Časopis Myslivost

Červen / 2009

Povídání o vydře a norkovi

Jejich rozšíření, početnost a vývoj populací  K. POLEDNÍKOVÁ, L. POLEDNÍK, V. BERAN
V předminulém čísle Myslivosti jste si přečetli úvodní povídání k seriálu o vydře a norkovi. V tomto díle už se budeme věnovat základním údajům o těchto dvou druzích. Ačkoliv jsou si oba zmiňované druhy, jak uvidíte později, podobné v řadě ohledů, zásadním rozdílem je původní areál rozšíření. Zatímco vydra je náš původní druh a obývala českou kotlinu od pradávna, norek americký, jak napovídá již jeho druhové jméno, pochází ze Severní Ameriky a v naší republice se vyskytuje necelých sto let.


Rozšíření vydry říční
Dřívější záznamy o populaci vydry říční pocházejí zejména z mysliveckých statistik, dotazníkových akcí a záznamů jednotlivých zoologů. Od konce 80. let se u nás začal provádět také systematický monitoring stavu populace vyder na základě pobytových znaků, tak jak je to běžné i v jiných evropských státech. Trus, vydří výlučky i vydří stopy jsou relativně lehce rozpoznatelné a zejména trus je velmi jednoduché najít. Vydry vylučují zejména trus velmi často a na nápadných místech na březích tekoucích i stojatých vod. Výraznými místy na tocích jsou také mosty, které navíc svým charakterem vytváří takové mikroklima, jež způsobuje setrvání trusu i po dobu několika měsíců. Toho faktu pak využíváme při mapování - většina kontrolních bodů v krajině pro potvrzení výskytu vyder jsou právě mosty. Metodika se postupem let mírně upravovala, ale v dnešní době již existuje síť bodů, které se opakovaně kontrolují, a výsledky z jednotlivých mapovacích akcí jsou proto velmi dobře srovnatelné.

Záznamy z minulých století a ještě z počátku století dvacátého ukazují, že vydra říční byla u nás hojným druhem, byla považována za škodnou a lovila se jak pro kožich, tak pro maso. Okolo roku 1872 měla kůže cenu 8 - 9 zlatých. V roce 1900 Zemědělská rada vyplácela 4 koruny za kus.
K výrazným změnám areálu i početnosti došlo v průběhu druhé poloviny 19. a během 20. století. V letech 1920 - 30 bylo odhadováno, že vydra žije přibližně na 40 % území. Od konce 40. let je vydra u nás celoročně hájená, lov vyder je zakázán. I přes tuto legislativní ochranu druhu došlo v druhé polovině minulého století k dalšímu ústupu areálu a vydra obývala méně než 30 % území.
V letech 1989 - 92 proběhlo první celostátní mapování výskytu vydry založené na nálezech pobytových znaků vydry. Takzvaný "trvalý" výskyt byl zjištěn na 20 % území a na dalších 8 % byl zjištěn tzv. "nepravidelný" výskyt. V tomto období bylo naše území osídleno třemi vzájemně oddělenými populacemi, které zasahovaly i do sousedních států. Nejrozsáhlejší populací na našem území byla tzv. "jihočeská" populace obývající Šumavu a její předhůří, jihočeské rybniční oblasti a zasahovala až na Českomoravskou vrchovinu. Za hranicemi tato populace zasahovala do Bavorska a Horního a Dolního Rakouska. V severních Čechách byly vydry zaznamenány v okrese Česká Lípa, jednalo se o okraj areálu populace v Dolním Sasku. Třetí oddělená populace byla potvrzena v oblasti Beskyd, která navazovala na populace vyder na Slovensku a Polsku.
Další celostátní mapování výskytu vydry říční provedené v letech 1997 - 2001 už ukazuje změnu trendu v areálu rozšíření - vydra se začala zpětně šířit do oblastí, ze kterých v minulosti na delší či kratší dobu zmizela. Výskyt byl potvrzen na 43 % území České republiky, z toho na 30 % "trvale". Vydry se opět začaly pravidelně vyskytovat v oblasti západních Čech - oblast Chebu a Mariánských lázní. "Jihočeská" populace se rozšířila také směrem na východ a severovýchod. I populace zasahující ze Saska se u nás začala rozšiřovat. Populace v Beskydech nezaznamenala výrazných změn, ale na Moravě (v horním povodí Moravy, Moravice a Orlice) se vytvořila v oblasti Jeseníků nová populace. Základem této populace se stali jedinci odchovaných a nalezených mláďat vypuštění v letech 1997 - 2003 v rámci dlouhodobého programu repatriace vydry říční. Hlavním cílem projektu bylo propojit "jihočeskou" populaci s populacemi vyder v Polsku a v Beskydech, tedy i na Slovensku. "Jihočeská" populace včetně zvířat v sousedním Rakousku a Bavorsku byla v té době izolovaná od jiných populací vyder v Evropě a tato izolace ohrožovala její dlouhodobé přežití.
Na podzim roku 2006 se podařilo zorganizovat další celonárodní mapování vyder a zatím poslední akce proběhla na podzim loňského roku, kdy se provedl monitoring okrajových oblastí výskytu. Obě tato mapování potvrdila, že v současnosti dochází k šíření vyder do oblastí, kde se dočasně nevyskytovaly. V různých oblastech je šíření různě intenzivní. Na rychlost šíření může mít vliv stav zdrojové populace, hlavní faktor, ale nejspíše bude stav prostředí v nově osidlovaných oblastech.
V současnosti zůstávají neobsazeny jen dvě větší oblasti. V severních Čechách je to povodí řeky Ohře. Druhá oblast se nachází na jižní Moravě, kde je sice obsazena samotná řeka Morava, ale negativní jsou její přítoky, např. Haná, Litava, Dřevnice.
Zpětné šíření vyder do oblastí s dřívějším rozšířením je současným trendem zaznamenaným na více místech ve střední Evropě. Opakovaná mapování vydry říční v Rakousku také ukazují na šíření vyder a to jak v Horním a Dolním Rakousku, tedy v oblastech navazujících na naši populaci, tak i na jihu ve Štýrsku. Také v Dolním Sasku se populace vyder rozšiřuje, což potvrzují i záznamy z hraničních oblastí České republiky z oblasti Česko - Saského Švýcarska a nově i z Krušných hor.

