jaké honební ploše v okrese Děčín hospodaří?
V současné době máme 927 členů, celková výměra honební plochy je 70 868 ha. Tato je rozdělena do 54 honiteb. Nejvíce honiteb bylo uznáno Pozemkovému fondu ČR a Lesům ČR, s.p. Hradec Králové. Dále vzniklo 12 honebních společenstev. Honební společenstva a Pozemkový fond své honitby pronajali většinou mysliveckým sdružením. Lesy ČR také, ale stále zde přetrvává i systém režijních honiteb.
Státní správa myslivosti je rozdělena mezi čtyři pověřené úřady - Magistrát města Děčína, Varnsdorfu, Rumburku a Správu Národního parku České Švýcarsko. Národní park spravuje 8000 ha honební plochy, na které hospodaří samostatně a podle svých pravidel, ale některým našim myslivcům dávají povolenky k lovu.

Funguje spolupráce s pověřenými obcemi tak, jak by měla?
Musím zaklepat, že spolupracujeme perfektně, dokonce referent v Rumburku Ing. Zibner je místopředsedou Okresní myslivecké rady. Okres Děčín je dost protáhlý, z Rumburku je sem daleko, takže jsem tam jednou měsíčně jezdil na úřední den, Ing. Zibner to potom za mě převzal, takže tam jezdím jenom, když je opravdu potřeba. Rumburk byl samostatný okres do roku 1960, takže tamní myslivci jsou trochu patrioti, ale nemají snahu se trhat, jen si raději vše vyřizují u nich. Varnsdorfští jezdí také do Rumburka, protože to mají blíž. Sice došlo ke zrušení okresních úřadů, ale okresy zůstaly. Takže policie, evidence zbraní, katastr nemovitostí, pozemkový fond, oddělení ministerstva zemědělství, to všechno zůstalo v Děčíně. Policie také vychází myslivcům vstříc a dělá jednou za čas úřední dny v Rumburku, vybere například žádosti o zbrojní průkazy. Tady na Děčínsku, které má největší podíl honební plochy z okresu, je na životním prostředí nový referent, čerstvý absolvent vysoké školy, který je rád, že s ním spolupracujeme, protože mu usnadňujeme začátky ve funkci. Máme evidenci mysliveckých hospodářů, statutárních zástupců honiteb, jsme s ním stále v kontaktu. Vím, že na jiných okresech bývají problémy, my je tu naštěstí nemáme. Výborně spolupracujeme i při pořádání chovatelských přehlídek a výstav.

Podařilo se vám, i za pomoci státní správy, dobře sžít s novým zákonem o myslivosti? Proběhlo uvedení honiteb do souladu hladce?
Ano, sice se některé honitby rozdělily, jiné sloučily, ale protože se zachovalo opční právo, ve většině případů zůstalo všechno při starém. Všechno se díky spolupráci se státní správou vyřešilo jednoduše a krátce. Honitby se uvedly do souladu bez zbytečných průtahů.

Je skvělé, že tak dobře vycházíte s pověřenými obcemi, jsou podobné i vztahy se Správou Národního parku České Švýcarsko?
Národní park byl vyhlášen teprve nedávno, v roce 2000, předtím tu byly chráněné oblasti. Dost lidí ze všech skupin obyvatelstva bylo proti vyhlášení parku, protože to zvyšovalo různá omezení, nakonec se však park prosadil, žádné problémy nejsou a funguje ke všeobecné spokojenosti. Do jeho správy přešli lidé, kteří dělali dříve hlavně u Lesů ČR, jsou to většinou myslivci, dokonce i pan ředitel, takže s nimi spolupracujeme také velmi dobře. Nedělají nám žádné potíže a my samozřejmě dbáme na dodržování zásad chování v národním parku. Ze začátku jsme se trochu báli, že by mohlo docházet k nějakým rozepřím, ale nic takového se nestalo, což jsme velmi rádi.

