Časopis Myslivost

Květen / 2008

Na kávě s lovcem ledního medvěda

Myslivost 5/2008, str. 32  Jiří Kasina
Po roce 1989 se změnily poměry nejen společenské, změny zasáhly veškeré oblasti podnikání a zájmů, myslivost nevyjímaje. Dnes už na možnosti lovu v Africe, v Rusku nebo na Aljašce koukáme jako sice ne na zcela běžné a masové, ale v podstatě normální, akceptujeme, že se vytváří stále větší skupina těch, kteří v lovech v zahraničí nalezli svůj zájem a hledají v zahraničí atraktivitu zážitků. Přece jen ale některé zprávy o zahraničních lovech překvapí – tak jako když jsem se dozvěděl, že mi poskytne rozhovor první český lovec ledního medvěda.
Po pravdě řečeno jsem ani nevěděl, že je možnost legálně ledního medvěda ulovit, nejen proto jsem přicházel do kanceláře mého hostitele v centru Prahy s jistou nejistotou. Přijal mě PhDr. Lubomír Focko, příjemný a uvážlivý člověk, jehož kancelář zdobí trofeje jak jelenů, tak srnců a siků, ale i fotografie z předchozích zahraničních lovů. Prostě kancelář manažera myslivce. Nad šálkem kávy mi začíná osvětlovat, jakže to vlastně s ulovením takové neobvyklé šelmy jako je lední medvěd bylo.