Rozšíření norka amerického
Údaje o rozšíření norka amerického a o vývoji populace u nás jsou založeny pouze na víceméně náhodných pozorováních, získaných zejména pomocí dotazníků rozesílaných pravidelně zoologům, orgánům ochrany přírody a myslivosti, myslivcům a rybářům.
Norek americký byl, jako všechna v zajetí chovaná zvířata, šlechtěn tak, aby v chovu dále zůstávali jen jedinci s nízkou agresivitou a malou plachostí. A protože jedinci, dnes žijící v naší volné přírodě, pocházejí z farmových chovů, nesou si tyto genetické dispozice v rámci své genové výbavy. V současnosti tedy není vzácností pozorovat norka ve volné přírodě při lovu nebo jiné činnosti, a to z poměrně malé vzdálenosti. Bohužel tato pozorování většinou nebývají systematická, jedná se o náhodná setkání.
Metoda zjišťování areálu na základě pobytových znaků, používaná u vydry říční, je v případě norka amerického stěží použitelná. Norčí trus je velmi podobný trusu dalších lasicovitých šelem, například trusu tchoře či kuny. Navíc značkovací chování známé u vydry, kdy vydra pravidelně značí trusem významné prvky svého okrsku, u norka není známo. Norci vytvářejí latríny, na kterých lze nalézt až několik desítek kusů trusu. Tyto latríny lze nalézt například v blízkosti hojně používaných norčích nor, ale i tyto latríny nejsou pravidelným jevem a i konkrétní latríny nemají trvalý charakter. Nepřítomnost norčího trusu podél toku tedy automaticky neznamená nepřítomnost norka.
Odchyt, případně odstřel, je záležitostí mnohem komplikovanější a časově náročnější, a proto v současnosti tyto metody pro systematické zjišťování areálu norka u nás nepřipadají v úvahu.
Jako perspektivní metoda pro monitoring výskytu norků do budoucna se zdá metoda vyvinutá v Anglii, kdy je přítomnost norka na lokalitě zjišťována pomocí plovoucích raftů. Tyto rafty jsou vlastně plochy, uprostřed kterých je permanentně vlhká nášlapná plocha. Po přikrytí vegetací připomínají hnízda vodních ptáků a možná právě proto na tyto plochy norci velmi ochotně lezou a zanechávají zde stopy. Rafty není potřeba kontrolovat denně, stačí například jednou za čtrnáct dní. Stopa norka je velmi podobná stopě tchoře a pro spolehlivé rozlišení je nutné použít metodu opět vyvinutou v Anglii, kdy se stopy rozlišují na základě několika změřených hodnot.
Původní domovinou norka amerického je Severní Amerika. Do Evropy se norci dostali ve 20. letech 20. století (mezi první státy patří Švédsko a Finsko) a v podstatě vzápětí byli zaznamenáni také první jedinci ve volné přírodě.
První záznamy norků v našem prostředí pocházejí až z období okolo roku 1960. Jedny z prvních jsou například Všeborovice u Karlových Var, Louny, Uničov. Do devadesátých let dvacátého století lze výskyt norka amerického u nás pokládat za spíše sporadický, i když záznamy pocházejí z různých koutů republiky. Na počátku 90. let již byli norci trvale hlášeni ve třech vzájemně oddělených oblastech: střední Polabí a soutok Labe a Orlice, dále pak povodí Berounky a střední úsek Vltavy a na Českomoravské vrchovině povodí Jihlavy, celkově na přibližně 4 % území republiky. Jen o pár let později, na konci 90. let se již norci vyskytují na zhruba 17 % území!
V současnosti podle posledních údajů se norek americký vyskytuje prakticky na celé Českomoravské vrchovině, ve středním Povltaví, povodí Berounky, Otavy i Lužnice, horní tok Labe a povodí Orlice, na Moravě je to tok Moravy a také v Poodří. Celá oblast zabírá přibližně 31 % území republiky.
Rozšíření norků u nás, tak i v celé Evropě, se děje v návaznosti na farmové chovy. Jednak dochází k ojedinělým únikům jednotlivých zvířat, ale také k únikům velkého množství jedinců, a to jak neúmyslně, tak i úmyslně při zániku farem nebo díky některým aktivistickým skupinám. Například počátkem 90. let zanikla velká farma v Chramostech na Sedlčansku a do přírody uniklo několik set norků. V návaznosti na tuto událost pak pochází řada záznamů v oblasti Slapské přehrady, kde se ustálila životaschopná populace.

