Časopis Myslivost

Září / 2007

KDYŽ SE ŘEKNE HORTOBÁGY...

Myslivost 9/2007, str. 51  Jan VEBER
Co vás napadne, když se řekne Hortobágy? Že je to určitě něco k jídlu, řeknou si gurmáni, takovej pravej a nefalšovanej maďarskej guláš. Ne, ne, řeknou si ti kulturně založení - to je určitě nějakej významnej maďarskej spisovatel a moje partnerka Maruška v tom našla horké lázně (prý zkomolený překlad češtiny a němčiny, čímž ale byla jen kousek od pravdy, jak se také dozvíte v následujících řádcích. A co vy ostatní - dáte se podat?


Hortobágy - celým názvem Hortobágy Nemzeti park je nejstarší a také největším národním parkem malebného Maďarska. Historie parku sahá do roku 1973, kdy byla jeho první část o rozloze 52 000 hektarů vyhlášena národním parkem a zařazena mezi biosférické rezervace. V roce 1999 byl tento národní park pro svoji výjimečnost zařazen do seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO v oblasti kulturní zemědělské krajiny. Jeho mokřadní plochy, které tvoří zhruba třetinu dnes již 82 000 hektarů velkého parku, spadají do tzv. "Ramsarské úmluvy" na ochranu mokřadů. A protože je to ráj nejen pro ornitology, ale i pro fotografy, vydal jsem se společně se svým kamarádem a fotografem Vaškem Šilhou na takovou první poznávací cestu této opravdové perly Maďarska.
Tato oblast je velice známá nejen bohatstvím živočišných, potažmo ptačích druhů v hnízdním období, ale i v období podzimního tahu ptáků, kdy se na této lokalitě zastavují při odpočinku tisícová hejna nejrůznějších druhů bahňáků, kachen, hus, ale především jeřábů popelavých, kteří se zde pravidelně zastavují k odpočinku na své cestě ze svých na severu ležících hnízdišť do zimovisť, která leží v exoticky znějících destinacích jako jsou Tunisko, Súdán a další místa Sinajského poloostrova. A právě jeřábi se stali hlavním cílem a magnetem naší cesty na počátku října letošního roku.
Cesta z Domažlic přes Prahu, kde dokládám Vaška s jeho fotografickou výbavou a Brno, dále na Bratislavu, Budapešť a Debrecen byla poměrně dlouhá (něco kolem 840 km), ale nechala se poměrně dobře zvládnout. O ubytování jsme již věděli dopředu z informací, které nám ochotně poskytl jihomoravský ornitolog a kamarád Petr Berka, takže s hledáním vhodného místa na složení našich cestou unavených těl nebyl vůbec žádný problém.
Hned brzy ráno jsme vyrazili do zdejšího informačního centra zakoupit povolení ke vstupu do parku a mapu nejbližšího okolí a hned vyrážíme. Jsme natěšeni na jeřáby a přírodu kolem! Malinko bloudíme a když se poprvé ptáme na cestu, nad hlavou nám přelétají první hejna jeřábů. Je to nádherný pocit je vidět a slyšet jejich tolik charakteristické volání. Po chvilce nacházíme tu správnou odbočku na Hortobágy halastó, což je soustava několika velkých mělkých rybníků, navzájem důmyslně propojených zavodňovacími a odvodňovacími kanály, využívaných k intenzivnímu chovu ryb. Okolí rybníků je porostlé rákosem a tak s radostí využíváme pozorovatelen, které byly postaveny na těch nejatraktivnějších místech k pozorování ptáků a života této překrásné lokality. Začíná krásné podzimní ráno, plné slunce a pro nás je to něco nádherného, mít na starosti jen a jen fotografování a nemyslet na starosti "pozemského" života. Alespoň na chvíli...
Cestou k nejzazšímu rybníku Kondáš docházíme k zaparkovanému autu s německou poznávací značkou. A my to jdeme pěšky! A navíc se sem přece s autem vůbec nesmí! Jenže rozluštění tajenky přichází vzápětí, když vidím na autě samolepku německé organizace na ochranu jeřábů. Se sympatickým starším Němcem se dávám do řeči, Vašek mezitím zdolává schody další pozorovatelny. Hans Egerhardt Hohl se zde věnuje monitoringu jeřábů, kteří jsou vybaveni vysílačkami, obdobně jako naši čápi černí. Díky těmto vysílačkám mají ornitologové podrobný přehled o tom, kudy jeřábi táhnou, kde a jak dlouho se zdržují a v neposlední řadě se podle toho nechá zjistit zcela přesně, kde ptáci také hnízdí, což je zvláště důležité pro jejich maximální ochranu v tom nejdůležitějším období jejich života.