Kromě toho, že máte dobré vzájemné vztahy s Národním parkem, dočetla jsem se na vašich webových stránkách, že máte i zajímavou spolupráci se Zemským mysliveckým svazem Sasko? Jak tato součinnost vypadá?
S německými myslivci jsme se vzhledem k blízkosti hranic scházeli často na výstavách, jezdili se dívat na naše akce i my na jejich, dokonce jsme v květnu 2005 v Moritzburgu, což je veliký lovecký zámek, bývalý vodní hrad, uzavřeli dohodu o vzájemné spolupráci. Sasové jsou velmi pohostinní, uvítali nás vyvěšenou naší a jejich vlajkou, proběhlo společné posezení v zámku i skvělé myslivecké pohoštění. Nyní spolupráce funguje tak, že když mají nějakou zajímavou mysliveckou akci nebo výstavu, pozvou nás, vypravíme autobus a jedeme se k nim podívat, totéž se děje i naopak. Člen Myslivecké rady Zemského mysliveckého svazu Sasko, profesor doktor Rost nedávno dokonce dostal vyznamenání od ministra Vondry za spolupráci s Českou republikou. K tomu jsme mu samozřejmě gratulovali. To je ta oficiální stránka věci, jinak příhraniční myslivci z obou stran nahoře pod Sněžníkem chodí přes zelenou hranici a navštěvují se navzájem. Mnohde mají bohatou příhraniční spolupráci. Zveme je na návštěvu třeba i na slavnostnější mysliveckou radu před vánoci. Máme však někdy problém s jazykovou bariérou. Dorozumíme se mezi sebou, ale když je nějaký projev, je třeba mít překladatele. Když se pak někde sedí v hospodě, už s komunikací není problém, jako to bývá. Sasové nás informují, jak to u nich chodí například s prohlížením zvěřiny, s jejím výkupem, s mysliveckým plánováním. Oni zvěř redukují velmi intenzivně, hlavně tam, kde se zemědělsky hospodaří, někdy používají i způsoby, které jsou pro nás nepředstavitelné. Třeba střílí srnčí zvěř na naháňkách, dokonce jsem slyšel, že jednou létal policejní vrtulník nad kukuřičným polem a hlásil jim, kde jsou prasata. Jinak však mají Němci podobné myslivecké tradice jako my, což je dobré pro tato setkávání. Země Sasko má 6000 myslivců. Stejnou roli, jakou má u nás Státní správa myslivosti, u nich zastávají profesionální myslivci, kteří na všechno dohlíží. Plány lovu dělají na tři roky. Jsou zvyklí ve všem se držet zákona. Myslivost je u nich výsada lidí, kteří na to mají. Na Lužicku je totiž, podle jejich slov, celkem vysoká nezaměstnanost.

Sejdete se při nějakých akcích všichni společně - OMS, pracovníci Národního parku, Sasové? Například na přehlídkách trofejí nebo při jiných příležitostech?
Se saskými myslivci se scházíme často, s pracovníky parku ještě častěji. Zrovna jsme měli 1. prosince okresní sněm, kterého se zástupci Správy NP pravidelně zúčastňují. I s konkrétními zaměstnanci parku máme užší spolupráci, například s Ing. Kolářovou, která pořizuje fotografie z akcí a pak je po večerech vkládá na naše stránky. Je také myslivkyně a kynoložka. Chovatelské přehlídky trofejí pořádáme společně, zahájení je slavnostní, zveme městské představitele, zástupce státní správy, všechny, kteří jsou do myslivosti nějak zainteresovaní. Zveme i německé sousedy, troubí nám trio trubačů, kteří akcím dodávají atmosféru po celou dobu trvání.
Na přelomu jara a léta, ale nejpravděpodobněji v měsíci myslivosti, tedy červnu 2007, připravujeme speciální výstavu ke stému výročí vypuštění kamzíka v oblasti Českokamenicka, proběhne tedy přehlídka trofejí, při ní výstava a odborný seminář o kamzíkovi. Před sto lety hrabě Kinský dovezl kamzíky na Českokamenicko, kde jsou skalnaté kopce a kamzíci si tam dobře zvykli. Je to krásná zvěř, rarita, ze začátku jsme měli potíže, při zřizování parku, že jsou kamzíci introdukovaná zvěř a nemají tu co dělat. Nakonec rozum zvítězil a bylo rozhodnuto, že když už jsou tu sto let, tak tu mohou být dál. Jsou hlavně v honitbách, které patří Lesům ČR a velkou zásluhu na jejich dobrých stavech mají lesníci, kteří se o ně starají - Josef Friml, Zdeněk Řezáč a další. Také se vyskytují v honitbě Divočák u České Kamenice, tu má pronajatou od Lesů ČR myslivecké sdružení. Část kamzíků žije i v honitbě Národního parku.
Výstava o kamzíkovi a chovatelská přehlídka se budou odehrávat na překrásně zrenovovaném Děčínském zámku, který byl donedávna v hrozném stavu, vystřídalo se v něm několik armád, což se na něm zle podepsalo. Nyní patří městu, které jej zrekonstruovalo, jsou v něm překrásné prostorné sály, ve kterých nám bude umožněno vystavovat, takže věříme, že to celé akci dodá patřičnou důstojnost.
Českokameničtí myslivci chtějí uspořádat i svou vlastní výstavu o kamzících, mají na tyto účely Myslivecký dům, ale poté nám své materiály a trofeje zapůjčí. Je tu jen problém, že ty význačnější trofeje po převratu většinou lovili cizinci, takže jsou pro nás nedostupné.

