Časopis Myslivost

Září / 2008

CO SE VŠECHNO MŮŽE STÁT

Jaroslav ŠPRONGL
Všichni známe historky o tom, jak jednou kulí skolil šťastný lovec dva kusy mufloní či jiné zvěře (někdy dokonce tři), a nemusel nám je vyprávět zrovna Baron Prášil. Prostě se to může stát, cesty střely jsou někdy nevyzpytatelné. Stejně dobře se může stát, že jeden kus padne ranami dvou střelců (někdy dokonce tří) – ovšem leda na naháňkách divočáků nebo při honech na drobnou zvěř. Je totiž krajně nepravděpodobné, že by se myslivci nedomluvili a dva (nebo dokonce tři) šli na čekanou na stejný kus. Myslivci se prostě domluví, ať už jde o honitbu společenstevní nebo soukromou, myslivecký hospodář to má vždycky nějak pod palcem. Horší to ale mají pytláci …

PŘEPYTLAČENÝ PYTLÁK
Lojza senior, hlava rozvětvené myslivecké rodiny, měl ošklivou bouračku. Nejen, že se při ní vážně poranil, ale protože ji navíc zavinil a zraněných bylo víc, přišel v rámci trestu na čas o pušky. Teď se mu taky říkalo pro jeho kulhání Pejrak (pamatuje na Angeliku?). Sotva to ale jen trochu šlo, dobelhal se do lesa - a překvapivě rychle se zotavil, snad i ten les mu v tom pomohl. Mohl tak znova plnit všechny povinnosti člena Mysliveckého sdružení Palouky. I bez toho střílení to šlo, ovšem jen do doby srnců. To ho začal ukazovák svrbět. Rok co rok, snad už třicet let, měl svého srnce (vždy jen jednoho!), jejich trofeje pokrývaly zdi prostorného domu, kde žila část, jak už bylo řečeno, početného mysliveckého rodu. Prostě Lojza, léto, srnec se rýmovalo, byla to už taková tradice, téměř rituál .
Chodil si tedy alespoň nějakého pro formu vyhlédnout - a také jednoho starého, už opravdu přestárlého škůdníka objevil. No, promýšlel to horem dolem a uvažoval asi takhle:
Když ho střelím, nebude to přece žádné pytláctví! Střelím v domácí honitbě průběrného srnce vlastně podle povolenky (hospodář totiž vypisoval členům "stálou" povolenku na srnčí "podle plánu lovu"). Poruším sice zákon, ale bude to takový kavalírský delikt, z hlediska myslivosti nic nečestného nebo špatného. A chlapům to časem klidně přiznám, však mi pro to hlavu neutrhnou.
Mnoho nocí se s těmito úvahami převaloval a dlouho, dlouho - až do září - svému nápadu odolával. Ale když člověk něco moc chce, vždycky si sám sobě dokáže vysvětlit, že je to správné - i když dobře ví, že není. Tak si jednoho večera půjčil od nejstaršího syna kulovničku, sedl do auta a vyrazil. Za chvíli už seděl na posedu u vyhlédnutého místa a s přicházejícím soumrakem vyšel i vyhlédnutý starý špičák. V klidu si počkal, až se trochu přiblížil a dobře postavil. Pak zamířil, napnul napínáček - a ozvala se rána! Srnec zmizel ve vysokém borůvčí. Problém ovšem byl, že rána se ozvala dříve, než stačil zmáčknout spoušť. Chvíli si to nemohl v hlavě srovnat - aniž zmáčkl kohoutek, vylétla střela a skolila srnce? Pak si uvědomil, že to byla slabší rána, jako z malorážky. A už taky viděl postavu v maskáčích, jak pomalu kráčí směrem, kde ještě před chvílí stál srnec.
Lojza, ač Pejrak, sjel po žebříku jako lasička a opatrně se plížil za neznámým střelcem. Opravdu neznámým, protože v dalekohledu viděl, že to není nikdo z jejich sdružení. A také tu neměl co dělat žádný host. Bylo to jasné - pytlák. Přes rameno se mu taky opravdu houpala malorážka.
