Časopis Myslivost

Srpen / 2008

Stavy lišek – stavy drobné zvěře – bezkontaktní norování – co se dá dělat?!

Myslivost 8/2008, str. 14  Václav VOCHOZKA
V poslední době jsou v Myslivosti uváděny články doporučující vhodné způsoby lovu lišek. Jsou uveřejňovány zejména poté, co prezident a Parlament ČR neumožnil odpovídající přípravu norníků na lov lišek norováním. Autoři těchto příspěvků si uvědomují naléhavou potřebu snížit stav několikanásobně přemnožených lišek a některých dalších predátorů na míru, která by umožňovala život koroptvím, bažantům, zajícům, ve vhodných podmínkách i tetřívkům a tetřevům, ale také divokým zvířatům a ptákům mimo rámec mysliveckého obhospodařování.
Přiměřený stav lišek nastává, připadá-li jedna liška na 500 ha smíšené honitby, u převážně lesních honiteb pak na 750 - 1000 ha. Za těchto okolností loví především drobné hlodavce a nemocnou či přestárlou zvěř. Pro její působení se vžil termín "zdravotní policie".
Z ročních výkazů tří mysliveckých sdružení hospodařících ve smíšených podmínkách v jižní části českobudějovického okresu jasně vyplývá působení lišky, ale i dalších predátorů na stavy drobné zvěře (viz připojená tabulka).
To, zda je v uvedených honitbách odlov lišek dostatečný, můžeme zjistit na první pohled porovnáním s odlovem zajíců či divoce žijících bažantů (pokud se loví). V druhé řadě pak zpětným propočtem, na jehož základě můžeme uskutečnit zvýšený odlov v dalším roce, respektive v dalších letech, ovšem za předpokladu, že vypočtený výchozí stav k 1. 1. 2007 odpovídal skutečnému stavu v honitbě. Ale z odlovů minulých let vyplývá, že tomu tak není.
Z dalších propočtů za rok 2007 lze zjistit, jak vysoký - s výhradou předcházející věty - měl být odlov do 15. 3. 2007; pokud tento odlov nebyl uskutečněn, pak celkový odlov do 31. 12. 2007. (Pro výpočet: 1 liška na 500 ha, poměr pohlaví 1 : 1, přírůstek na lišku 5 liščat ročně, nejdříve po 15. březnu). Údaje jsou uvedeny v připojené tabulce.

Liška je velmi schopný a přizpůsobivý predátor. V současné době se úspěšně množí nejen v přírodě, ale i na perifériích měst. Na lov vychází po setmění a před svítáním se vrací do krytu, takže je těžké ji ulovit. Aniž si někteří myslivci uvědomují odpovědnost za katastrofálně nízké stavy drobné zvěře ve svých honitbách, loví lišku pouze v zimě a pokud čekají na divočáky, pouští ji bez rány také. Na jaře, kdy liška působí největší škody v honitbě a v drobnochovech drůbeže na venkově ji z pseudoetických důvodů neloví vůbec.
Běžně se neví, že už v prosinci v třiceticentimetrové vrstvě kyprého sněhu dokáže liška během tří set metrů uštvat a zadávit zcela zdravé srnče v plné síle. Jinak by ve vyšších polohách sotva přežila. Liška má také velkou rozmnožovací schopnost. Průměrný počet pěti mláďat ročně, uváděný v tabulkách, je spíše podhodnocený a nemá-li matka svých pět potomků v průběhu července kam vyhnat, jsou-li okolní teritoria obsazená, rázem připadá na jednu lišku sotva 100 ha. Není tedy divu, že v době, kdy v zemědělství ustalo nadměrné používání chemických prostředků a umělých hnojiv, se stavy drobné zvěře dále snižují. Ubývá zajíců, divoce žijících bažantů, koroptví, v polích neuslyšíte křepelku, už ani skřivan nezazpívá. Totéž platí o tetřevech, kteří ještě před čtyřiceti lety v Novohradských horách žili, a tetřívcích, kteří na Pohoří naposled dotokali před čtyřmi lety. Díky podporám Ministerstva zemědělství, zejména ve vztahu ke koroptvím, tetřívkům a tetřevům a opatřením k jejich ochraně před predátory, se snad začíná blýskat na lepší časy.
