Časopis Myslivost

Květen / 2008

Ze stínů kopanic

Myslivost 5/2008, str. 61  Vladislav Krop
Ze stínů kopanic
Do východu slunce bylo ještě daleko, když se vracel z Kamenitého. Zamířil na malou louku. Vycházel na ni srnec. Věděl o něm. Viděl ho tam dvakrát po sobě. Byl tam i dnes. Vyšel od Kyčery a opatrně jistil ještě pod hrubým lesem. Mohl na něho vystřelit, neboť měl dobrý vítr a u louky byl ze stinné strany. Srnec však stál na hraně mezi lesem a loukou. Kdyby po ráně odskočil, což se mohlo stát, neviděl by kterým směrem. Stráň hrubého lesa byla rozlehlá a od louky porostlá maliníkem a starčekem. Takovou riskantní ránu si nemohl dovolit. Výstřel by bylo slyšet, až na Kyčeru a navíc nedaleko v Mrověčníku včera pracovali chlapi a určitě už byli na cestě i dnes. Mohl být s nimi i hajný. To všechno si uvědomil, když sledoval stojícího srnce ještě pod hrubým lesem. Umínil si ho ještě chvíli pozorovat. Věděl, že situace se může v jeho prospěch změnit. Srnec však udělal dva kroky do louky a v dalších několika krocích mu ukázal zadek. Zahrabal pravým během a začal tlouct hlavou do zakrslé jívy.

