Časopis Myslivost

Březen / 2008

Nahlédnutí do Antarktidy

Myslivost 3/2008, str. 23  Ing. Josef PROKŠ
Možnost návštěvy tohoto poněkud tajemného kontinentu se nenaskýtá každý den. Díky podpoře rodiny jsem měl to štěstí, že jsem se jednoho únorového dne objevil v Ushuai, malém městečku na jihu Argentiny, asi 150 km od pověstného Hornova mysu. Mimochodem, je mojí chybou, že jsem si celý život myslel, že tento mys je nejjižnějším výběžkem jihoamerické pevniny. Ale není tomu tak! Je to mys na ostrově Horn, který zasahuje nejvíce do Drakeova průlivu. První jej obepluli v roce 1616 dva Holanďané, Le Maire a Van Schouten, kteří žili v holandském městě Hoorn a podle něj mys nazvali. V letech 1832 až 1833 tyto končiny navštívil mimo jiné Charles Darwin na své badatelské cestě kolem světa.


Historie počátku objevování Antarktidy se datuje do let 1773 až 1775, kdy se k jejím ostrovům přiblížil Angličan James Cook.

Po nalodění na expediční loď jsme se vydali za dobrodružstvím. To začalo hned po několika desítkách námořních mil, když nás na dva dny pohltily vody Drakeova průlivu. Pro mne, suchozemce, bylo nepříjemné poznání, že s vlnami až dvanáct metrů vysokými svádí nerovný, téměř beznadějný boj i moderní medicína. Kapitánem vyhlášený zákaz vycházení na paluby byl naprosto zbytečný. Nikdo na to neměl ani chuť, ani sílu. V mém případě žaludek docela odolával, ale hlava úpěnlivě vysílala signály, že se do ní nemůže vejít mozek, který nejspíš otekl.

Lepší pohoda nastala, až když se nám dostalo vlídného přijetí mírnějšími antarktickými vodami v souostroví Jižní Shetlandy. Naše tělesné schránky se rychle zotavily. Většinu času plavby jsme trávili na palubách, vstřebávali a zaznamenávali jsme první dojmy z Antarktidy. Až netrpělivě jsme vyhlíželi, kdy se na obzoru mezi množstvím ostrovů objeví pevnina, členité pobřeží Antarktického poloostrova. Večer jsme, plni nostalgie, pozorovali zapadající slunce, sice častý, ale až neskutečný obrázek. Potom jsme na noční obloze hledali Jižní kříž a pokoušeli se jej zvěčnit, což se, alespoň mně, nepodařilo.

Naší první zastávkou a prvním setkáním s tučňáky, na které jsme byli všichni zvědaví, bylo vylodění na Livingstonově ostrově, na místě zvaném Hannah Point. Jméno místa je spjato se ztroskotáním rybářské lodi Hannah z Liverpoolu v roce 1820.
Tučňáci oslí, které jsme viděli jako první, se projevili jako zvědaví a nepříliš plaší. Pokud by člověk chtěl dodržet předpisy a nepřiblížit se blíže než na pět metrů, musel by je buď odhánět nebo před nimi ustupovat. Někteří jedinci klovali do pouzder visících pod fotoaparáty nebo chytali fotografa, tedy mne, za prst a tím vlastně předváděli, jak dovedou stisknout chycenou rybu a s pomocí zubatého jazyka ji polknout.
Ostrov je sopečného původu a dal by se charakterizovat černým pískem, množstvím rypoušů sloních, lachtanů hřivnatých, neboli lvounů a velrybích kostí. Nad tím vším kroužily všudypřítomné lupičky, chaluhy. Rypouši většinou téměř nehybně leželi ve skupinách, odpočívali namačkáni jeden na druhého a na naši přítomnost reagovali nejvýše pozvednutím hlavy či mrknutím oka. Snadné pořízení ale nebylo s lachtany, zvláště pro lovce záběrů zblízka. Shluknuti do hloučků po dvou až sedmi kusech se jakoby radili. O čem? To jsem se měl možnost vzápětí dozvědět, když jsem se příliš zabral do fotografování. Od blízké skupinky se nečekaně bleskovou rychlostí, na svých loketních ploutvích, vyřítil statný samec s mohutnou hřívou. S neomylnou přesností a vyceněnými špičáky mířil na moje pravé lýtko. Zachránili mne kolegové, zařvali a já naštěstí zareagoval dřív než lachtan stačil kousnout a trhnout. Nemám nic proti suvenýru z cesty. Ale že by to musel být zrovna lachtan zakousnutý do nohy a ještě k tomu mojí, to tedy ne! Stejně jsem stačil stisknout spoušť. Pochopitelně fotoaparátu.