Až státní orgány uznají nutnost stanovit v honitbách normované stavy nejen drobné a spárkaté zvěře, ale i predátorů, a budou také vyžadovat jejich dodržování, dočkáme se jistě i přiměřených stavů drobné zvěře a dalších divoce žijících zvířat a ptáků.
Až se mediální mluvčí některých militantních "ekologických" organizací řádně seznámí s problematikou ochrany přírody v širších souvislostech a pochopí, že ochranu divoce žijících zvířat nelze uskutečňovat od vrcholů potravních řetězců nadměrnou ochranou predátorů na úkor ostatních divoce žijících zvířat, např. tetřevů - ať to stojí, co to stojí - ne ovšem příslušníky zmíněných organizací. Selský rozum, pokud ještě existuje, říká, že by ochrana fauny měla spíše končit zajištěním přiměřené ochrany predátorů. Ne tedy konzervace nedobrého stavu, ale aktivní přístup směřující k tzv. biologické rovnováze druhů zvířat v přírodě.
Až budou vytvořeny podmínky, nejen legislativní, ale i v mysliveckých organizacích, vrátíme-li se zpět k přemnoženým liškám, ale i jezevcům a kunám i pro ty "blázny", kteří jsou i teď ochotni pouštět své bezkontaktně připravené psy do nory a riskovat jejich poranění, pak budou moci s výrazně účinněji a s menším rizikem používat při lovu norováním své psy.
Z uvedených tabulek je jistě zřejmé, že se odlovem lišek čekáním a na společných akcích nedaří účinně snižovat jejich stavy. Proto je třeba udělat všechno pro to, aby byl podporován a co nejvíce využíván lov norováním zejména v zimních měsících při využití obnov, aby byl jejich stav přiměřeně snížen ještě před tím, než začnou lišky vrhat mláďata (do 15. března). Pokud se to podaří, nebudeme muset norovat na jaře, kdy u obsazené nory s liščaty nacházíme nejen páchnoucí zbytky zvěře, ale i dospělé zajíce, malé zajíčky, bažantí slepice i srnčata a není-li dost obživy v honitbě i zbytky či částečně zahrabané domácí slepice. Avšak jsme-li hospodáři ve své honitbě, neměli bychom mít, s ohledem na způsobené škody, zábrany ulovit nejen lišku, ale i všechna liščata. Při norování liška urputně brání své potomky a pes bývá často zraněn. Je-li to s ohledem na terén a bezpečnost psa možné, budeme proto raději kopat.
Současný způsob bezkontaktní přípravy psa na lov norováním má bohužel závažný nedostatek. Jezevčík či teriér při doléhání přes mřížku nezíská zkušenost z bezprostředního ohrožení. Nemůže proto vědět, že ho v přírodní noře čeká střet s naprosto rovnocenným protivníkem, který ho může v lepším případě zradit, v horším vážně zranit. Vůdce si pak snadno rozmyslí, znovu svého psa do přírodní nory pustit.
Druhým ještě závažnějším nedostatkem bezkontaktní přípravy norníků je výrazné zeslabení selekce. Přibylo a dále přibývá "norníků", kteří se bojí nejen lišky, ale i jen nory zavětřené jejím pachem.
Zkoušku před mřížkou celkem snadno úspěšně absolvují průměrně, ale i podprůměrně nadaní psi. Naopak ti nejnadanější se snaží zuby odstranit mřížku nebo se podhrabat. Když se jim to nedaří, vycouvají a na povrchu hledají jiný způsob, jak se k lišce dostat, takže neuspějí a nemohou být proto zařazeni do chovu. Je otázkou jak dlouho ještě bude platit, že norníci mají nejsilněji vyvinutý lovecký pud, který jim umožňuje neohroženě pracovat v temné noře, ale i na povrchu zejména při lovu černé zvěře a přitom se úspěšně vyhnout zranění.