Sto let chovu kamzíka je významná událost a výstava bude jistě velmi zajímavá. Červnový termín jste zvolili jen pro tuto zvláštní příležitost nebo pořádáte vždy přehlídku trofejí začátkem léta? Střídá se místo pořádání nebo je stále stejné?
Jeden rok jsou, jak my říkáme, nahoře - tedy na Rumbursku, letos byla ve Varnsdorfu, druhý rok bývá někde dole, tedy na Děčínsku. Takto se pravidelně místa střídají. "Dolní" výstavu míváme v obci Kámen, kde je myslivecká hospoda, s pěkně vyzdobeným sálem. V Děčínském zámku budeme letos poprvé. Na přelomu jara a léta děláme výstavy z praktických důvodů - velké sály se v zimě nákladně vytápějí, takže čekáme radši na květen nebo červen, kdy je teplo i víc lidí jezdí na výlety, pro školy je to také příjemnější než cestovat někde v mrazu nebo vánici. Bohužel nás trápí v poslední době malá účast myslivců na výstavách. Vysokým vstupným to jistě nebude - jako vstupenku používáme katalog trofejí, který prodáváme za 50 Kč. Tím pádem máme spočítané, že myslivců přijde sotva třetina. Škol, důchodců a laické veřejnosti však přichází pravidelně dostatek.

Čemu tento nezájem připisujete? Myslíte, že je chovatelské výsledky za celý okres nezajímají nebo je v tom něco jiného?
Těžko říci, například jsme měli sněm a na něm chybělo 15 zástupců honiteb, což je celkem dost. Nechápu, že si někdo neudělá ty dvě či tři hodiny v roce čas, aby přišel. Pak chytají informace kde se dá. Na sněmu se také probírala ozdravovací akce pro spárkatou zvěř, bylo třeba učinit zásadní rozhodnutí, jestli koupíme hotové granule nebo jen Pulvis a každý si namíchá krmnou směs sám. Dříve jsme brali kompletní medikované krmivo, měli jsme slíbenou dotaci 70 % od krajského úřadu, vyplnili jsme i žádost podle zákona, vše jsme měli hotové, akceptované, najednou to rada krajského úřadu nedoporučila k proplacení, i když minulý rok nám dotaci dali. Z rozpočtu OMS jsme to nemohli celé doplatit, tedy jsme to sdružením dofakturovali, neboť předtím jsme jim fakturovali jen 30 %. To se jim zdálo hodně drahé, takže rozhodli, že vezmeme jen Pulvis a že si směsi namíchají sami, což sice není dokonalé, ale vyjde to levněji. Doufám, že tedy zrovna těch patnáct nepřítomných nebude chtít radši hotové krmení. To už by si museli objednat u Interlovu sami.
O dotace žádaly všechny okresy najednou, máme koordinační radu za celý Ústecký kraj. Bohužel někdo rozhodl, že nám je nedají, za celý kraj to činilo kolem půl milionu korun. Dozvěděl jsem se, že to odůvodnili tím, že neděláme koprologický průzkum před a po podání medikovaného krmiva. Státní veterinární správa vyšetření sice doporučuje, ale finančně na něj nepřispívá. Pro sdružení jsou to vysoké částky. Myslivci sami na zvěři poznají, že má léčba účinek. U nás v okrese je většinou pastevní hospodářství, jen v malé enklávě před Českou Kamenicí se pěstují polní plodiny. Na území pastvin a mokřadů se střečkovitost, motolice a plicní červi vyskytují hojně. Nyní konečně začali podávat léčivo i zemědělci, mají na to dotační titul. Oni však používají injekční aplikaci, protože dobytče odchytí, myslivci to tak snadné nemají. Chceme tedy v ozdravných akcích pokračovat i bez dotací, protože když konečně léčíme všichni, je to mnohem účinnější. Dříve nám medikované krmivo částečně dotoval okresní úřad. Teď nemáme jistotu, musíme to nechat zase na myslivcích. Sdružení šetří každou korunu, ti, kteří mají honitbu pronajatou například od Lesů ČR nebo od Pozemkového fondu, mají vysoký nájem.

Myslivci tedy po ozdravných akcích zhodnotí stav zvěře sami, jaká je však další spolupráce s veterinární správou?
Vše jinak funguje bez problémů. Dr. Kučera, který byl předsedou Okresní myslivecké rady, byl dříve byl ředitelem okresní veterinární správy. Již tradičně s veterináři vycházíme velmi dobře. Při každém objevení nákazy se na nás obrací, dávám jim k dispozici adresy mysliveckých hospodářů, myslivci jsou vždy ochotni spolupracovat. I sběr lišek po vakcinaci funguje, vyhodnocují se výsledky. Samozřejmě veterinární správa podporuje naše ozdravovací akce, bohužel ne finančně.

