Časopis Myslivost

Březen / 2008

Početních stavy zvěře a jejich regulace - 1. část

Myslivost 3/2008, str. 28  Dr. Miroslav VODŇANSKÝ
V minulém čísle Myslivosti byl uveřejněn článek zabývající se příčinami škod působených zvěří a možnostmi jejich prevence. Následující příspěvky budou zaměřeny na problematiku početních stavů zvěře a jejich regulace. Jak již bylo v úvodním článku zdůrazněno, problémy se škodami by měly být řešeny ne šablonovitě v černobílém pohledu, ale komplexně na základě objektivní analýzy jejich příčin. Škody vznikají vždy v důsledku působení více faktorů a zpravidla k nim nedochází náhle, ale teprve v důsledku určitého vývoje, na jehož průvodní příznaky se mělo včas reagovat.
Zvěř sice škody působí, ale za jejich vznik je vždy zodpovědný člověk. Zákon o myslivosti a příslušné prováděcí vyhlášky jasně stanovují pravidla mysliveckého obhospodařování zvěře a jeho průběžné kontroly. Smyslem celého systému schvalování plánů lovu a dozoru nad jejich plněním je předcházet konfliktním situacím. Jestliže k nim ale přesto dojde, pak je to zřejmě proto, že tento řídicí a kontrolní systém někde selhal. V případě, že se stejný problém vyskytuje ve větším rozsahu nebo opakovaně, je třeba zjistit, kde se stala chyba a vyvodit z toho důsledky.
Pokud se však při vzniku škod pouze jednostranně poukazuje na nadměrné stavy zvěře a nutnost jejich regulace jako jedinou cestu k nápravě situace, pak je to velmi zjednodušující přístup, který v nejlepším případě může mírnit následky, ale neřeší skutečnou podstatu problému.

Hospodaření se zvěří probíhá na základě plánů lovu. Aby myslivecké plánování však mělo nějaký smysl, musí být postaveno na solidních základech. Statististické údaje z minulých let, týkající se plánu lovu, skutečného odstřelu a výsledků sčítání jednotlivých druhů zvěře na území ČR, přitom ukazují značné nesrovnalosti, které nutí k zamyšlení.
Zvláště markantní je to u černé zvěře, která může být právě z hlediska škod velmi problematická a jejíž důsledné regulaci je třeba věnovat maximální pozornost. V roce 2006 byly vykázány celkové jarní kmenové stavy černé zvěře ve výši 46 699 kusů. Podle současných vědeckých poznatků je třeba vycházet z toho, že lovecky využitelný přírůstek populace za normálních podmínek se pohybuje v průměru zhruba kolem 200 % celkového jarního stavu. To by znamenalo více než 90 000 kusů. Přitom ale plán lovu pro rok 2006 v celostátním měřítku činil pouze 35 406 kusů, což bylo dokonce o 24 % méně než jarní kmenové stavy. Tento nepoměr mezi hlášenými stavy a schválenými plány lovu je z hlediska odborných znalostí o reprodukci černé zvěře a nezbytnosti její dostatečné regulace naprosto absurdní a staví nutně do popředí otázku, do jaké míry je současný systém mysliveckého plánování skutečně funkční a účelný.
Nahlášený odstřel byl s téměř 60 000 kusy sice o 69 % vyšší než se počítalo v plánu lovu, přesto však zdaleka nedosahoval úrovně, která by odpovídala předpokládanému populačnímu přírůstku. Samozřejmě by se dalo namítnout, že skutečný odlov černé zvěře byl možná vyšší než jak je uváděno v oficiální statistice. Pokud bychom však vůbec na tento argument přistoupili, pak to jen zvýšilo pochybnosti o funkčnosti současného systému plánování a evidence mysliveckého hospodaření.
Přitom rok 2006 není v tomto ohledu žádnou výjimkou, jak názorně ukazuje připojený graf. V roce 2005 byl stanoven plán lovu na 42 856 kusů, což bylo opět podstatně méně než než hlášené jarní stavy, přitom statisticky evidovaný odstřel činil více než 100 000 kusů.