Kvalitní lovecké vlastnosti získávali norníci díky snahám generací našich předchůdců, kteří nepouštěli do chovu psy, pokud na zkouškách z norování neprokázali při kontaktu s liškou požadovanou míru ostrosti, hlasitosti a vytrvalosti, ale také na povrchových zkouškách kvalitní nos, slídění, hledání, hlasité sledování čerstvé stopy a úspěšnou práci na barvě i na vychladlé stopě spárkaté zvěře. To, jak naši předchůdci dokázali díky relativně tvrdé selekci v průběhu jednoho století zlepšit vlastnosti norníků, je hodno obdivu. My však v důsledku naší neschopnosti vysvětlit a prosadit, co je společensky prospěšné, necháváme tyto vlastnosti upadávat a zdá se, že k tomu nebude třeba ani celého desetiletí.
K tlaku na zavedení bezkontaktní přípravy a zkoušek z norování vedla jistě před lety ochránce zvířat a jimi ovlivněné poslance etická hlediska. V médiích bylo tehdy prezentováno, že týrání lišek a psů při kontaktním norování slouží vlastně jen k zábavě a sadistickým choutkám majitelů psů a v takto vytvořené atmosféře nedokázali tehdejší představitelé klubů chovatelů norníků, aniž se příliš snažili, stejně jako tehdejší představitelé ČMMJ, přesvědčit pádnými argumenty zákonodárce, že je třeba, aby i nadále umožnili odpovídající přípravu norníků na lov přírodě přemnožených lišek a dalších predátorů. Umožnit jít na stav blízký optimu a umožnit tak zvýšení stavů drobné zvěře i divokých zvířat, jimiž se tito predátoři živí. Možná právě tlak ochránců zvířat a volnost, kterou poskytly předcházející ústřední myslivecké orgány chovatelským klubům loveckých psů umožnila, že někteří jejich představitelé této volnosti využili a s pochopením přijali a prosadili změkčení pracovních podmínek pro zařazení do chovu, bez ohledu na to, jaký vliv to bude mít na lovecké vlastnosti plemene. A to se bohužel netýká jen norníků!
V nedávné době bylo ze strany členů nového vedení ČMMJ, členů klubů chovatelů norníků a dalších myslivců vyvinuto velké úsilí ve snaze přesvědčit poslance Parlamentu, že je třeba, s ohledem na katastrofálně nízké stavy drobné zvěře a divokých zvířat mimo rámec mysliveckého obhospodařování, znovu povolit odpovídající přípravu a zkoušky norníků v umělé noře tzv. kontaktním způsobem, přesněji způsobem, při němž by byla mezi psem a liškou odstraněna mřížka, čímž by se příprava přiblížila praktické potřebě. Zdálo se, že se to tentokrát podařilo, avšak do značné míry nepochopitelné veto prezidenta republiky, pramenící snad z nedostatečného seznámení s problematikou a zcela bezproblémová pragmatická změna postojů našich poslanců při druhém hlasování však umožnili, že se mohou dál lišky a další predátoři čile množit.
Zde je třeba dodat, že chování psa k lišce je vedeno vrozenou snahou (pocházející z dob, kdy ještě oba druhy žily divoce), zbavit se potravního konkurenta, podobně jako je tomu např. u vlka ve vztahu k ostatním predátorům, pokoušejí-li se lovit v jeho teritoriu. Teprve v druhé řadě může jít o kořist. I u psa se tedy jedná o zcela přirozené vrozené chování, jehož projev můžeme pouze usnadnit, podpořit a využít k obecnému prospěchu nebo také potlačit. V žádném případě ho však nemůžeme naučit tomu, co není v genetickém vybavení a co bylo domestikací či jinými zásahy potlačeno.
Z předchozího snad logicky vyplývá v souvislosti se zákonem na ochranu zvířat, že je třeba odlišovat nejen při přípravě norníka termín utrpení, respektive případné nezbytné utrpení zvířat, zejména je-li odůvodněné a společensky prospěšné, od termínu týrání zvířat, které, jak jistě každý soudný člověk ví, znamená v češtině něco docela jiného. Snad by neškodilo, kdyby se v této souvislosti výše zmínění ochránci zvířat a jimi ovlivnění někteří poslanci zamysleli nad tím, v kolika oborech lidské činnosti slouží případné utrpení zvířat (a nejen zvířat) pouze k zábavě, prestiži či finančnímu profitu lidí.
