Časopis Myslivost

Unor / 2007

ŠKODY ZVĚŘÍ - Část I. - všeobecný náhled

Myslivost 2/2007, str. 7  Ing. Roman JELINEK,
V posledních letech, vlivem nárůstu početních stavů spárkaté zvěře (viz tab. 1 a 2) a změnou systému zemědělského hospodaření, se stává stále častější realitou vymáhání náhrad škod způsobených zvěří na zemědělských kulturách nebo lesních porostech. Vzhledem k rostoucím početním stavům a plošnému rozšíření některých druhů spárkaté zvěře v ČR, má největší podíl na způsobených škodách jelení a černá zvěř. Škody způsobené zvěří v posledních letech narůstají do takové míry, že v mnoha honitbách výše jejich náhrad přesahuje hodnotu vlastního nájemného (viz tab. č. 3). Zákon o myslivosti ukládá všem držitelům honiteb hmotnou odpovědnost za škody způsobené zvěří. V této souvislosti jsou držitelé honiteb nuceni tyto škody omezovat a snižovat, případně po dohodě s majitelem pozemků (porostů) jim předcházet (stavbou a údržbou oplocenek), aby zabránili způsobení škod a jejich následnému hrazení.
V podmínkách současného zemědělského využívání krajiny nachází spárkatá zvěř ideální podmínky k životu a rozmnožování. V rozsáhlých plochách monokulturních plodin má nejen dostatek potravy, ale především klidu, jelikož není tak jako v lesních porostech díky rozmachu rekreační turistiky (houbaření, sporty, pěší a cykloturistika) neustále vyrušována. Výraznou měrou se na nárůstu početních stavů v některých oblastech podepisuje i myslivecké hospodaření. Jedná se především o honbu za co největší trofejí, tzv. ,,kult trofeje". Díky tomu dochází k zašetřování holé zvěře pod heslem ,,kde je holá přijde i trofejová". Tento neuvážený způsob hospodaření měl a má za následek rozpad sociální struktury, hlavně u černé a jelení zvěře. Takže se v mnoha honitbách setkáváme s téměř úplnou absencí dospělých kňourů a jelenů III. věkové třídy a bohužel dnes jsme svědky podobné situace postupně i u ostatních druhů spárkaté zvěře. Vlivem nárůstu početních stavů některých druhů zvěře a zvyšování výměr pro zvěř atraktivních kultur (kukuřice, řepka), které umožňují zvěři téměř celoroční nerušený pobyt, dochází uvnitř takovýchto monokultur ke způsobování výrazných škod.
V lesním hospodářství je do dnešních dnů vypracován ucelený systém ochrany kultur proti škodám zvěří, většina těchto opatření je financována z potenciálního ,,zisku". Jedná se tedy o prostředky, které by nemusely být vynakládány, pokud by docházelo ve všech podmínkách lesního hospodaření k bezproblémovému odrůstání přirozeného zmlazení, které by mělo být hlavním prostředkem obnovy lesa. Přitom v přirozeném zmlazení se vyskytuje nejvyšší počet jedinců na jednotku plochy, a tudíž i při vlastní výchově porostu má lesní hospodář možnost vybírat ty nejkvalitnější jedince z velkého souboru.
Při dlouhodobém porovnávání vyčíslených škod působených zvěří v časové řadě let 2000 až 2003 lze konstatovat výrazný pozitivní zlom v roce 2003. Postupný trend zvyšujících se škod na lesních a polních kulturách byl v tomto roce zastaven a v mnoha krajích i výrazně snížen.
V roce 2004 tvořila přirozená obnova jen 15,3 % z celkového rozsahu obnov, což znamená nárůst o 2 % oproti roku 2000 (viz tab. č. 4).

