Časopis Myslivost

Listopad / 2008

SITUACE ZAJÍCE POLNÍHO V SOUČASNÉM PROSTŘEDÍ

Myslivost 11/2008, str. 18  Dr. Miroslav VODŇANSKÝ
V dnešní době již nelze tvrdit, že by zajíc polní byl ubývajícím druhem, jak tomu bylo ještě před nedávnou dobou. V mnohých oblastech se jeho populace natolik stabilizovala, že je možné jej dobře myslivecky obhospodařovat. Přesto je však stále ještě dost honiteb, v nichž početní stavy zajíců nadále zůstávají na nízké úrovni. Faktory, které populační vývoj tohoto druhu drobné zvěře ovlivňují, jsou dobře známé.

EKOLOGICKÁ STRUKTURA KRAJINY
Důležitou roli hraje bezesporu ekologická struktura krajiny. Základní problém mnoha honiteb spočívá v tom, že rozsáhlé plochy zemědělsky intenzivně obhospodařované půdy neposkytují po určitá období roku pro zaječí zvěř vhodné životní podmínky. To platí nejen v době po sklizni nebo během přípravy polí k setí, ale také v určitých obdobích vegetačního cyklu plodin. K nepříznivé situaci dochází již v pozdním jarním nebo v letním období, neboť v této době se zemědělské porosty na rozsáhlých polních plochách stávají tak vysoké a husté, že znemožňují zajícům včas rozeznat nebezpečí a navíc jim omezují volný pohyb. Současně s tím se zpravidla prudce zhoršuje i potravní nabídka, neboť u většiny kulturních rostlin dochází v pokročilém vegetačním stádiu v důsledku postupujícího dřevnatění rostlinných tkání ke značnému snížení chuťové atraktivity a výživné hodnoty. Proto se zajíci v těchto kritických obdobích převážně soustřeďují do míst, kde nacházejí vhodnou potravu. Zpravidla se jedná o zbývající plochy s doprovodnou zelení mezi velkými polními celky, jako jsou například okraje remízů, meze a podobné drobné plochy. Čím menší je ekologická členitost krajiny, tím více se zajíci, podobně jako mnohé další živočišné druhy, stahují do těchto stanovišť, které se však pro ně lehce stávají takzvanými ekologickými pastmi. O tomto problému jsem se již zmiňoval v článku Zhoršené životní podmínky zajíců v letním období a možnosti jejich zlepšení, který byl uveřejněn v Myslivosti 8/2001 na str. 22 - 24.

Co to v praxi znamená, si můžeme snadno představit na jednoduchém modelovém příkladu. Pokud se zajíci během období dočasně omezené potravní nabídky stahují za potravou na stanoviště, jejichž plocha činí na příklad pouze jednu desetinu rozlohy celého životního areálu, zvyšuje se populační hustota zaječí zvěře na těchto místech v průměru na desetinásobek. To znamená, že když v určité části honitby na ploše 100 ha se celkem nachází 30 kusů zaječí zvěře, která však v určitém období nouze efektivně využívá pouze 10 ha (např. okrajové části polí a remízů), pak to znamená dočasnou populační hustotu 3 zajíců na 1 ha (v přepočtu 300 kusů na 100 ha). Vysoká koncentrace zajíců na plošně omezeném prostoru pro ně znamená značnou stresovou zátěž a zvýšenou potravní konkurenci, což vede k oslabení jejich organizmu. Za těchto okolností se totiž velmi usnadňuje přenos parazitů a zárodků infekčních onemocnění, kteří se u zajíců s oslabenou obranyschopností rychle množí. Výsledkem jsou zvýšené úhyny, a to zejména u mladých jedinců, kteří jsou v případě oslabení organizmu zvláště náchylní k onemocnění.