Nesrovnalosti mezi hlášenými stavy, schváleným plánem lovu a skutečným odstřelem nejsou jen u černé zvěře. Jako další názorný příklad je možné uvést jelení zvěř. V průběhu let 2000 až 2007 činil průměr nahlášených jarních kmenové stavů laní 9371 kusů. Pokud počítáme s koeficientem očekávané produkce 0,8 ve vztahu k počtu laní, z něhož by mělo vycházet myslivecké plánování podle vyhlášky 491/2002 Sb., pak by celkový populační přírůstek měl během uvedeného období dosahoval v průměru necelých 7500 kusů ročně. Na to však zřejmě nebyl při zpracovávání a schvalování plánů lovu brán žádný zřetel, neboť naplánovaný odstřel jelení zvěře činil v průměru 19 194 kusů. Přitom ve skutečnosti bylo v průměru ročně uloveno 18 380 kusů. To ukazuje, že hlášené stavy nemají v mysliveckém plánování a výkaznictví přinejmenším u obou zde uvedených druhů žádnou reálnou podstatu.

Zajímavé přitom je, že zatímco u černé zvěře byly v uplynulých letech jak plány lovu, tak i skutečně realizované odstřely podstatně nižší než by odpovídalo hlášeným jarním stavům, u jelení zvěře tomu bylo zcela naopak. Z hlubší analýzy myslivecké statistiky vyplývá, že hlášené jarní kmenové stavy jelení zvěře, a to zejména laní, jsou značně podhodnocovány. Přitom právě jelení zvěř je jedním z mála druhů, jejichž početní stavy se dají s určitou mírou spolehlivosti sčítáním u krmelišť nebo i podle spotřeby krmiv poměrně dobře zjistit, což se nedá vůbec říci například o černé zvěři.

Jádro problému však spočívá v tom, že v současném systému se uživatelé honiteb neodvažují uvádět skutečné počty zvěře, pokud jsou vyšší než normované stavy (*). Podle zákona o myslivosti je držitel, a v případě pronájmu nájemce, honitby povinnen zajišťovat v honitbě počty zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem. To znamená, že počet zvěře v honitbě nemůže oficiálně překročit normovaný stav daného druhu zvěře, který je úředně stanovený podle jakostní třídy, do níž je honitba zařazena. Přitom nehraje žádnou roli, v jaké míře se uživatel honitby o zvěř stará a zda v dané honitbě jsou nebo nejsou problémy se škodami. Za této situace může být sotva získán objektivní přehled o skutečném vývoji početních stavů jelení zvěře, čímž se především snižuje možnost jejich včasné a přiměřené regulace.
Význam mysliveckého plánování by měl spočívat v tom, aby se včas, pružně a účelně reagovalo na určitý populační vývoj daných druhů zvěře. Přitom je třeba v této souvislosti zdůraznit pojmy: včas, pružně a účelně. Pokud se takto nereaguje, dochází dříve nebo později k eskalaci problému, jehož řešení pak již není vůbec snadné a je navíc i spojeno s celou řadou negativních průvodních jevů, jak bylo podrobně popsáno v předcházejícím čísle Myslivosti.

Samozřejmě nastávají situace, kdy musí být počty zvěře v určitých oblastech intenzivním lovem sníženy. V takových případech je nutné postupovat konsekventně, ale zároveň uvážlivě. Veškerá opatření by měla být prováděna v konsensu, neboť jen tak lze dosáhnout uspokojivého řešení. Proto je důležité, aby o jejich smyslu byli přesvědčeni především také uživatelé honiteb, vždyť těch se to nejvíce bezprostředně dotýká a zároveň oni jsou také zodpovědní za konečný výsledek. Regulaci početních stavů zvěře je třeba provádět s myslivci a ne proti nim. Na druhé straně si ale musí myslivci uvědomovat, že jejich povinností je hospodařit se zvěří tak, aby nedocházelo ke škodám. Také v tomto případě platí, že je lépe problémům předcházet, než je pak muset (někdy i bolestivě) řešit.


* Poznámka: Největší část oblastí s trvalým (normovaným) výskytem jelení zvěře je v rámci bonitace honiteb zařazena do jakostní skupiny III., u níž nemohou být normované stavy tohoto druhu spárkaté zvěře podle platné vyhlášky vyšší než 16 kusů na 1000 ha. Celková plocha honiteb nebo jejich částí zařazených do této kategorie činí téměř 549 000 ha, což představuje 66 % z celkem 833 000 ha, na nichž se jelení zvěř v ČR ve volnosti trvale vyskytuje a je předmětem mysliveckého plánování (bez obor). Do jakostní skupiny IV. s normovanými stavy maximálně 11 kusů na 1000 ha, patří honitby o rozloze 130 000 ha, což je 15,6 % celkového výskytu jelení zvěře. Z toho vyplývá, že 81,6 % z celkové plochy, na níž je jelení zvěř v rámci plánů lovu obhospodařována, má stanovené nižší normované stavy než by bylo potřebné z hlediska řádného mysliveckého hospodaření s tímto druhem spárkaté zvěře. Všeobecně platí, že pro efektivní obhospodařování jelení zvěře při zachování její optimální sociální struktury by měly početní stavy činit nejméně 20 kusů na 1000 ha.


