Časopis Myslivost

Květen / 2008

Fotolovy na Aljašce - Denali Highway a Kenai Fjords N.P.

Myslivost 5/2008, str. 70  Rostislav STACH
Náš pobyt na Aljašce se pomalu chýlil ke konci, zbývaly nám poslední tři dny. Naše očekávání se splnilo, měli jsme za sebou týden ve společnosti medvědů grizzly v Katmaiském národním parku i setkání s losy, vlky nebo bělokury v Národním parku Denali. Zbývalo projet poslední úsek cesty – Denali Highway a na závěr se podívat do Národního parku Kenai Fjords na jihu Aljašky.

Další noc jsme strávili v autech, ráno nás probudil chlad. Obzor se začínal zabarvovat do červena, obloha byla posetá hvězdami. Nikde ani mráček. Na stále ještě temném západu se pomalu rýsoval obrys pohoří Denali, s nejvyšší horou Severní Ameriky - Mount Mc. Kinley (6194 m.n.m.). Připravili jsme si fotoaparáty na stativy a čekali jsme na první sluneční paprsky, které za chvíli pohladí tuto nádhernou přírodní scenérii. Při naší minulé cestě před devíti lety jsme to štěstí neměli, vrcholek Mount Mc. Kinley byl neustále zahalen oblaky. A dnes bylo to úžasné ráno příslibem krásného, slunečného dne. S přibývajícím světlem se krajina měnila, stíny se zkracovaly a díky čistému vzduchu byla neuvěřitelně dokonalá viditelnost. Na desítky kilometrů vzdálených horách, bylo vidět každý detail. Pro fotografy přírody hotová lahůdka. Využili jsme každou minutu nádherného východu Slunce, během fotografování jsme měnili objektivy, abychom z této krajiny zachytili co nejvíce, detaily i velké celky.
Po téměř hodině intenzivního fotografování jsme si uvařili snídani, nezbytnou kávu a vydali jsme se na další cestu. Náš cíl byl u 230 km vzdáleného městečka Paxson, kde jsme chtěli hledat bobry. Na tuto cestu jsme si v našem programu vyčlenili celý den, protože jsem věděl, že nás čeká nejkrásnější úsek cesty vedoucí podél řeky Nenana River, s možností pozorování i fotografování velikých zvířat, s úžasnou přírodní scenérií a téměř bez civilizace. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, protože nám na tento den vyšlo i nejlepší počasí.
Míjeli jsme nádherná jezírka, která na hladině odrážela okolní zasněžené hory, ostře kontrastující s modrou oblohou, pozorovali jsme bělohlavé orly, několikrát jsme viděli losy. Protože jsme každou chvíli stáli a fotografovali krajinu, den se rychle krátil. Při jedné takové zastávce jsme zahlédli i ursouna, což je jakýsi severoamerický dikobraz. Setkání s ním ve dne je poměrně vzácné, snažil jsem se ho vyfotografovat, ale moc spolupracovat se mu nechtělo, nechal mě udělat jen pár snímků a zmizel v noře.
Asi 40 km před Paxsonem jsme přejížděli jedno horské sedlo a v nadmořské výšce 1250 m. jsme narazili na tlupu sedmi sobů. I u nich již byla říje v plném proudu, dospělý samec vyháněl mladšího soka od svých samic. Chvíli jsme je doprovázeli autem a několikrát se nám podařilo dostat se před ně a mít tedy dostatek času k fotografování. Nakonec si to karibu namířili přímo do hor a tak jsme je ztratili z očí.
Do Paxsonu jsme se dostali až večer, ale bobří hrady, jejichž GPS pozice jsem měl uložené z poslední návštěvy před devíti lety, jsme nenašli. Přeci jen je devět let dost dlouhá doba na to, aby se bobři v krajině, kterou pomáhají přetvářet, přestěhovali jinam. Až skoro za tmy jsme zůstali stát v jakémsi lomu, kde jsme se rozhodli přečkat noc. Měli jsme ještě spoustu práce se stažením nafotografovaných snímků do počítačů, vyčištěním fototechniky a nabitím baterií na další den. Z práce nás ale vyrušil Láďa Vogeltanz, když nám zabouchal na auto a volal na nás, ať jdeme hned ven. Nejdřív jsme nechápali co se děje, ale pak jsme na nebi uviděli obrovskou polární zář. Bylo to úžasné divadlo, kterým vyvrcholil nádherný den, taková třešnička na dortu. Byla to ale i výzva - nikdo z nás nikdy nic podobného neviděl ani nefotil. Digitální technika ale naštěstí umožňuje okamžitou kontrolu nad výsledkem a tak se nám pár snímků přeci jen podařilo. Celé noční představení trvalo asi hodinu, pak se záře rozplynula.
Ráno jsme se opět probudili do deštivého dne. Výjimečně nám to ale ani moc nevadilo, protože byla před námi 600 km dlouhá cesta do přístavního městečka Seward, kde byl náš poslední cíl: Kenajské fjordy. Nemohli jsme se cestou zdržovat fotografováním krajiny, protože bychom už návštěvu toho zajímavého parku nestihli, a tak jsme špatné počasí uvítali. I tak jsme ale dorazili do Sewardu až v noci. Ráno jsme si objednali v místní cestovní kanceláři cestu katamaránem a kolem desáté hodiny jsme vypluli na asi šestihodinovou plavbu Národním parkem. Z lodi jsme měli možnost pozorovat kolonii lachtanů ušatých, mořské vydry, racky, kormorány, alkouny, ale třeba i černého medvěda, kamzíka běláka nebo bělohlavé orly. Při naší minulé návštěvě jsme zde pozorovali i kosatky, ale vzhledem k tomu že byl konec září, odtáhla už z Aljašského zálivu většina kosatek i keporkaků do teplejších vod.
Prohlídka pobřeží z paluby katamaránu vyvrcholila příjezdem k obrovskému ledovci s názvem Northwestern Glacier. Kapitán se přiblížil k ledovci na vzdálenost asi 300 metrů a vypnul motory. Ponořili jsme se do hrobového ticha a všichni jsme se dívali na obrovskou stěnu ledovce, ze kterého se tu a tam za obrovského rachotu odlamovaly kusy ledu. Při dopadu na mořskou hladinu vzniklá vlna rozhoupala katamarán. Byl to fascinující pohled. Modrý led, který se tlačil údolím mezi skalami stovky let. Obrovská síla, která tvaruje krajinu. Kolem lodi plavaly desítky ker a kusů ledovce, aby se později na své cestě beze stopy ztrácely v moři.
Na zpáteční cestě jsme měli štěstí a zahlédli jsme i jednu velrybu. Bylo to však jen na chvilku a její mávnutí obrovskou ocasní ploutví bylo spíše jen symbolické zamávání na rozloučenou, poslední pozdrav Aljašky. Naše cesta skončila. V průběhu dvou týdnů jsme navštívili tři aljašské národní parky, viděli jsme nádherný kus země s čistou přírodou a měli jsme možnost pozorovat divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí. Jsem rád, že jsem se o tyto zážitky mohl prostřednictvím časopisu Myslivost podělit i s vámi.
Rostislav STACH
www.fotolovy.cz

vychází v 7:39 a zapadá v 16:48 vychází v 9:56 a zapadá v 21:35 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...