Mě nikdy nelákalo lovit někde v zimě, lední medvěd mě ani snad nikdy předtím nenapadnul. Lovil jsem předtím v Africe, byl jsem v Mongolsku na ovcích Marco Polo, v Rusku jsem lovil tetřevy, ulovil jsem i losa v Kanadě. K lednímu medvědovi jsem se dostal v podstatě náhodou. Mám velmi dobrého kamaráda Miloše Fišera, který má zase kamaráda - majitele kanadské lovecké kanceláře. To on přišel na nápad jet na lov ledního medvěda, byl to jeho letitý sen, dlouho mě přemlouval. A tak jsme nakonec zaplatili oba zálohu, kamarád Miloš všechno vyřizoval a připravoval, dostal ode mne plnou důvěru. Ale ouha, tři týdny před odletem kamarád onemocněl a já musel jet sám. Váhal jsem, ale nakonec jel. Pro bližší zeměpisné přiblížení bych měl asi čtenářům popsat místo lovu. Lovil jsem tedy v Kanadě, v provincii Nanavut na Baffinově ostrově na severovýchodním okraji Kanady. Obrazně řečeno hned za vodou je už Grónsko.
Nunavut je největší a nejsevernější teritorium Kanady. Jedná se o jedno z nejřidčeji osídlených území na Zemi. Má rozlohu 2 093 190 km² a žije tam něco málo přes 30 000 obyvatel. Největším a hlavním městem je Iqaluit. Jméno znamená v inuitštině "Naše zem" nebo "Naše vlast". Jedná se o samosprávné území Eskymáků s rozsáhlou autonomií odtržením od Severozápadních teritorií. Původní obyvatelé tvoří asi 85 % obyvatelstva, v drtivé většině se jedná o Eskymáky, i když správně by se mělo říkat Inuity. Rozdíl v názvu je takový jako asi u nás rozdíl mezi názvem Cikán a Rom. Něco málo přes 70 % obyvatel deklaruje jako svůj mateřský jazyk některý z eskymáckých jazyků, na rozdíl od Indiánů z jiných jižnějších provincií, kteří dnes většinou už mluví anglicky. Dva nejrozšířenější eskymácké jazyky jsou vedle francouzštiny a angličtiny úředními jazyky teritoria.
To už jen se tam dostat musel být docela problém, dobrodružství hned při počátku cesty do neznáma.
Pravda, bylo to dobrodružné. Vlastně od okamžiku, kdy si mě na letišti převzali Eskymáci, byl jsem jim vydán na milost a nemilost a modlil jsem se, aby se jim nic nestalo. Tam, kde jsme lovili panují opravdu extrémní podmínky, není tam signál telefonu, musel jsme spoléhat jen na jejich zkušenosti. Třeba i jen ovládání psího spřežení je velmi složité umění. Ledního medvěda jsem lovil ve dnech 28.3. až 1.4. 2007. Jen cesta tam trvala tři dny. Poslední výspou civilizace byla vesnice Qikiqtarjuaq, odkud jsme vyráželi na vlastní lov. Ve vesnici žijí Inuité vcelku civilizovaně v dřevěných domcích, ve vesnici je i obchod. Mají skútry, vybavení z dotací od kanadské vlády, vesnice má asi 500 obyvatel. S nimi je problém se ale domluvit, mluví eskymácky, každý umí kupodivu jen pár slov anglicky. Hlavní obživou je pro ně rybolov. Byl jsem asi jediný Čech, který se kdy v této oblasti objevil.
Pojďme ale k vlastnímu lovu.
Z lovecké vesnice jsme jeli pět hodin na sněžném skútru přímo do lovecké oblasti, asi tak sto kilometrů. Při cestě byla strašná zima, na speciální oblečení v několika vrstvách mi dali ještě nějaké kožešiny a usadili do sání za skútr. Při teplotě -35 C byla ale ukrutná zima, museli jsme dělat pravidelné přestávky, nejhorší je totiž kombinace zimy a větru. V lovecké oblasti u lovecké boudy na nás čekal lovčí s psím spřežením, které mělo 14 psů, k tomu měl další tři psy na volno na stopování medvědů. Vlastní lov probíhal tak, že jsme jeli se spřežením asi tři hodiny do oblasti fjordů, kde pevnina klesá do moře a kde u puklin v ledu čekají lední medvědi na neopatrné vynořující se tuleně. Medvědi jsou tedy na úpatí kopců, ani nejsou v této době moc agresivní. Zpočátku jsme šoulali po vrcholcích kopců a nebylo to v mrazu nic příjemného.
A je snadné medvěda našoulat nebo aspoň zahlédnout?
První dny jsme viděli asi pět medvědů, k žádnému jsme se ale nedostali na dostřel. Žádný ale nebyl ani dostatečně veliký, našli jsme i medvědici s medvídětem. Třetí den se trochu zlepšilo počasí a přálo námi štěstí, našoulali jsme opravdu velkého samce. Lovčí zastavil spřežení, medvěd si nás ani moc nevšímal, a tak jsem si opřel kulovnici o sáně a asi na 200 metrů střílel.
Jakou zbraň a ráži jste použil?
Měl jsem s sebou vlastní kulovnici Blaser ráže 300 Winch Ultra Mag. I když jsem jak zbraň, tak náboje měl uložené pod několika vrstvami kůží, když jsem jí vybalil, nabil a zaklekl za sáně, první rána vůbec nevyšla. Tak jsem musel přebít, druhá rána už vyšla a medvěd po zásahu na komoru zůstal v ohni.
Doporučovali vám předem jakou zbraň a ráži použít?
To vůbec ne, a ani se nedivím, když jsme viděl, jaké staré otřískané zbraně všech možných ráží a provedení a jen s otevřenými mířidly domorodí lovci používají. Po kapsách mají různé druhy nábojů, zbraně musí snášet všechny rány a otřesy při převozu, prostě zcela extrémní podmínky. Oni si v podstatě hlavu z vhodné zbraně a ráže nedělají.
Pokud jsem dobře počítal, tak jste tři noci v takových extrémních podmínkách strávil v lovecké chatě. Jak vypadal taková severská lovecká chata?
