Časopis Myslivost

Říjen / 2008

Krocan divoký, perlička kropenatá a orebice - jejich životní potřeby v současnosti

Myslivost 10/2008, str. 22  Doc. Ing. František ZABLOUDIL, CSc., IEZ Brno, Ing. Zdeněk VALA, LDF, MZLU Brno
Všechny tři uvedené druhy k nám byly postupně přivezeny za účelem zpestření naší fauny v honitbách a také pro velmi dobrou a kvalitní zvěřinu. V naší krajině je, vlivem nepříznivých přírodních podmínek, vysokého predačního tlaku a velmi malé schopnosti přirozené reprodukce, jejich chov velmi problematický a nákladný. Jejich stavy jsou udržovány většinou prostřednictvím umělých odchovů.

KROCAN DIVOKÝ
Krocan divoký - (Meleagris gallopavo L. 1758) patří do řádu hrabaví (Galliformes), čeledi krocanovití (Meleagrididae), rodu krocanů a druhu krocan divoký. Přirozeně je rozšířen v osmi geografických rasách od jižní části Kanady až po Mexiko. U nás se chovají pouze kříženci poddruhů Meleagris gallopavo jak uvádí Javůrek (1973), Komárek (1948) a Kokeš (1974). Tito ptáci se vyznačují velmi malou plachostí proti jiné pernaté zvěři.
První zmínka o krocanech (nejdříve byly nazýváni názvem "Indiánští ptáci") byla při objevení Ameriky v roce 1492. Již v roce 1497 přivezl divoké krocany z Ameriky J. Cobot anglickému králi Jindřichu VIII. Amerigo Vespuci dovezl krocany v roce 1498 také do Španělska, jak uvádí Kokeš (1974). Z obou dovozů došlo k postupnému rozšíření krocaní zvěře do většiny zemí západní Evropy. V Čechách byl nejstarší chov krocanů divokých na panství Nové Hrady a v bažantnici Netolice na počátku 19. století (Andreska, 1993).
Hmotnost krocana divokého dosahuje 10 - 15 kg, krůty 5 - 7 kg. Hlava a krk jsou holé, pokryté červenými bradavkami a laloky. Zbarvení peří má černohnědé s bronzovým leskem. Na hrudi vyrůstá tzv. štětka, která se s věkem prodlužuje.
Krocan divoký je denním ptákem, žijícím pospolitě v polygamii se 3 - 6 krůtami. Přes den se pohybuje převážně po zemi, v noci hřaduje na stromech. Tok začíná v únoru až počátkem března. Mezi krocany často dochází k zápasům o krůty. Krůta snáší do důlku na zemi 10 - 15 oválných vajec, která jsou světle žlutá až narůžovělá, někdy také se skvrnkami (Žalman, 1949). Na vejcích sedí krůta 26 - 28 dní. Po vylíhnutí a oschnutí následují krůťata matku za potravou. Jsou velmi citlivá na chlad a vlhko (časté úhyny).
Naše chovy jsou lokalizovány většinou v nižších a teplejších polohách. Známý byl např. chov krocanů ve volnosti v Grygově u Olomouce, kde se krocaní zvěř chovala od r. 1927 do roku 1944, podobně chov krocanů v Žehušické oboře. Figal, (1958), Javurek (1973), Kokeš (1974) uvádí, že nových chovů bylo založeno více, ale postupně zanikly. Shodují se však v tom, že do těchto chovů byli přidáváni domestikováni jedinci, což se často děje dosud.
Přehled jednotlivých historických chovů krocana divokého uvádíme v připojené tabulce. Údaje o některých chovech nelze již z literárních pramenů dohledat.

Průměrná celoroční spotřeba potravy dospělé krocaní zvěře v honitbách:
Zelená potrava
- 65 % (trávy, byliny, hlízy aj.)
Semenná potrava - 20 % (zrniny, semena, plody aj.)
Živočišná potrava - 15 % (hmyz, měkkýši, žížaly aj.)

