Časopis Myslivost

Září / 2008

Lukáš

Jiří Šmotek
Ukázka z nově vyšlé knihy Jiřího Šmotka Lovy nelovy. V knize najdou čtenáři 23 většinou svérázných humorných příběhů myslivců z Valašska či loveckých průvodců ze Slovenska. Obálku navrhl i celou knihu ilustroval Petr Slaba. Kniha má formát A5, celkem 168 stran, pevná šitá vazba s laminovanou obálkou. Cena 199 Kč. K dostání i k objednání na dobírku v Knihkupectví Myslivost, Seifertova 81, 130 00 Praha 3 nebo na www.myslivost.cz

Miříka čím dále méně bavilo vyjíždět na poplatkový lov jelenů do vzdálenějších revírů východního Slovenska. Rozhodl se dohodnout pro sebe odlov jelena hned z druhé strany hranice Moravy a Slovenska. V Odštěpnom závodě Trenčín, na Lesnej správe Nemšová. Autem z místa bydliště to měl slabých dvacet minut jízdy. Navíc jednoho z místních lesníků, Lukáše Jančoviče, dokonce znal z honů ve Vlachovicích. Na nastávající říji se proto obzvlášť těšil.
Na každé lesní správě však vládnou jiná pravidla. Rychle je poznat, nemusí být vždy zase až tak jednoduché. Poľovným hospodárom zde byl v té době Jozef Potočár. Dojížděl sem až z Dolného Kubína. Po správě kolovala šeptanda, že to má "za odměnu". Na Oravě si prý při lovu spletl jelena s koněm, se kterým právě vozka přibližoval kulatinu na skládku. Jedinou dobře mířenou ranou ho poslal k zemi. Vozka prý pak ze strachu utekl až do nedaleké vesnice a v hospodě ještě půl hodiny blekotal, že po něm stříleli hladní Banderovci, zapomenutí na Oravě po druhé světové válce.
Na pravdivost této události se ho však nikdo zeptat neodvažoval. Byl mimořádně aktivní, horlivý a na jednotlivé lesníky přísný. Jízdu po honitbě služební nivou si pletl s okruhem v Monze určeném pro závodníky na monopostech formule 1. Kdo si nedržel flintu, musel ji obvykle znovu nastřelovat. Hlavy všech spolucestujících byly pravidelně oklepané od střechy jeho nivy jako jablka po bouřce kroupami. Všechny kusy zvěře, které odlovil on, byly "výradové". Velkou většinu kusů ulovených podřízenými však označoval za "chovné". Tříletý osmerák jím ulovený byl "večný osmerák". Čtyřletý osmerák ulovený některým z lesníků byl "chovný, chovný, chovný, tri razy chovný!" Jak sám říkal: "V životě už bol skoro všetkým. Farárom, policajtom, vojakom, úradníkom a teraz, pred odchodom do penzie si zaslúžil aj poľovným hospodárom." Všechna bývalá povolání se mu ve stávající funkci obvykle pomíchala. Na honu nejdříve velel přítomným jako velitel pluku vojákům, pak měl k honcům kázání jako farář ke svým ovečkám. Aby bylo každému jasné, co a jak se bude hnát, kde budou stát jednotliví střelci a kterým směrem leč poženou honci, vypracovával, jako pečlivý úředník, pro každou leč a všechny účastníky, barevné mapky. Za jejich provedení by se nemusel stydět ani náčelník generálního štábu ozbrojených sil NATO. V mapkách měl přesně zaznačena stanoviště střelců, rozestupy honců i pohyb psů. Jediné, co nikdy nedokázal, bylo předat tyto mapy zvěři. Zmatená pak nevěděla, kde má večer zalehnout a kudy má druhý den z leče prchat. Potíže nastávaly i v případě, pokud přijel na hon jiný počet střelců, než bylo naplánováno. Pak vzaly obvykle připravené postupy velmi rychle za své.
Žil prý vždycky podle desatera božích přikázání. Manželce byl nevěrný, jen když o tom nevěděla. Pokud někdy donesl nějaký drb o spolupracovnících své nadřízené správkyni Lubce, tak to bylo jen a jen pro dobro celé lesní správy.Co večer u skleničky řekl, ráno nikdy neplatilo. Nejhorší bylo, že mnohdy za hodinu neplatilo ani to, co řekl před hodinou. Proto také jednotliví lesníci spolu takříkajíc "drželi basu". Museli s ním sice vyjít v dobrém. Byl přece jejich "poľovný hospodár". Co nemuseli přiznat, raději před ním zatajili.

