Časopis Myslivost

Září / 2007

Študovanej zajíc

Myslivost 9/2007, str. 42  František JANALÍK
Vážení čtenáři, povídka Študovanej zajíc je ukázkou z knihy KRKONOŠSKÉ POUDAČKY, která je voňavou kyticí nejen rozmarných vyprávěnek - poudaček, ale také pověstí, povídek a poutavého čtení; je to vlastně pestrá antologie více než třiceti autorů textů a dvaceti ilustrátorů. A protože v krkonošských hvozdech i v lesích podhůří se to vždy „hemžilo” lesníky, myslivci i lovci, velká část barvitých příběhů pojednává o prožitcích zelenokabátníků z cechu svatého Huberta. Kromě převážýchě úsměvných mysliveckých historek najdete v knize i trochu poezie a romantiky, lidových zvyků, pověr a zajímavostí. Známí myslivečtí spisovatelé vám budou v knize vyprávět „kerkonošský přitrefuňky“, tedy příhody vážné, lehkovážné, ale hlavně humorné, leč někteří i okořeněné vtipnou mysliveckou latinou.
Tak třeba František Fric vás překvapí, co vypátral na konci stopy i jak přišel - "Prach a broky!" - o prase. Alois Mikula zase líčí až neuvěřitelná setkání s liškami, ale také, jak pytláci obelstili hajného. Spisovatel František Janalík zase v knize vypráví dramatický příběh "Poslední pytlák", humorku "Nejlepší latina" i o nahaté koupeli, která lesníka Adama a spanilou Evu přivedla k oltáři. Jaromír Tomeček vám zase poví kdo byl lapen do želez místo kuny skalačky, Jaromír Javůrek naopak popsal silnou vášeň hajného Dragouna, ale i milé překvapení, jež doma čekalo polesného Matějku při jitřním návratu z hospůdky. Spisovatelka Marie Kubátová zase napsala, kterak se král pytláků zbavil hajného, zatímco Amálie Kutinová prozradila, jak pan lesní kolíbal srnce nebo jak pytláci odnaučili hajného pytlačit. Od dalších autorů zelené krve se dovíte něco o slukách, srncích nebo o divočácích, jak lyžař ulovil jelena, komu říkali Brakýř lesní, přečtete si pověst o myslivci čarostřelci, jenž zaprodal duši ďáblovi. V knize nechybí ani historka o nepolapitelném pytlákovi, který - po odlákání hajného do revíru, s oblibou pytlačil v jeho posvátném loži manželském.
V knize si také přečtete, jak soused umyl záda sousedce v koupeli, vydáte se za tajemstvím Sackomory, za zlatem do Černého Dolu, za poklady a hrůzostrašnými příšerami, za hambatými reji krkonošských adamitů či za krásnými vílami. Mnohem víc však najdete v dalších příbězích této ojedinělé krkonošské antologie.
Kniha má 232 stran, formát 165 x 235 mm a pevnou šitou vazbu. Vydalo ji v roce 2007 pražské nakladatelství Plot, prodejní cena je 269 Kč, ke koupi i na dobírku také v Knihkupectví Myslivost.

