Časopis Myslivost

Unor / 2008

O čem se psalo v únoru 1928 na stránkách Stráže myslivosti?

František Houska: O STŘELBĚ KULÍ  Mgr. Josef Drmota
Je příznačno pro naše poměry, že tak zřídka najdeme v našich odborných časopisech pojednání o střelbě kulí. To vysvětluji si jedině tím, že velice málo z nás má příležitost k honbě vysoké, pro níž je kulovnice jedinou myslivecky přípustnou zbraní, a že použití malokaliberních kulovnic v revírech neb při střelbě sportovní daleko ještě není tak rozšířeno, jak by bylo záslužno. Je tedy tím poměrně málo zájmu o kulovnice a o teorii střelby kulí.


Zdá se mi, že se zde zaměňují stále dvě různá stanoviska a mluví se pak nejasně, ba konfusně. Jinak má se jistě věc, jde-li o to, poříditi si kulovnici novou, nebo o to, čím stříleti z určité pušky, kterou již mám a zaměniti nemohu, aby rána z ní vyhovovala mojí potřebě nebo odpovídala určité zvěři.
Chci-li někomu raditi, kdo si chce opatřiti zbraň novou, musím se ho napřed zeptati, nač ji chce upotřebiti a jaké jsou jeho lovecké možnosti, poněvadž přes veškeru universálnost určitých kalibrů a zbraní jest přece jen tolik odchylek možno, že nutnost specialisace nebude dlouho ještě odstraněna.
Kdo v životě nepřijde k jiné ráně kulí než ku př. na tetřeva, srnce nebo na některou škodnou našich revírů, nejednal by rozumně, kdyby si opatřoval stejnou zbraň jako ten, kdo tutéž zvěř může stříleti v revírech, kde zároveň přichází jelen, kanec nebo dokonce medvěd. To proto, že by zbytečně si musil pořizovati zbraň jinak stavěnou, tedy pravidelně také dražší, jež by se mu mnohdy právě svými přednostmi mohla státi obtížnou. Já alespoň jsem vždy velmi znepokojen, mám-li v našich revírech s rovným povrchem poslati za zvěří pláštíkovou střelu, poněvadž vím, že pro ni vzdálenost několika tisíc kroků není žádnou překážkou, aby nepůsobila neštěstí, třeba by to byl jenom porouchaný tovární komín, o němž kamarád vypravoval dlouhou historii. Nejen rána přímá, ale i koule odražená, k čemuž střely tím více mají náklonnosti, čím je delší jejich plášť a špičatější hlava, má dosti síly, aby ranila nebo zabila tam, kde jsme toho nejméně čekali.
Přes všechny balistické přednosti a výhody moderních zbraní zůstanou tedy pro praksi ještě dlouho i jiné okolnosti směrodatnými při volbě. V prvé řadě samozřejmě zvěř, ale ani na polohu a povahu revíru nemělo by se zapomínati.
Další plyne z principu ekonomie. Jako by bylo nerozumno, aby sedlák používal k pohonu své malé mlátičky motoru o 60 HP, tak by bylo nemoudré, stříleti vrány na výrovce nábojem produkujícím 200 mkg. Poškozovati zvěřinu kulí velkého kalibru, může-li zvěř bez poškození myslivecky správně býti ulovena malou kuličkou nebo koulí, nemající trhacích účinků, jistě uzná každý za nesprávné.
Že si nebude dnes nikdo kupovati novou pušku a voliti takovou, jež je jen pro starý prach dymný, toho snad netřeba vůbec zdůrazňovati. Kdo by se rozhodl předem jen pro určitý systém zbraně, bude se mnohdy museti spokojiti s takovou zbraní, poněvadž některé systémy závěru dosud nejsou tak spolehlivé, aby se bez obavy smělo z nich stříleti silným nábojem prachu bezdýmného. To platí ve značné míře o trojácích a více méně o všech ostatních zbraních s hlavněmi sklopnými. Zde nutno voliti velmi opatrně a dle mého názoru je lépe zříci se v zájmu jistoty i systému, který jinak by měl určité výhody. Ten, kdo potřebuje rány s více než 2.5 gr bezdymného prachu, měl by sáhnouti vždy k opakovačce. To dotýká se zejména lesníků z povolání, kteří při svých pochůzkách revírem často potřebují i koule i broků a dávají tudíž přednost obojetnicím nebo trojákům, jichž závěry nebývají dosti bezpečné.
A ještě jednu věc chtěl bych zdůrazniti o kalibru kulovnic. Za starých časů litá koule z měkkého olova hnaná dýmným prachem málokdy pronikla skrze tělo silnější zvěře. Z té doby a z doby počátků střílení střelami pláštíkovými, jež formou a materiálem nedovedly se odpoutati od starých olověných kulí, pochází předsudek, že malý kalibr nedá dosti barvy v případě nutnosti dohledávky. Dnes se toho báti nemusíme a můžeme i nejmenším kalibrem docíliti účinku v těle zvěře, jak toho potřebujeme. Přijde jen na formu střely, na její materiál a na sílu prachu.
Abych to dokázal, nebudu se vraceti k starším zkušenostem, ale uvedu několik dat nejnovějších. Němci zkonstruovali náboj "Halger 280 H. V. Magnum", který dá při střele, vážící kolem 10 gr výkon 500 mkg! Je vůbec nějaká zvěř, jež by této energii odolala?