Populační hustoty
Kolik u nás vlastně vyder je?
Odpovědět na otázku "Kolik u nás vlastně vyder je?" už není tak jednoduché, jako odpovědět na to "Kde jsou?". Odhad počtu vyder není jednoduchý z toho důvodu, že vydry jsou relativně plachá zvířata s převážně noční aktivitou a jsou navíc velmi pohyblivá. Proto záznam vydry ze dvou různých potoků neznamená existenci dvou zvířat. Jak se dočtete později, vydry pravidelně během noci překonají vzdálenosti několika kilometrů, a to i po suchu.
V podstatě jedinou metodou, která je relativně přesná a relativně levná je jednorázové stopování několika mapovatelů na obnově. Při takovéto sčítací akci se ve vybrané oblasti (nejčastěji 10 x 10 km) projdou všechny vodní toky a plochy a kontrolují se celé stopní dráhy vyder. V posledních letech se podařilo zjistit hustoty v různých oblastech republiky a výsledky ukazují, že zejména rybníky ovlivňují hustoty vyder v prostředí. V prostředí horských toků se počty vyder pohybují okolo tří dospělých vyder na čtverec 10 x 10 km, v rybničnatém kraji Českomoravské vrchoviny je to 8 - 15 dospělců a nejvyšší hustoty vyder u nás je možné najít na Třeboňsku, kde v centrální oblasti může být až 30 zvířat na sledovaný čtverec. Hustoty jsou v posledních letech v jednotlivých oblastech poměrně stabilní. To znamená, že v současnosti nárůst početnosti populace probíhá pouze jejím šířením do nových oblastí, hustoty vyder v již obsazených oblastech se dále nezvyšují, ustálily se na maximu, které jim kapacita prostředí umožňuje, a okolo tohoto maxima lehce kolísají, zejména v závislosti na délce předchozí zimy.
Přepočteno na celou republiku při aktuálním rozšíření pak vychází, že v současnosti se na našem území může nacházet okolo 2200 dospělých vyder říčních.

Kolik norků tady vlastně máme?
V případě norka amerického je situace ještě komplikovanější a odpovědět přesně na otázku "Kolik norků tady vlastně máme?" je při současných metodách nemožné. Metodu stopování na čerstvém sněhu u norka nelze použít. Norek je značně lehčí než vydra, a proto jeho stopní dráhy nejsou kompletní. Navíc řada norků vykazuje v zimním období sníženou aktivitu a po řadu dní zůstává v noře. Norci se však na rozdíl od vyder úspěšně chytají do sklopců, a tak se hustoty norků v dané lokalitě dají odhadnout na základě odchytů do živochytných pastí. Bohužel tato metoda je časově náročná, a proto údajů není mnoho. Jako více perspektivní (méně náročná) se zdá již zmíněná metoda pomocí monitorovacích raftů. Samozřejmě lze metodou raftů zjistit jen relativní hustoty (počet pozitivních raftů za časový úsek).
Údaje z různých náhodných záznamů a pozorování, údaje z několika málo odchytových akcí a prvních výsledky z monitorovacích raftů naznačují, že se hustoty norků mohou v různých oblastech výrazně lišit. Například při odchytech na řece Jihlavě byla úspěšnost odchytu 1 norek na 32 "pasťonocí". Na Slavonicku se úspěšnost odchytu na rybnících pohybovala okolo 1 norka na 98 "pasťonocí" a na řece Dyji na Dačicku pak 1 norek na 64 "pasťonocí". Na potoce Šlapanka v povodí horní Sázavy pak byla úspěšnost pouze 1 norek na 320 "pasťonocí".
Je pravděpodobné, že se hustoty norků postupem času také v jednotlivých oblastech výrazně mění. Norek má schopnost se velmi rychle rozmnožovat, a tak je pravděpodobné, že při vzniku nových lokálních populací dochází z počátku k rychlému nárůstu populace a norci dosahují vysokých populačních hustot a teprve časem se populace ustálí, obvykle na nižší hustotě. Významným faktorem snižujícím populační hustotu norků je také výskyt vydry na lokalitě. Netroufáme si odhadnout, kolik norků amerických se může v současnosti vyskytovat v České republice, ale je pravděpodobné, že množství norků amerických žijících v naší přírodě dosahuje řádu tisíců jedinců.
Na závěr bychom rádi poděkovali docentu Jaroslavu Červenému za poskytnutí mapek týkajících se rozšíření norka americkoho v České republice.


vychází v 6:41 a zapadá v 19:06 vychází v 21:36 a zapadá v 11:53 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...