PREDÁTOŘI
Druhým důležitým faktorem jsou predátoři (dravá zvěř). Některým druhům srstnaté a pernaté dravé zvěře poskytuje současná kulturní krajina velmi příznivé životní podmínky, což má za následek zvýšení jejich početních stavů. Vliv predátorů však není závislý jen na tom, v jakých počtech se v určitém prostoru vyskytují, ale je také úzce spojen s podmínkami životního prostředí. Pokud zajíci zůstávají rozptýleni na velké ploše, pak nejsou vystavení soustředěnému predačnímu tlaku. To znamená, že jejich ztráty nemusí být příliš velké ani při větším výskytu dravé zvěře.
Jiná situace však nastává, když se zajíci převážně soustředí do míst, kde je mohou jejich přirození nepřátelé snadno nalézt a ulovit. Vzhledem k tomu, že omezení vhodného životního prostoru zajíců, tak jak je výše popsáno, se v mnoha oblastech časově překrývá s hlavním obdobím reprodukce, stávají se především mladí zajíci velmi snadnou kořistí predátorů. Pokud se většina mladých zajíčků zdržuje v letním období na určitých, prostorově omezených lokalitách, pak jsou jejich vysoké ztráty v důsledku soustředěného predačního tlaku na těchto stanovištích nevyhnutelné.

Za hlavního predátora zajíců v současné kulturní krajině je všeobecně považována liška. Celá řada vědeckých studií ukazuje přímou souvislost mezi množstvím lišek a vývojem zaječí populace. Nezanedbatelnou roli hrají ale také ostatní druhy srstnaté dravé zvěře, jako například kuna nebo hranostaj, které působí ztráty především na mladých zajících. To samé samozřejmě platí pro některé druhy pernatých dravců.

DALŠÍ CIVILIZAČNÍ FAKTORY
Při posuzování příčin snížení zaječích stavů nelze opomenout působení dalších takzvaných civilizačních faktorů, které vznikají jako přímý důsledek lidské činnosti. V různých odborných publikacích jsou často uváděny jako významné příčiny úbytku zajíce vysoký stupeň mechanizace zemědělských prací a silniční provoz, stejně jako plošné používání chemických ochranných prostředků a průmyslových hnojiv v zemědělské výrobě. Bezesporu mohou mít ztráty, vznikající jak zemědělskou mechanizací, tak i dopravou, lokálně výrazný dopad na zaječí populaci.
Naproti tomu aplikace chemických ochranných prostředků a průmyslových hnojiv nemá podle nových poznatků tak negativní vliv, jak je v mnohých odborných publikacích uváděno. Pokud v určitých případech dochází při používání některých přípravků ke zvýšeným úhynům zajíců, pak je to většinou následkem jejich nesprávné aplikace. Výsledky celé řady studií však neprokázaly, že by používání běžných chemických ochranných prostředků a průmyslových hnojiv při dodržování předepsaného dávkování bylo přímou příčinou snížení početních stavů zajíců.
V souvislosti s vlivem chemických ochranných prostředků je mnohdy také uváděno, že zvýšené dávky živin a aplikace herbicidů snižují druhovou pestrost rostlinných porostů. Vzhledem k tomu, že skutečný význam tohoto dodatečného vlivu aplikace hnojiv a chemických ochranných prostředků na vývoj zaječích stavů je v praxi těžko objektivně prokazatelný, zůstává jeho posuzování pouze na rovině teoretických úvah.

VLIV MYSLIVECKÉHO HOSPODAŘENÍ
Působení výše uvedených faktorů na zaječí populaci je všeobecně známo. Méně často se však hovoří o tom, že v celé řadě honiteb patří mezi hlavní příčiny nízkého stavu zajíců také nedostatečná myslivecká péče stejně jako nepřiměřený lov.
Málo uspokojivá situace je zpravidla tam, kde myslivci přistupují k péči o zajíce a k jeho lovu stále ještě tak jako před několika desetiletími, kdy životní podmínky a populační přírůstky drobné zvěře byly podstatně jiné než dnes. V dřívějším prostředí nevyžadoval zajíc žádnou zvláštní péči a mohl být vzhledem k vysokým ročním přírůstkům při poměrně nízké přirozené úmrtnosti každoročně loven ve velkém množství, aniž by to mělo nějaký vliv na jeho populační hustotu.
Za dnešní situace je intenzivní myslivecká péče nezbytná pro udržení trvale obhospodařovatelných zaječích stavů. Mnozí myslivci přijímají zhoršené životní prostředí jako definitivní stav, s nímž zdánlivě nelze nic dělat. Zkušenosti z mnohých dobře vedených honiteb však ukazují, co se dá i v dnešních podmínkách dosáhnout. Jedno je však jisté. Ta doba, kdy bylo zejména v oblastech s příznivými klimatickými podmínkami možné pravidelně dosahovat vysokých výřadů zaječí a jiné drobné zvěře bez intenzivní myslivecké péče, je definitivně pryč. Čím více negativních vlivů na zvěř působí, tím potřebnější je důsledná celoroční práce v honitbě. Přitom je třeba mít na vědomí, že dobře provozovaná myslivost vyžaduje hodně času, ale i určité finanční prostředky.

