Časopis Myslivost

Září / 2008

Tetřev, tetřívek a jeřábek, jejich životní potřeby v současnosti

Myslivost 9/2008, str. 41  Doc. Ing. František ZABLOUDIL, CSc., Ing. Zdeněk VALA, Ing. Martin ERNST, Ph.D.
Tetřev hlušec patří mezi nejstarší obyvatele našich lesů. Celá řada autorů uvádí, že se do Evropy dostal přibližně před 4 miliony let. Je největším lesním kurem, který je vázán na velké lesní komplexy. První písemná zmínka z našeho území je ve zprávě Ibrahíma Ibn Jakúba, který navštívil české kraje v letech 965 - 966. Z historických pramenů lze vyčíst, že stavy tetřeva byly ve středověku poměrně vysoké. Tetřeví zvěř měla značný hospodářský význam, kdy byla lovena do zámeckých a panských kuchyní. V této době byl tetřev oblíbeným Velikonočním pokrmem. Od té doby začaly stavy tetřeví zvěře postupně klesat, bylo to způsobeno především nevhodným hospodařením v lesích (často se kácely rozsáhlé lesní porosty). Pokles početnosti následoval dále po první a po druhé světové válce. Byl způsoben především likvidací vhodného biotopu, velkoplošným mýcením lesa, nárůstem početnosti černé zvěře a predátorů a zvyšováním turistického ruchu. Populace tetřeví zvěře zůstaly zachovány pouze v hraničních oblastech, které byly pro veřejnost uzavřeny (Andreska a Andresková, 1993). Lov tetřeva hlušce byl u nás možný do roku 1978. Od roku 1979 až do teď je tetřev podle zákona o myslivosti druhem celoročně hájeným.