Lukáš byl dobrák od kosti. Nikdy si s hodnocením chovnosti kusu moc velké starosti nedělal. Zapisování pochůzek do knihy lovu, k tomuto účelu Potočárem zvláště vytvořené, považoval za zbytečnost. Jeho prvořadou snahou byla spokojenost loveckého hosta. Zastával názor, že lesní správa bude mít aspoň větší výdělek. Jednak z bodové hodnoty kusu, jednak z jeho sražených prémií. Mnohokrát dostal od Jožky pomyslně "nůž na krk". Pokud se do patnácti minut nezapíše zpětně do knihy lovu, bude jeho předcházející večerní vycházka s hostem považována za pytláctví. On, poľovný hospodár, okamžitě nahlásí tuto skutečnost na nadřízený lesní závod. Když pak předváděl nad uloveným jelenem na dvoře lesní správy svůj rituální tanec s úsměškem ve tváři, pohvizdováním a neustálým opakováním "chovný, chovný, chovný", kontroval jednou Lukáš názorem:
"Ako chovný? Veď je mŕtvy??"
Tímto svým názorem však vzájemný vztah nevylepšil.
Protože ve všech revírech Lesů Slovenské republiky byl Miřík hodnocen jako bezproblémový host, nebyl s vyřízením povolenky k odlovu jelena na Antonstále žádný problém. Povolenka byla rozdělena na dvě části. Před příjezdem lovců z Rakouska, kteří zde jezdili lovit již řadu let za sebou, mohl lovit II. věkovou třídu. V případě, že některý z nich odjede bez trofeje, pak po jejich odjezdu i III. nebo IV. Jako lovecký doprovod mu byl přidělen právě Lukáš. Ten se však hned na začátku lovu přiznal, že cílený lov jenom určité věkové třídy jelena mu moc nevyhovuje. Také ho ještě nikdy v životě s žádným hostem nedělal. Nejraděj lovil právě takovou věkovou třídu, jaká mu přišla na mušku. S oblibou ke lstnému lovu při říji také využíval služeb svého kamaráda Roderika. Ten pro změnu pracoval jako policajt na hraničním přechodu ve Vlárském průsmyku. Hraniční závora byla právě před služebním bytem Lukáše. Často spolu nejen debatovali o myslivosti, ale i lovili. Roderik měl výborný hudební sluch. Začal ho obratně využívat na vábení jelenů. Za čtyři tisíce slovenských korun koupil řevnici a ve volných chvilkách odpovídal říjícím jelenů na jejich volání z okolních kopců. Za pár sezón se zdokonalil tak, že ho bylo možno v této věci nazývat "mistrem". Podle hlasu okamžitě poznal, v jaké situaci se právě jelen nachází. Ve většině případů ho pak dovedl přimět ke konverzaci.
Roderik navíc vlastnil auto značky Žiguli 1500. Nazývat však tuto rachotinu autem, bylo pro ni velkou poctou. Je pravdou, že měla čtyři kola, motor a volant. Za škvíry v karoserii by se však nemusel stydět ani husitský žebřiňák. Vůle na volantu byla taková, že kola se začínala točit teprve po jeho několikerém otočení. Večer si mohl šofér vybrat z dvojího režimu - buď jízdu bez světel, nebo naopak svítit a nejet. V ideálním případě, což se však nestávalo příliš často, auto jelo i svítilo světlem jedním, obvykle zpátečním. Bravurně však překonávalo koryto říčky Vláry, samozřejmě mimo hraniční přechod Česko-Slovensko. Bylo skoro jako obrněný transportér OT64 vyráběný v době největší slávy socialismu na Slovensku v ZŤS Martin. V případě nenadálé velké vody by zcela jistě umělo i plavat. Rodo nebyl nikdy proti dělat s Lukášem loveckému hostu zdvojený doprovod. Přes řevnici si popovídat s říjným jelenem. Lukáš si proto starosti s učením vábení nedělal. Společně naložili loveckého hosta do žigulíku a vyrazili přes český potok do slovenských hor.