Na ostrově je možné také vidět množství nerostů s otisky kapradin a jiné bujné vegetace a zkamenělé kusy kmenů stromů. Tak jako jinde na Zemi, je to i tady dokladem velkých pevninotvorných a klimatických změn, ke kterým došlo před mnoha miliony let.

Další z ostrovů, ostrov Deception, nás zavedl do neodolatelné atmosféry Zemanova filmu Vynález zkázy. Již samotné proplutí mezi útesy do zatopeného sopečného kráteru bylo impozantní. Naši pozornost upoutaly trosky továrních budov a jejich zařízení z let 1911 až 1931, ve kterých velrybáři zpracovávali svoje úlovky. Jejich jedinými současnými obyvateli jsou opět lachtani hřivnatí. Při několikahodinovém putování po ostrově jsem viděl jen jediného tučňáka.
Pokusím se popsat celkovou atmosféru. Zataženo, déšť, polorozpadlé budovy, rozbitá okna, vyvrácené dveře, ve větru vrzající okenice, obrovské ocelové kotle, nádrže, potrubí, navijáky a další zařízení. Nedaleko toho všeho tři hroby s kříži, z nich jeden mělký, vypažený prkny byl otevřený. Čitelný nápis byl jen na jediném z nich: Tommerm. Hans A. Culliksen, narozen 7. 4. 1871, zemřel 4. 1. 1928. Copak se mu asi tenkrát stalo? Tuto otázku bychom si ale mohli klást v Antarktidě na více místech.
Sopka na ostrově byla činná v letech 1954, 1967, 1969 a 1970. Právě tato opakující se sopečná aktivita byla důvodem ukončení vědeckého a vojenského využití ostrova, které se datuje do období druhé světové války a let následných. V letech 1990 až 1992 byly zbytky stanice, ve spolupráci britského výzkumu a norského velrybářství, zakonzervovány a ponechány osudu jako památka na doby minulé. V roce 1995 byla tato velrybářská stanice zapsána do Antarktické smlouvy jako monument číslo 71.
Snad právě proto, že uvnitř, v útrobách ostrova, dřímá tak mohutný, ale nevyzpytatelný zdroj energie, je voda v zátoce na poměry v Antarktidě trochu teplejší. Naměřili jsme +2° C. Pochopitelně, že nás několik rychle shodilo téměř všechny vrstvy oblečení a s radostí a úsměvem skočilo do vody. Po chvilce jsme s ještě větší radostí, křečovitým úsměvem a ještě rychleji vyběhli ven. Byla s námi i jedna odvážná dáma. Řekněte upřímně, copak je možné nevyužít možnosti zaplavat si v Antarktidě?

Dále naše cesta vedla Neumayerovým průlivem k britské polární antarktické stanici. Břehy průlivu jsou lemovány strmými štíty, které vyvstávají z moře, jako by chtěly chránit antarktickou pevninu před nájezdníky. Stanice leží na ostrově Viencke a nese trochu netradiční jméno Port Lockroy. Jmenuje se totiž podle francouzského politika Edouarda Lockroye, který pomáhal v letech 1903 až 1905 a 1908 až 1910 francouzskému badateli Dr. J. B. Charcoutovi s organizováním jeho antarktických expedic. Tady jsme si prohlédli polární stanici a odeslali pohledy opravdickou antarktickou poštou. Stanice je obydlena jen přes polární léto. To je zhruba od listopadu do dubna. Zajímavostí je, že polárníci, kteří na počátku léta stanici osídlují, musí nejdříve ze schodů a nejbližšího okolí stanice opatrně odstranit již obsazená hnízda tučňáků a přemístit je mimo nebezpečí jejich poškození provozem stanice. To se opakuje rok co rok, již po dlouhá desetiletí.
Na sousedním ostrůvku, v místě zvaném Jougla Point byly k vidění, kromě všudypřítomných tučňáků, také kompletní, dokonale vybělené velrybí kostry. Asi mořská bouře vyvrhla před lety na ostrov několik velryb, které se už nedokázaly vrátit zpět do moře.

Na nedalekém břehu pevniny hrály všemi odstíny modré barvy trhliny ledovců spadajících až do moře. V něm se pod hladinou, rychlostí blesku, prohánějí tučňáci, kteří občas vyletí i nad hladinu. Tady mi v jednu chvíli přeběhl mráz po zádech. Když jsem stoupal na nedaleký, zaledněný hřeben, všiml jsem si na poslední chvíli trhliny, která zčásti zavátá sněhem číhala na svou oběť. Byla asi 40 cm od mé nohy, široká asi 70 cm a její délka byla několik desítek metrů. Doleva i doprava. Prostě past. Dna jsem nedohlédl, nechtěl jsem pokoušet osud. Ani jsem nevěděl, jestli už nestojím na převisu. Raději jsem se vrátil. Chybou bylo, že jsme nebyli navázaní na laně, ale chodili jsme úplně samostatně.