Změna dotačních podmínek na léčebné akce pro zvěř je určitě nemilá. Je tedy dobře, že v nich i tak pokračujete. Jak se vyvíjí další okolnosti chovu zvěře a mysliveckého hospodaření s ní? Jaké sledujete v průběhu let změny ve stavu zvěře?
Evidenci o chovu a lovech zvěře máme v archivu již za dlouhá léta, sám jsem na OMS od roku 1992, ale stav zvěře pozoruji celou dobu mé myslivecké činnosti. Jako všude, i u nás v roce 1973 nastal prudký úbytek drobné zvěře. Dnes se dotuje zemědělství penězi, dříve se dotovalo pohonnými hmotami a pesticidy, takže se to do polí cpalo horem dolem, aby se zvedla zemědělská produkce, což bylo pro drobnou velmi nepříznivé. Snažíme se o zlepšení, máme tu však ohnisko tularémie, takže se zajíci je velká potíž. Krajský úřad dotoval ozdravnou akci na Podřipsku, což je chvályhodné. Jenže my máme ohnisko zrovna nad Děčínem. Zajíci se tu dobře množí, na jaře jsou vidět, ale později už zase ne. Vždy se nějací udrží, ale samozřejmě v této situaci nejsou předmětem lovu. Jen několik kusů na zkoušky lovecké upotřebitelnosti psů. Bažanty některá sdružení dokupují, aby byl alespoň jeden hon na pernatou. V našem sdružení je také dokupujeme, ale necháváme je v honitbě, jen občas ulovíme nějaké kohoutky, aby jich nebylo na ty slepičky moc. Vývoj stavů drobné zvěře je tedy špatný. Máme tu dost černé zvěře, i když letos slyším od mnoha myslivců, že jsou počty slabší, zřejmě někde střelili i vodící bachyni, mladé bachyňky, které se dostaly do chrutí, měly selata pozdě a v kruté zimě jich hodně uhynulo. V roce 1974 se lovilo 151 kusů černé zvěře a v loňském roce 1700. To je pořádný skok. Naopak zajíců se v roce 1974 lovilo téměř šest tisíc a v roce 1992 jich bylo 245. Dále je tu již zmiňovaný kamzík, také dobré stavy srnčí zvěře - vloni se ulovilo 900 kusů. V celé oblasti Lužických hor, v příhraničí a v Labských pískovcích jsou slušné stavy vysoké zvěře - jsou tam i honitby, ve kterých je jenom vysoká. Vloni bylo uloveno 711 kusů jelení zvěře. Daněk se tu vyskytuje sporadicky na Rumbursku, kde nakoupili několik daňků na oživení krve, bohužel jich mnoho ulovili pytláci. V některých honitbách jsou i mufloni. V honitbě národního parku převažuje zvěř vysoká, v okrajových oblastech černá a také srnčí zvěř.

Chováte některou zvěř v oborách nebo jen ve volnosti?
Všechna zvěř je ve volnosti, jsou tu jen dvě obůrky na černou zvěř. Oborník je pan Zajíček a chová je spíše pro radost a pro ukazování návštěvníkům, když klepne na kyblík, zvěř přiběhne. Chová tam i jeleny lesní, křížené se skotskými jeleny, jednou mu jeden utekl a chlapi ho ulovili, protože si mysleli, že je odstřelový. Pan Zajíček je však rozumný, takže se moc nezlobil.

Jaký je vývoj kvality zvěře? Pozorujete při výstavách nějaké významné trofeje?
U jelenů je vývoj špatný, je snaha snížit stavy vysoké zvěře s ohledem na škody, které působí na lesních porostech, takže je někdy uloven i jelen, který by měl ještě žít a mít potomky. V národním parku, v oblasti Tisovce a Studeného vrchu, je jelenářské centrum. Tam jsou rokliny, kde jeleni přežívají, nemůžete tam jelena ulovit, protože ho odtamtud nevynesete. Leda ho dole rozporcovat a s ruksakem na zádech lézt po čtyřech nahoru. U srnčí zvěře se udržuje stálá úroveň, někdy se objeví i velmi dobré kusy. Mufloní zvěř je u nás velmi kvalitní, máme několik zlatých medailí, které jsme představili i v Lysé nad Labem na výstavě Natura Viva. Jestli se bude pokračovat v pětiletém cyklu, už máme trofeje na další ročník. U černé zvěře jsme měli jednu medailovou trofej kňoura. Bohužel na naháňkách se někdy stane, že lovci jsou neukáznění a střelí se chovný kus. Máme snahu lovit ty skvrnité, čas od času se tu objeví. Dříve, v bývalém NDR, dělali Mičurinské pokusy, křížili divočáky s domácími prasaty, někteří potomci tohoto křížení jim pak utekli, tak si říkáme, že jsou to asi oni. Kamzík je tu na standardně vysoké úrovni, máme zlaté trofeje, jaké nemají ani v Jeseníkách, kde to s kamzíky dopadlo špatně. Když sem přijedou Němci nebo Rakušani, jsou udivení, jak se tu kamzíkům daří, opravdu tu mají lepší podmínky než třeba v Alpách, v honitbách je mnohem větší úživnost. Bohužel i u kamzíků byly případy pytláctví.