Současná populace tetřeva je omezena pouze na pohraniční hory a pohoří. Nejpočetnější populace se vyskytuje na Šumavě a Českém lese, Jeseníkách, Brdech a Krkonoších. Celkem bylo na území ČR zjištěno odhadem 150 - 200 ks (Šťastný a kol., 2006).
Tetřev hlušec (Tetrao urogallus L.) je zařazen do řádu hrabaví (Galliformes), čeledi tetřevovití (Tetraonidae), podčeledi tetřevové (Tetraoninae) a rodu tetřev (Tetrao). V rámci druhu je rozlišováno několik geografických poddruhů.
Pro oživení paměti uvádíme jen několik základních údajů. Jedná se o poměrně velké ptáky s dobře vyvinutým klovcem a stojáky. Kohouti mají délku těla 85 - 100 cm, hmotnost 2,75 - 6,5 kg, délku křídel 35 - 43,5 cm a rozpětí 110 - 140 cm. Slepice je menší. Dorůstá délky 60 -70 cm s hmotností 2 - 3 kg, délkou křídel 27 - 33 cm a rozpětím křídel 90 - 110 cm.
Zbarvení kohoutů je černé, kovově lesklé především na prsou. Klovec má šedobílé barvy. Krk je tmavošedý s drobným hustým skvrněním. Tatrč má černou barvu a je tvořen 18 širokými pery s bělavými skvrnami. Opeření stojáků je černohnědé s nápadnými třásněmi na prstech. Slepice má základní zbarvení kaštanově hnědé s černohnědým příčným proužkováním a v prsní části velkou skvrnou. Kohoutům i slepicím vyrůstají na prstech stojáčků třásně.
Věk kohoutů se odhaduje podle chování na tokaništi při toku, délky a tvaru rýdovacích per v tatrči, roztažení vějíře a velikosti brady. Jedná se o polygamní druh. V zimním období žijí tetřevi v menších skupinkách odděleně podle pohlaví. Staří dominantní kohouti však většinou žijí samotářsky (Ernst, 2000). Tok probíhá přibližně podle nadmořské výšky od konce března do května. Uvádí se, že tok končí vyrašením pupenů buku. Tokaniště jsou využívaná po více let a jsou často označena trusem (kašovitými výměty), který je tmavý s obsahem pryskyřice, proto jej myslivci označují jako "smola". Kohouti i slepice se slétají na tokaniště již večer, kde hřadují odděleně na stromech. Brzy ráno, ještě za tmy, začínají kohouti tokat a s východem slunce se slétají na zem ke slípkám. Slepice si vybírá kohouta a ten ji ošlapuje. Jednotlivé verše: klepání, trylek, výlusk a broušení jsou většině myslivců známé. Broušení trvá 3 - 4 vteřiny a kohout má po tuto dobu sníženou sluchovou i zrakovou vnímavost (Ernst, 2000).
Slepice začíná snášet koncem dubna vejce v počtu 4 - 12 ks, na kterých sedí 26 - 28 dní. Tetřeví slepice obvykle vyvádí svá mláďata na dobře osluněná místa, kde mají k dispozici dostatek potravy. Po dvou měsících jsou již kuřata natolik vyspělá, že poletují a hřadují. Pohlavně dospívají ve druhém roce života.
Výskyt tetřeva je vázán na strukturu a kvalitu lesního porostu, který by měl poskytovat dostatečnou ochranu před predátory, nepříznivým klimatem a dostatečnou potravní nabídku. Za optimální biotop je považován prosvětlený vícepatrový starší porost, spodní patra porostu tvoří přirozené zmlazení a keřové patro zaujímá 25 - 50 % plochy. Mezi nejvýznamnější složku bylinného patra lze považovat borůvku lesní, která plní funkci potravní a také krycí. Mezi další existenční faktory patří tzv. přechodové linie (fotony) mezi různými věkovými skupinami porostů popř. mezi lesem a bezlesím. Tetřeví zvěř zde nalézá dostatečné možnosti pro hnízdění a kryt. (Volf, Havránek, Hlavatá, 2002). V letním období se tetřevi zdržují převážně na zemi hledáním vhodné potravy. V zimním období se kohout i slepice převážně živí jehličím borovic, smrku, jedle a pupeny některých listnáčů (Ernst, 2000). Pro dobré rozmělnění potravy mají tetřevi ve svalnatém žaludku nasbírané malé kamínky a písek tzv. gastrolity.
V současné době jsou na podporu tetřeva hlušce realizovány záchranné chovy a programy, které mají zabránit snižování počtu jedinců a posílit tak stávající populace (Hlavatá, 2002). Primárně by se však tato podpora měla zaměřit na úpravu vhodného prostředí (biotopu) pro tetřeví zvěř a následně na zvyšování početnosti tohoto druhu. Celkem bylo v rámci těchto programů vypuštěno na území ČR 1252 jedinců (Šmídová, 2008).

Tetřívek obecný (Tetrao tetrix L.) je rovněž zařazen do řádu hrabaví (Galliformes), čeledi tetřevovití (Tetraonidae). Jde o značně menšího lesního hrabavého ptáka s délkou mezi 45 - 65 cm, délkou křídla 25,6 - 26,7 cm a délkou tatrče 13 - 19 cm a hmotností 1,5 - 2 kg u kohoutků. Slepička je menší než kohout a dorůstá do hmotnosti kolem 1 kg. U kohoutů převládá černé zbarvení s bílou spodní stranou křídel a podtatrčí. Slepice má ochranné, rezivě hnědé zbarvení s tmavější příčnou kresbou. Věk kohoutů se odhaduje podle chování na tokaništi a podle tvaru lyry a tvaru a délky srpků. Stojáky mají jak kohouti, tak i slepice opeřené až k prstům rohovitými třásněmi, které využívají v zimním období podobně jako tetřevi. Tok začíná v březnu a může se protáhnout až do června. Vlastní tok začíná brzy z rána na holinách, okrajích lesů, na pastvinách i polích, kde často dochází i k soubojům kohoutů. Tokaništím jsou tetřívci věrní, pokud jej navštíví dostatek slepic, které mohou ošlapovat bez vzájemných soubojů. Hlas tokajících tetřívků je značně silnější a je slyšet na velké vzdálenosti. Ozývají se nejdříve ostrým zaškrknutím, následuje sykavé pšoukání a hrdelní bublání.
Slepice snáší v květnu 6 - 12 vajíček, na kterých sedí 25 - 28 dní. Kuřátka mají velmi rychlý vývoj, poletují již po 10 dnech. Na podzim se rozdělují do hejnek podle pohlaví. Dospívají ve druhém roce života.
Tetřívci žijí v lesnatých oblastech pahorkatin a hor. Vyhovuje jim krajina s drobnými lesíky, protkaná loukami a polnostmi s křovinami i rašeliništi. Z potravní nabídky vyhledávají nejčastěji místa s bobulovitými keři a loučkami porostlými břízami. U nás tetřívkům vyhovují okraje lesních porostů s loukami, březovými lesíky, rašeliništi a vřesovišti. Tetřívci se vyskytují na Šumavě, v Krušných horách, Jizerských horách, Oderských vrších a na dalších lokalitách (většinou v malých počtech). V podhůří někdy vychází i na porosty polních kultur při hledání vhodných potravních druhů jako jsou semena, bobule, zelené části rostlin, hmyz, apod. Konzumují také kamínky a písek pro rozmělnění potravy v žaludku. V zimním období se tetřívci živí především pupeny a jehlicemi, jehnědami břízy, lísky, olše a bobulovitými plody. V letním období je potrava tetřívka smíšená skládající se z rostlinné i živočišné složky.
Jsou známé případy křížení tetřevů a tetřívků, ze kterého vznikají údajně neplodní jedinci tzv. "tetřevci", kteří ruší zvěř v tobě toku.