Dnes je již také obecně známé, co je předpokladem pro to, aby se situace zvěře zlepšila. V praxi není tedy již ani tak důležitá otázka Co je potřebné dělat, ale především se jedná o praktickou odpověď na otázku Jak by se to mělo dělat. Samozřejmě, myslivci nemají všude stejné možnosti ke zlepšování životního prostředí. Zejména v oblastech s dobrou bonitou půdy je získání vhodných pozemků pro vytvoření alternativních potravních stanovišť obtížné a hlavně finančně náročné. Celá řada honiteb si však našla cestu, jak zlepšovat prostředí zvěře i přesto, že v současné době to skutečně není jednoduché. Naproti tomu důsledné provádění základních opatření myslivecké péče o zvěř, jako například intenzivní přikrmování v době nouze, zabezpečení dostatku vody v honitbě v době sucha a hlavně zintenzivnění lovu dravé zvěře v legislativně povoleném rámci by mělo být v možnostech všech uživatelů honiteb.

REGULACE POČTU PREDÁTORŮ
V souvislostí s regulací predátorů myslivci mnohdy poukazují na ztížené možnosti lovu a případné úplné hájení některých druhů dravé zvěře. Na druhé straně se ale sotva najde honitba, v níž by povolené způsoby lovu dravé zvěře byly plně využívány v takovém rozsahu, že by je nebylo možné ještě více zintenzivnit. Jedna nebo dvě umělé nory nebo několik málo odchytových zařízení ve skutečnosti nic neřeší. V myslivecké praxi se o regulaci predátorů většinou víc diskutuje, než se skutečně provádí. Pokud někde v poslední době stoupl počet lišek ulovených na společných lovech nebo při jiných náhodných příležitostech, pak je to jen důkaz jejich vysokých početních stavů a ne výsledek zvýšeného úsilí myslivců. Přitom ulovením několika málo lišek v honitbě ještě neznamená, že by se tímto způsobem jejich počet snížil, neboť uvolněný prostor se zpravidla opět rychle zaplní. Navíc bývají během podzimních honů většinou uloveny mladé lišky, z nichž mnohé by tak jako tak honitbu později opustily nebo z různých důvodů stejně uhynuly. Biologickou vlastností lišek je, že se vyznačují neobyčejně vysokou reprodukční schopností a odchovávají za příznivých podmínek podstatně větší počet mláďat, než je skutečná kapacita prostředí. Jejich průměrný roční přírůstek se přitom pohybuje kolem 200 % z jarního stavu. Nadbytečné mladé lišky si hledají vlastní teritoria v širokém okolí a velmi rychle zaplní veškerý prostor, který se dočasně uprázdní. Proto náhodné ulovení několika málo lišek při společných podzimních honech na drobnou zvěř sice znamená zajímavé zpestření výřadů, ale ve skutečnosti nemá příliš velký regulační efekt. Teprve trvale intenzivní cílený odlov, například v kombinaci za pomoci umělých nor, vábením a lovem na újedi, může vést k jejich početní regulaci.

