Časopis Myslivost

Březen / 2008

Srnčí zvěř – její životní potřeby v současnosti

Myslivost 3/208, str. 50  Doc. Ing. František ZABLOUDIL, CSc., Ing. Zdeněk VALA
Srnčí zvěř je v dnešní době běžnou zvěří většiny našich honiteb. Zvýšený zájem o srnčí zvěř nastal po snížení stavu drobné zvěře způsobené mimo jiné intenzifikací zemědělské výroby. Srnec obecný je naším původním druhem, který žije v mírné části Evropy a Asie. Člení se na tři poddruhy a to: evropský, sibiřský a čínský. V Americe žije šest rodů srnčí zvěře. Jedná se o přebíhavou, přežvýkavou spárkatou zvěř, patřící do skupiny tzv. okusovačů rostlin, které získává výběrovým způsobem. V dávné době žila tato zvěř v lesostepích s dostatkem travních, stromových a keřových porostů.


Kromě zvěře, která se zdržuje v lesích, žije také v našich honitbách poměrně početně velká část tzv. polní srnčí zvěře. Postupem času se totiž srnčí zvěř přizpůsobila současným změnám v prostředí a nově využívá novodobých stepních oblastí, včetně rozsáhlých monokulturních bloků plodin, které ji poskytují kromě potravy také klid a kryt. Nejen srnčí, ale i jelení, daňčí, mufloní a černá zvěř se po určité době vrací do lesních a keřových porostů k získání doplňkových potravních druhů. Při její větší koncentraci způsobuje tato zvěř škody, jak na lesních, tak i zemědělských porostech. Důležitou potravní část dřevnaté složky si může spárkatá zvěř opatřit jen v lesních porostech z toho důvodu, že keřové porosty s malými lesíky, vtroušené v agrárních ekosystémech, byly v dřívějšku na většině lokalit nenávratně odstraněny. Plošným využíváním nejen lesních, ale i zemědělských pozemků intenzivní turistikou a hospodařením, je zvěř stresována se všemi negativními důsledky. Jedním z nejvíce viditelných důsledků pro nemysliveckou veřejnost je ta skutečnost, že je zvěř pod tlakem hospodářského využívání krajiny nucena překonávat v hojné míře komunikace, kde dochází ke střetu s dopravními prostředky. Ze sledovaného počtu usmrcené zvěře na komunikacích je pak srnčí zvěř na prvním místě. Přitom střety a úhyny přímo na komunikacích jsou jen částí všech nehod, větší část zvěře je jen poraněna a později uhyne v okolí komunikací. Tyto střety však nebývají evidovány. O tom by mohla mluvit celá řada mysliveckých hospodářů, jejichž honitby se nacházejí v bezprostředním sousedství nově otevíraných dálnic a rychlostních komunikací.

