Časopis Myslivost

Květen / 2008

Na losech v Estonsku

Myslivost 5/2008, str. 28  Ladislav MÍČA,
Snad každý míváme sny, které by se daly uskutečnit, ale člověk se k tomu těžko odhodlává, najde si desítky důvodů, proč to či ono nejde zrealizovat – a pak stačí náhlý impuls a ono to jde! Různé sny mají i myslivci a – proč si to zapírat – týkají se lovu, lovu zajímavé a v našich podmínkách nedostupné zvěře. I já jsem si říkal, že bych snad mohl, někdy, někde … Ale zůstávalo jen u úvah.
Až pak jedno páteční podzimní odpoledne, kdy jsem plnil své povinnosti spojené s ovocnářským družstvem v Kutné Hoře a přitom přemýšlel, jak asi dopadne kachní hon, který jsem měl domluvený na následující den, zazvonil, tedy spíše spustil svou melodii, mobil a v něm se ozval hlas mysliveckého kamaráda Jardy Musila, který šel po úvodním pozdravu hned k věci: "Nechceš jet na lov losa do Estonska?" Celkem bez váhání jsme souhlasil, ale pokračování hovoru mi vyrazilo dech: "Tak odjezd zítra v osm - sejdem se u mě před domem!" Vysvětlil mi pak, že jeden z původně domluvené party nemůže z vážných důvodů odjet. Tady je třeba podotknout, že pro tyhle myslivce to byla již třetí lovecká cesta do Estonska za losem a já jsem z jejich dřívějšího vyprávění vycítil, jak krásné zážitky lovy losů přinášejí. Ale že bych mohl i já ve svých sedmdesáti letech absolvovat takový jistě náročný lov, to mne zatím ani nenapadlo.
Nabídka to tedy byla jistě velice lákavá, ale po sdělení termínu odjezdu - druhý den ráno - mne polilo horko a moje první reakce byla negativní. Pěkně děkuji, ale to se přece nedá stihnout! Leč láska k myslivosti a touha myslivce po dosud nepoznaném prostředí a lovu vykonala své. Po hodině přemýšlení a zvažování všech pro i proti jsem sáhl znova po mobilu a změnil svoje původní rozhodnutí. Kamarádovi Jardovi jsem oznámil, že pokud ještě nikoho jiného nemají, pojedu. A jel jsem!
Věci ovšem nabraly rychlý, skoro se dá říci bleskový spád. Telefonem získat souhlas manželky, která byla náhodou zrovna v lázních. Omluva na sobotní kachní hon. Okamžitý návrat do Prahy a zabalení potřebného vybavení pro lov a pobyt. Moc jsem toho tu noc nenaspal, ale ráno jsem byl, plný nedočkavosti, na místě srazu už před osmou. Výměnu peněz jsem nestihl, ale zde pomohli kamarádi myslivci. Nemohl jsem si vzít ani svou loveckou zbraň, ale tu bylo možno, jak mě zkušenější cestovatelé z naší skupiny ujistili, vypůjčit přímo od Estonců.
Na místě srazu jsem se seznámil s třetím "do mariáše", Mojmírem Karasem, a mohli jsme vyrazit. Celou cestu z Prahy až do místa lovu v Estonsku jsme absolvovali autem. A že nebyla krátká! Po naložení batožin, jídla a pití jsme kolem deváté vyjeli přes Polsko (asi 800 km) a dále přes Litvu a Lotyšsko na sever Estonska (v každém z těch států jsme urazili 200 až 250 km). Cesta, trvající zhruba noc a den, probíhala bez závad. Kamarádi se střídali v řízení a já je ze zadního sedadla zabezpečoval občerstvením a staral se o to, aby řidiče v noci nepřekvapil mikrospánek. V Polsku, hlavně při průjezdu Varšavou, těm dvěma za volantem kromě mne pomáhal také navigátor. Průjezd přes hranice jednotlivých států byl bez komplikací, asi má ta milovaná i zatracovaná Evropská unie něco do sebe, a tak jsme se v neděli ráno už před osmou hodinou hlásili u šéfa honitby Vello Noorveli.
Následovalo ubytování v malém hotelu, který byl,což je docela zajímavé, umístěn uprostřed závodní dráhy motokár, kde jsme každé odpoledne viděli na dráze plno lyžařů na kolečkových lyžích. Hotel byl v tomto čase, tedy mimo sezónu, téměř prázdný. Každý jsme měli svůj pokoj. Jídlo místních kuchařů bylo opravdu dobré a podávalo se podle dohody tak, aby nebyla na narušena doba lovu.
Každý z nás dostal přiděleného jednoho místního myslivce s terénním autem, který nás vozil po honitbě. Její velikost je pro naše myslivce nepředstavitelná! Krajina je převážně lesnatá, v lesích ale dost těžko prostupná. Mezi lesy ležely převážně louky využívané jako pastviny.