V lesích krocani vyhledávají porosty listnatých dřevin, kde nacházejí dostatek opadavých semen a plodů (žaludy, bukvice, dužnaté ovoce, bobule atd.). Na loukách a polích vyhledávají mladé porosty s pestrým druhovým zastoupením plodin. Není-li v prostředí dostatek potravních příležitostí, krocani se toulají po krajině a jsou velmi snadnou kořistí nejen pro lišky, černou zvěř, toulající psi, ale také pro člověka v důsledku velmi krátké únikové vzdálenosti a malé ostražitosti.
Pro udržení divokých krocanů na určité lokalitě je nutné založit pro vegetační období tzv. "zelený potravní pás". Pastevní plochu je potřebné udržet již od časného jara až do počátku zimy stále zelenou. Vhodné je osetí části plochy již na podzim žitem, ozimou pšenicí a ječmenem. Další setí se doporučuje provést až koncem května, případně počátkem června čirokem, kukuřicí, prosem, červeným jetelem apod., aby byla tato směs pro krocany potravně aktivní v době žní. Pro podzimní období je vhodné založit na části plochy porost hořčice s krmnou kapustou a ovsem. V zimním období je nutné přikrmování na vhodných místech dostatkem jadrných a dužnatých krmiv.
Celková spotřeba krmiv pro dospělého krocana na kus a den činí v zimním období kolem 0,5 kg potravy (0,40 kg jadrného krmiva, 0,10 kg dužnatého krmiva). Doporučují se také přidávat např. senné nebo jetelové zdrolky. V letním období jadrné krmivo je nahrazeno z větší části zelenou píci. Jadrného krmiva se předkládá jen 0,10 kg pro udržení hejna v lokalitě. V současné době jsou komerčně vyráběny různé kompletní krmné směsi pro domácí krocany, které lze využít i pro krmení divokých krocanů. Rozhodujícím kriteriem pro využití je však jejich cena a finanční možnosti chovatele.
Předkládání potravy se doporučuje v ranních hodinách, aby nezůstaly zbytky na noc, ke kterým se stahují myši, hraboši a další predátoři.