Cílem naší další plavby byl fjord Andvord Bay na antarktickém poloostrově. Pokud bychom, pouze teoreticky, v tomto místě překročili pohoří táhnoucí se po celé délce poloostrova, ocitli bychom se na břehu Weddellova moře a měli bychom otevřenou cestu na východ, do antarktických končin dostupnějších z Afriky, Austrálie a Nového Zélandu. Toto imaginární obeplouvání Antarktidy bychom ukončili proplutím Rossovým mořem a návratem od západu zpět k Antarktickému poloostrovu. Nádherná představa, ale čas vymezený pro naši expedici by rozhodně nestačil. Proto pojďme zpět k realitě.

Ve zmiňovaném fjordu leží místo nazvané Neko Harbour. V letech 1911 až 1924 operovala mezi Jižními Shetlandy a Antarktickým poloostrovem velrybářská loď Neko, která zde často kotvila. I při tomto našem výsadku, již tradičně pomocí člunů typu Zodiac, jsme se nemohli odtrhnout od překrásné přírody, hor, ledovců a všudypřítomných tučňáků. Když náš člun odplouval, pokoušel se jeden mladý a zvědavý tučňák nastoupit s námi. Měli jsme co dělat, abychom mu jeho úmysl "rozmluvili".

Nezapomenutelným zážitkem bylo setkání s velrybou při našem návratu z pevniny na loď ve člunu Zodiak. Byl to plejtvák malý, který dorůstá délky asi 13 metrů a hmotnosti kolem 10 tun. O nich se říká, že jsou zvědaví, což mohu jen potvrdit. Snad hodinu kroužil kolem nás, zvědavě podplouval člun, vykukoval nad vodu, přibližoval se a zase se vzdaloval. Ve člunu se nás všech deset snažilo ulovit co nejvíce záběrů. A všichni jsme tiše doufali, že se při podplouvání člunu nevynoří dříve a neplácne ocasní ploutví. Když už jsme se museli vrátit na loď, řekl jsem si, že štěstí přeje připraveným a lovec záběrů musí být aktivní. Proto ihned po projití dezinfekční lázní na palubě, jsem zaujal místo na přídi, kam jsem se sotva vsoukal a čekal jsem, jestli se velryba opět neobjeví. To víte, že se objevila! Podplavala loď a předvedla se mi v celé své velikosti jen mírně pod hladinou a ještě mi na rozloučenou vyfoukla typický dvojitý gejzír vody a páry. A fotoaparát nezklamal a vše perfektně zachytil. Zlatý Olympus. Kolikrát jsem mu v duchu poděkoval. Na palubě jsem už byl pohřešován, neboť jsem byl jediný, kdo se neodepsal při návratu z pevniny. Ale uznejte sami, copak jsem mohl?

Další cestu na ostrovy Fish Islands a na kontinent v oblasti nazvané Prospekt Point nám v noci zkomplikovalo velké množství ledu, které se nakupilo v průlivu Penola Strait. Loď se sice pokoušela ledy prorazit, ale bez úspěchu. V prostorách lodi se ozývalo burácení způsobené nárazy lodi do ker, jakoby někdo dovnitř lodi házel obrovské kameny. Celou noc jsme nezamhouřili oči. Duch Antarktidy byl silnější než náš. Výsledkem byla vynucená změna naší cesty pro příští den. Novými postupnými cíly se stal Petermannův ostrov, překrásná scenérie Lemairova průlivu a jako perla, obeplutí Renardova mysu na člunu Zodiak.