S vytipováním vhodného jelena k odstřelu jim pomáhal další jejich kamarád, Mišák. Protože byl většinou bez stálého zaměstnání, již dlouho před říjí se s kamerou toulal po okolních lesích. Většinu místních jelenů měl natočených. Mezi nimi Lukáš pro Miříka, v klidu posezení u piva, vybral k odstřelu vidlového desateráka. Kvůli olámaným výsadám ho měl pro sebe pracovně nazvaného "Bitkár". Lov mohl začít.
Při lovu chodil Lukáš jako první. Miřík těsně v patách za ním. Roderik s menším odstupem procesí uzavíral. Šoulali všemi možnými chodníky, využívali kazatelen i posedů, na kterých si někdy Miřík připadal spíše jako šéf loupežníků ve filmu Mrazík. Místa na nich bylo tak akorát pro něho. Rodo, z trojice nejlehčí, visel obvykle na některé silnější větvi nad ním. Při vábení vizuálně připomínal orangutána v tropickém pralese. Lukáš pak zase udílel patřičné pokyny z některého štěble žebříku pod ním. Ať chodili "opatěrno", nebo seděli "tíško", k jelenovi se dostat nemohli. Zbývaly poslední dvě vycházky. Vítr se stále točil a roznášel pach jejich lovu chtivosti po celém okolí.
"Je iba jediná možnosť", povídá Lukáš, "vysrať sa na vábenie a íst pozreť ku hruškám. Tam isto volaakého jeleňa napopácame."
Miřík ani Rodo nic nenamítali. Stejně se už pořádně zešeřilo. Kdyby nebyl měsíc dva dny před úplňkem, neviděli by vůbec nic. Proto pomalým tempem "opatěrno" krok za krokem našlapovali po lese jako tři králové na cestě do Betléma. Jen s tím rozdílem, že černý král, či "pan vedúci", jak nazýval Rodo Lukáše, šel první a ne vzadu. Když se přiblížili lesem asi na dvě stě metrů k louce, na jejímž okraji rostla obrovská hruška, Lukáš šeptá Miříkovi.
"Vysoká je pod hruškou, je tam zo peť kusov a z toho dvaja jeleni. Mal by tam byť aj Bitkár. Prečítať ich, ale dobre neviem, alebo je tma ako v riti. Choď prvý. Ak rozoznáš jeleňa a bude sa ti páčit, daj mu to na machuľu."
Miřík s dalekohledem pozoroval určený směr a vskutku viděl v něm to, co Lukáš prostýma očima. Jeden jelen byl vysoký špičák. Druhý sice dobře přečíst nešel, ale s určitostí se dalo rozpoznat, že nemá korunu.
Tady je třeba přiznat, že Lukáš měl zrak, sluch i postřeh vynikající. V lese mu neunikla ani myš. Že však za horizontem louky, po které se vysoká pohybovala, byla vidět světla města Ilavy, mu viditelně vůbec žádné starosti nepřidělávalo.
Vysoká po louce chodila hned sem, hned tam. Hned se proti osvětlené Ilavě ukázala laň, hned zase kolouch. Rovněž špičák zvedal občas k obloze svou samčí okrasu. Bitkárovi, pokud to byl vůbec on, však byla vidět jenom hlava s parožím. Zbytek těla byl schován za horizontem louky, která se pozvolna svažovala směrem od stojících lovců do údolí. Nezbývalo než čekat.
Miřík ještě nikdy na žádnou zvěř na horizontu nestřílel a už vůbec nevěděl, jak si do češtiny přeložit Lukášův příkaz "daj mu to na machuľu!" Proto jen opatrně poznamenal, že střílet na jelena proti horizontu, za kterým je mnohatisícové, světly osvícené město, by se nemělo. Lukáš však na to odpověděl s klidem a logikou mu vlastní, že "v túto nočnú dobu už všetci slušní ludia na Slovensku spia a pobehlíkom sa isto nikdy nič zlého nestane.."
