Časopis Myslivost

Duben / 2008

O čem se psalo v dubnu 1928 na stránkách Stráže myslivosti?

Myslivost 4/2008, str. 62  Mgr. Josef DRMOTA
F. Houska: TETŘÍVEK V TOKU


Budu vypravovati jen něco z toho, co jsem zažil s tetřívky na Třeboňsku, typickém to kraji jihočeském a bývalém (žel!) mysliveckém ráji.
Před 20 lety byl tu tetřívek všude a ve velkém množství. Příčinou toho bylo, že velká část kraje kol Třeboně až k Novým Hradům, k Chlumci a Jindřichovu Hradci jest zalesněna. Zbylá půda prostoupena jest rybníky s velmi rozsáhlými výtopami, rašeliništi a roztroušenými lesíky na chudých půdách. Vše tedy, jak to tetřívek má rád!
Již koncem února počala se rozdělovati hejna tetřívčích kohoutků na svoje tokaniště, a bylo-li jen poněkud příznivé počasí, začal tok v březnu, pak se pomalu stupňoval a trval až do půl května, tedy nejméně dva měsíce. Tok začínali staří a končili mladí kohouti.
Od počátku března byl jsem téměř denně večer i ráno venku. Co tu příhod a obrázků vybavuje se mi v duši, vzpomínám-li na ty doby!
Krajina byla ještě poprášena pozdním sněhem a "na Koutech" tokal již starý známý kohout, jako by se nechumelilo. Často v dubnu přišel ledový severák a všichni kohoutci rázem zmlkli. Každý přikrčil se k trsu trávy, pod mez, ke křoví a celé hodiny nehnutě vyseděl, jako by dřímal. Vítr ustal, mračna přeběhla a v září jarního slunce za bílého dne najednou vše halasilo kodrcáním kohoutků, jako by náhle ze sna probuzených. Ten se oddělil, stáhl na starou borovici "na Pihulíku" a tokal vesele ve vršku, zatím co druhý div se nepřekotil, jak vyskakoval do výše v nejvyšší extasi. Jiný s roztaženými křídly drobným krokem rychle kroužil okolo místa, kde se přimáčkla slepička, kterou jsem marně hledal okem, jak přizpůsobovala se barvou vyrudlé trávě na břehu Rožmberka, kde deset i více tetřívků zároveň tak vytrvale se věnovalo svému zpěvu lásky, jakoby na celém světě nešlo o nic jiného.
Najednou, jako by si řekli, ustali všichni a v koncertu nastala generální pausa. Ani jeden nehlesl, některý stál vztýčen jako kuželka, jiný přimáčkl se k zemi celým tělem, jako by odpočíval po vysilujícím tanci. Pak prudkým letem jeden za druhým odlétá k blízkému lesu. Je po ranním toku.
I večer bývalo tu krásně! Již k 5. hodině začali se kohouti stahovati na tokaniště. Přišel první, druhý, někdy i další, ale nikdy tolik, jako z rána. Postáli, jistili, zatokal ten či onen, brzy však zmlkali a nikdy nepouštěli se do tak divého mumraje, jako při ranním toku. Za to tím lépe odpovídali na moje vábení. Zdá se, že si vyhlíželi místo pro ranní tok a představovali se slepičkám, jež často stály ve vrškách krajových borovic.
Kde tokali tetřívci jen jednotlivě na polích poblíže selských lesů, zapadaly slepice zvečera nejraději na pole právě osetá ovsem. Slepička pomalu shledávala potravu a kohoutek na blízké mezi jí k tomu byl společníkem.
Docela jiný obrázek naskytl se mi při toku v lese u Stráže, kam jsem byl pozván laskavostí p. ředitele Fousky.
Bylo tma jako v peci, když jsem přijel na smluvené místo, kde mne pan ředitel očekával. Ujal se mne a musel jsem dobře dávati pozor, abych se neztratil delší cestou lesem, než jsme přišli na místo. Ještě za tmy usedli jsme v pohodlné boudě a s napjetím čekal jsem, až se bude rozednívati, abych se rozhlédl, kde vlastně jsem. Dříve, nežli jsem mohl rozeznati více než obrysy boudy, začali se kohouti stahovati kolem nás. Co chvíli zašustěla křídla a před námi, vedle nás, za námi, všude dopadali ptáci se známým buchnutím na zem. Zdálo se mi, že jim není konce a už tu a tam začlo pšoukání vyzývavých soků. A dříve než jsem mohl rozeznati, že sedíme uprostřed rozlehlé mýtiny s ojedinělými výstavky a s nízkou kulturou sosnovou na některých místech, již započal ranní koncert, jakoby vše kolem bylo samé tetřívčí hrdlo! Zatím pomalu svítalo a vše bylo jakoby v mléčné mlze, když počal jsem rozpoznávati nejbližší okolí. První, co jsem uviděl, byla slípka, stojící několik kroků od boudy na vršku mladé břízky. Hned u boudy, takřka na dosah ruky, dva kohouti "hoblovali" zemí, rozbíhajíce se proti sobě, jako by každé chvíle měl se rozpoutati boj na život a na smrt. Jak přibývalo světla, vždy nové a nové postavy vynořovaly se z ranní mlhy, a když východ začal růžověti prvními červánky, jistě 20-30 kohoutů vedlo svou v divém reji na dostřel od naší boudy.
Nemohl jsem se nadívati a otázka p. ředitele: "Což stříleti nebudete?" mne skoro nemile překvapila. Nerad sáhl jsem po svojí brokovnici. Můj hostitel poněkud divně se na ni podíval a bylo jistě hoden ironie v jeho dotazu, nechtěl-li bych raději použíti jeho kulovničky pro "Winchester 22", aby tok nebyl ranami z brokovnice tolik rušen. Nedůvěřoval jsem tomuto náboji a prosil tedy, aby p. ředitel střelil napřed sám jednoho. Za moment na to zvrátil se po jeho ráně as na 40 kroků od boudy jako bleskem zasažen starý kohout. Jenom ti kohoutci, kteří byli bezprostředně u boudy, reagovali chvilkovým odmlčením na slabé plesknutí výstřelu. Ostatní ani si neuvědomili, že několik kroků od nich právě dokonal kamarád.
Vida výsledek, použil jsem nabízené kulovničky a střelil krásného kohouta, kterého jsme dlouho vybírali. Za chvíli i druhý dostal moji kuličku. Byl zasažen na měkko. Třepetaje namáhavě křídly snažil se odtáhnouti, ale o několik kroků dále padl mrtev.
Tím jsme zakončili, poněvadž preliminář odstřelu byl dosažen, ač mohli jsme lehce nějakých 8-10 kohoutků složiti při tak velkém stavu.
Nikdy nezapomenu, s jakou opatrností pan ředitel vybíral kohoutka, který se měl odstřeliti, a vždy vzpomínám jeho slov, s nimiž odstřel zakončil:
"Musíme šetřiti také za jiné!"
Zkušenost s nábojem "Winchester 22", zde získaná, měla pro mne velikou cenu, poněvadž až do té doby považoval jsem kulovničky s tímto nábojem za pouhou hračku. Od tohoto dne stala se taková přesně střílející kulovnička mojí nejmilejší zbraní při toulkách revírem mimo dobu honů. Ať již šlo o tetřívky v toku, ať o střílení na výrovce nebo o střílení škodné a mladých vran kolem hnízd, vždy překvapovaly mne účinky tohoto náboje na zvěř, zejména pernatou. Pro klid v revíru je zbraň taková jedinečnou a doporučuji ji každému, kdo má příležitost hospodařiti ve vlastním revíru. Pravím výslovně "hospodařiti", poněvadž není nebezpečnější zbraně jako tato v rukách ztřeštěnce, střílejícího na vše, co se hýbe.
(původní text: Stráž myslivosti, ročník 1928, str. 97)