Ale netřeba sahati hned k tomuto extrému, stačí se ohlédnouti po tom, co již v praksi máme a co uvedeno ve článku plukovníka Tobka (číslo 1.) ciferně.
Při stejném náboji prachu je počáteční rychlost lehčí střely větší. Při stejné váze střely stoupá rychlost s váhou upotřebeného prachu a to u střely lehčí poměrně více. Můžeme tedy zvýšiti rychlost střely buď tím, že zmenšíme její váhu nebo zvýšíme náboj prachu. A tato rychlost je pro energii střely a její účinek rozhodnou, poněvadž dle formule pro její výpočet násobí se čtverec rychlosti váhou střely.
Možno ku př. se střelou 6.6 gr a 3.5 gr prachu docíliti 272 mkg při rychlosti přesahující 1000 m na 100 kroků. K čemu jsou tedy veliké kalibry lepší než malé? Namítne snad někdo, že veliký kalibr dá větší průstřel, ale to také není pravda, poněvadž volbou materiálu a formy střely mohu její účinek tak regulovati, jak toho je třeba. Zde je totiž ještě jedna okolnost, která se často přehlíží. Účinek střely se sebevětší energií není na zvěř takový, projde-li lehce tělem, jako u střely, která největší část své energie spotřebuje v těle. To bude každému jasno z následujícího příkladu. Mám Mauserovku 7.9 mm a Mannlicherovku 8.2 mm Z obou střílel jsem srnce i vysokou zvěř jelení. Zároveň používám Mannlicher-Schönauerovky 6.5 a používal jsem i pušky s nábojnicí Brennecke 8.2, jiné s nábojnicí Kropatschek-Express 11.2 a dvojáku 13 mm kalibru. Střílel jsem, abych tak řekl "s otevřenýma očima", zkoušel a pozoroval. Poslední zbraně (dvojáku) použil jsem jenom při naháňkách na černou a střelil 27 kusů. Mimo starého kňoura, který s ranou na komoru poodešel as 40 kroků, zůstaly všechny kusy v ohni. Průstřel konstatoval jsem jen u slabších kusů. Koule vězela pravidelně v těle a byla deformována na hříbek. Stejně zůstávala pravidelně 11.2 mm koule v těle vysoké, jež s dobrou ranou klesala v ohni. Obě zbraně měly černý prach a olověnou obyčejnou kouli. Stejný výsledek měl jsem s nábojem Brennecke a Kolathovou střelou a jen 13 gr prachu č. II. I vysoká i srnčí zůstávala s vysokou ranou na komoru v ohni, ač by ještě každý, kdo toho nezkusil, řekl, že tak slabý náboj se pro vysokou nehodí. Vyzkoušel jsem průraz napřed a když jsem zjistil, že koule vniká do dřeva hlouběji než ona 11.2 olověná, zkusil jsem to na zvěř. Byl jsem tak spokojen, jako s žádným nábojem dosud. Za 6 roků, co jsem s ním střílel (až do války) neměl jsem dohledávky.
Pak přišla era tří zmíněných repetýrek 8.2, 7.9 a 6.5 mm, z nichž s každou jsem střílel i vysokou i srnčí. Na vysokou používal jsem střel s různou hlavičkou, kusy byly vždy prostřeleny a nezůstaly s ranou na komoru nikdy v ohni. To je samozřejmé. Ale není samozřejmé, že ani srnčí nezůstalo v ohni, dokud jsem užíval normální střely dlouhé s ovigální hlavičkou. Jakmile jsem však použil z Mauserovky střely jen 10 gr těžké s malým olověným zakončením, byl srnec pravidelně současně s ranou přímo smeten.
Z toho plyne pro mne:
1. Protože při černém prachu nelze často v ráně pozorovati znamení a poněvadž jeho rychlosti jsou tak nepatrné, že dráha střely silně klesá a střílení na větší distance je tedy velmi nejisté, nebudeme si pořizovati zbraň pro něj.
2. Kalibr zbraně je dnes při prachu bezdymném celkem vedlejší a jsou zbraně menšího kalibru při patřičném náboji stejně výkonné nebo lepší než kalibry veliké.
3. Je zbytečno používati zbraní s přílišnou energií, nepřiměřenou zvěři, která je pro nás rozhodnou, poněvadž účinek neodpovídá spotřebované síle. Menší zvěř klade méně odporu pronikání koule a energie se nespotřebuje. Odpomáhati se může buď zmenšením náboje nebo formou střely, jež snáze se deformuje. Naproti tomu možno energii zvýšiti větším nábojem nebo zmenšením váhy střely, což obojí samozřejmě vyžaduje nového nastřelení.
4. Lehkých střel možno používati jen z kalibrů malých, poněvadž střela nesmí býti příliš krátkou, což by balisticky bylo nesprávné. Proto uznávám kalibr 9 mm za největší, jehož u nás užíti potřebujeme, ač 6.5, 7 a 8 mm vykonají stejnou práci. Myslím na zvěř od srnce nahoru. Pro ostatní zvěř a potřebu stačí kalibry ještě menší a je to zejména Winschestr 22, který je nedoceněn, pokud jde o naše ptactvo a škodnou všeho druhu. Střelil jsem jím mnoho vran, králíků, tetřívků až do distance 150 kroků, používaje dle potřeby krátkého nebo delšího náboje.
(původní text: Stráž myslivosti, ročník 1928, str. 38)