Základní definice kapacity prostředí s ohledem na zvěř

Biologicky podmíněná kapacita prostředí
- vyjadřuje maximální počet zvířat určitého druhu, který v daném prostoru může žít tak, aby byly pokryty jejich základní životní potřeby.

Ekologicky podmíněná kapacita prostředí - vyjadřuje maximální počet zvířat určitého druhu, který může v daném prostředí žít, aniž by přitom docházelo k narušení jeho ekologické stability.

Hospodářsky podmíněná kapacita prostředí - vyjadřuje maximální počet zvířat určitého druhu, který může v daném prostředí žít, aniž by docházelo k neúnosným hospodářským škodám na lesních nebo zemědělských porostech.
V této souvislosti je nutno jasně definovat, co se rozumí pod pojmem škody a v jakém rozsahu je lze tolerovat. Dřeviny jsou přirozenou součástí širokého potravního spektra volně žijících býložravců. Přitom ne každý okus, ohryz nebo loupání znamená automaticky vznik škod. O škodách by se mělo mluvit pouze při takovém poškození porostů, které negativně ovlivní nebo znemožní dosažení jasně definovaných hospodářských záměrů.

Ekologicky a hospodářsky podmíněná kapacita prostředí je vždy podstatně nižší než jeho biologická kapacita, při jejímž dosažení se populace příslušného druhu zvířat začne sama regulovat tak, že její počet již dále nevzrůstá. Vzhledem k tomu, že v naší kulturní krajině je ekologicky a hospodářsky podmíněná kapacita prostředí rozhodujícím kritériem, pak musí být populace zvěře udržována na přiměřené úrovni lovem, který sám o sobě představuje nezanedbatelný hospodářský faktor. Jaký počet určitého druhu zvěře se v daném životním prostředí může vyskytovat, aniž by přitom docházelo ekologickým nebo hospodářským škodám, závisí na celé řadě faktorů. Důležitou roli přitom hrají nejen typové vlastnosti životního prostředí, zejména s ohledem na jeho úživnost, ale také úroveň myslivecké péče a způsob provádění lovu. Vhodná opatření na zlepšení životních podmínek zvěře a šetrně prováděný lov společně umožňují udržovat vyšší početní stavy zvěře v honitbách, aniž by muselo nutně docházet ke škodám. Na druhé straně nejen nesprávná nebo nedostatečná myslivecká péče, ale zároveň také uplatňování takového způsobu lovu, který nebere ohledy na základní potřeby zvěře a vede k jejímu nadměrnému zneklidňování, mohou být bezprostřední příčinou zvýšených škod i při nízkých početních stavech.
Pokračování v příštím čísle Myslivosti

Kontaktní adresa autora:
Dr. Miroslav Vodňanský
Institut ekologie zvěře VFU Brno
Palackého 1-3, 61242 Brno
iez@vfu.cz


POPISEK K PŘIPOJENÉMU GRAFU
Porovnání hlášených jarních stavů, plánů lovu a vykázaného odstřelu černé zvěře v České republice v minulých letech
Z uvedeného grafického přehledu vyplývá, že po celé sledované období neodpovídaly plány lovu černé zvěře jejím hlášeným stavům a předpokládaným populačním přírůstkům. V posledních třech letech byly plány lovu dokonce nižší než hlášené jarní kmenové stavy. Zvlášť pozoruhodné také je, že od roku 2003, to znamená právě v době, kdy se problémy se škodami působenými černou zvěří a potřeba její důsledné regulace staly velmi aktuálními a často diskutovanými tématy, byly plány lovu v porovnání s minulými lety naopak ještě sníženy. Zvýšení skutečného odstřelu, k němuž došlo bez ohledu na plány lovu, není tedy zásluhou mysliveckého plánování a regulačních opatření státní správy, ale vyplynulo z toho, že myslivecká praxe pod tlakem škod a v důsledku vzniklé diskuze sama pochopila nutnost intenzivnější regulace černé zvěře.


vychází v 7:46 a zapadá v 16:38 vychází v 6:54 a zapadá v 15:05 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...