Redakční poznámka na závěr
Se jménem Františka Housky jsme se již v rámci našeho historického seriálu setkali v únorovém čísle Myslivosti, kde jsme si jej představili především jako významného odborníka - kynologa - s těsnou vazbou na plemeno českého fouska. Uvedený příspěvek však opětovně svědčí o tom, že F. Houska byl velmi vnímavým praktickým myslivcem zamýšlejícím se mimo jiné nad otázkou vhodných ráží používaných k lovu zvěře.
Autor v něm vzpomíná na dobu pro náš již skutečně historickou, kdy bylo možno v mnoha honitbách naší země lovit v toku tetřívky. Podle dostupné literatury [Andreska, J., Andresková, E. (1993): Tisíc let myslivosti. Tina, Vimperk] však není popisovaný způsob lovu tetřívků odstřelem z boud chystaných poblíž tokaniště příliš starého data a souvisí teprve s rozvojem přesnějších zbraní v 19. století. Starších zmínek o způsobech lovu tetřívků není koneckonců ve známých zdrojích příliš a lze se jen dohadovat, zda je důvodem skutečnost, že tetřívek je pták nesmírně plachý (úniková vzdálenost se v přehledném terénu udává okolo 600 m), či zda nebyli tetřívci v původní, staletými hvozdy porostlé krajině, spíše vzácným obyvatelem a nerozšířili se teprve s postupujícím odlesněním. V každém případě je právě odstřel na tokaništích (ve východní Evropě kombinovaný s vystavením vycpaného tetřívka jako lákadla) nejčastěji zmiňovaným loveckým způsobem.
Obzvláště druhá polovina dvacátého století s sebou ale bohužel přinesla prudký pokles tetřívčí populace a na bohaté výřady na mnoha místech republiky zbyly jen vzpomínky. Nejčastěji uváděné důvody poklesu stavu jsou obvyklé - úbytek přirozených biotopů pro zdárný vývoj tetřívčí populace (meliorace mokřadů, omezení pastvy dobytka a s tím související zarůstající vhodných ploch, úbytek brusinky a borůvky, kácení starých semenných bříz, zalesňování smrkovou monokulturou,...), stejně jako rozvoj turistiky, automobilismus, ztráta klidových zón a masivní tlak predátorů.
Lov tetřívků je u nás zakázán od roku 1988 a tetřívčí populace nyní přežívají především v oblasti podhůří českých pohraničních hor. Stavy jsou ovšem velmi nízké. Údaje ze sčítání v roce 2000 udávají pouze 700 tokajících kohoutků na našem území, což představuje pouhých 20 % populace z období před čtyřiceti lety [Červený, J. a kol.: (2003): Encyklopedie myslivosti. Ottovo nakladatelství - Cesty, Praha].

vychází v 7:48 a zapadá v 16:35 vychází v 4:50 a zapadá v 13:26 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...