S pytláky tu tedy máte velké problémy?
Bohužel ano, některé se podařilo chytit, ale proces dokazování a následně potrestání je u nás takový, dalo by se říci, že nahrává zločincům. I když někoho usvědčili, trest byl nepřiměřeně malý. Vloni chytili pytláka, jedna paní na něj koukala dalekohledem, zavolala hned policii, mysliveckého hospodáře, ti přijeli, obklíčili ho a on povídá: "Zastavil jsem a vidím tu padlý kus, tak jsem se šel podívat." Ruce měl od barvy. Na stanici začal vykřikovat, že jakým právem ho drží, že si to paní vymyslela, pak se toho chytil advokát, a je z toho tvrzení proti tvrzení.

Vyskytují se tu i pytlačící psi a kočky?
To je problém obecný. Pytlačící psi jsou u aglomerací měst Děčín, Česká Kamenice, Krásná Lípa a Rumburk čím dál častější a také čím dál větší plemena. Chovatelé je rádi nechají proběhnout po lese. Ještě se radují, když zvěř proženou. Nedojde jim, že třeba srnčí zvěř to v zimě usmrtí. Psy na volno potkáváme pořád, jsou z toho hrozné trampoty. Dokonce jeden myslivec to nevydržel a psa kousek od vsi střelil, ještě byl na jeho majitelku drzý, ona to hnala k soudu a byl odsouzen. Mluvil jsem s ní, říkala, že kdyby přišel a omluvil se, nechala by to být, ale on byl ještě sprostý. Přitom ani nebyl myslivecká stráž.
No a kočka je jeden z nejhorších predátorů. Kuřata nebo malá zajíčata před ní neobstojí, pokud je ovšem dřív nesebere jezevec nebo krkavec, ti prý na Ústecku útočí i na čerstvě narozená telata.

Krkavci sužují myslivce už po celé zemi. Máte tu i další predátory?
Jezevec je přemnožený, s ním je letos veliké trápení, bohužel se objevuje i psík mývalovitý. Pak pochopitelně lišky, vakcinace se provádí letecky. Objevil se nám tu i rys. Před časem tu byl jeden ochranář ze Šumavy, který rysy sleduje, přednášel o nich a pak se prořekl, že tu vyndali ven koťata. V Německu také utekli ze ZOO. Už mi několikrát chlapi hlásili, že ho tu viděli. A že seděl a neutekl, takže to vypadá, že je z nějakého chovu. Rys se dobře množí, ale když matka vyvede mladé, otec je u sebe nesnese a rozhání je do okolí. Takže se šíří po kraji, někde se uživí, někde ne. Když se dostanou dál do Krušných hor, můžou i pojít hlady, na vysokou si netroufnou... Je fakt, že přítomnost rysa naučí srnčí ostražitosti, protože nebylo zvyklé, že pach kočky by mu někdy ublížil. Ale že by lovil jen nemocné kusy, to se říci nedá. Skočí na to, co mu přijde.

Kromě udržování stavů predátorů v přiměřené výši hlavně drobné zvěři prospívá i zvyšování úživnosti honitby. Zvelebujete nějak zdejší krajinu, aby poskytovala zvěři lepší podmínky k životu?
Toto se u nás běžně praktikuje. Hlavně zvěřní políčka. Když se myslivci dohodnou s vlastníkem pozemku na pětiletém pronájmu, můžou také dostat na půdu dotaci. U většiny políček už jsou tyto dohody uzavřeny. Také jsme se zemědělci domluvení, že se nebude dosívat kukuřice až k lesu, aby byl přehled a možnost lovu. Bohužel biopásy, které jsou podle mě pro zvěř perfektní, u nás zatím ještě nebyly aplikovány. Nemůžeme totiž dělat biopásy na pastvinách, protože by je dobytek hned spásl. A pastviny jsou tu téměř všude. Už jsme tu řešili i problémy s ohradníky, majitel je natáhl okolo pastviny, čímž rozdělil revír. Nakonec je opět odstranil.

Zdá se tedy, že vám zemědělci vychází vstříc a že se vše dá vyřešit vzájemnou domluvou.
Ano, jediný zemědělec, který tu pěstuje polní plodiny, je předsedou honebního společenstva, takže ten ještě nechává i na polích zbytky po žních, aby tam zvěři něco zbylo. Jinak i u většiny dalších zemědělců nemyslivců je výborná spolupráce. I když je tu jeden zvláštní případ - zemědělec, zároveň myslivec, který dokonce vydíral své vlastní sdružení, že mu divočáci rozryli pastvinu.