Pro Petermannův ostrov jsou typické obrovské plochy sněhu zbarveného do vínova, žlutozelena až zelena, zde se vyskytujícími řasami. Podle odborníků se jedná o druh sinic. Na jedné z dostupných skal jsem viděl a vyfotografoval dokonce i kousky mechů, lišejníků a sporé nizoučké trávy. Pouze na tomto jednom jediném místě. Při putování po okolí nám jako orientační bod sloužila opuštěná, červeně natřená argentinská chata, která stojí nedaleko břehu. Stovky tučňáků se předváděly jako obvykle. Do svahů kráčí rozvážně svým kolébavým krokem. Ale ne pomalu. Ani rozbředlý sníh jim nevadí, mají totiž na koncích prstů značně veliké a ostré drápy. Legrační je, když jich jde celá skupina za sebou a kolébají se ve stejném rytmu. Po rovině dovedou kráčet rázně, pochodovým krokem, jako "velitel" ostrova. Cestu dolů, z vyvýšenin, si usnadňují klouzáním se po břiše, za pomoci křidýlek. Dostanou-li se do vody, je jejich neobratnost ta tam. Jako blesk se řítí pod vodou, v nejrůznějších křivkách, vyskakují nad vodu, uletí při tom kousek i vzduchem. Běda každé rybce, která se neopatrně mihne kolem. Postávali ve skupinách a vstřebávali teplo posledních letních dnů, tu tučňáci oslí, tam zase kroužkoví, kterým se také říká něžně Adélky. V letech 1837 až 1840 se plavila antarktickými vodami francouzská výprava pod velením kapitána Dumont d´Urvilla a objevila dosud neznámý druh tučňáků. Byli pojmenováni podle kapitánovy manželky Adélie. Abych nezapomněl, d´Urville měl rovněž velké zásluhy na získání Venuše Miloské francouzskou vládou a stal se zakládajícím členem Pařížské zeměpisné společnosti.

Zde jsem si nechtěně ověřil, že i polární obuv a oděv může člověku uklouznout a ten může svištět rychlostí dosti značnou. Zejména po zmrzlém sněhu a ledu, který se dost strmě svažuje rovnou do moře. V tom letu se nelze zachytit žádného křoví či stromku. Možná proto, že tam žádné nerostou. Byl jsem odkázán sám na sebe. V pravé ruce jsem zachraňoval fotoaparát. Vždyť už v něm bylo spousta pokladů. Bolest, nebolest, nezbylo nic jiného než levou ruku, tu zdravější, zarýt prsty do sněhu a ledu a brzdit jako o život. A přitom se pokusit zarýt paty bot a zkusit jimi také brzdit. Jak je vidět z toho, že píši tyto řádky doma, nakonec jsem se zastavil. Od té doby je Antarktida zborcena mojí krví. A já tvrdím, že na rány je nejlepší dezinfekcí trus tučňáků. No a tučňáci si určitě dodnes vyprávějí o neobratném kolegovi, který se neklouzal po břiše jako oni, ale po zádech a uměl to o hodně rychleji.

Renardův mys patří k nejfotogeničtějším částem Antarktidy. Jeho obeplouvání na člunech mezi drobnými krami, občas ozdobenými mezi nimi plovoucí růžovou medůzou, pod obrovskými skalními i ledovými stěnami, kolmo spadajícími do moře bylo fascinující i strašidelné zároveň. Představa řítícího se bloku ledovce na člun byla velmi emotivní. Opravdu jsme si připadali jako trosečníci hledající záchranu. Stísněné pocity často a nejen zde, úspěšně rozptylovali tuleni, kteří se zvědavě vynořovali kolem člunů a mezi krami. Ti by přece nebezpečí vycítili.
Ještě k tuleňům, při plavbě antarktickými vodami, lodí nebo na člunech, jsme jich viděli stovky. Většinou se bez zájmu povalovali na krách a moc si nás nevšímali. Několikrát se však stalo, že reagovali vztekle a s vyceněnými zuby naznačovali útok. Jindy se zvedli a zmizeli pod vodou. Nestačil jsem se jednoznačně přesvědčit, zda ti zuřiví nejsou tuleni leopardí, kteří jsou nebezpeční i člověku.

Při plavbě Lemairovým průlivem jsme měli štěstí. Viděli jsme druhého plejtváka a dlouhou dobu nás provázelo několik kosatek slídících po kořisti. Tučňáci ani tuleni si před nimi nemohou být nikdy jisti.

Dalším naším cílem byla návštěva ukrajinské polární stanice prof. Vernadského. Ta se původně jmenovala Faradayova a patřila Velké Británii. V roce 1960 ji Ukrajina koupila. Proti britské stanici Port Lockroy byla tato mnohonásobně větší. Některé budovy byly jednopatrové. V přízemí se zouvala obuv a odkládaly oděvy. V patře bylo možno se občerstvit po ukrajinském způsobu. Samovar chrlil šálky čaje, na tácech byly nejrůznější pochoutky až nám přecházely oči. Všude kolem bylo až úzkostlivě čisto, přímo po vojensku. Vše šlo jako po drátkách. Radost pohledět. Jako atrakci mají nedaleko stanice obvyklý rozcestník s údaji jako např. "Kijev 15 168 km" a podobně.