Tím, že srnčí zvěř bere potravu výběrovým způsobem, jsou vzniklé škody na polních plodinách až na výjimky způsobeny většinou rozšlapáním. Jiná je situace v lesních porostech, kde srnčí zvěř hledá doplňkovou potravu (měkké dřevnaté části) v množství a druzích potřebných k uspokojení fyziologických potřeb. Způsobuje tak pomístně nemalé škody. Požadované množství potravy je přímo závislé na skladbě zvěře, ročním období, kvalitě prostředí a atraktivnosti ostatních bioklimatických podmínek biotopu. Bezprostředně upotřebitelná nabídka potravy pro zvěř podléhá silným a často krátkodobým změnám, jak během roku, tak během dne. HITNAUS (1996) uvádí, že v případě nedostatku potravy, která je zaviněna nejen extrémními klimatickými podmínkami, je možné přirozenou potravu doplnit přikrmováním. Předkládání doplňkové potravy v době přikrmování, může někdy mít rozhodující vliv, nejen na škody, ale také na rozvoj celé místní populace.
Zažívací orgány srnčí zvěře jsou poněkud úspornější než u jiných přežvýkavců, a to již vzhledem k příjmu potravy a konzumovaným druhům rostlin. Malý objem předžaludku 2 - 5,8 litrů uvádí VACH (1993), stejně i KOMÁREK a KOČIŠ (1991). Naproti tomu objem bachoru jelena uvádí 23 - 24 l. Protože tím pádem srnčí zvěř v jedné pastevní periodě příjme málo potravy, jsou nutné časté pastevní cykly (11 - 12 za den). Srnčí přijímá potravu prakticky každé dvě hodiny, přičemž si bachor nikdy zcela nezaplní, maximálně do 60 % svého objemu. Počet period přežvykování pak souhlasí s počtem pastevních cyklů.
Větší část příjmu potravy včetně přežvykování připadá na denní dobu, která je v současnosti značně ovlivněna pohybem lidí v krajině. Stresovaná zvěř pak hledá klid i potravu v hustých lesních mlazinách, kde potom dochází ke zvýšenému poškozování porostů.
Z hlediska funkce zažívací soustavy je nápadná i velikost slinných žláz, což umožňuje velkou produkci slin a následnou pufrovací schopnost v předžaludcích. Anatomická skladba předžaludku srnčí zvěře způsobuje to, že se potrava v předžaludcích dlouho nezdržuje a je po daleko kratší dobu vystavena působení celulolytických baktérií a nálevníků. Početně chudé osídlení bachoru nálevníky neumožňuje dokonalé narušení vlákniny, a tím zpřístupnění působením celulolytických bakterií. Proto také srnčí zvěř neohryzuje a neloupe stromové části, ale přijímá hlavně měkké dřevnaté části. Srnčí zvěř je tak nucena přijímat potravu snáze stravitelnou a tedy i energeticky vydatnou, jako jsou lístečky a květy rostlin, plody, pupeny, výhonky a jemné prýty. Měkkou potravu si srnčí zvěř vybírá v travních a bylinných porostech a doplňkovou v křovinném patře a mlazinách lesních porostů. Pokud zvěř v porostech lesních monokultur nenajde dostatek okusu na křovinách a na měkkých listnáčích (osiky, jívy, vrby, břízy atd.), přistupuje k okusu tvrdých listnáčů (buku, dubu, javoru, jasanu) a také terminálních pupenů u mladých jehličnanů. Tím způsobuje škody na lesních porostech, ale také poškozuje své zdraví potravou s velkým obsahem terpentinů, silic, éterických olejů, které vyvolávají záněty zažívadel a dystrofické změny parenchymatózních orgánů.
Zemědělské plodiny většinou pěstované v současné krajině ale neskýtají dostatek pestré výběrové potravy, a to nejen pro srnčí zvěř. Nekonečné lány obilovin prakticky pro srnčí znamenají ztrátu obživy a ani po vegetačním období nemá srnčí zvěř možnost vytvořit dostatek tukových rezerv na zimní období. Nedostatek vitamínů, makro a mikroprvků vede k oslabení organizmu vůči parazitárním a infekčním onemocněním. Tím, že srnčí zvěř neumí v zažívadlech syntetizovat vitamín C, dochází přes zimní období k oslabení organizmu. Podzimní zásobu tukových útrobních i podkožních rezerv nelze nahradit ani intenzivním přikrmováním až v zimním období. Reálným obrazem mnoha honiteb je dnes bohužel to, že se srnčí zvěř v podstatě od podzimu přes celou zimu paství na lánech zelené řepky olejky. Ta ale vysokým obsahem hořčičného glykosidu glukotropeolinu a oleje způsobuje záněty žaludku (trávníku) a vede k průjmům, které často končí úhynem slabších jedinců.
V zimním období kolem vánoc dochází ke zmenšování kapacity bachoru asi o jednu pětinu, a tím i zmenšování papil bachoru i klků tenkého střeva. Tato morfologická redukce je způsobena měnícími se světelnými podmínkami, ne však teplotou prostředí nebo nedostatkem potravních příležitostí. Tím se také ovlivňuje činnost epifýzy cestou retinohypothalamických drah. Omezená schopnost přijímat a zpracovávat potravu v zimním období má vliv na snížení metabolismu v období od listopadu až do března. V tomto období nastupuje tzv. úsporný systém, který je až trojnásobně nižší než v období maximální potravní nabídky. Energie pro základní činnost životních funkcí v zimním období je hlavně kryta z části metabolizováním tukových dep. Tuk je energeticky dvakrát hodnotnější než glycidy a bílkoviny. Významné je to, že při ukládání tuku dochází k vazbě vody na tukovou tkáň a při mobilizaci tukových dep se dostává k dispozici nejen energie, ale i metabolická voda.