Kromě již zmíněných losů může návštěvník místních lesů potkat medvěda, vlka, rysa, ale i srnčí zvěř. Každý myslivec má přidělený úsek, o který se příkladně stará. V jednotlivých úsecích jsou vybudována krmná zařízení a políčka, osetá převážně krmnou kapustou. V celé honitbě jsou vybudovány podobné kazatelny jako u nás.
Hned nedělní večer, při naší první cestě do honitby, jsme všichni tři narazili na losí zvěř. Já jsem z kazatelny sledoval losici s teletem. Moji dva kamarádi zase viděli mladé losy. Ty ale už měli ulovené při svých předchozích cestách do Estonska v minulých letech, a tak je nechali odejít. Tentokrát totiž už přijeli usilovat o zajímavější trofeje.
Někdy kolem deváté hodiny, už za tmy, dostal můj průvodce zprávu, že jeho kolega střelil velkého medvěda. Takovou událost jsme si pochopitelně nemohli nechat ujít a jeli jsme se na to podívat. Medvěd vážil přes 300 kg! Od této chvíle jsem pěší noční cesty lesem prožíval se zvýšeným adrenalinem. Zvlášť když jsem mimo jiné slyšel, že na lov medvědů se zásadně chodí ve dvou a každý z lovců má mít pro jistotu dvě zbraně.
Lovecké dny ubíhaly, prostředí bylo krásné, zato o počasí se to říci nedalo - moc nám nepřálo. Bylo zamračeno, často i pršelo. Snad i to zavinilo, že pořád nebyl žádný los na výloži. Ve čtvrtek večer jsem dostal jiného průvodce a s ním jsme se vydali také do jiné části honitby. Do míst, kde den před tím údajně můj nový průvodce viděl v noci tři mladé losy. Mně by samozřejmě jako památka na překrásné lovecké dny v Estonsku taková trofej bohatě stačila, nebyl jsem jako moji kamarádi "namlsaný" z předchozích loveckých úspěchů.
Před kazatelnou, na kterou jsme společně usedli, byla v lese louka a na ní bylo políčko s kapustou. Přicházelo pozdní odpoledne, viditelnost ale byla pořád dobrá, i když lehce mrholilo. Domluva s asi o tři roky mladším průvodcem byla přes mou nepříliš dokonalou ruštinu celkem ucházející. Už asi po necelých dvaceti minutách čekání jsem spatřil, jak vycházejí z lesa dva mladí losi - špičáci. Zastavili se na kraji políčka takových 120 metrů od kazatelny. Po dohodě s průvodcem jsem se rozhodl ke střelbě.
Po ráně los značil zásah, což potvrdil i můj průvodce, a ztěžka odcházel do lesa. Druhý okamžitě zmizel. Mezitím se setmělo úplně a začalo hustě pršet. Za této situace a bez psa by byl dosled v lese bez šance na úspěch. Dobrý zásah se tak potvrdil až následující den dopoledne, kdy střelený kus dosledovali členové mysliveckého sdružení. Los byl zasažen na zadní komoru - a s tímto smrtelným poraněním odešel více než 500 metrů!
Následující den odpoledne už byl pátek - a tedy čas poslední lovecké výpravy. Kamarádi ještě pořád neměli nic uloveného, takže se samozřejmě chystali, ale já jsem již nechtěl v lovu pokračovat. Měl jsem přece splněno! Moji myslivečtí přátelé mne ale přesvědčili, abych se jel alespoň ještě jednou pokochat krásnou místní přírodou.
Průvodce jednoho z nich mne tedy vysadil v lese u jednoho políčka, smontoval mi skládací kovový posed, do ruky dal kulovnici .308 Winchester a pak oba odjeli neznámo kam. Ocitl jsem se sám v cizí krajině, u lesa, v němž pobíhají medvědi a vlci, noc přede mnou - no, řeknu vám, nic příjemného!
Vzal jsem mobil a psal manželce zprávu do lázní, že jsem střelil včera mladého losa a zítra se vracíme domů. Ale zprávu jsem nedopsal. Nějaké tušení mě přimělo zvednout oči od mobilu - a na rohu políčka asi ve vzdálenosti 100 metrů se pase, ke mně naostro, los větší než ten minulý - vidlák. Co teď? S nikým se nemohu poradit. Rozhoduji se sám - budu střílet. Je to sice "nad plán" (i finanční), ale odolejte v té chvíli takové příležitosti! Šanci, která už nikdy nemusí přijít .
Pomalu zvedám pušku, zamířím, ale pořád čekám, až se lépe postaví. Konečně kříž usazuji na komoru obrovského zvířete. Lesem se ozve ohlušující výstřel. Los neznačí, jen se otočí zadkem ke mně. Neutíká, neodchází, prostě stojí. Bezradně se dívám, co bude následovat. Po chvilce se dal los přece jen do pomalého pohybu k lesu. Ve zmatku rychle přebíjím a znovu na odcházejícího losa střílím. Ten však opět neznačil a zmizel v lesním houští.
