Časopis Myslivost

Březen / 2009

Na Podbrdsku straší jeptišky

Myslivost 3/2009, str. 40  Text a snímky Jan RYS
Skoro ke konci každé zimy podnikám i několikrát výpravu na hřebeny Brd - hledat hnízdo křivky obecné. Občas tu hnízdí, záleží na úrodě smrkových šišek. Mám sen vyfotografovat křivčí samičku na hnízdě v zasněžené větvi.
Ohlížím se při tom také po starém samečkovi, kterému hýří šat krásně cihlově až rumělkově červeně; ornitologové říkají, že někdy odstín hlavy přechází až do úplného karmínu. Uvidět prý ale takového kmeta se poštěstí člověku, snad jen jednou za život. Mně se to stalo, ovšem za velmi nepříznivých povětrnostních podmínek; mokrý sníh obalil koruny smrků a přimrzl. Křivky byly proto v neustálém pohybu přeletování a hledaly šišky co nejméně zahalené. I ty musely obtížně vyštipovat ze sněhu, aby se dostaly k jejich semenům. Při takové činnosti jsem zahlédl prvotřídně zbarveného křivčího staříka. Trpělivě jsem ho pak sledoval celý den, než se mi podařilo udělat alespoň tři snímky. Tím jsem se zdržel v lese skoro do večera a ujela mi lokálka do Prahy. Další vlak jel až za tři hodiny. Rozhodl jsem se tedy jít ohřát do vesnické hospůdky a povečeřet. Hostů tu bylo málo, jen pár místních na pivu. Sotva dojím přihřátý guláš, otevřely se dveře s novým příchozím. Od stolu místních zahlaholil hned přátelský pozdrav s hlasitou otázkou: "Tak už prý ti zase na hřbitově straší jeptišky, probíraly to ženský v koloniálu; slyšely odtamtud jejich příšerný vřískot". Příchozí jen přitakal a sedl si k jejich stolu. Vyprávění vesničanů pokračovalo už jen ztišeně a mnoho jsem nezaslechl. Přivítání mi vrtalo hlavou, dovtípil jsem se pouze, že přišel asi místní hrobník; ale co ty jeptišky a strašení? Když jsem o tom tak neustále přemýšlel, najednou mi svitlo. Je předjaří, čas sovích námluv s jejich hrůzostrašnými skřeky. Rozhodl jsem se hrobníka oslovit a pozvat na skleničku k mému stolu, když se vracel z krátkého odskočení. Ve chvilce mi vše vysvětlil - jak je to s těmi jeptiškami. Už několikátým rokem přes zimu zalétaly dvě velké sovy na hřbitov lovit "myši". Při tom na sebe volaly nepříjemnými až příšernými skřeky. Toho si lidé z vesnice všimli a ptali se hrobníka, co se to tam děje. Ten chtěl být důležitý a neříkat jen nějaké sovy, tak požádal známého lesníka o radu. Půjčil si od něho přírodopis ptáků a podle vyobrazení našel, že se jedná o sovy pálené. Kromě jejich životopisu si tam i přečetl, jak jim v některém kraji na vesnici říkají - jeptišky nebo babice pro jejich vzhled s výrazným péřovým závojem srdčitého tvaru kolem tmavých očí, jež připomíná lidský obličej. To se mu zalíbilo a tak když byl tázán na podivné skřeky ze hřbitova, odpovídal - mají tam promenádu jeptišky, že to jsou sovy už pomlčel. A tak se do okolí rozšířila zvěst o strašení jeptišek na hřbitově.
Sova pálená je dnes v celé evropské přírodě vzácnější pták, který od padesátých let minulého století stále snižuje svoji četnost. V naší krajině místy zcela vymizela. Svitla mi teď naděje, že bych se s ní mohl blíže seznámit a popřípadě i vyfotografovat, když mi hrobník ukáže její lovecký revír. Docela ochotně přislíbil a hned jsme se domluvili na schůzce za několik dnů.