Pro Lojzu neznámý mladík v maskáčích, řečený v kruzích sobě rovných Džony Adrenalín, měl úplně jiný důvod být ve stejném čase na stejném místě. Před časem slavil osmnáctiny a když už byli všichni trochu v rauši, vypadlo z kamaráda Boba Šutera, milovníka zbraní, že může výhodně sehnat malorážky. Džony Adrenalín se hned o jednu přihlásil a pak proběhl asi takovýto dialog.
"Nač by ti byla, vole?" "No - jako každýmu, vole, na střílení!" "A co bys jako, vole, chtěl jako střílet, vole?" "Co příde do rány, třeba ňáký zvířata, ne, vole!" "A nenatahuješ si trochu jako triko, vole? Už tě vidim v lese na lovu, vole ." "Znáš mě, vole, ne, Bobe, že nekecám!" "Tak, hele Džony, vole, já ti jednu pučim - a když s ní něco do tejdne bouchneš, bude tvoje za tác, vole."
Dohodu stvrdili podáním ruky, a tak Džony Adrenalín bloudil už třetí den s malorážkou na rameni a třemi patronami v kapse nejbližšími lesy, aby splnil úkol a lacino získal malorážku. Bez znalosti zvěře nebo zkušeností s lovem, bez nejmenšího tušení o myslivosti. A náhoda tomu chtěla, že mu přišel do rány zrovna Lojzou vybraný srnec.
Teď se s nožem v ruce a s rozpaky v hlavě skláněl nad střeleným kusem. Slyšel cosi, že je ho třeba vyvrhnout, ale netušil jak na to. A netušil ani, že se k jeho malorážce odložené v trávě tiše belhá místní myslivec. Když nůž konečně opatrně vnořil do zhaslého srnce, ozvalo se za ním: "Myslivecká stráž! Máš povolenku k lovu? A kde je plomba, když chceš vyvrhovat?" Lekl se, pustil nůž - a když se otočil, zíral na myslivec, který na něj jednou rukou mířil kulovnicí, druhou ukazoval jakýsi průkaz (jednalo se o slevu na dráze) a přes rameno se mu houpala malorážka.
Džony Adrenalín se uměl potýkat s rizikem za řídítky silné motorky, v člunu na divokých vodách nebo mezi železničními vagony, ale lidský prvek zatím jaksi vynechával. A protože tak byl na vzniklou situaci obecně nepřipraven a konkrétně neměl ani zdání, co může a zmůže taková myslivecká stráž, celkem bez odporu si podle Lojzových pokynů hodil na záda upytlačeného srnce a pochodoval před ním k jeho autu.
Lojza to měl, jak už byl vnitřně na nepovolený lov připraven, vymyšlené následovně: i když sám neulovil, pytláka, který ho přepytlačil, přepytlačí teď sám. Vyveze vylekaného mladíka někam na silnici a tam ho i s malorážkou vyhodí - ten jistě bude o svém dobrodružství mlčet a těžko se tu taky víckrát objeví. Lojza pak srnce sní a trofej si doma vyvěsí - mezi těmi zhruba třiceti dalšími se ztratí. Nebo - no, ještě se uvidí .
Chvíli vše probíhalo podle plánu - srnec se ocitl v kufru, pro jistotu i s malorážkou, a auto vyrazilo po lesní cestě. Ale nedojelo daleko - cesta byla zablokovaná terénním vozem a i v houstnoucím šeru viděl Lojza, že o jeho kapotu se opírá opravdová myslivecká stráž, kamarád Leoš z jejich sdružení, s dalším členem Jendou.
"Ale, ale, Pejrak!" pravil Leoš překvapeně, když pytlák nepytlák vystoupil z auta, zatímco ten opravdovský, kterému už Lojza před chvíli maličko naznačil brzké vysvobození, seděl jako myška s nadějí, že náhlá kontrola na tom nic nezmění. Leoš pokračoval trochu nedůvěřivě: "To se chodíš do lesa večer jen tak koukat, když střílet nemůžeš? Nebo snad máš v kufru srnce?" dodal napůl žertem a napůl vážně. "Tu ránu tak před půlhodinou slyšels?" přidal svou otázku i Jenda.