Vzhledem k poloze Vašeho okresu a jeho přírodním i dalším zajímavostem, je zde asi velké množství turistů po celý rok. Dochází mezi nimi a vámi k nějakým střetům?
Teď se hodně rozmáhá koňská turistika a většinou tito koňáci ještě s sebou mají psa. Jedou, postaví si koníčka u krmelce a nechají ho tam nažrat, pes volně pobíhá okolo. Největší potíže však máme s houbaři, turisti jdou po cestách, ale houbaři prolezou každé houští. Spárkatá se má lovit nejdéle hodinu po západu slunce a to jich ještě v lese bývá mnoho. V Labských pískovcích jsou stezky pro turisty, tam ani zvěř nechodí, horší je to u vesnic, kde kluci prohání motorky po kraji lesa. Některá sdružení dávají před honem cedule při vstupu do lesa, aby se nikomu nic nestalo. Máme tu i městský park - honitbu městských lesů. Tam je také snaha myslivecky hospodařit, ale není to jednoduché. V těchto lesích byla Thunovská střelnice, která dříve patřila myslivcům, bohužel naši předchůdci jí prodali za pár peněz Svazarmu, takže jsme o ni přišli.

Zbyla vám jiná střelnice, na které byste mohli pořádat střelecké akce v rámci OMS? Jaké přebory a závody střelecká komise připravuje?
Pořádali jsme tři okresní přebory - čtyřboj malorážkou, lovecké kolo a baterii. Jenže nebyl velký zájem ze strany myslivců, takže jsme na příští rok vyhlásili jen ten kulový čtyřboj malorážkou, který se koná vždy v Březinách, kde je perfektní myslivecká střelnice na malorážku, lovecké kolo i baterii. Baterie se také střílí v Malšovicích a v Dolní Poustevně, říká se tam "Na čtverci". Sdružení si dělají vlastní přebory, které zařazujeme do plánu akcí OMS. Celkem jsou tedy v okrese čtyři střelnice, ta čtvrtá je ve Verneřicích.

Kde mají uchazeči o lovecký lístek zkušební střelby?
Většinou ve Verneřicích, kde je baterie, lovecké kolo i kulová střelba. V Březinách se nastřelují kulovnice a ve Veneřicích také. Ještě je v Ludvíkovicích střelnice po bývalých milicích, je komerční, ale kdykoliv je možné za malý peníz se tam domluvit o zapůjčení. Většina sdružení si dělá před sezónou cvičné střelby, což jim samozřejmě chválíme. Protože pak nedochází ke zbytečným poraněním zvěře.

Kromě přesné střelby je pro výkon myslivosti důležitý i dobře připravený lovecký pes. Jaké zkoušky a kynologické akce během roku pořádáte?
Začínáme jarním svodem, dále v průběhu roku probíhají zkoušky vloh, barvářské zkoušky, podzimní zkoušky, speciální vodní práce, lesní zkoušky, všestranné zkoušky ohařů i malých plemen, norování, zkoušky honičů, také klubové akce alpských jezevčíkovitých brakýřů. Kynologická komise pracuje velmi dobře a myslím, že kynologie v celém okrese je na výborné úrovni. V loňském roce získalo 56 psů loveckou upotřebitelnost. Převládají malá plemena, ohaři tu nemají takové využití. Máme tu ale Klub chovatelů českých fousků, dvě chovné stanice, na fousky čerpáme i dotace. Ve Velkém Šenově zase mají manželé Kadlecovi chovnou stanici na honiče, basety, německé křepeláky, špringršpaněly. Oba dva, paní i pán, jsou také rozhodčí z výkonu.

Máte rozhodčích dostatek?
Dost často ne, takže si je půjčujeme z Českolipska a Litoměřicka, se kterými velmi dobře spolupracujeme a za celý kraj koordinujeme plán kynologických akcí. Rozhodčí nám také stárnou a čekatelů máme málo, spíše si rozšiřují působnost na všestranné zkoušky. Dva čekatelé chovají ohaře a snad je časem budou i posuzovat jako rozhodčí.

Kde se kynologické akce konají? Která sdružení na ně poskytují své honitby?
Honitby nám půjčují stále stejná sdružení, nejvíce v Šenově, pak ve Staré Olešce, kde se odehrávají zkoušky z vodní práce. Jsou to ta sdružení, která mají příznivé podmínky v honitbě a také myslivce ochotné pomoci s organizací. Máme jednu místní tradici - Memoriál Vladka Blažky. To byl velmi aktivní myslivec, všech kynologických akcí se účastnil, maloval diplomy. Tento memoriál probíhá ve dvou honitbách - Ludvíkovice a Labské stráně, kde se dělají i barvářské zkoušky malých plemen. Zahájení i ukončení je v myslivecké hospodě v obci Kámen. Několik našich kynologů již vedlo na významných memoriálech. V roce 2007 má být Memoriál Karla Podhajského v Litoměřicích, jeden náš kynolog, pan Veselský, se jej chce zúčastnit, takže doufáme, že se mu bude dařit. Litoměřičtí nás požádali, abychom sehnali jako cenu pro vítěze odlov vysoké zvěře, rádi bychom jim v tom pomohli.
V honitbě Národního parku pořádáme barvářské zkoušky honičů klubu alpských jezevčíkovitých brakýřů, spolupracujeme s tímto klubem, na zkoušky přispíváme finančně, pomáháme s administrativou, v honitbě parku probíhají i nácvikové dny. Norování pořádáme na Jalůvčí. Dotace na umělou noru využilo jen jedno sdružení. I když ve Verneřicích mají, dalo by se říci, umělou noru z bývalé meliorace.