Před časem mohli diváci v televizních zpravodajských relacích sledovat záběry, v nichž byla ukázána práce norníka. Mohli vidět, že ho jeho pán proti lišce umístěné uvnitř umělé nory neštval, pouze ho vypustil z vodítka, pes vběhl do nory, kde posléze lišku uchopil. Vzápětí byla nora otevřena a zvířata oddělena v nádobě s vodou a utrpení lišky zkráceno na minimum. Jak by stejná situace vypadala v přírodě? I nezaujatý divák mohl tyto záběry umocněné komentářem snadno pochopit velmi zaujatě. V souladu se současným postojem médií k myslivcům bylo "opomenuto" vysvětlení, proč je třeba, aby byl tzv. kontaktní způsob přípravy norníků na norování v přírodě znovu zaveden a co je ještě horší, bylo "opomenuto" zdůraznit, že práce psa ukončená chvatem je spíše výjimečná a pro praxi nejméně výhodná, protože v praxi, hluboko pod zemí, nelze dobře otevřít víko nory a zvířata oddělit. Nebylo řečeno, že výhodnější než chvat je i prosté hlasité doléhání, sice náročné na čas myslivce a že poté, co pes opustí noru a je uvázán, liška zpravidla do půl hodiny noru opouští. Vůbec nejvýhodnější je ostrá a těsná doléhací práce psa ukončená vyhnáním lišky z nory s následným ulovením. Není snadné pochopit, proč aktéři těchto záběrů, když už se nechali přesvědčit, své vystoupení nepodmínili uvedením objektivního komentáře, v němž by nechyběla zmíněná "opomenutí" a zejména proč netrvali na předvedení podstatně častější doléhací práce či vyhnání lišky z nory psem.
Pro nezaujatou veřejnost, ale i pro mysliveckou veřejnost, jež využívá mysliveckou kynologii pouze jako službu, respektive využívá služeb myslivců, kteří jí prostřednicvím svých psů tuto službu poskytují (např. při honech, naháňkách nejen na divočáky, při dohledávkách a dosledech postřelené zvěře) a konečně pro myslivce - kynology specializující se na ohaře, slídiče a retrívry, snad nebude na škodu, když si krátce připomeneme, jak probíhala příprava norníků před zavedením bezkontaktního norování.
Zhruba měsíc před zkouškami, zpravidla o víkendech, byly prováděny nácviky, jichž se zúčastňovalo kolem třiceti majitelů se svými psy. Při nich se (ne všichni) mladí psi postupně zapracovávali, aniž jim to zkušené lišky příliš usnadňovaly. Na zkouškách pak, ze stanoveného maximálního počtu dvaceti psů zpravidla neuspělo kolem 20 %, většina předvedla lepší či horší doléhací práci, lišku vyhnalo kolem 20 % psů a pouze několikrát došlo k chvatu, přičemž nedůrazná doléhací práce neumožňovala zařazení do chovu. Z toho plyne, jak výrazná byla tehdy selekce umožňující zvyšování kvality loveckých vlastností norníků, což samozřejmě neovlivňovalo jen práci pod zemí.
Poněkud jiná kategorie byly soutěže. Na nich byli předváděni špičkoví psi a docházelo zde častěji k chvatům. To vyvolávalo kritiku, neboť zde pominul účel, jímž je příprava na lov norováním v přírodě. Nicméně značný význam měly soutěže z chovatelského hlediska, jen bylo tehdy třeba v pravidlech pro jejich konání výrazně zvýhodnit vyhnání lišky z nory před chvatem. Dílčím výsledkem takto pojaté přípravy a zkoušek bylo, že psi získali zkušenost s ohrožením při střetu s liškou v noře, jejich vůdci zkušenost s úspěšným překonáváním ohrožení svých psů a určitě bylo víc těch, kteří se pak schopností svých psů nebáli využívat v praxi, než je tomu v současné době. Konečným výsledkem pak byl přiměřený stav lišek a jezevců v honitbách, v nichž byly využívány všechny povolené způsoby lovu, včetně norování a určitě tam byly vyšší stavy drobné zvěře v porovnání s dneškem.