Lojza bleskově změnil plán a spustil: "Budete se, chlapi, divit, ale ránu jsem slyšel a srnce v kufru taky mám. A mám v autě i pytláka, co ho střelil, a jeho malorážku, tak bacha, ať nám nezdrhne!" Chvíli bylo ticho, během něhož přešel Lojza za auto a otevřel kufr. Leoš pokývnul Jendovi, aby dával pozor na pasažéra ve voze, popošel za Lojzou a jen hvízdnul: "Tys fakt nekecal! To je teda dvojnásobnej úlovek A bez pušky . Voláme policii!" Zatímco vytáčel 158, všiml si, že v kufru leží vedle malorážky i kulovnice: "Tak bez pušky to nebylo . Co tu dělá?"
Lojza odpověděl až po vyřízení domluvy s policisty: "Asi si ji tam zapomněl synátor, když jsem ho ráno vezl z čekané ." "Lojzo, nedělej ze mě vola!" pravil vyčítavě Leoš a dodal: "Hoď ji raději k nám ."
***
Výjimečně se tak podařilo za spolupráce potenciálního pytláka, myslivecké stráže a policejní hlídky skutečného pytláka dopadnout - a i usvědčit. Když už policisté byli na místě, položil Jenda Johnymu záludnou otázku: "Člověče, to jste nevěděl, že srnčí se nesmí střílet malorážkou?" "Nevěděl, pánové," vyhrkl andenalinový borec, "čestný slovo, fakticky ne! Kdybych to byl věděl, tak bysem to do něj určitě nenapral!" Což bylo vzato jako přiznání a spolu s otisky, nalezenou střelou a všemi svědectvími, včetně přivolaného znalce, stačilo pro soud prvního stupně i odvolací k udělení trestu - nejen za pytláctví, ale i za nedovolené ozbrojování. Jeho součástí bylo, kromě podmíněného trestu odnětí svobody, propadnutí zbraně a zákazu činnosti (výkonu práva myslivosti - což Adrenalínovi vadilo nejméně), i zaplatit Mysliveckému sdružení Palouky za srnce škodu ve výši 5430 Kč.
Johnyho obhájce přesto zkusil dovolání a případ se tak objevil v Brně před Nejvyšším soudem České republiky. V podstatě v něm tvrdil, že čin nebyl jednoznačně prokázán, že ohledně střelby stojí tvrzení proti tvrzení (jako že srnce mohl stejně dobře střelit Lojza nebo jiný člen mysliveckého sdružení malorážkou, kterou jeho klientovi vzali) a podobně - bylo to podání dost krkolomné s malou nadějí na úspěch.
Nejvyšší soud se dovoláním ale ani nezabýval, přesněji řečeno odmítl je, protože nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem - což až tak moc s naším srncem už nesouviselo. Protože řeč právníků bývá obyčejnému smrtelníkovi někdy těžko srozumitelná, pokusíme se to říci hodně zjednodušeně: Nejvyšší soud tu není od toho, aby v dovolacím řízení přezkoumával samotná skutková zjištění a provádění důkazů (tedy co a jak se stalo), ale hlídá zákonný postup soudu při jejich hodnocení.
A tak skončil pro spravedlnost i pro myslivost dobře případ přepytlačeného pytláka, o němž jediný Lojza ví, jak to opravdu bylo (nebo vlastně mělo být).

Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 14 (oprávnění myslivecké stráže) a § 49 odst. 1 (způsob kontroly ulovené zvěře) zákona o myslivosti, § 178a (pytláctví) a § 185 (nedovolené ozbrojování) trestního zákona.

Na motivy judikátů Nejvyššího soudu České republiky připravil
Jaroslav ŠPRONGL

vychází v 7:39 a zapadá v 16:48 vychází v 9:56 a zapadá v 21:35 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...