PERLIČKA OBECNÁ
Perlička obecná (Numida meleagris) patří podle systematické zoologie do řádu hrabaví (Galliformes), čeledi bažantovití (Phasianidae) a podčeledi perličky (Numidae). V ČR se jedná o nepůvodní druh. Původní domovinou perličky je Afrika. Spolu s perličkou kropenatou žije v oblasti Afriky také celá řada dalších druhů, které však pro nás nemají většího významu. Patří sem perlička modravá (Guttera plumifera), perlička chocholatá (Guttera edouardi), perlička supí (Acryllium vulturinum) a perlička černá (Agelastes niger) aj. V Africe se vyskytuje od Mrtvého moře až po Maroko na západě. Pro perličku obecnou byl podle Felixe (1980) užíván také název perlička přilbová, který se dnes již nepoužívá. Do lovených druhů zvěře byla u nás perlička obecná zařazena teprve až zákonem o myslivosti č. 449/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Již mnoho let před tím byla tato perlička využívána pro její ostražitost v umělých chovech bažantů a koroptví. Pro tento druh zvěře byla stanovena také doba lovu od 16. října do 31. prosince.
Perlička byla domestikována Kartágany a Egypťany před mnoha staletími. Odtud se dostala do Řecka, kde byla pokládána za posvátného ptáka. Největšího rozšíření nabyla za vlády římského impéria i v provinciích pro zvlášť chutné maso. Do Evropy byly perličky dovezeny Portugalci. Na počátku středověku však domácí perličky z Evropy vymizely. Dříve se na vesnicích chovalo kolem 27 tisíc kusů perliček, ale tento stav postupně klesal a dnes jsou perličky chovány jen v několika zájmových a účelových chovech.
Perlička obecná má lysou hlavu s rohovitou, kuželově utvářenou, asi 2 cm vysokou, (v mládí načervenalou, později šedou) přilbou. Oči (světla) má hnědá, přední část hlavy přechází v dolní části v srdčité laloky. Trup je dlouhý oválný, hřbet obloukovitě skloněný vzad, křídla jsou přilehlá k tělu. Ocas je silně sklopený. Stojáky jsou hladké se čtyřmi prsty a bílými drápy bez ostruh. Peří na celém těle perliček má základní šedomodrou barvu a je poseto bílými skvrnami tzv. perličkami. Letky jsou zahnědlé, nepravidelně kropenaté (Kalal, 1967). Hmotnost perliček se pohybuje kolem 1 kg. Kohoutci se odlišují od slepiček podle hrbolu na hlavě (mohou mít i starší slepice), jiný rozpoznávací znak se těžce hledá.
Pospolitý život perliček je utvářen v hejnech kolem 15 - 20 jedinců. Perličky mají velmi dobře vyvinutý sluch i zrak. Jsou společenské, velmi plaché a rády se toulají i na větší vzdálenosti (Kratochvil, 1966). V přírodních podmínkách žijí perličky v monogamii a jarní snáška vajec se pohybuje kolem 15. Pro zajímavost uvádíme hodnotící ukazatele perliččích vajec v připojené tabulce. Perliččí vejce jsou tučnější a obsahují více vitamínu A než vejce slepičí.
Slepička sedí na vejcích 25 - 26 dní v krytém místě na zemi. Po vylíhnutí mláďat se starají o hejnko oba rodiče. Mláďata jsou velmi podobná koroptvím, značně živá a čilá. Zobáčky a stojáčky mají oranžově zbarvené, na hřbetě jsou hnědobílé a břišní partie mají světle zbarvené. Sbírají hmyz, drobná semena, uštipují trávu a byliny. Z mladých keřů a stromů konzumují také výhonky. Perličky dospívají ve věku 28 - 32 týdnů v závislosti na potravních a klimatických podmínkách. V našich podmínkách jim nevyhobují pouze extrémní mrazy, při kterých jim omrzají lalůčky. Při vysokém sněhu odlétají do míst s nižší vrstvou sněhu nebo k blízkosti zásypů, případně až k hospodářským budovám.
Perličky jsou velmi ostražité, plaché, méně létavé. Vyznačují se malou potravní náročností. Perličky jsou v prostředí velmi užitečné tím, že jedna perlička sesbírá za vegetační období až 4,5 kg škodlivého hmyzu a značné množství semen plevelných rostlin.
Přirozený způsob chovu perliček v prostředí je u nás velmi málo rozšířen z toho důvodu, že v myslivecké praxi byly perličky brány jen jako prostředek k zabezpečení chovů pernaté drobné zvěře. Potravní nároky u perliček ve volnosti v myslivecké praxi nebyly sledovány. Nutno podotknout, že se jedná o druh, který je z větší částí domestikován a nelze očekávat v přirozené reprodukci požadovaných výsledků.
Polodivoký způsob chovu perliček je závislý na odběru vajec od chovného hejna a lze dosáhnout počtu až 140 - 150 kusů od jedné perličky za vegetační období. Nosnice je možné držet v ohradách v poměru 4 perličky s jedním perlákem. Získaná násadová vejce určená pro líhnutí je výhodné vkládat pod domácí drůbež proto, že kvočny nejen vysedí kuřata, ale také je odchovají až do dospělosti s minimálními náklady.
Potřeba krmiva je úměrná tělesné hmotnosti (1,5 - 2 kg) a činí 100 - 120 g na kus a den. Vhodné je předkládat KKS pro bažanty. Důležité je, aby měly dostatek kvalitní pitné vody.
Závěrem je nutno uvést, že chov perliček ve volnosti tj. v honitbách, je možné provádět za předpokladu, že jim bude vytvořeno prostředí, které by odpovídalo jejich reprodukčním potřebám. Podmínkou je chov v místech s mírnými klimatickými podmínkami, v místech, kde je dostatek pitné vody, tam, kde je zabezpečená ochrana proti predátorům a kde je dostatek přirozené potravy a vhodné prostředí
Perličky jako lovná zvěř nemají v důsledku domestikace všechny vlastnosti potřebné k jejich životu ve volnosti v našich podmínkách. Málo létají a nemají dostatečně velkou únikovou vzdálenost.

OREBICE
Rod orebic je u nás zastoupen těmito druhy:
Orebice rudá - (Alectoris rufa L.), která je nejvíce rozšířena v Anglii, jihozápadní Evropě a také na Kanárských ostrovech, Baleárách a v Madeiře.
Orebice šukar - (Alectoris schukar W.) je rozšířena v Bulharsku, v Mongolsku a také ve střední Asii.
Orebice horská - (Alectoris graeca L.) rozšířena je v Alpách, na Sicilii, v Řecku, Slovinsku a Chorvatsku.