Stanice prof. Vernadského spolu s britskou stanicí Halley Base zkoumají zemskou atmosféru a změny ozónové díry. Odtud jsme poslali další várku antarktické pošty. Na rozdíl od té první z Port Lockroy, která domů přišla asi za tři týdny, tato dorazila po více než třech měsících. A to je v Antarktidě. Být to v Arktidě, mohl by pošťáka sežrat lední medvěd a pohledy by nedošly vůbec.

Po dobrodružné plavbě mezi ledovci a krami těch nejroztodivnějších tvarů jsme připluli k chilské polární stanici prezidenta Gonzálese. Byla založena v roce 1951. V době naší návštěvy byla uzavřena. Opět červeně natřené budovy, přístaviště pro čluny a stovky tučňáků. Celkový dojem byl černobílý, totiž černé balvany, černobílí tučňáci oslí, bílé kusy ledu, v pozadí ledovec na druhém břehu zátoky a bouda, která pamatuje dobu ještě před rokem 1950.
Zde jsme měli štěstí při pozorování tučňáků oslích. Několika neustále žadonícím mláďatům byla rodiči předávána natrávená potrava ze zobáku do zobáku. A několik dospělých jedinců jim k tomu vyzpěvovalo. Ano, jméno oslí jim skutečně náleží právem. Jejich zpěv je něčím mezi hýkáním osla a kejháním husí.

Závěr našeho putování patřil symbolicky ráji - zátoce Paradise Bay. Svoje jméno získala zátoka rovněž na počátku objevování Antarktidy. Nám až tak zázračně rajská nepřipadala, ale chápu, že je-li výprava řadu měsíců těžce zkoušena nepřízní počasí, může i trochu poklidnější pohoda v zátoce připadat jako rajská. Na člunech jsme křížem krážem propluli zátokou, prohlédli jsme si do moře spadající jazyky Petzvalova ledovce a kry těch nejkouzelnějších tvarů. Tím jsme se rozloučili s Antarktidou a zamířili jsme na sever, domů. Ale zbývalo nám ještě pěkných pár tisíc kilometrů.

V Antarktidě jsme zažili všechny druhy počasí. Slunce, mráz, déšť, sníh, mlhu, mraky u země, vítr i bezvětří. V zajetí skalních a ledovcových stěn jsme s úctou vzpomínali na dávné i méně dávné pokořitele tohoto světadílu, na jejich odvahu a vytrvalost.

Prosmýkli jsme se kolem ostrovů Melchior a záhy nás pohltily vody Drakeova průlivu. Stejně neklidné jako při cestě sem. Po dvou dnech utrpení jsme večer zakotvili před přístavem v Ushuai. Do přístavu nás argentinská zdravotní policie pustila až druhý den ráno, po splnění řady formalit. Je nepochopitelné, že do Antarktidy, téměř sterilního světadílu, nás pustili bez povšimnutí a s návratem dělají problémy.

Po vystoupení z lodi nás argentinští celníci převezli autobusy několik metrů k odbavení. Zvlášť zavazadla a zvlášť nás. Nesmí se jít pěšky. Cestou se nás vyptávali, jak se nám v Antarktidě líbilo. Všichni jsme pěli chválu na krásy přírody. Oni jen opáčili otázkou a co Drake Passage? A bylo vše a všem jasné.

Ještě bych rád zmínil slova Stanislava Bártla, zkušeného polárníka, spisovatele a publicisty, který před 50 lety, v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku 1957 až 1959 pobýval, spolu s dalšími Čechy, v Antarktidě řadu měsíců, plavil se na ledoborci, bydlel a pracoval na polárních stanicích tehdejšího SSSR, podílel se na výzkumech a který dodnes věnuje svoji pozornost dění v této části světa. Pan Bártl považuje mnou navštívenou část Antarktidy za její jakousi kouzelnou zahrádku, plnou nejrůznějších forem života, zasazenou do fantastické scenérie hor, ledovců a moře. S tím mohu jen a jen souhlasit.


Na samý závěr bych chtěl říci, že v Arktidě i Antarktidě je život velmi křehký. Lidský i život přírody samé. I neznámá nebezpečí jsou reálná. I malá opomenutí se draze platí. I tím nejcennějším, životem. Totéž je s přírodou. Necitlivé lidské zásahy do přírody jsou patrné dlouhé desítky let. Příroda se s nimi, v těchto tvrdých podmínkách, jen velmi těžko a pomalu vyrovnává. Pobývejme v těchto končinách s náležitou úctou a respektem k přírodě. A co je na všech cestách nejdůležitější? Samozřejmě je to šťastný návrat domů.



vychází v 7:40 a zapadá v 16:46 vychází v 9:38 a zapadá v 20:30 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...