Pojem škoda a poškození
Pod pojmem poškození Pfeffer (1961) uvádí fyziologickou újmu, tj. každé porušení zdárného vývoje dřeviny, popřípadě porostu, mající za následek snížení produkce nebo její jakosti. Škodu můžeme definovat jako zmenšení užitné hodnoty tedy její ekonomické vyjádření. Velikost škody se vyjadřuje ve srovnávacích jednotkách jako jsou kubické metry (dřevo) nebo u plochy poškozených porostů se vyjadřuje v hektarech (Krčma, 2004).
Škody způsobené zvěří především na lesních či polních kulturách souvisejí hlavně s jejími skutečnými stavy na dané ploše a množstvím dostupné potravy. Podle Padajga (1984) přiměřený okus pouze nejatraktivnějších dřevin v honitbě ukazuje na stavy, které se blíží stavům únosným pro daný biotop. Ekologicky únosné stavy zvěře jsou podle Zatloukala (1995) takové stavy zvěře, při kterých zvěř nezpůsobí překročení ekologicky únosnou výši škod více než 10 % nezajištěných kultur nebo přirozené obnovy a dále více než 0,1 % výměry lesa při postižení ohryzem a loupáním.
V 18 stol. byly početní stavy zejména spárkaté zvěře často neúnosně vysoké a poškozovaly tak les i úrodu zemědělských plodin. Ve snaze o zvelebení lesa a o dosažení co nejvyšší produkce byly masově vysazovány jehličnaté dřeviny. Aby se zamezilo škodám na lese i na polích, byla zvěř uzavřena do obor a ve volných honitbách byly její stavy výrazně sníženy. Extrém zrodil extrém (Zatloukal, 1998).
Vysoký podíl smrkových a borových monokultur v posledních více než dvou stoletích sice zvýšil výtěž dřeva z lesů, učinil je však náchylné k různým kalamitám - větrné, kůrovcové i imisní. Pastevní podmínky pro zvěř se v důsledku ochuzení vegetace v jehličnatých monokulturách a snížení výměry lesních luk a polí výrazně zhoršily. Tím se škody působené zvěří soustředily na lesní dřeviny, které jsou předmětem hospodářského zájmu (Zatloukal, 1998).
Jak uvádí Boisaubert a kolektiv (1990), početnost jednotlivých druhů dřevin sice nezávisí na denzitě býložravců, ale je možné podle ní odhadnout hustotu populace býložravců a její následné změny, pomocí sledováním jejich vlivů na vegetaci. Vyjádřením vlivů zvěře na vegetaci nezískáme podle Mitchelle a Kirbyho (1990) údaj o absolutní, ani relativní denzitě býložravců, ale pouze tzv. index přítomnosti býložravců. Tato míra působení je ovlivňována momentálním počtem zvěře, jejím potravním chováním, typem prostředí a zastoupením vyhledávaných druhů rostlin. Z těchto důvodů nebyla nalezena jednoduchá závislost mezi stupněm působení a denzitou býložravců (Mayle et al., 1999).
Jako nejčastější původce způsobovaných škod zvěří bývá v ČR zmiňována jelení zvěř včetně jelena siky, dále mufloní zvěř a černá zvěř. Největší podíl na způsobovaných škodách je připisován právě jelení a černé zvěři. Proto se v posledních 15 letech projevovala snaha o silnou redukci početních stavů zvěře, která je místy dotažena až do absurdních podob. Především se nejčastěji pod záminkou snižování početních stavů redukuje samčí zvěř pokud možno s největší trofejí, zřejmě ,,aby náhodou touto velkou trofejí nemohla způsobit ještě nárůst škod vytloukáním paroží".
Je neoddiskutovatelné, že zvěř byla, je a doufejme, že i nadále bude součástí lesních a agrocenózních společenstev. Přitom je důležité udržovat takové stavy zvěře, při kterých je její působení na les jak ekonomicky, tak i z hlediska plnění všech jeho ekologických funkcí únosné. Problém nastává především při určování této optimální populační hustoty. Ta by neměla být nadále určována centrálně vyhláškou, aniž by zohledňovala místní lokální podmínky, tedy úživnost prostředí, krytové, klidové podmínky, způsoby zemědělského a lesnického hospodaření. Za únosné poškození a škodu lze podle mě považovat poškození nebo škodu na té části zemědělských porostů, jejichž výnos odpovídá průměrným ztrátám vzniklých během růstu, dozrávání a především při vlastní sklizni. U lesních porostů můžeme za únosné poškození (škodu) považovat ohryz, okus a loupání na těch stromech, které budou odstraněny během výchovných zásahů (především prořezávek) nebo nejsou vedeny jako cílové produkční dřeviny. Ovšem v mýtném věku by na porostech nemělo být znát, že les byl během svého vývoje poškozen zvěří. Hlavně u uměle založených kultur by nemělo docházet v důsledku impaktů zvěře k prodlužování doby, která je nutná k jejich zajištění. Dále v rámci celého ekosystému nesmí docházet k ochuzování druhové skladby (úbytku druhů), na vhodných stanovištích při správném hospodaření i ke znemožnění přirozené obnovy lesních porostů. Za poškození kultur by neměl být považován boční okus, při kterém nedojde k poškození terminálního vrcholu (hlavního průběžného kmínku) a jedinec dále vykazuje výškový a tloušťkový přírůst.
Přitom například podle Kořínka (1975) lze považovat porosty, u nichž je poškozeno více než 70 % kmenů za trvale poškozené, protože ani pěstebními zásahy nelze zdravotní stav podstatně ovlivnit. Například mechanická poranění povrchu kořenových náběhů a kmenů smrku jsou infikována téměř výlučně saprofytickou dřevokaznou houbou pevníkem krvavějícím (Stereum sanguinolentum - NOVOTNÁ, 2006). Velmi často infikuje živé jehličnaté dřeviny v místech poranění a působí značné škody hnilobou dřeva na živých stromech.
V případě, kdy však již dojde k nárůstu či vzniku škod, a to nejen na lesních porostech, je nutné začít stavy zvěře regulovat. Vždyť cílem mysliveckého hospodaření by mělo být zachování všech druhů volně žijících živočichů při minimálním vzniku škod na ekosystému. Vlastní snižování početních stavů zvěře je třeba začít u holé zvěře. Opačný postup, bohužel dnes často aplikovaný, vede jen k devastaci populační struktury, snižování věkového průměru zejména u zvěře trofejové, dále vede k neodpovídajícímu zastoupení věkových tříd a prohlubujícímu se nepoměru pohlaví. Bohužel takový způsob hospodaření nevede k vytčenému cíli, kterým je snížení způsobovaných škod, ba naopak vede k jejich dalšímu nárůstu.