Jeřábek lesní (Tetrastes bonasia L.) je druhem, který je zařazen do stejné skupiny lesních hrabavých ptáků jako tetřev a tetřívek. Jeho život je vázán hlavně na les, který nemá mnoho světlých ploch. Jeřábkům vyhovují smíšené lesy, které produkují jak dostatek semen a plodů (jeřáby, olše, břízy, habry, lísky, plané třešně aj.), tak i porosty malin, ostružin, borůvek a jahod. Ve vegetačním období se zdržují kolem potůčků a strží, kde je dostatek hmyzu a mladých letorostů s pupeny. Sbírají malé kamínky a písek, k rozmělnění tvrdé potravy v žaludku jako tetřívci i tetřevi. Jeřábci jsou o málo větší než naše koroptve a dosahují délku kolem 35 cm a hmotnosti mezi 0,35 - 0,50 kg. Jeřábci mají rezavohnědé ochranné zbarvení s tmavými skvrnami a černým pruhem na tatrčku. Kohoutek má na krku černou skvrnu. Na stojáčcích mají obě pohlaví třásně jako tetřevi a tetřívci.
Jeřábek se vyskytuje převážně v příhraničních oblastech Jeseníků, Beskyd, Šumavy, Krkonoš a místy ve vhodných lokalitách s nadmořskou výškou nad 350 m, např. Oderské vrchy, ale v malých početních stavech. Žije ve smíšených lesích s bohatým podrostem keřů, které poskytují dostatek potravní nabídky lísek, olší a bříz a bobulovité rostliny. Živí se smíšenou potravou, kterou sbírá na zemi, semena a plody na keřích a stromech.
Jeřábci jsou velmi ostražití a plaší. Mají výborný sluch. Podržují si stálá životní teritoria a neradi se stěhují. Žijí v monogamii, ale párkují se již k podzimu (září, říjen). V březnu a dubnu dochází k páření s tokajícími kohoutky, kteří jsou načepýřeni a trylkují (často i v noci). Po ošlapávání slepička snáší 8 až 12 ks vajec. Po 22 až 24 dnech se líhnou velmi čilá kuřata, kterým se věnuje slípka i kohoutek. Rodina se rozpadá až na podzim.
Kratochvil (1966) uvádí, že jeřábci se živí nejvíce živočišnou potravou složenou z hmyzu a bezobratlovců. V době vegetačního klidu si jeřábci sbírají převážně semena, pupeny a měkké výhonky dřevin. Umělý odchov jeřábka je velmi náročný.





Přiložené dokumenty

Media_14178_44_8.xls Tabulka 1 (22,50 KB)
vychází v 7:25 a zapadá v 16:07 vychází v 11:15 a zapadá v 20:18 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...