Co se stalo? Chybil jsem svojí vinou nebo vinou nevyzkoušené cizí zbraně? Nebo se opět projevila vitalita velké zvěře a je třeba dosled? Mobilem volám Jardu, který odjel s průvodcem Igorem, když mě zanechali samotného v neznámé krajině. Po vylíčení předchozího děje jsem dostal příkaz sedět na místě a čekat na příjezd jiného místního myslivce. Asi po 30 minutách se objevil Igorův bratr. Po ohledání místa nástřelu a dráhy odcházejícího losa jsme nenašli ani kapku barvy. Rychle se stmívalo a já jsem nabýval přesvědčení, že obě rány byly chybné. Vkleče jsem znovu prohlížel místo nástřelu a na lístku kapusty jsem konečně nalezl alespoň zrníčko zabarvené hmoty. Můj průvodce po obeznání nálezu prohlásil, že se jedná o ránu na plíce a že los je již v tuto chvíli určitě v lese zhaslý. Ale hledat ho nešel. Proč, to jsem pochopil až později.
Prošli jsme po lesní cestě k jeho autu a vrátili se zpět do osady. Během dalších třiceti minut se tam vrátili i Igor s Jardou, objevil se také vedoucí honitby a další místní členové. Igor mne posadil na zadní sedadlo terénního vozu, které jsem sdílel se zajímavými společníky - dvěma lajkami a, pro mne poněkud překvapivě, jedním pointerem. Radostně mne olizovali a dávali najevo, že se na dosled velice těší. Za úplné tmy vyrazil celý konvoj na několik kilometrů vzdálený nástřel.
Na místě pak připevnil Igor jedné lajce na obojek vysílačku a z místa nástřelu ji vypustil na dosled. Asi po 15 minutách ji odvolal a se stejnou výbavou vypustil pointera. Já a někteří odvážlivci jsme se pokusili o dosled pomocí rojnice s baterkami. Neprostupnost lesních porostů nás ale po pár metrech vyhnala zpátky k autům. Nezbylo než se spolehnout na úspěch Igora a jeho psů s vysílačkami.
Také už za chvíli Igor opravdu hlásil, že dosled je úspěšný. Všichni mně okamžitě gratulovali. Chtěl jsem samozřejmě moc vidět na vlastní oči svého losa a místo, kde zhasnul. S námahou jsem se prodíral neprostupnými houštinami, až se mi to tentokrát podařilo a dostal jsem se na těžko přístupné místo, kde ležel los a u jeho hlavy seděl úspěšný pes i s vysílačkou na krku. Vzdálenost od nástřelu mohla být tak 150 metrů. Oba výstřely zasáhly losa v oblasti komory! Nyní jsem plně pochopil, jak je pro dosled v těchto podmínkách důležitý dobře vycvičený pes.
Následovaly rituály podle tradic, které jsou v Estonsku podobné jako u nás - například úlomek na pravé straně pokrývky hlavy. Pomazáním obličeje barvou uloveného losa jsem byl podle tamních zvyků pasován na lovce losí zvěře.
Potom jsme už jen sledovali rychlou a profesionální práci místních myslivců: vytažení losa pomocí čtyřkolky až na louku, jeho naložení na vlek pomocí navijáku a odvoz na místo, kde je teprve provedeno vyrušení. V Estonsku se vývrh na místech ulovené zvěře neponechává.
A protože to byl náš poslední večer v místní honitbě, sešli jsme se ke slavnostnímu posezení s přáteli. S českými myslivci i s těmi místními, jimž společně vděčím za nevšední lovecký zážitek, za nádherné obohacení svého mysliveckého života. Vždyť myslivost je můj největší koníček!
Na bohatě prostřeném stole byla hlavním jídlem pečeně (játra) z mého večer střeleného losa. Pilo se převážně pivo a jen v malém množství na přípitek tvrdý alkohol, Estonci mu totiž moc neholdují. Následovala vzájemná výměna drobných dárků a pak beseda o právě prožitých dnech i porovnávání české a estonské myslivosti až do dvou hodin do rána.
Všechno krásné má svůj konec, a tak jsme další den, v sobotu, nastoupili zpáteční cestu. Už jen tečkou za nezapomenutelným týdnem byla po dvou měsících obdržená zásilka, ve které byly na štítku upravené trofeje mých úlovků. Budou mi už pořád připomínat krásnou přírodu Estonska, přátelství tamních myslivců i okamžiky na kazatelně s losy na dohled (a i to mírné mrazení, zda se místo losa neobjeví medvěd).
Touhle ještě čerstvou vzpomínkou jsem se chtěl s kamarády myslivci podělit o překrásný zážitek a o nejhezčí dárek k mým sedmdesátinám.
Ladislav MÍČA,
jednatel OMS Praha 8

vychází v 7:39 a zapadá v 16:48 vychází v 9:56 a zapadá v 21:35 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...