Doufám, že nebude na škodu, uvedu-li v souvislosti s předchozím svou osobní zkušenost. Dlouhá léta mám rád jezevčíky a záleželo mi na tom, aby nejen moji, ale i mnou odchovaní jezevčíci i jezevčíci a teriéři mých přátel se dobře uplatňovali v myslivecké praxi i jako norníci. Udělal jsem si krátkou umělou noru s přesmykem a kotlem na konci. Měl jsem také ochočeného lišáka, který se k začínajícím norníkům, zejména k těm, kteří se zpočátku báli, choval velmi ohleduplně. Pouze hrozil a postupně ustoupil do nejzazšího místa nory. Avšak některým velmi ostrým psům, byť začátečníkům, se podařilo Ferdu uchopit. To mi, protože jsem si uvědomoval, že to Ferdu bolí, začalo docela vadit. Přemýšlel jsem, jak to udělat, abych chvat pokud možno vyloučil. Prodloužil jsem kotel z původních rozměrů 60 x 60 x 20 cm na 60 x 100 x 20 cm a do kotle vložil oblý kamenný kvádr o rozměrech 20 x 50 x 20 cm tak, aby v zadní části kotle zůstalo 30 cm volného prostoru, aby se tam Ferda mohl snadno otočit, a aby vzápětí poté, když pes při doléhání vnikl do kotle celým tělem a přestal zadkem uzavírat východ z kotle, mohl uniknout. Tato úprava se velmi osvědčila. Méně ostří psi se naučili doléhací práci s mírným odstupem, ostří psi při doléhání z bezprostřední blízkosti zatlačili lišáka v krátké době do nejzazšího místa kotle a ten, krytý zmíněným kvádrem, opustil kotel a vyběhl z nory do připravené přenosky. Ukázalo se, že někteří psi, kteří se zde naučili vyhánět, pak stejný způsob práce předvedli jak na zkouškách, kde nebyl kotel takto upraven, tak ale i v praxi.

Do té doby, než se podaří přesvědčit poslance Parlamentu a prezidenta republiky o nutnosti snižování stavů přemnožených lišek a v souvislosti s tím i o naléhavosti umožnit odpovídající přípravu norníků, můžeme přece jen něco udělat. Můžeme ve svých honitbách zabudovat na vhodných místech umělé nory, např. z pěti či šesti metrových betonových rour (vnitřní průměr 25 - 30 cm), ukončené výše popsaným typem kotle. Liškou vyhrabaná nora se zpočátku mírně svažuje, následuje spád do hloubky necelého metru, dále pokračuje vzhůru ke kotli, jehož strop bývá v hloubce menší než půl metru. Po obsazení takto vybudované umělé nory s popsaným typem kotle liškou se mladý nováček přece jen snáze zapracuje a snad i po bezkontaktní přípravě lišku vyžene. Pokud ovšem dojde k chvatu, sotva budeme moci otevřít víko, abychom mohli ukončit utrpení zvířat. Neuděláme chybu, když zároveň s budováním umělých nor zajistíme řádné uzavření odvodňovacích soustav a zrušíme nebo aspoň zavětříme hluboké, pro norníka nebezpečné přírodní nory.
Na konci února jsem navštívil své přátele na Moravě. Jsou členy mysliveckého sdružení, které hospodaří v převážně polní honitbě nedaleko Dukovan o výměře asi 700 ha. Díky jim jsem měl možnost během dopoledne zhruba na polovině honitby vidět na rozlehlých lánech ozimů dvě odpočívající tlupy srnčí zvěře a kolem třiceti nezalehlých a jen sotva z poloviny honcujících se zajíců. Zdejší myslivci v rámci péče o koroptve získali dotace od Ministerstva zemědělství. Mají vybudované tři umělé nory a ročně loví kolem sedmi lišek a (protože prý mají rádi sousedy), loví maximálně sedmdesát zajíců, ačkoliv by jejich lov mohl být beze škody dvojnásobný. Dá se zde jistě mluvit o vysoké úrovni hospodaření a díky tomu, že každoročně vlastně odlovují přírůstek lišek se jim daří udržovat přiměřené stavy nejen zajíců, ale i koroptví a bažantů v jejich honitbě. Daří se to také díky tomu, že se černá zvěř v honitbě vyskytuje spíše výjimečně.