Povídalo by se s ním hezky a dlouho, ale my míříme ke Kondáši. je to přes pět kilometrů s těžkou fotografickou bagáží. Cestou fotografujeme přelétající kolpíky a v křovinách hojně přelétající drobné pěvce. Zmořeni docházíme k nově zrekonstruované pozorovatelně, která je postavena na pilotech nedaleko břehu rybníka Kondáš a vede k ní pěkná nová lávka. Samotná pozorovatelna je vybavena velmi spoře, ale díky čtrnácti(!) uzavíratelným oknům je ideálním místem k pozorování a fotografování ptáků. Na hladině rybníka plavou doslova stovky kachen, nejčastější jsou klasické březňačky, ale jsou tady i lžičáci pestří, čírky a poláci velcí. Na obnažené výspě v levé části rybníka odpočívá na dvě stě hus a co chvíli jejich poklid naruší průlet některého z asi pěti orlů mořských, kteří se toulají krajem. Husy se vždy zvednou a s mocným kejháním se snaží upozornit okolí na blížící se nebezpečí. Opodál je doslova ráj bahňáků a já zde dalekohledem pozoruji několik desítek kolih velkých, u nás tolik vzácných ptáků. Ale i ostatní druhy jsou zde bohatě zastoupeny a já jen lituji, že nemám silnější dalekohled pro přesné určení jednotlivých ptáků.
Zůstáváme zde až do večera. Přijel Hans a půjčuje nám svůj velmi silný dalekohled. V dálce vidíme přilétat první hejna jeřábů na nocoviště. Jsou jich doslova plná oblaka a Hans nám šeptá, že je jich zde již přes 16 000 jedinců! Je to pro nás velmi silný zážitek. Začíná bohužel mrholit a tak se, ač neradi musíme dát na ústup. Při pomyšlení na cestu zpátky po tmě a s batohy na zádech, jdou na mne i Vaška mrákoty. Jenže dobří lidé ještě žijí a tak nás "karavela" jeřábího specialisty dováží doslova až ke dveřím našeho auta na parkovišti.
Druhý den ráno se vydáváme na obhlídku okolí a nacházíme několik velmi zajímavých míst k fotografování. Přiblížit se však k jeřábům, tolik ostražitým ptákům, kteří z nocovišť kolem Kondáše odlétají za potravou na rozsáhlá pole po sklizni kukuřice, se nám však nedaří. Se staženými okny a fotoaparáty s teleobjektivy na klíně projíždíme místy, které nám poradil Hans, ale jeřábi jsou opravdu velmi opatrní! Stačí jen zastavit a už se zvedají a s hlasitým voláním odlétají. Někdy jen několik desítek metrů, jindy mizí hejno v nedohlednu. Hledáme vhodnou taktiku, ale nic kloudného nás zatím nenapadlo. Výsledkem je několik snímků ptáků, kteří svým vzezřením připomínají jeřáby, o portrétech si můžeme nechat zatím jen zdát.
Hlad nás zavedl do centra vesničky, kde poblíž parkoviště trůní útulná Csarda, kde z nás má maďarský číšník opravdový "jazykový hokej". Já si objednávám jídlo německy, Vašek anglicky a spolu se bavíme česky. Číšník však všechno zvládá s naprostou bravurou a tak nám nefalšovaný guláš a káva dělají v našich žaludcích pěkně příjemno.
Další den zkoušíme ráno štěstí u malého mokřadu a stavíme na břehu své kryty. Přesto, že jsme vstávali ještě za tmy, přijíždíme pozdě a část ptačí populace odlétá. Mrzí nás to, ale nevzdáváme to. Zasedáme každý do svého krytu a čekáme na to příslovečné "dobré světlo". Mlžným oparem prolétají opět hejna jeřábů a jakoby nám volali na pozdrav. Fotografujeme volavky a místní uherský skot, který za krásného cinkotu zvonců prošel těsně kolem nás na pastvu v rozsáhlé maďarské pustě.