To byla jen prostá bouda zbouchaná z nějaké překližky, v takové by tu snad nespal ani nějaký nezaměstnaný bezdomovec. V boudě jsme spali tři, vytápěla se naftovými kamínky, ale stejně byla v boudě neskutečná zima. Spal jsem v podstatě ve všem oblečení, do rána bouda promrzla a nejhorším úkonem dne bylo ráno vykonat potřebu. Tělo je ale rozumné, a tak zreguluje v extrémních podmínkách i takové úkoly. Těžko se také obouvaly na kost zmrzlé boty. Strava byla prostá, na střeše byly naházeny zmrzlé ryby a na kamíncích se v podstatě jen trochu nechaly ryby rozmrznout, aby se daly pozřít, o vaření či pečení ryb se nedá vůbec mluvit. Měli tam ale i zásobu dalších zmražených potravin a také chleba, to když se správně ohřálo, bylo to vcelku chutné.
Jak je to se zásadami lovu, kdo odstřel schvaluje, dá se vůbec mluvit o něčem jako je řízený či průběrný lov?
Věděli jsme všichni, že lovíme velkého medvěda samce, Inuité mají přesně stanovené doby lovu. Medvěda k odstřelu ale vlastně prodává lovecké kanceláři náčelník Inuitské vesnice. Inuité mají od vlády povolen odstřel, náčelník vesnice odstřel pak dál prodá. V té oblasti, kde jsem lovil já, se prý loví jen tři medvědi za rok. Můj medvěd vážil asi 550 kg, starý byl asi 13 let, mám ho celého vypreparovaného. Sami Inuité byli po ulovení nadšeni jeho velikostí, ale nějakým měřením rekordů se moc nezabývají. Dále se v této oblasti loví mrož, sob karibu a pižmoň. Na všechny druhy zvěře je potřebná lovecká licence.
Medvěda jste ulovil, trofej se musela ale přece transportovat a co třeba s masem medvěda? Jaké v tomto směru mají Inuité zvyklosti?
Po ulovení jsme museli medvěda nejprve vytáhnout na menší planinku, snadné to při velikosti medvěda a extrémních podmínkách nebylo. Protože se už pomalu stmívalo a museli jsme se vrátit do lovecké chaty, hlavní lovčí okamžitě začal stahovat houni. Jen jsem koukal, jak šikovně medvěda stahoval. Maso z medvěda ale Inuité nejedí, jen jednu zadní kýtu vzal lovčí jako potravu pro psy. Vrátili jsme se večer na skútru do vesnice a druhý den přivezl houni na saních se spřežením lovčí. Medvěd se musel nejprve dovézt ukázat náčelníkovi vesnice, který lov povoloval, musela se mu předložit lebka, penisová kost a fotografie z lovu. Všechno si změřil a zapsal. Napsal nám potvrzení a vybral nutné poplatky. Vlastní trofej zůstala ve vesnici a po vyřízení všech formalit mi ji poslali až za půl roku. Houně totiž musí být vyčištěna a nasolena po dobu asi jednoho měsíce. Na místě se také musí vyřídit vývozní povolení podle požadavků CITESu, které asi za měsíc došlo do Prahy a následně muselo Ministerstvo životního prostředí vystavit dovozní povolení. Vlastní dopravu trofeje do Prahy zajistila letecky lovecká kancelář, já si je vyzvedl na Ruzyni trofej a odvezl jí k preparátorovi.
Takže jste oslavil úspěšný lov až v oné vesnici s neskutečně krkolomným názvem?
Jako správný český cestovatel jsem si s sebou dvě láhve slivovice, jednu na přežití a jednu na případnou oslavu. Zajímavostí je to, že je mezi Inuity prohibice, nemají totiž enzymy na odbourávání alkoholu. A také že jsem to poznal na vlastní oči. Při oslavě na ulovení medvěda jsem dal k dobrému tu druhou láhev 60% slivovice, nebyl to ani celý litr, z ní se ale opilo asi dvacet přítomných Inuitů. Byl to tak trochu tragikomický zážitek, stál jsem nad Inuity, kteří nemohli doslova na nohy po pár doušcích alkoholu.
Je pro mě opravdu neobvyklé mluvit s jediným českým lovcem ledního medvěda. O to víc by mě zajímalo, jak jste se k myslivosti dostal, co takovému exotickému lovu předcházelo.
Myslivosti se nevěnuji sice dlouho, ale celý život jsem měl kamarády myslivce. Já pocházím z východního Slovenska, a tak mám přírodu a lesy v srdci. Můj syn chodil s kluky na brigády do lesa už jako malý, na rozdíl ode mne si udělal hned v osmnácti myslivecké zkoušky a začal mě brát do lesa s sebou.
Pak se na mě obrátili mí kamarádi, že prý když jsem z toho východního Slovenska, ať jim tam zařídím nějaké lovecké příležitosti. Tak jsem jim vyhověl, jel tam s nimi a myslivosti jsem v ten moment propadl naplno. Od té doby tam jezdím v podstatě každoročně, celý rok se těším na jelení říji. Navíc jsem si pronajal honitbu v Roželově za Rožmitálem, je tam vysoká, srnčí a černá, s jedním kamarádem mám pronajatu i oboru Aglaia na Dobříšsku. V oboře se snažíme s prof. Bukovjanem zlepšit stav zvěře. Takže myslivost se stala mojí momentálně největší vášní.
Jaký je Váš názor na současnou úroveň české myslivosti?
Současná myslivost se mi líbí, chlubit se může tím, že je tu dostatek kvalitní zvěře, jsou tu obrovské tradice a nadšení a erudice lidí. Myslivost není ale jen ten lov, ale ta společenská část. Nikde ve světě jsem takovou úroveň neviděl. Mrzí mě snad jen jistá nevraživost mezi myslivci a lesáky, příčinou jsou nejvíce škody zvěří na lesních porostech. Podle mého názoru musí být už ve výši nájmu za honitbu zahrnuta určitá výše škod, zvěř přece bude škody dělat vždy a pokud chceme zvěř v lese mít, musíme akceptovat nějaké škody. Podmínkou ale je, aby zvěř byla v odpovídajících stavech vyhovujících všem stranám. A pokud myslivci nezajistí takovou dohodu a pokud jsou škody vykazovány, pak také musí za škody platit. Určitě by se ale škody neměly házet jen na nájemce. Špatné je to ale u nás s velikostí honiteb, spárkatá zvěř se v malých honitbách nedá chovat, to na Slovensku jsou na tom mnohem lépe. Malé honitby přinesly mnohem více hranic, tím mnohem více hraničních sporů a výsledkem je to, že spory odnese zvěř.

Děkuji za rozhovor

Připravil Ing. Jiří KASINA

vychází v 7:39 a zapadá v 16:48 vychází v 9:56 a zapadá v 21:35 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...