"Něco vám řeknu, přátelé zelené krve," zamíchal se do hovoru učitel Líbal při poslední leči, uspořádané v místní hospůdce po několika kruhových zaječích honech, dnes řekneme docela prostě - zajíc, obyčejné zvíře, každý ho zná... "Pravda," zaculil se učitel, "někdo ho zná lépe z přírody, jiní zase třeba z plného talíře výborného zaječího guláše, jako máme dnes i my po té celodenní štrapáci přes louky a oranice. Málokdo ale ví, že zajíc byl v dávných dobách zvířetem velice váženým, někdy až posvátným. Těmto "jankům" prostí lidé, ale někdy i tehdejší učenci, připisovali nejrůznější vlastnosti. Tak třeba prý věštili počasí: zůstal-li zajíc ve svém pekáči, očekávali lidé zhoršování povětrnostních podmínek, ale když svůj pelíšek opustil a popásal se, na obzoru prý byly příjemné a slunečné dny. Lidé také věřili, že zajíc, který jim přeběhl přes cestu, byl předzvěstí mrzutého cestování, smůly.a neúspěchu. Totéž, jak víme, platilo i při lovu v případě setkání se starou bábou."
"Jó, to teda platilo!" skočil učiteli do vyprávění truhlář Benetka. "Vono na každým šprochu bejvá pravdy trochu. Jednou jsem potkal při šoulání okrajem lesa tu čarodějnici Pirnusku, která tam sbírala jakýsi čarovný bejlí na to její pochybný kurýrování. A víte, co se mi ještě ten den přihodilo?" zeptal se Benetka, čtverácky se usmívaje. "Zakoukal jsem se v lese do pěknýho děvčete tak mocně, že jsme zakrátko ve svý zamilovanosti slavili veselku. Ach jó, tak dlouho jsem se ze svoboděnky těšil, až jsem se dotěšil..."
Okolo stolu to zašumělo veselím, zatímco učitel šprýmaři Benetkovi s úsměvem připomněl: "No, no, sousede, vždyť on to zase takový pech nebyl, zvlášť pro starého mrzutého mládence, jakým jste do té doby býval. Vám ta stará bába vlastně přinesla štěstí, rodinný štěstí s hodnou manželkou a houfem zdravých dětí." Benetka se souhlasně zazubil, usrkl si pivečka a učitel Líbal ve svém povídání pokračoval:
"Taky vám vypovím, že zajíc byl zvířetem opředeným velkým množstvím kouzel a pověr. Tak třeba lidé věřili, že může zvěstovat různé události, a to zlé i dobré. Ohnivý zajíc býval symbolem blížícího se požáru, někteří ušáci se často proměňovali ve skřítky, kteří budili strážné a ponocné, ale nemilosrdně trestali pytláky. V zajíce se prý často převtělovaly i čarodějnice, kdežto ženy, pojídající zaječinu, se stávaly neobyčejně krásnými. Zajíci vždy doprovázeli divé lovce a také, jak tehdy lidé věřili, měli i velice podezřelé spolky s ďábly.
Nejvíce ale zajíci lidem sloužili jako živá apatyka. Takřka všechno ze zajíce léčilo nějaké neduhy: zvěřina, sádlo, krev, oči, zuby, slechy, srdce, mozek, žaludek, žluč, dokonce i vlna a bobky. Ale pozor, vážení pánové! Zajíc byl prý také jedním z nejúčinnějších zdrojů afrodiziak..."
"Čeho že byl africkým strojem?" dotázal se od kamen chmelovinou omámený kočí Faltejsek.
V lovecké společnosti to rozjařením jen zahučelo, leč trpělivý učitel Líbal kočímu shovívavě vysvětlil: "Ale to jste špatně rozuměl, náš zajíc nemá s Afrikou a nějakým strojem nic společného. Ušáci byli zdrojem afrodiziak, což jsou látky, které mají údajně podporovat - a nyní, starší pánové, pozor! - pohlavní aktivitu. No ano, nesmějte se! Afrodiziakům věřili už staří Římané. Tak například svatý Bonifác a papež Zacharias zakázali v roce 775 baštit zaječí masíčko, protože prý má erotické účinky, což podle jejich soudu vedlo k hříšné bezbožnosti. A ještě něco! Že afrodiziaka nemají nic společného s Afrikou jsem už řekl, ale mají naopak velkou spojitost s antickou Afroditou, všemocnou bohyní lásky a krásy."
"Zajíci jsou zajímavý zvířata," navázal na hovor pošťák Nálepka. "Když jsem ještě bydlel v Polabí, tak jsme tam měli zajíce, kterej byl proslulej svojí odvahou. Vono se říká, že zajíc je zbabělej, ale na tom není ani zbla pravdy. Von sice většinou před nebezpečím veme do zaječích, ale to není podle mýho mínění zbabělost, ale chytrost. Přece neponese kůži na trh, když nemá proti tomu silnějšímu žádnou šanci.
No a ten náš zajíc, říkali jsme mu Rváč, se hned tak něčeho nezalek. Nebylo taky divu, ten starej brach měl dobrejch sedum, možná i vosum kilo. Viděli jsme ho, jak vyboxoval toulavýho kocoura ze svýho rajónu, že uháněl před Rváčem, jen se za ním prášilo. Ani velkej a silnej jestřáb, kterej nám často lovil mladší janky, proti Rváčovi neobstál. Dravec mu sice zasek pařáty do kožichu, ale Rváč s tím drápatým útočníkem na hřbetě rychle vlít do hustýho křoví, až z něj peří lítalo. A vod tý doby dal Rváčovi pokoj. Taky my, nimrodi, ale i naši psi jsme na něj byli krátcí, vždycky nám šikovně uplách.