PLÁNOVÁNÍ PODZIMNÍCH HONŮ
Velmi důležitý faktor ovlivňující počty zajíců v honitbě je způsob plánování a provádění podzimního lovu. Jedním z hlavních předpokladů řádného mysliveckého hospodaření se zaječí zvěří je obdobně jako u ostatních druhů zvěře stanovení správného plánu lovu. Jeho základem je objektivní posouzení výše početních stavů a skutečného přírůstku zajíců v dané honitbě v příslušném roce. Zároveň je přitom nutné správně odhadnout, do jaké míry je možné tento sezónní přírůstek lovecky využít, aniž by to mělo negativní vliv na kmenové stavy.
Správné myslivecké hospodaření se zaječí zvěří nemůže být postaveno na papírových početních stavech a jakémsi teoretickém koeficientu přírůstku, jak se to stále ještě ve většině honiteb praktikuje, ale musí vycházet pouze z výsledků skutečných sčítání, prováděných na dostatečně velkých, pro honitbu reprezentativních kontrolních plochách přinejmenším dvakrát do roka, a to v jarním a podzimním období (bezprostředně před loveckou sezónou).
Důsledné přizpůsobení výše lovu zajíců jejich skutečnému populačnímu přírůstku při současném ponechání dostatečné rezervy na zimní ztráty, které se mohou pohybovat podle prostředí a intenzity myslivecké péče mezi 10 - 20 %, je nezbytné pro trvalé udržení a případné zvýšení jarních kmenových stavů. Pokud není toto základní pravidlo mysliveckého hospodaření v honitbách dodržováno, budou zaječí stavy stále zůstávat na nízké úrovni.

Zajíce je možné lovit pouze tehdy, pokud je v honitbě zajištěn jak jejich dostatečný základní stav, tak i odpovídající přírůstek. Výsledky výzkumu ukazují, že reprodukční schopnost tohoto druhu zvěře zůstává i přes zhoršené životní podmínky nadále poměrně vysoká. Hlavním problémem jsou tedy zvýšené ztráty, a to v prvé řadě mláďat, ale mnohdy i dospělých jedinců. Přitom úmrtnost zajíců je v jednotlivých letech značně proměnlivá, neboť závisí na celé řadě faktorů, jejichž vliv se od roku k roku výrazně mění. To je také jeden z důvodů, proč se nelze spoléhat na sice jednoduchý, ale za dnešní situace naprosto nevhodný způsob sestavování plánu lovu na základě udávaných jarních kmenových stavů nebo normovaných stavů a předpokládaného koeficientu očekávané produkce. Mnohé příklady z praxe ukazují, že v dnešní době často stačí pouze jednorázový zásah do kmenových stavů v podobě nepřiměřeného lovu, aby negativně ovlivnil zaječí populaci na několik let.

Podrobná analýza situace v mnohých honitbách prokázala, že provádění lovu zaječí zvěře pouze na základě teoretických údajů o jarních stavech a vypočítaném koeficientu přírůstku ve skutečnosti mnohdy dokonce přispívá k poklesu populace. Proto je v zájmu zlepšení situace nutné zaměřit myslivecké plánování více na skutečné stavy zvěře v honitbách než na teoretické výpočty, které často neodpovídají realitě. Jakmile poklesnou stavy zajíců pod kritickou hranici, která se podle podmínek prostředí pohybuje mezi 20 až 30 kusy na 100 ha honební plochy, měl by být jejich lov zcela zastaven. Toto opatření je důležité, neboť chrání kmenové stavy za situace, kdy ztráta každého jedince v reproduktivním věku je velmi citelná. To však samo o sobě k řešení problému nestačí.
Kde jsou nízké zaječí stavy způsobeny hlavně nevhodnými životními podmínkami a zvýšeným tlakem přemnožených přirozených nepřátel, nelze očekávat od samotného zastavení lovu výrazné zvýšení zaječí populace, pokud nejsou současně prováděna další účinná opatření myslivecké péče o zvěř a její životní prostředí

Pokud nejsou k dispozici přesnější údaje o vývoji zaječích stavů v honitbě, které by byly získány sčítáním zvěře, pak je třeba zodpovědně posoudit alespoň přibližný sezónní populační přírůstek zjištěním podílu mladých (letošních) jedinců na celkovém počtu zajíců. K tomu se hodí zejména první "kontrolní hony" na začátku doby lovu.
Mezi myslivci koluje celá řada návodů, jak rozlišit mladého od starého zajíce, z nichž většina je však velmi nespolehlivá. Například tělesný vzrůst a hmotnost může posloužit jako kritérium k orientačnímu posouzení věku zajíce pouze v nejranějším období života. Průměrná hmotnost právě narozených zajíčků se pohybuje kolem 120 g. Ve věku jednoho měsíce váží mladý zajíc zpravidla 0,75 až 1 kg. Ve dvou měsících dosahuje jeho hmotnost zhruba 1,5 kg. Tříměsíční zdravý zajíc dosahuje již větší hmotnosti než 2 kg. Začátkem doby lovu (listopad) je sice ještě možné takto rozeznat jedince narozené koncem léta, naprostá většina mladých zajíců pocházejících z hlavního reprodukčního období se však již pouze podle tělesné hmotnosti spolehlivě rozeznat nedá.
Také posuzování věku zajíců na základě odtažitelnosti kůže na čele nebo odolnosti konců slechů vůči natržení, stejně jako podle snadnosti nalomení předního běhu či promáčknutí výběžku čelní kosti na horním okraji oční jamky nevede k věrohodným výsledkům.