Po tradičně dobrém obědě v Csardě opět vyrážíme za jeřáby. Ani tentokrát však nemáme štěstí, přestože jich vidíme opravdu velké množství. Ani silný teleobjektiv však tuto vzdálenost úspěšně nepřekonává a tak alespoň mapujeme místa jejich výskytu a kujeme plány na další den. Večer při kávě a originálních maďarských klobásách by se dal klidně nazvat "Večerem vzpomínek na Afriku". Proč? Kdo měl někdy možnost poslouchat Vaška, který je specialistou na fotografování africké přírody, ten ví, jak zasvěceně a ze srdce dokáže Vašek o tomto nádherném a zvláštním kontinentu vyprávět. Ani neregistrujeme, že jsou dvě hodiny ráno.
Poslední den pobytu věnujeme opět fotografování a toulkám po okolí. Jsme smířeni s tím, že za takové situace perfektní fotografie jeřábů neuděláme a tak věnujeme čas další návštěvě soustavy rybníků. Kvakoši noční vyletují z okrajových olší, za elektrickým ohradníkem fotografujeme vodní buvoly a míříme dále po rovné cestě mezi rybníky. Správa parku tady důmyslně vybudovala několik krytých odpočívadel, které mohou chránit jak před všude přítomným sluncem, tak i za podzimních dešťů. Slunce nám dává zapomenout, že je říjen a pálí jako v létě. Na odpoledne máme naplánovánu poslední vyjížďku na kukuřičná pole - co kdyby a večer se západem slunce chceme zastavit na jedné z pozorovacích věží u silnice na Debrecen. Co kdyby jeřábi táhli v záři zapadajícího slunce? Zatím však zmořen únavou usínám na jedné z pozorovatelen, zatímco Vašek jde za "svými" budníčky. Ještě než mi vypadne tužka a poznámkový blok z ruky, dělám jeden zajímavý snímek.
Večer je zvláštní světlo a na obloze svítí dva odvěcí souputníci Slunce i Měsíc zároveň. Stojíme na pozorovací věži a vyhlížíme jeřáby. Na nedalekém statku shání dohromady bača ovce k nočnímu ustájení a krajem se ozývá havraní krákání. Jeřábi nikde. Havrani usedají do louky před námi a hodují. Slunce dostává tu pravou barvu pro fotografování a jeřábi stále nikde. Najednou havrany cosi vyplašilo a nebo se na tu naši bezmoc už nemohl dívat Bůh všech fotografů a celé to obrovské hejno se jako na povel zvedlo a v zapadajícím slunci nám předvedlo fantastické divadlo!! Cvakání spouští dvou Canonů nikdo ani nevnímá, jsme plni toho nádherného divadla, které nám příroda připravila!
Již za tmy dojíždíme k penzionu a venku pod deštníkem si dáváme tradiční kávu. Znovu si navzájem vyprávíme své dojmy a najednou přímo nad námi, za úplné tmy přelétá hejno jeřábů a svým voláním jako by se s námi přilétlo rozloučit. Oba to tak alespoň vnímáme a husí kůže na rukou není v tomto případě dílem vkrádajícího se chladu. Oba víme, že to jeřábí troubení je pro nás výzvou a že se sem musíme znovu vrátit. Voláme to za nimi do ztichlé maďarské noci, poslední v našem letošním putování za jeřáby.
O týden později malebná vesnička Hortobágy ožije. Díky populárnosti a jedinečnosti tamního odpočinkového místa jeřábů se zde bude konat mezinárodní konference o jeřábech, na kterou se sjede, jak nám prozradil německý ornitolog Hans Hohl, na osmdesát odborníků z celého světa, kteří zde budou rokovat o tom jak dále ve výzkumu i ochraně těchto nesmírně zajímavých a inteligentních ptáků. "To už tady ale jeřábů bude na 50 - 60 000!" říká Hans Hohl a v očích má jiskřičky radosti.

A jak že je to s těmi lázněmi??
Nedaleko vesničky Hortobágy leží lázeňské městečko Hajdúszoboszló a zdejší léčivé prameny mají teplotu až 38 °C. Obsahují jód, bróm, karbonát vodíku, bitumin, kuchyňskou sůl, další minerální látky, asfalt (odtud zvláštní temně hnědá barva). Termální voda napomáhá při léčbě chronických potíží pohybového ústrojí, deformací páteře, revmatismu, chronických gynekologických zánětů, neplodnosti a kožních chorob. Pitná kůra je vhodná při chronických respiračních a katarálních onemocněních a onemocněních štítné žlázy. Lázně tedy zcela zaslouženě dostaly přezdívku "Mekka revmatiků".

Váš Jan VEBER
veber.jan@seznam.cz
vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...