A tak Miřík, naplněn alespoň takovým uklidněním, postoupil ještě o několik kroků kupředu. Klekl na levé koleno, odjistil zbraň, natáhl napínáček a čekal. Cítil jak mu srdce vzrušením buší až v krku. V duchu se snažil spočítat, kolik asi kilometrů je vzdušnou čarou do Ilavy. Jaká bude asi v této vzdálenosti ještě ranivost střely v případě chybeného cíle. Zda zemská přitažlivost způsobí pád kulky ještě před osvětleným městem a nikoho nezraní. Jelen mezitím na louce vytruboval jednu milostnou famfáru za druhou. Ze svíráku se mu linuly hluboké tóny jistoty své vlády nad tlupou i převahou nad případnými soupeři. Po chvilce, snad ve snaze odehnat špičáka z dosahu svých laní, se celým tělem vyhoupl na horizont louky proti světlům ozářené Ilavy. Miřík docela dobře viděl jeho siluetu v puškohledu. Přesto se střelbou stále váhal. Lovecká vášeň nakonec zvítězila. Ustálil červený bod záměrného kříže na komoře jelena a "opatěrno" zmáčkl spoušť. S úlevou uslyšel dutý zvuk zásahu. Ulevilo se mu. Kulka narazila do těla jelena. Viděl jeho vysoké vykopnutí zadních běhů. Jelen tryskem, s hlavou nataženou daleko kupředu, vyrazil do blízkého lesa.
"Boha, si fakt chlap", vyznamenává Lukáš Miříka, "vetšina hosťov by sa bála streliť. Ale má ju. Už ti možem povinšovať, alebo som ho slyšel, ako v lesíku, tuto priam pod nami, už len tak kopká nožičkami. A eště jedno by som ti chcel povedať. Po lese chodíš tíško. Sice nie tak tíško ako ja, ale čo tu kdy boli hostia, nejtišejšie." To mělo být pro Miříka druhé Lukášovo vyznamenání.
Rodo už pomalu taky došel až k oběma lovcům. Líčil, jak v dalekohledu pozoroval značení jelena po ráně. "Ušiel poriadně nahrbený, ako by bol chytol na meko". Miřík na základě svých loveckých zkušeností se přiklonil k názoru Lukáše. Usoudil, že by jelen neměl být dále jak do 120 metrů od nástřelu. Domnělá komorová rána ho k tomu plně opravňovala.
Po páru minutách debatování se proto všichni tři vydali s baterkami hledat zhaslého jelena. Každý samostatně procházel okraj lesa křížem krážem. Postupně i dál a dál ve větších půlkruzích. Marně. Mezitím se úplně setmělo.
Miřík vzdal hledání po páru minutách. Byl téměř jistý, že zasáhl jelenovu komoru. Předpokládal, že dosled je jen otázkou času a správně zvoleného postupu. V neznámém terénu se v noci také dost dobře neorientoval. Navíc vždycky v takovém případě dával přednost dosledu loveckým psem, barvářem. Nechtěl mu ztěžovat práci případným roznášením pachu po okolí. Vrátil se raději k odstavenému autu, odložil přebytečné věci, nachystal slivovici na přípitek, sedl si na blízký pařez a poslouchal troubení jelenů ozývajících se z okolních kopců. Když chtějí chalani dělat dosled bez psa, ať ukážou, co umí.
Také z Lukáše a Roderika postupně vyprchalo první hledací nadšení. Byli už skoro půl kilometru od nástřelu. V příkrém svahu stoletého stojáku prosvěcovali okolí baterkami. Nasávali vzduch, zda náhodou neucítí charakteristický pach říjného jelena. Necítili nic. Rozhodli se proto k návratu. Půjdou pro barváře a pak se uvidí. Pomalu vystupovali do kopce. Svorně nadávali, že . "keby Miřík dobre trafil.." a byli už skoro u svážnice, když se v kuželu Lukášovy baterky zableskla jelenova světla. Stál bez hnutí ani ne sto padesát metrů od nástřelu. Hlavu skloněnou skoro až k zemi. Museli přece kolem něho jít již jednou. Zřejmě ho měli za nějakým pařezem nebo vývratem. Lukáš bleskově strhl z ramene pušku, přebil, zacílil a stiskl spoušť. Ozvalo se však pouze kovové cvaknutí. V rozčilení totiž zapomněl, že měl v nábojové komoře pouze jeden náboj a ten stále nabitý. Při přebíjení ho vyhodil z komory a nabil už jenom vzduch. Náboj se odkutálel někde ze svahu. Jelen zareagoval na kovový zvuk pomalou chůzí z kopce a začal se Lukášovi vzdalovat. Roderik, který stál pár kroků vzadu a celé dění v tichosti a světle baterky pozoroval, zašeptal Lukášovi, že dle jeho názoru jelen toho má "poriadne nakúpené". Měl by za chvíli znovu zalehnout. Když pár minut počkají, určitě zalehne. Pokud náboj nenajdou, pomalu se k jelenovi přiblíží, skočí po něm, chytnou za parohy a on ho nožem bleskově podřízne. "Má predsa policajný výcvik a toto by mala byť brnkačka. Veď aj praveký luďia tak lovili a to mali len kamenné pazúriky." Náboj nenašli a tak se za pár minut vydali směrem, kterým jelen zmizel, realizovat svůj plán bleskového útoku.