Nejpodivuhodnější však bylo, že jednou vyprovodil svinským krokem ze svýho území i mladýho lišáka, kterej se za ním pustil. Rváč by mu snadno uplách, ale von ne, jenom popoběh, otočil se na lišáčka, vztyčil se na bobek a vycenil ty svý hlodavý zubiska. A mladej a ještě asi dost hloupej lišák se zarazil a překvapeně vejral, co se to vlastně děje. Když se ale začal pomaloučku, ale přece troufale k tomu dopálenýmu zajícovi přibližovat, Rváč vyrazil tak prudce, že lišáka povalil. Než se zděšenej zrzek vzpamatoval a dal se na potupnej útěk, zajícovy běhy ho pořádně zfackovaly. No, takovej teda byl ten náš óbrzajíc - Rváč.
Musím vám ale taky povědět, že na poli uměl i zajímavě krást hlávky zelí. Jiní zajíci vokusovali hlávky na místě, a proto se i často chytli do drátěnejch smyček, který tam na ně líčili pytláci. Ale Rváč - ten si vybral hlávku hnedle z kraje políčka, překousal košťál a předníma běhama hlávku odkulil do bezpečí blízkejch křovisek. Tohle jsem na vlastní voči neviděl, ale hajnej Cmíral a někteří nimrodi se dušovali, že je to pravda. Ostatně, v křáčí bylo ukousanejch košťálů ažaž."
"Copak o to, možná, že ten Rváč měl i notnou dávku filipa, když svůj lup ukrejval do křoví," usoudil polesný Hájek. "Někdy nám opravdu zůstává rozum stát, jak si dovedou ty divoký děti přírody poradit. Ze svýho mládí pamatuju, že jsme u nás měli starýho zajíce Vénu, kterej byl, jak někteří říkali, nejenom všema mastičkama mazanej, ale byl prej i zajíc študovanej. Vždycky, když se lovci přibližovali k jeho pekáči, včas se zvedl a pelášil po kládě na druhou stranu potoka, kde zmizel v lesním podrostu. Každej, kdo měl ňákou loveckou zbraň, se ho snažil dostat, ale marně! Véna byl, jak se zdálo, nezranitelnej. Jenom rybář Vejvoda ho moh snadno dostat, kdyby ale chtěl. Jenže on nechtěl, on se s Vénou skamarádil, takže, představte si, pánové, ten zajíc chodil za Vejvodou na břeh rybníka i se svým dalším kámošem, s ježkem."
Polesný Hájek si zapálil nerozlučnou dýmku a hned zase pokračoval: "Určitě vás bude zajímat, co vábilo ostražitýho zajocha a bodlinatýho strejdu ježka právě k Vejvodovi. Bylo to jednoduchý: šlo o něco dobrýho na zub! Rybář nosil Vénovi sladký mrkvičky a ježkovi zase dával všecky žížaly, který při rybolovu nespotřeboval. A protože většinou mnoho ryb nechyt, bodlináč si nacpával panděro místo kapříků, okounů a jiný rybí havěti. A co z toho měl Vejvoda? Inu, měl alespoň společnost, který moh v tý rybářský samotě vyprávět všecky svý fantasmagorie.
Ale teďkon vám povyprávím," pokračoval Hájek, "co se přihodilo mýmu tátovi a mně s tímhle zajícem. Táta měl zrovna svoji ručnici v opravě, ale protože chtěl jít na lov stůj co stůj, vypůjčil si brokovnici od pana starosty. Jeho zbraň tátovi nijak zvlášť neseděla, nebyl na ni zvyklej. Když se nám ale zčistajasna připlet - jako zázrakem - na dostřel zajíc Véňa, táta hnedle poslal jeho kožichu brokovej pozdrav. Zajíc uďál kotrmelec, jenže vmžiku se zved a vrávoravým hopsáním přeběh kládu nad potokem a zmizel nám z dohledu.
Táta, to se ví, mě pro zajíce poslal, protože prej bude ležet někde na okraji smrčiny. Přešel jsem teda tu kládu a hledal a hledal. Až po chvíli jsem uviděl zajocha, jak se přede mnou ukrejvá v ostružiní. Jedním skokem jsem se na něj vrh, chytil ho za slecha a vyzved jej z pekáče. Zajíc se ale bránil jak tisíc čertů, takže mi svejma drápama potrhal košili na cimprcampr, ale taky mě dost poškrábal. Sotvaže jsem ho dones tátovi, on se na něj kouk a řek: ,Tisíc kulí a granátů, Otíku, dyť to není Véna! Сopak nevidíš, že mi aportuješ úplně jinýho zajíce?' Ušáka si ale vzal, dal mu dvě za uši a šli jsme spolu hledat toho pravýho, postřelenýho.
Ulovenýho "matěje" jsme našli dost brzo, ale už zhaslýho. Tak se stalo, že můj zvěčnělej táta dostal jednou ranou dva zajíce.
Zelenokabátníci se tomu pochechtávali, připíjeli si bujaře na tyto dva úlovky, avšak polesný Hájek ještě dodal: "Když se večer konala v hospodě oslava střeleckýho úspěchu mýho táty, kterýmu ulovenýho Vénu kdekdo záviděl, přibelhal se do šenku rybář Vejvoda. Táta mu hned poručil pivo a ostatní parádně nacucaní nimrodi rybářovi přáli upřímnou soustrast k úmrtí jeho čtyřnohýho kámoše, zajocha Vény.
"Сo to povídáte," ohradil se Vejvoda, "dyť jsem ještě před západem slunce krmil Vénu těma nejlepšíma mrkvičkama, který mi na zahrádce vyrostly..."
Všichni se tomu chechtali a považovali slova podivínskýho rybáře Vejvody za docela dobrej vtip. Ostatně, můj táta taky. Příští dny však ukázaly, že ten fousatej rybolovec měl pravdu. Můj rodnej otec sice dostal jednou ranou dva zajíce, ale ani jeden z nich nebyl Véna.
Ten pravej a slavnej Véna totiž chodil s ježourem za Vejvodou dál, poněvadž pro ně vždycky měl nějakej ten mls. A pokavád vím, nikdo nikdy toho zajocha nedostal.
Byl to holt; vážení přátelé zelený krve, zajíc setsakramentsky študovanej!"

vychází v 7:34 a zapadá v 17:54 vychází v 0:48 a zapadá v 16:13 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...