Škody způsobené především černou a vysokou zvěří na lesních kulturách
U černé zvěře lze v lesním hospodářství její činnost prohlásit spíše za prospěšnou. Působí zde jako významný činitel biologického boje proti hmyzím škůdcům a hlodavcům. Pozitivně působí i při přerýváním půdního povrchu, čímž zlepšuje možnosti uplatnění přirozené obnovy. Za škodu můžeme snad označit jen vyrývání sazenic, když na ploše po výsadbě hledá černá zvěř drobné hlodavce a pomístně vyryje sazenice, ale tato škoda nepřevyšuje její užitečnost při sběru podzemních vývojových stádií hmyzu, plžů a hlodavců.
Výrazněji škodí především jelení a srnčí zvěř okusem, a to jak pupenů, tak i vlastních letorostů. Pokud se nejedná o skousnutí celého terminálního vrcholu, jedná se o poškození, které nemá výrazný vliv na tvorbu přírůstku. Daleko vážnější poškození představuje narušení kůry a kambia stromů. Nebezpečí takovýchto poškození spočívá především v tom, že poškozenou plochou pronikají do vnitřních pletiv dřevokazné houby, které ve spolupráci s dřevokazným hmyzem mohou vést k odumření jedince. Mezi hlavní způsoby poškozování kůry patří ohryz a loupání.
Ohryz je poškození kůry mimo vegetační období, při kterém je kůra skousávána řezáky po malých částech, jelikož ve vodivých pletivech chybí míza, tudíž kůra s lýkem nejde sloupnout v celých pásech. Zimní ohryz (loupání) kůry mívá všeobecně menší rozsah, protože kambium při něm nebývá poškozeno, a jeho následky nejsou tak vážné jako u loupání letního.
Opakem ohryzu je loupání, které nastává během vegetačního období, kdy jsou pletiva prostoupena mízou, při loupání je kůra spolu s lýkem sloupávána v dlouhých pruzích. Ve vegetačním období hrozí i vyšší riziko infekce oslabeného stromu dřevokaznými houbami a dřevokazným hmyzem. Z toho hlediska je nutné každé poškození co nejdříve po zjištění ošetřit. Značný je i podíl loupání na kořenových nábězích. Na některých lokalitách bývá často větší než loupání na kmenech. Poškození kořenových náběhů dochází zejména na stávaništích (Novotná, 2006).
Na stávaništích a v jejich blízkosti nelze pominout ani škody působené vytloukáním kůry vyzrálými parohy. Poškození po vytloukání se projevuje na slabších kmíncích, kde bývá kůra sedřena od 30 do 40 cm do výšky až 1 m nad zemí. Otloukání se projevuje roztržením kůry parožím na silnějších kmenech. Toto poškození nacházíme zpravidla ve smrkových porostech současně s loupáním.
Vodňanský (1997) uvádí v souvislosti s problémem možných škod na lesních porostech nebezpečí nesprávně prováděného přikrmování. Jeho nesprávná technika a doba může mít za následek zvýšenou intenzitu okusu a ohryzu lesních dřevin