A skutečně. Po chvilce uviděli jelena znovu. Ležel ve svahu s hlavou odvrácenou směrem od nich. Za světla baterek se potichu začali přibližovat. Každý ze své strany. Dostali se k němu snad na pět, šest kroků. Pak už jen dva rychlé skoky a každý držel v ruce jeden jelení paroh. Jenže jelen, i když se to na první pohled nezdálo, nebyl ještě ani z daleka smířen se svým osudem. Okamžitě se postavil na všechny čtyři. Než stačil Roderik zabořit nůž do krku, zatřásl hlavou tak, až se oba kutáleli z kopce dolů. Pak zase pomalým krokem, s hlavou skloněnou k zemi, zmizel ve tmě. Zatímco Rodo měl při plachtění štěstí a po páru kotrmelcích přistál bezpečně v hlíně blízkého vývratu, Lukášovi v dráze letu překážela silná větev letitého buku. Trefil ji přesně nosem. V prvním okamžiku si myslel, že ho jelen trefil parohem. Před očima viděl víc hvězdiček jak po vypití půl litru slivovice. Teprve po chvilce ucítil, jak mu něco nasládlého stéká k ústům. Prohmatával si jednotlivé kosti a děkoval nebesům. Až na přeražený nos zůstal jakžtakž celý. Když se po chvilce vzpamatoval ze šoku, volal na Roderika.
"Neztratil si lampáš?"
"Nie, zostal mi viseť na gombíku".
"Ja som chytol direkt priam na nos, mosím sa trochu zpametať. Ak si schopný, utekaj pre Miříka a rob si značky, aby si trafil nazpät. Nech vezne flintu a náboje a chytro ide jelaňa dostreliť. Druhý raz už sa dojebať nenehám. Já ho medzitým pohľadám a povartujem pri něm."
Roderik to vzal jako rozkaz od "vedúceho". Utíkal do kopce, co mu dech i nohy stačily. Vždycky po pár metrech dělal značky na strom, aby trefil nazpět.
Miřík si zatím v klidu noční přírody užíval krásnou zářijovou noc. Milostné jelení troubení se ozývalo ze všech stran. Snažil se v duchu představovat, jak starému jelenovi asi právě se ozývající hlas patří a kolik má u sebe laní. Ze siesty ho vyrušil udýchaný Rodo. Rychle vzal pušku, tři náboje a hybaj i s Roderikem po značkách nazpět. Ve světle baterek to nebylo nic jednoduchého. Chvilkami trochu bloudili, ale přece se jim podařilo trefit k místu posledního zálehu jelena. Lukáš čekal o kousek níže a vysvětlil, že jelen leží zhruba dalších sto metrů pod nimi. Jít k němu musí už jen Miřík sám, aby bylo co nejmíň hluku a zbytečně ho znova nezvedli. Při dostřelování musí taky dát pozor, aby netrefil hlavu nebo paroží. To by z trofeje pak asi moc nezbylo. Miřík se proto i s baterkou a puškou připravenou k výstřelu vydal směrem, který mu Lukáš určil. Pak už bylo všechno jen dílem okamžiku. Rána na krk ukončila jelenovo trápení, byla však zároveň i hojivou náplastí na přeražený nos Lukáše. Na zemi totiž ležel vskutku "Bitkár" a své přezdívce, kterou mu vymyslel právě Lukáš, dostál až do svého skonu...



vychází v 7:39 a zapadá v 16:48 vychází v 9:56 a zapadá v 21:35 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...