Jak jste na tom se sídlem OMS? Jste majitelé této kanceláře nebo ji máte v pronájmu?
Jsme tu v podnájmu od Ministerstva Zemědělství. Máme strategické umístění, v této a v protější budově je magistrát, státní správa myslivosti, policie, lidé už jsou zvyklí, že při cestě sem si mohou vyřídit všechno naráz. Kancelář je menší, archiv se sem nevejde, ale je za dobrou cenu a hlavně na dobrém místě. Archiv máme ve skříních na chatě Mysliveckého sdružení v Jílovém u Děčína, tedy zbytek archivu, který zůstal po povodni, protože hlavní část byla zničena.

Kde probíhají kurzy a zkoušky pro uchazeče o první lovecký lístek? Kolik se jich ročně hlásí?
Průměrně máme kolem dvaceti uchazečů, což jsme rádi, vloni jich bylo šestnáct. Jeden náš myslivec vlastní zde v Děčíně restauraci u Golema, tam nás nechá dělat kurzy a zkoušky zadarmo a účastníci tam mají občerstvení v přiměřené ceně. Když bylo uchazečů více, dělali jsme zkoušky v myslivecké hospodě v obci Kámen, tam nám udělali také dobré podmínky. Nakonec nám i magistrát města nabídl zapůjčení zasedací místnosti včetně automatu na kávu. Naštěstí jsme s místem neměli nikdy problém. Stejně tak s praxí uchazečů, když zájemce o zkoušky není přímo z honitby a nemá tam známé, praxi mu bez obtíží zprostředkujeme.

Stačí příliv nových uchazečů o myslivost udržovat členskou základnu stále na stejné výši?
Ano, dokonce počet členů i stoupá, například vloni jsme měli v prosinci 905, teď máme 927. Přibývají nám i mladí myslivci z lesnické školy.

Jakou máte spolupráci se Střední lesnickou školou ve Šluknově?
Jsme stále v kontaktu, při výstavách nám studenti velmi pomáhají a při každé akci jsou nám k dispozici. Profesoři jsou také povětšinou myslivci, hospodaří v honitbě Knížecí, není přímo školní, je v režii Lesů ČR. Dvakrát jsme také měli výstavu trofejí v prostorách školy.
Škola má vlastní expozici učebních pomůcek, kterou se doplňuje výstava trofejí, tyto exponáty jí oživí. Také podnik Velveta Varnsdorf, který šije myslivecké oděvy, se připojuje s prodejní výstavou mysliveckého oblečení za zvýhodněnou výstavní cenu.

Jsou profesoři z lesnické školy také členy lektorského sboru OMS?
Škola má předmět myslivost v rámci výuky, měli extra licenci od Mze a my jsme nic neměli proti tomu, aby přibrali do kurzu i tamní zájemce, aby nemuseli dojíždět sem do Děčína. Naši lektoři jsou staří osvědčení praktici, kteří mají zkoušku a absolvovali školení lektorů. Dříve se dělal jeden kurz nahoře na Rumbursku a jeden dole na Děčínsku. Teď jednáme se školou, že by tamní lektoři pod naší hlavičkou udělali samostatný kurz, nejen v rámci výuky, jestli se najde dost zájemců.

Myslíte i na další vzdělání myslivců? Pořádáte kurzy pro myslivecké hospodáře nebo jiné vzdělávací akce?
Zkoušky pro myslivecké hospodáře jsme uspořádali, napoprvé jich bylo 15, vloni už jen tři, takže je posíláme do sousedních okresů, vloni konkrétně do Nymburku. Dříve se na poradách mysliveckých hospodářů za celý okres dělaly různé přednášky, například z veterinární problematiky, předloni jsme například pozvali profesora Ševčíka. Teď jsou porady rozdělené podle pověřených obcí. Někdy do Rumburku jede pan předseda nebo já, jen abychom jim řekli organizační věci. Nebo když se oslavuje životní jubileum některého člena OMS, případně vyznamenání. Většinou se snažíme významná ocenění předat na sněmu nebo pan předseda či zástupce Okresní myslivecké rady přijede do sdružení na členskou nebo výroční schůzi.