Škody způsobené zvěří na zemědělských plodinách
První výrazný střet mezi užitečností a vznikem škod lze zaznamenat při přerývání drnu na loukách, pastvinách či porostech vojtěšky, které jsou určeny ke sklizni. Černá zvěř zde hledá především bílkovinou složku potravy jako jsou hnízda hrabošů (čímž nám ale černá zvěř pomáhá zabránit jejich přemnožení), hmyz, ale i kořínky, cibule a hlízy rostlin. Při pohledu na takto poškozené porosty je nutné posoudit skutečný rozsah poškození a porovnat ho s náklady na případnou deratizaci. Ve většině případů, pokud nejsou vyryté hluboké rýhy či není poškozená výrazná část porostu a k poškození dojde v podzimním až časně jarním období, stačí louku ponechat přirozenému vývoji či poškozenou část louky na jaře převláčet. Při takovém poškození se porost většinou sám znovu zapojí a vzniklá škoda není po pár týdnech vůbec patrná.
Výrazný konflikt mezi ekonomickými zájmy zemědělského a mysliveckým hospodaření nastává při poškození obilnin a jiných ekonomických plodin. Černá zvěř s oblibou navštěvuje oseté plochy, kde vyhledává v celých řádcích vzcházejí zrno. Nebo se soustředí až na porosty ve stádiu mléčné zralosti, kdy konzumuje dozrávající laty, většinou způsobí větší škodu tím, že porosty více poválí a pošlape než sama zkonzumuje.
Mezi nejatraktivnější plodiny patří bezesporu kukuřice setá, jejíž porosty navštěvuje zvěř již od zasetí. Především na polích v těsné blízkosti lesních porostů, kde má černá zvěř svá stávaniště, dokáže za noc ,,sklidit" podstatnou část nově osetých ploch. V okamžiku, kdy kukuřice odroste do výšky a poskytuje zvěři dokonalý kryt, se v ní zvěř cítí bezpečně. V porostu pak zůstává po celý den a opouští ho jen když přechází za vodou či za jinou potravou. Při dozrávání palic, které především černá zvěř s oblibou konzumuje, dochází často k vylamování celých rostlin a sešlapávání velkých ploch. V těchto plochách se černá zvěř zdržuje často v celých tlupách až do vlastní sklizně, čímž často dochází ke kumulaci poškození a následnému vzniku škod.
Dalším vlivem, který ovlivňuje výši škod na porostech je i neřízená turistika. U zvěře, která je velmi vyrušována a může se pást jen brzo ráno, pozdě večer a v noci se projevují důsledky zhoršené výživy a z ní plynoucími následky (Nečas, 1959, Bališ, 1980, Garaj, 1983). Soustavně zneklidňovaná zvěř se obvykle soustřeďuje do větších tlup, vyhledává klidná místa v honitbách a na těchto místech, kde dochází k jejímu soustřeďování vznikají vysoké škody především na lesních porostech (Švarc, 1981). Vzhledem k tomu je nutné v honitbách zajišťovat dostatek klidových ploch a to buď přirozených nebo uměle vytvořených pomocí nově založených trvalých či dočasných remízků.
Pokračování v příštím čísle
Kontaktní adresa :
Ing. Roman JELÍNEK
Středoevropský institut ekologie zvěře
CENTRUM ŠUMAVSKÁ,
Šumavská 416 - 15, 602 00 Brno

Přiložené dokumenty

Media_13387_22_52.gif Graf 1 (5,56 KB)
Media_13387_32_52.gif Graf 2 (5,59 KB)
Media_13387_41_52.xls Tab 1 (15,50 KB)
Media_13387_51_52.xls Tab 2 (15,00 KB)
Media_13387_0_53.xls Tab 3 (15,50 KB)
Media_13387_9_53.xls Tab 4 (15,00 KB)
vychází v 7:26 a zapadá v 18:04 vychází v 20:44 a zapadá v 12:03 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...