Redakční poznámka na závěr
Pro únorovou ukázku jsem si dovolil zvolit příspěvek dalšího velikána české myslivosti tehdejší doby - pana Františka Housky - jehož jméno je podobně jako jméno Karla Podhajského spojeno s prvorepublikovým mysliveckým písemnictvím a kynologií.
František Houska (1873-1945) byl finančním úředníkem v Písku a patřil mezi horlivé organizátory a propagátory lovecké kynologie i ostatních mysliveckých činností. Po smrti Karla Podhajského vedl odbornou redakci pro loveckou kynologii ve Stráži myslivosti. Byl iniciátorem vydavatelské knižní sbírky Knihovna Stráže myslivosti. Stal se jedním z předních čs. kynologů, kteří přispěli k vyšlechtění českého fouska, byl rovněž zakladatelem Spolku pro chov hrubosrstých ohařů Český fousek.
Publikačně byl velmi činný; psal do českých mysliveckých, kynologických i ovocnářských časopisů. Lovecké kynologii věnoval knižní díla Ohař (1944) a Lovečtí psi, jejich plemena a chov (1942). Velmi podrobně zachytil myslivecké poměry jižních Čech v obsáhlé studii Jihočeskými revíry, jež byla otiskována na pokračování v časopise Československý háj.
Na jeho počest byla poprvé v roce 1949 pořádána kynologická soutěž "Memoriál F. Housky" (do roku 1993 každoročně, od roku 1997 každé dva roky) jako mezinárodní všestranná soutěž pro všechna plemena hrubosrstých ohařů (10 jedinců českého fouska a 10 jedinců ostatních hrubosrstých ohařů se zadáním titulu "Vítěz Memoriálu F. Housky").
Jak je vidět z přiložené ukázky, byl pan František Houska aktivním myslivcem, který se dokázal zamýšlet nejen nad otázkami kynologie, nýbrž i nad problematikou lovecké střelby. K tomuto tématu (a zejména k náhledu tehdejších myslivců na použití kulových ráží) se ale v rámci našeho seriálu ještě určitě vrátíme.
Mgr. Josef DRMOTA
vychází v 7:09 a zapadá v 17:19 vychází v 13:22 a zapadá v 4:43 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...