V dřívější době se u nás provádělo více pokusů se zavedením orebic do našich honiteb, ale většinou s velmi malým úspěchem. Chovy orebic byly zakládány z dovezené dospělé zvěře a později z dovezených vajec. Vejce orebic byla podkládána do hnízda lehkým nosnicím domácí drůbeže a s těmito po vylíhnutí kuřat vypouštěna do honitby. Chovy orebic založené před více než 140 roky (1856 a 1860) po krátké době zanikly. V roce 1882 došlo na Slovensku k založení chovu orebice horské avšak také bez úspěchu. Následovala celá řada vypuštění orebic v České republice i na Slovensku, které popsal Hell a Bakoš (1974). Pokusy s vypuštěním orebic do volnosti byly prováděny v několika honitbách na Moravě a rovněž bezúspěšně. Intenzivní odchov byl prováděn v odchovně Jinačovice (okr. Brno - venkov), odkud byly orebice (A. rufa) převážně vypouštěny do bažantnice Školního zemědělského podniku VFU Kunín na okrese Nový Jičín, ale bez úspěchu přirozené reprodukce. Další množství odchovaných orebic bylo prodáno k vypouštění do volných honiteb k zazvěření, což se děje dosud a také i v těchto honitbách nedochází k žádoucí přirozené reprodukci.
Orebice jsou svým životem nejblíže našim koroptvím, ale s požadavky na mírnější životní prostředí. S chovem a aklimatizací orebic bylo získáno mnoho poznatků, které potvrzují, že u tří uváděných druhů nedochází v našich podmínkách k trvalé přirozené reprodukci ve volnosti. Jiná je situace s chovem orebic farmovým způsobem (voliérovým), které jsou velmi úspěšné.
Orebice horská dosahuje délky až 35 cm a hmotnosti až 700 g. Vrch hlavy, prsa a hřbet i tatrč jsou břidlicově šedé, nebo šedomodré. Hrdlo mají bíle ohraničené proužkem a stojáčky červené. Velmi často je tento druh zaměňován s orebicí šukar, které jsou o něco větší a mají výraznější červené zbarvené klovce. Orebice rudá je svrchu rezavěhnědá, prsa má šedomodré, břicho rezavé, boky příčně černé a bíle pruhované. Část krku a vole jsou bílé, černě olemované a nad okem má bílý proužek. Klovec a stojáčky jsou červené u všech tří druhů, které k nám byly dovezeny. Ve své domovině orebice žijí ve vyšších polohách s vápencovitou kamenitou podloží a řídkým zastoupením lesních porostů. Potrava se skládá s živočišné složky (červi, kukly, housenky) a trav, bylin a semen. Orebice žijí převážně v menších hejnech a na jaře vytvářejí páry, které obhajují svá teritoria. Slepička po ostruhování v dubnu až květnu snáší 8 - 15 béžověžlutých vajíček s hnědými skvrnkami a sedí na nich kolem 22 - 23 dní. Po vylíhnutí se kuřata živí hlavně živočišnou potravou a později přechází na rostlinnou potravu, která činí až 90%. Po týdnu jsou kuřata schopna létat pod ochranou obou rodičů. V umělých chovech je možné dosáhnou snůšky až 50 vajec, jak uvádí Hell a Bakoš (1974).

Průměrná celoroční spotřeba potravy dospělé orebice horské:
Zelená potrava -
69,9 % (trávy, listy, ozimy, hlízy aj.)
Semenná potrava - 27,6 % (zrniny, semena, plody aj.)
Živočišná potrava - 2,5 % (hmyz, měkkýši, červi aj.)

Dužnaté krmivo je vhodné částečně rozřezat a menší kusy klást volně na zem. Průměrná denní spotřeba na kus a den se pohybuje kolem 30 g. Předkládání krmiva se doporučuje v ranních hodinách, aby je do večera mohly orebice přijmout v dostatečném množství a v klidu si na noc vytvořily dýchánek.











Přiložené dokumenty

Media_14210_28_37.xls Tab 1 (17,00 KB)
Media_14210_38_37.xls Tab 2 (18,50 KB)
Media_14210_55_37.xls Tab 3 (15,50 KB)
vychází v 7:09 a zapadá v 17:19 vychází v 13:22 a zapadá v 4:43 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...