Morfologické i metabolické změny v zimě a následně na jaře jsou ovlivňovány činností štítné žlázy. Její aktivita je závislá na fotoperioditě a také teplotě prostředí. Zkracujícím dnem se aktivita štítné žlázy snižuje. Minima dosahuje v lednu. Spolu se také podílí na snížení chuti k přijímání potravy. Srnčí zvěř v zimní dobu přijímá potravu maximálně sedmkrát za den s naplněním pouze poloviny objemu bachoru. V zimním období dochází i k redukci mikroorganismů v bachoru.
S prodlužujícím se dnem dochází k inhibici epifýzy a také k obnovení funkční činnosti zažívacího traktu. Zelená potrava podpoří tvorbu mikroorganismů v předžaludcích, což trvá asi tři týdny. Koncem zimy má srnčí zvěř zvýšenou potřebu bílkovin k dokončení růstu plodu gravidních srn a k růstu parožní hmoty u srnců. Proto je vhodné předkládat srnčí zvěři hlavně bílkovinná krmiva. Mezi krmiva předkládaná zvěři jsou nejvhodnější ta, která pochází z plodin pěstovaných v zájmové oblasti chovu zvěře. Každá změna ve výživě zvěře vyvolá také změnu žaludeční mikroflóry. Přizpůsobení trvá více než 20 dnů u většiny přežvýkavců, jak uvádí ŠIKULA (1964).
V připojené tabulce 2 je nastíněn kvantitativní výpočet spotřeby základní dávky krmiv pro srnčí zvěř jak mimo vegetační (zimní), tak i ve vegetačním (letní) období. Celkem se jedná o základní dávky zvěře v klidu, kvantitativní dávky se značně zvyšují při stresu, vysokém sněhu, vyrušování a přehánění zvěře atd..
Přirozené potravní možnosti zvěře v současné době procházejí stálými změnami, které se projevují jak na lesních porostech, tak i polních plodinách. Krajina je v současnosti využívána plošně a celoročně, tím zvěř nemá ani kryt a klid ke svému životu. Zvěř se proto shlukuje do relativně klidnějších mít, kde ale nenachází základní potřeby, tj. potravu, klid a kryt.
Škody na lesích začaly postupně vznikat až při zakládání uměle pěstovaných monokulturních lesů. Od této doby existují dva názory, na kterých se nemohou shodnout chovatelé zvěře a pěstitelé lesa i zemědělských plodin. Životní prostředí a zvěř se nemohou bránit současnému ekonomickému hodnocení a hospodářskému tlaku. Zvěř však ze své bilogické podstaty potřebuje potravu, kterou si může opatřit jen ve vhodném prostředí. Ač by se zdálo, že travních a bylinných porostů je v některých honitbách dostatek, je tu ale malá druhová skladba a nedostatek doplňkových potravních druhů, které jsou z lesních porostů odstraňovány a v polích likvidovány. Rozhodující pro srnčí zvěř je totiž nejen kvantitativní množství travních a bylinných porostů, ale hlavně jejich kvalitativní složení a pestrost.
V doplňkové potravě zvěř přijímá fosfor, vápník, stopové prvky, cukry, třísloviny a vodu. Tyto složky jsou časově potřebné k fyziologickému trávení. Nejvíce jsou obsaženy v pupenech, mladých výhoncích a prýtech. Zvěř přednostně okusuje nejdříve měkké listnáče (lípa, osika, jeřáb, olše, vrba), ale nevynechá ani tvrdé listnaté dřeviny (jasan, javor, jilm, buk, dub). Okus v lesích srnčí zvěří je ale rozptýlen po celých plochách a není tak markantní a koncentrovaný jako u jiných druhů spárkaté zvěře. Z jehličnatých druhů dává srnčí zvěř přednost jedli, borovici a douglasce. Větší škody způsobuje okusem semenných plantáží, pokud nejsou dostatečně oploceny. Velmi citelně jsou však okusovány keřové porosty, které nejsou schopny odnožit pro trvalý okus. Při vysokých početních stavech srnčí zvěře bývají značně poškozeny nedostatečně ošetřené kultury, zvláště tam, kde se sadí jen cílový počet jedinců, aby se nemusely provádět prořezávky a předmýtní těžby. Srnci pro vytloukání parůžků také rádi vyhledávají ty druhy odrostků, které jsou nejméně v porostech zastoupeny, jako jsou např. modřín, douglaska, vejmutovka, borovice aj. V současnosti jsou škody na zemědělských plodinách srnčí zvěří snesitelné. Jiná je situace se škodami na polích způsobených jelení, daňčí, mufloní a hlavně černou zvěří.

Pro snížení škod srnčí zvěří lze doporučit následující opatření:
- upravit stavy zvěře v honitbě na základě zjištěné přirozené potravní nabídky,
- v době nouze doplnit potravní potřebu zvěře v druzích a jakosti,
- zvýšit ochranu lesních i polních kultur,
- vybudovat dříve odstraněné keřové, stromové a pastevní porosty (remízy),
- v lesních porostech z části ponechat také vtroušené měkké dřeviny,
- při snižování stavu srnčí i jiné zvěře využít myslivecké odbornosti k vedení úprav do kvalitativního uspořádání (poměr pohlaví, věková struktura populace),


Doc. Ing. František ZABLOUDIL, CSc., SIEZ Brno
Ing. Zdeněk VALA, Ústav ochrany lesů a myslivosti, LDF, MZLU Brno

Přiložené dokumenty

Media_13951_50_58.xls Tab 1 (15,50 KB)
Media_13951_59_58.xls Tab 2 (15,50 KB)
Media_13951_9_59.xls Tab 3 (17,00 KB)
vychází v 7:41 a zapadá v 16:45 vychází v 9:16 a zapadá v 19:24 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...