Na hřebenu se ozvaly lidské hlasy. Srnec zvedl hlavu, prudce odskočil a z pod hrubého lesa se ozval několikerým zabákáním.
Kozí se přikrčil za silným stromem. Z hlasů, které uslyšel, nemusel mět obavy. Za několik okamžiků se ukázaly dvě odrostlé děvuchy s košíky v rukou. Systematicky prohledávaly prostor pod selskými buky. Zřejmě se jim dařilo, neboť se často shýbaly a do košíku kladly pravé hřiby.
Dál už nemohl čekat. Ze zkušeností věděl, že srnec v dohledné době na louku nevyleze. Nad Stožkem se právě vyhouplo slunce. Vrátil se okrajem lesa s puškou přitaženou k tělu, opatrně přešel hřeben. Teď už byl v soukromém lese. Tvořily ho netvárné staré buky, místy zavětvené velmi hluboko. Díval se po tom "svém". Kolem něho byl smrkový nálet. Mrazová trhlina, která ho dělila téměř na dvě poloviny, byla kryta oním smrkovým náletem. Mezi kořenovými náběhy byla vrstva hrabanky. Jen zkušené oko by poznalo, že byla včera opatrně odhrnuta. Zaklekl, vsunul do ní svoji ruku a opatrně vyndal kus složené plachtoviny. Lehce ji protřepal a rozložil na svá kolena. Pak uchopil pušku a lehkým vrutem ji rozložil na dvě části a zabalil. Z dutiny stromu vyndal ještě řemen, kterým zabalenou pušku omotal a vytvořil závěsný uzel. Musel lehnout, aby mohl zábal vsunout do praskliny stromu a pověsit na úchyt v dutině. Pak opatrně srovnal hrabanku a položil na ni několik suchých větviček. To už stál zase na nohou a do klobouku vložil několik pravých hřibů, které sebral, když šel včera pro pušku. Ještě jako vždy v kruhu obešel celé město, aby se ujistil, že tu byl sám.
Než došel na turistickou chatu na Kozubové, měl klobouk plný. Když vstupoval do šenku, chatař na něho upřel pátravý pohled. Nenápadným záporným pokývnutím mu naznačil, že neměl úspěch. Pak mlčky zamumlal pozdrav směrem k několika turistům a položil na jejich stůl svůj klobouk plný pravých hřibů.
Turisté o ně projevili velký zájem a na jejich dotaz, kde je nasbíral, jen pokýval hlavou a zamumlal několik nesrozumitelných slov. Na pokynutí turistů, mu chatař přinesl na stůl pivo a "achtlik" kořalky.
Když to zopakoval ještě jednou, zvednutím ruky a úšklebkem jim poděkoval. Pak se zvednul. U výčepu tiše ujistil chataře, že nejpozději do dvou dnů bude svého srnce mít. Turisté jen zvedli hlavy, když za sebou zavřel dvéře.
Kolem poledne byl doma. V rukou zase nesl plný klobouk hřibů. Věděl, kde je hledat. Bral pouze ty středně velké. Položil klobouk na stůl a zatopil v kamnech. Když se kovové plotny rozehřály, přistrčil na ně hrnec zelňačky, která mu zůstala od předešlého dne. Pak očistil a omyl hřiby a nakrájel je na kousek sádla, který vložil do menší pánve. Když se sádlo rozpustilo, chvíli hřiby míchal a pak do nich rozbil dvě vejce. Z chodby přinesl chleba a odkrojil z něho dva krajíce. Jeden snědl se zelňačkou a druhý s houbami. Do prázdného hrnce nalil vodu a položil na plotnu. Když se zehřála, umyl v ní pánev od hub, stejně tak lžíci i vařečku a nakonec hrnec. Všechno to nechal sušit na dohasínajících kamnech.
Pak si nacpal krátkou dýmku a vyšel na lavičku před chalupu. Bylo teplo. Slunce svítilo do její opačné strany. Tyto chvilky měl nejraději. Pomalu zatahoval a vyfukoval kouř. Přemýšlel, jak to bude večer. Toho srnce na hřebeni Kamenitého nemohl pustit. V myšlenkách mu vyvstala také samotná srna, co vycházela do klína louky pod Kozubovou. Tuto možnost vzápětí zavrhnul. Srny byly dosud hájené a konec konců má na Kamenitém schovanou pušku. Pak na chvíli zavřel oči. Trhnul sebou, když cvakly vrátka. Procitnul a podíval se tím směrem. Přišel soused Videnka. Prohodili spolu pár slov. Poznal, že se Kozímu asi nedařilo, což vydedukoval podle toho, že ho nepozval dále. Ve vrátkách se ještě otočil a ujistil ho, že kdyby potřeboval jakoukoliv pomoc, je k dispozici. Kozí jen pokývnul hlavou. Ještě nasekal trochu dřeva a nanosil ho k plotně. Také nadělal třísky a uložil je na zem. Pak si ještě jednou nacpal dýmku a šel ji vykouřit ven.
Slunce se pomalu dostalo na západní stranu a ozářilo jeho chalupu z pravé strany. Podíval se po obloze. Zatím na ně nebylo vidět žádnou změnu. Věděl, že to ale nebude dlouho trvat.
Pak se tiše vytratil odvrácenou stranou chalupy přes malou zahrádku přímo do kopce a zmizel za hromadou kamení a planých třešní.
Umínil si, že až na hřeben Kozubové nepůjde. Měl v úmyslu projít kousek po selském. Pod salašemi, pak loveckým chodníkem až na Kamenitý.
Se svou nepostradatelnou hůlkou kráčel opatrně a těkal očima z jedné strana na druhou. Na salaších pásli ovce. Jejich pach snášel vítr po svahu dolů. Pomalu prošel nad části zvanou Potůčky. Byla tam louka v jejím okraji rostl mohutný javor. V jeho silných a širokých větvích se dalo zasednout. Několikrát tu seděl. V jedné části měl nenápadně ořezané větve, aby bylo vidět na louku. V jejím dolním okraji uviděl rezavý flek. Chvíli počkal. Nakonec poznal, že to je srna se srnčetem.