Pracují zde na Děčínsku nějaké zájmové kluby při ČMMJ? Sokolníci nebo fotografové přírody?
Sokolnický klub tu nemáme, občas se objeví nějaký sokolník v lesnické škole. Ve Varnsdorfu je duo trubačů, s nimi vystupuje paní, která přednáší o jednotlivých skladbách a o lovecké hudbě vůbec. Je to velmi zajímavé. Velký fotograf přírody je ředitel Národního parku, fotografuje krajinu, jeho snímky jsou nádherné, jeden jsem od něj dostal a mám jej zde vystavený.

Propojuje se zde myslivost s kulturou, jsou v okolí nějaké myslivecké památky? Účastní se myslivci místního společenského života?
Mysliveckých památek je tu moře, například lovecký zámeček v Bínovci, četné lovecké chaty po různých hrabatech, hlavně Thunech a Kinských, dále historická kaplička sv. Huberta u Chřibské. Nedávno jsme sami vybudovali památku na již zmíněného kamaráda myslivce Vladka Blažku, který žil s celým okresem, nechali jsme mu udělat na skále reliéf, je tam udržovaná lavička, říkáme tomu Vladkův spočinek.
Máme tu jednu raritu - soukromé myslivecké muzeum v Benešově nad Ploučnicí, které založil Josef Doležal, konzervátor Děčínského muzea. Je tam stálá expozice dějin myslivosti na Děčínsku, navíc malá výstavní síň, kde měl vloni například výstavu obrazů Václav Nasvětil.
Do společenského života se zapojujeme aktivně. Každoročně pořádáme okresní ples v kulturním domě "Na střelnici". Organizaci zajišťuje MS Jílové. Každoročně je o lístky obrovský zájem, bývá bohatá tombola. Jinak poslední leče probíhají v každém sdružení, pro tu vesnici musí myslivci něco udělat. Vždyť jsou spolu s hasiči většinou jediní udržovatelé zábavy na vsích.

Na kulturní vyžití svých spoluobčanů tedy myslíte. Pořádáte nějaké akce i pro děti?
Dělali jsme pro děti přednášky na táborech, věnoval se tomu dlouhou dobu pan Goliáš, který byl moc šikovný a hodný, ale bohužel zemřel a nemáme za něj zatím náhradu. Považovali jsme za svou povinnost, když mají děti tábor na okraji parku nebo v nějaké honitbě, seznámit je se stavem přírody a zvěře v okolí. Jezdí sem hlavně městské děti, takže je to pro ně velmi přínosné.
Jinak stálý myslivecký kroužek máme jeden, v Dolní Poustevně, těsně u hranic. Vede ho myslivec Zbyněk Tomek. Vloni jsme nebyli na Zlaté srnčí trofeji, ale letos bude v rámci SLŠ ve Šluknově, takže tam naše děti určitě půjdou. Dříve jsme jim hradili 100 % nákladů, nyní, protože nevíme kam dříve s penězi, budou částečně muset přispět i rodiče, ale stále jim část budeme doplácet. Doufám, že se najde za pana Goliáše nějaký nástupce, který bude mít dostatečné vědomosti a bude je umět dětem správně podat, aby mohl pokračovat v jeho započatém díle a rozšířit svou působnost třeba i na školy. Těm se zatím věnujeme jen když přijdou na chovatelskou přehlídku, ujme se jich někdo z myslivců, provede je, vysvětlí jim základy myslivosti, proč se přehlídky konají.

Chválím vás, že máte tak pěkně udržované webové stránky, je tam mnoho informací, fotografií. Dáváte o sobě nějak vědět i v místních médiích? Přispíváte do nějakých zdejších novin? A v rámci OMS se domluvíte se všemi po mailu nebo posíláte zpravodaj?
Vychází zde Děčínský deník v rámci trastu Bohemia, pracuje tam pan redaktor Suk, který je velmi aktivní a sám chodí vyzvídat, co se u nás děje. Také v Českém rozhlasu sever, který patří pod Český rozhlas 2, je mě často slyšet, také zde čas od času hovoří Dr. Machala, když jsou nějaké zajímavé případy v myslivosti, nebo přijde zima a přikrmování, vánoční stromky v lese, výstavy trofejí, vždy se to objeví v tisku i v rozhlase.
Zpravodaj OMS máme jen na webových stránkách, v každém sdružení je někdo, kdo má na internet přístup. A také si často přijdou ze sdružení na OMS něco vyřídit nebo si koupit kalendáře, zápisníky či mysliveckou literaturu, takže jsme stále v kontaktu.

Děkuji za rozhovor!
Připravila Ing. Kamila KAASOVÁ
Snímky Ing. Kateřina Kolářová

vychází v 7:07 a zapadá v 16:20 vychází v 16:42 a zapadá v 6:34 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...