URČENÍ VĚKU PODLE STROHOVA ZNAKU
Podstatně spolehlivější a přitom v praxi dobře použitelná metoda k rozlišení mladých a starých zajíců na výřadu je palpační (hmatové) určení přítomnosti epifyzálního chrupavčitého hrbolku, takzvaného Strohova znaku, na dolním konci loketní kosti. Tento chrupavčitý hrbolek, lokalizovaný v místě, kde loketní kost roste do délky, je velmi lehce nahmatatelný u zajíců do věku zhruba 6 měsíců. Od tohoto věku začíná být v důsledku postupného ukončení růstu kosti stále méně patrný a po překročení věku 8 měsíců je zpravidla již obtížně zjistitelný. Z toho vyplývá, že podle přítomnosti tohoto znaku, na základě zjištění pohmatem, lze určit, zda je dotyčný zajíc starší nebo mladší 6 - 8 měsíců, což je pro potřebu praxe naprosto dostačující.
Při zjištění věku pomocí této metody se postupuje následujícím způsobem: uchopíme přední běh zajíce, ohneme běh do pravého úhlu a asi 1 až 2 cm nad ohybem prohmatáváme běh na vnější straně. Pokud nahmátneme na kosti zřetelně vyčnívající hrbolek, jedná se o mladého zajíce. Naproti tomu loketní kost starého zajíce má ve své dolní části hladký povrch bez hmatově patrného výčnělku. Při prohmatávání je pouze nutné dát pozor, abychom za tento epifyzální hrbolek (Strohův znak) nezaměnili kloub v místě ohybu běhu. Proto je třeba si při vyšetření nejprve hmatově ohraničit kloub a teprve od něj postupovat směrem nahoru.
I když je tato určovací metoda poměrně jednoduchá, přesto vyžaduje určitou rutinu. Ti, kdo s jejím prováděním nemají ještě žádné zkušenosti, by měli nejprve začít porovnávacím vyšetřením zjevně mladých (nedostatečně vzrostlých) jedinců z pozdějších vrhů s několika nápadně silnými zajíci, u nichž je velká pravděpodobnost, že se jedná o starší kusy. Toto vyšetřování má smysl především na začátku doby lovu v měsíci listopadu, kdy ještě umožňuje určení většiny zajíců narozených v tomtéž roce. Pokud je při prvních kontrolních lovech v této době na výřadu více starších než mladých zajíců, pak by to měl to být pro mysliveckého hospodáře varovný signál a důvod k vážnému zamyšlení, proč tomu tak asi je a jaké důsledky by z toho měly být vyvozeny.

Závěrem je třeba připomenout mnohdy opomíjenou skutečnost, že v mysliveckém plánování je bezpodmínečně nutné zohlednit i postřelené zajíce, kteří sice nejsou na výřadu, ale přesto později v důsledku zranění uhynou nebo se stanou lehkou obětí dravců. To znamená, že se s nimi nedá dále počítat v kmenových stavech. Přitom v mnoha honitbách je počet postřelených zajíců velmi vysoký. Jednou z hlavních příčin těchto ztrát je nejen chybějící střelecká rutina, ale především střelba na příliš daleké vzdálenosti. Proto patří mezi hlavní zásady správného mysliveckého hospodaření také dostatečný střelecký trénink na střelnici před dobou lovu a hlavně dodržování disciplíny na honu.

Kontaktní adresa:
Dr. Miroslav Vodňanský, PhD.
Institut ekologie zvěře Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
Palackého 1-3, 612 42 Brno


vychází v 7:41 a zapadá v 16:45 vychází v 9:16 a zapadá v 19:24 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...