Když ho chodník zavedl na stranu Kamenitého, zase vzal do ruky klobouk a začal hledat pod košatými buky a náletovými smrčky hřiby a opět našel. Dal je do klobouku a dvakrát do kola obešel buk, ve kterém měl schovanou pušku. Když se ujistil, že je zde sám, poklekl k buku a za několik okamžiků měl pušku pod kabátem. Opatrně přešel hřeben a když se ocitnul na pokraji louky, zůstal stát. Musel si ověřit větr.
Bylo dusno.Věděl, že srnec vyjde těsně před setměním. Slunce pomalu zapadalo někde za Suchým vrchem. Jeho západ nemohl vidět. Podle něho by poznal, jaký bude příští den. I tak cítil, že změna počasě nedá na sebe dlouho čekat.
Teď ho uviděl. Stál tak, jako včera. Byl těsně u té otlučené jívy a zase do ní bušil parožím. Pak se rozhlédl a rozběhl se téměř doprostřed louky.
Mladý pomyslel si v duchu. To už na něho mířil a jakmile sklonil hlavu do trávy, třeskla rána. Srnec se zvednul na zadních bězích a udělal několik malátných skoků, jakoby do kola. Pak se složil a zůstal ležet.
Tak nějak si to představoval. Teď musel jenom na malou chvíli počkat. To proto, kdyby byl někdo zcela na blízku. Když se nic nedělo, obešel spodním okrajem louky a rychle vyběhl k srnci. Uchopil ho za paroží a stáhl do okraje hrubého lesa. Teď mu už skoro nic nehrozilo. Odsud mohl bezpečně pozorovat okolí. Přikryl rychle srnce maliníkem a trávou a poodešel několik desítek metrů. Schoval také do trávy pušku.
Počkal, až se více setmí.
Nacpal si dýmku, dlaně přiclonil záblesk a labužnicky vyfouknul dva obláčky dýmu. Po chvíli vstal, vzal pušku, rozložil ji na dvě části a schoval pod kabátem. Pomalu vyšel na hřeben. K dutému buku to bylo sotva pět minut.
Když ji pečlivě uschoval, vrátil se k srnci. Byla již téměř tma. Přesto kráčel naprosto bezpečně a přesně nahmatal přikrytého srnce. Převrátil ho na hřbet, zrazil parůžky do země a roztáhl mu zadní běhy. Levou rukou nahmatal zámek a provedl řez břichem. Pak z břišně dutiny vyndal střeva a báchor. Když prořízl bránicí, ucítil na rukou ještě teplou krev. Nadzvedl předek a levou rukou vyčistil břišní dutinu. Také rozřezal báchor a jen tak, jak mohl, vyprázdnil ho z nestrávené hmoty a vložil do břišní dutiny. Více pro zahlazení svého činu, udělat nemohl. Věděl, že ráno tu zůstanou stopy po vyvrhování a krev. O střeva se postarají lišky. Když se mu podařilo svázat srnce do kozelce, přehodil si ho na své hůlce přes rameno. Tichou nocí se krok za krokem vydal k turistické chatě na Kozubové.
V šenku se ještě svítilo. Zmáčkl kliku zadních dveří. Bylo odemčeno. Za ní složil srnce. Pak si venku v kádi na dešťovou vodu umyl ruce a svlíknul kabát. Je tak ve vestě vstoupil do šenku.
U dvou stolů ještě seděli hosté. Nad jejich stolem svítila jedna petrolejová lampa. Zbytek šenku byl pohroužen do přítmí. Když zasedl do kouta k prázdnému stolu, chatař mu hned přinesl čepované pivo. Instinkt mu napovědal, že mu to dnes vyšlo. Nemýlil se. Když na něho letmo pohlédl, Kozí kývnul hlavou. V zápětí měl na stole také "achtlik" kořalky. Když to vypil, byl zavolán do kuchyně.
V prádelně už byl pověšený srnec. V kýblu pak játra, srdce, píce, ledviny a báchor. To bylo jeho. Na stole byla štangle salámu, láhev kořalky a nějaké peníze. Všechno sebral a tiše se vytratil z chaty.
Domů už kráčel cestou. Tiše odemknul a zase za sebou zamknul. Odzátkoval láhev a dvakrát si loknul. Pak se po tmě trochu svléknul převalil přes postel.
K ránu ho probudila bouřka. Vstal a s uspokojením pozoroval, jak prudký liják naplnil vodou celý dvůr a ta proudem stéká z kopce. Věděl, že ten déšť také smyje krev, která tam v lese zůstala po jeho pytláckém činu.
Když šel kolem jeho domu soused Videnka, pozval ho na kus řeči a trochu kořalky.
Co nevěděl bylo, že jeho ránu slyšel na Kyčeře hajný a tak ještě ráno za tmy byl u kamenické louky. Dobře odhadnul místo, kde padla rána. Jít tam večer, nemělo cenu, to sám dobře věděl. Bylo to dost daleko. Doufal trochu, že možná srnce večer nenašli a budou ho hledat ráno.
Měl své zkušenosti. Obešel louku pod hrubým lesem a našel. Když udeřil první hrom, stál nad chuchvalcem sedlé krve. Bylo mu jasné, že přišel pozdě.
Koho nepodezíral, byl Kozí. Tipoval spíše někoho z Kamenitého. Puška tam byla skoro v každé chalupě.
Když se spustil ten strašný liják, byl už skoro zpátky na Kyčeře.
Druhý den se přeptával lesních dělníků z Kamenitého, i když znal předem odpověď. Nikdo nic neslyšel, ani neviděl a všichni byli doma.


Ukázka z nově vyšlé knihy povídek Ze stínů kopanic mezi myslivci velmi oblíbeného a známého autora Vladislava Kropa. V knize najdou čtenáři 22 povídek doplněných čtyřmi desítkami doprovodných ilustrací Josefa Novického. Celkem 144 stran, formát 135 x 200 mm, pevná šitá vazba s barevnou laminovanou obálkou.
vychází v 7:39 a zapadá v 16:48 vychází v 9:56 a zapadá v 21:35 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...