Ač nerad, nemohu si odpustit kritickou připomínku do vlastních řad. Chceme-li, aby v naší přírodě nebylo víc predátorů než zvěře, aby dále nebyly redukovány druhy divokých zvířat a ptáků mimo rámec myslivosti, je třeba, aby potřebné změny neprosazoval jen omezený počet lidí, ale aby napříště o jejich prosazování u svých poslanců usilovali i myslivci, kteří k myslivecké kynologii nemají přímý vztah. Aby o to také usilovali nejen někteří představitelé nejvyšších orgánů ČMMJ, aby více úsilí, když už se nechali zvolit, vyvinuli i představitelé klubů norníků a honičů, ale i všichni členové ústřední kynologické komise.
Zdá se, že si dostatečně neuvědomujeme, že myslivecká kynologie je službou myslivosti. Bez ní, ze zákona, vlastně nelze myslivost provozovat. Zdá se, že si dostatečně neuvědomujeme, že myslivci, kteří se svými lovecky upotřebitelnými psy tuto službu vykonávají, vlastně umožňují provozovat myslivost těm, kteří psy nevedou. Jistě pro myslivost dělají víc než oni. Snad si proto zaslouží více péče. Myslivec, který se rozhodne pro tuto službu, si nejdříve pořídí zpravidla štěně loveckého psa. Stará se o něj a s ním postupně absolvuje jarní svod, výstavu, připraví ho a absolvuje s ním zkoušky vloh a několikeré zkoušky lovecké upotřebitelnosti, čemuž věnuje spousty času a značné finanční náklady.Pak slouží ve své myslivecké organizaci, jeho pes podle příslušnosti ke skupině plemen dohledává a přináší drobnou zvěř, podstupuje riziko zranění při norování. Při naháňkách pak vůdce v leči se svým psem riskuje jeho poranění divočáky, aby svým kolegům poskytl možnost k jejich ulovení a je-li třeba, dosledovává poraněnou zvěř po barvě a je to on, kdo z lovců snímá odpovědnost za prodlužování utrpení zvěře a ztrátu trofeje a zvěřiny. Pokud se to ale někdy přes velké úsilí nepodaří, stává se, že se o vůdci a jeho psu nemluví příliš lichotivě. Ale abychom nekřivdili, za tyto služby bývá poskytován příspěvek na krmení psa, uhrazena cena štěněte a tzv. startovní poplatek po úspěšně absolvovaných zkouškách upotřebitelnosti či při lovu drobné zvěře poskytnuta zvěřina navíc.
Myslivecká kynologie slouží praktické myslivosti a měla by být ze strany myslivecké veřejnosti i ze strany nejvyšších mysliveckých orgánů lépe oceňována. Pak by se jistě nemohlo stát, aby sama ústřední kynologická komise v rámci služby mysliveckým kynologům navrhovala nehorázné zvýšení poplatků za účast na zkouškách loveckých psů. Snad by se i na některých okresech mohlo upustit od vybírání dalších ponižujících poplatků od účastníků zkoušek pro organizaci, která poskytla honitbu. Kromě toho se zdá být poněkud kontraproduktivní, aby skoro každá nová ústřední kynologická komise vydávala nové zkušební řády. A konečně, proč by měla být myslivecká kynologie finančně úplně soběstačná, když slouží celé myslivosti?











Přiložené dokumenty

Media_14127_26_10.xls Tabulka 1 (16,00 KB)
Media_14127_37_10.xls Tabulka 2 (18,00 KB)
vychází v 4:50 a zapadá v 21:12 vychází v 22:15 a zapadá v 5:44 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...