Výpravě za "pálenkami" mi nahrávalo počasí prodloužené zimy se sněhovou pokrývkou. Sovy z hladu už sháněly potravu často před soumrakem, jak vyprávěl hrobník, když jsem za několik dnů přijel na domluvenou schůzku do vesnice. Bez dlouhého uvítacího proslovu mě hned vedl za humna k nedalekému romantickému hřbitůvku. Zčásti byl vklíněn do letitého lesa, smíšeného porostu komplexu rozsáhlé brdské vrchoviny. Když jsme dorazili na hřbitov, navrhl, že bude asi nejlepší abysme v malé márnici u okénka vyčkávali přílet sov. V tísnivém prostředí nevábné místnosti mi ubíhal čas pomalu. Když pak začal v poryvech větru zádumčivě šumět les, zmocnilo se mě určité rozechvění. Nevěděl jsem, jestli ze zimy nebo napětí zda sovy přilétnou. Hrobník nečekaně zvedl prst a ukazoval jím stranou mezi hroby. Vidím na pomníku pod křížem sedět sovu pálenou. Sledovala prostor pod sebou s častým otáčením hlavy. Byl to důkaz, že sovy se umí úspěšně orientovat zrakem nejen ve špatných světelných podmínkách ale i ve dne. Zorničky jim zregulují do očí vstup světla jako clony rozšířením nebo zúžením tak, aby se na sítnici vždy tvořil jasný obraz. Přesto vedoucím smyslem při každém lovu je jim jemný sluch. Neobyčejná výkonnost tohoto orgánu je dána speciální stavbou. Sluchové otvory po stranách hlavy, kryté peřím, mají malé kožovité boltce, které zhruba pětkrát zvětšují ostrost slyšení. Sluchová schopnost sov v časovém rozlišování jednotlivých zvuků je desetkrát výkonnější než rozlišovací schopnost lidského sluchového aparátu. Také péřový závoj kolem očí se podílí na sběru zvukových vln; funguje jako směrový mikrofon. Vytváří v páru vynikající směrové slyšení. Sova tak dokáže v naprosté tmě určit přesnou polohu i směr pohybující se kořisti. Objeví i myš pobíhající pod sněhovou vrstvou. K úspěšnosti přepadu kořisti jí nemálo přispívá i bezhlučný let, který zajistí na každém křídle hřebínek; vždy jen u prvého pera. Kvalitu klouzavého letu pak umožňuje velká nosná plocha křídel. Krátce lovila na hřbitově pouze jedna "pálenka", brzy se tu objevila ale druhá s příšerným kvílením, které se muselo rozléhat daleko do kraje. Hábit sov vyhlížel barevně skoro shodně, pravděpodobně to byl pár. Jeden druhého si vůbec nevšímal; nově přilétlá téměř jako netopýr se proplétala mezi pomníky a pátrala také po kořisti. Několikrát oblétla hřbitov a posadila se na jeho obvodovou zeď. Žádná z nich nevydržela dlouho sedět na své pozorovatelně, každou chvíli za chraplavého skřeku měnily posed. Snad jen dvakrát zaútočily na zem do sněhu, ale bez úspěchu. Temnota večera nám brzy skryla soví lovce. Teprve až po několikeré mojí návštěvě jsem zjistil, co vlastně sovy loví. Především to byly myšice, které hledaly semena konifer, žaludy a bukvice zapadlé ve škvírách kolem hrobů. Prohlížením vývržků mě pak překvapil velký počet rejsčích čelistí a lebek, jež se z nich vylupovaly. Asi byli rejsci snadnou kořistí "pálenek", protože při své aktivitě skoro stále piští. Dokonce jsem jednou zahlédl, jak ho chytila a okamžitě vsoukala do sebe. Někdy sovy také zaútočily do hustého porostu břečťanu na hřbitovní zdi, ale nikdy jsem nezjistil na co.
vychází v 5:59 a zapadá v 20:05 vychází v 23:07 a zapadá v 12:54 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...