Obecná pravidla říkají, že základem kvalitního chovu zvěře jsou dobrá úživnost, kvalitní životní prostředí a genetický základ. Zatímco první dvě podmínky jsou člověkem relativně snadno ovlivnitelné, získat geneticky vhodnou zvěř snadno, rychle a v dostatečném množství není tak snadné. Dříve byla snaha osvěžovat chovy introdukcí cizí geograficky nepůvodní zvěří s většími tělesnými parametry za účelem zvyšování trofejových hodnot. Současný trend je spíše opačný, preferující místně původní populace zvěře. Nabízí se proto otázka, zda se introdukce zvěře z dlouhodobého hlediska vůbec vyplatí. Odpověď na tuto otázku se snažila nastínit studie dvou populací jelena evropského, přesněji řečeno populace žijící ve volné krajině Šumavy (Prachaticko) a populace chované v oboře Boubín (LZ Boubín, LČR s.p.).
Z historických pramenů je známo, že vývojová linie jelena evropského na Šumavě byla přerušena v 19. století. Pro velký rozvoj pytláctví a velké škody na lesním a zemědělském majetku nařídil tehdejší majitel panství Josef Adam Schwarzenberg úplnou likvidaci jelení zvěře, která byla dokončena roku 1827. Zvěř se začala zanedlouho do uvolněných honiteb samovolně stahovat z okolních oblastí Čech, Bavorska i Rakouska.
Dále byla roku 1878 vypuštěna zvěř z obůrky na Bázumu, kterou nechal dovézt Jan Adolf Schwarzenberg s myšlenkou osvěžení krve stávající zvěře. Zhruba od tohoto období se dá mluvit o nově vzniklé populaci šumavského jelena, která má za sebou již zhruba 150 let vývoje.
Vzhledem k opětovně narůstajícím škodám na lesích byly stavy několikrát redukovány. Jako řešení se nabídla výstavba obory. První boubínská obora vznikla v roce 1925, ale pro nevalné chovatelské úspěchy a vysoké provozní náklady po 2. světové válce zanikla.
Druhá obora vznikla v roce 1976. Jejím posláním je koncentrování chovu do jednoho místa, snížení stavů zvěře a tím i škod v okolní volné krajině. Vzhledem ke komerčnímu zaměření je v oboře Boubín cílem maximalizovat bodové hodnoty trofejí a tím i finanční výnos. Proto je sem introdukována převážně karpatská zvěř jelena evropského (Cervus elaphus montanus). Jelikož se tato obora svojí výměrou blíží 2000 hektarům, lze bez obav mluvit o divokém způsobu chovu. Tím se nabízí možnost porovnání, jak se oba chovy vyvíjejí, jak markantní je vliv introdukované zvěře a zda je dlouhodobě efektivní.
Výše zmíněná studie zkoumala základní biometrické, kraniometrické a parožní charakteristiky obou těchto populací a snažila se najít významné rozdíly, které by měly mluvit ve prospěch oborní zvěře. Tato by měla být oproti zvěři z volnosti zvýhodněna intenzivní mysliveckou péčí a možností potravní nabídky z hlediska kvality i kvantity. Obora Boubín je však znevýhodněna nízkou přirozenou úživností, a to zejména kvůli geografické poloze a nepříznivým klimatickým podmínkám (zejména dlouhotrvající vysokou sněhovou pokrývkou).
U jedinců jelení zvěře byly sledovány následující biometrické charakteristiky: věk, délka těla, výška v kohoutku, obvod hrudníku, hmotnost vyvrženého kusu s hlavou.
Byly sledovány též kraniometrické charakteristiky: obecná délka lebky, kondylobazální délka lebky, lícně-viscerální délka, délka nosních kostí, délka maxilly, maximální šířka v lícní části, výška viscerální části lebky, celková délka dolní čelisti, maximální výška mandibuly, podélná šířka pučnice, šířka horních vnitřních hran pučnic a výška pučnic.
A v neposlední řadě byly sledovány také parožní charakteristiky podle bodovacích tabulek CIC, přičemž pomocné veličiny (barva, perlení, hroty výsad) se neuvažovaly.
Celkem bylo v této práci změřeno a popsáno 347 kusů jelení zvěře, z toho 225 kusů z volné krajiny a 122 kusů z obory Boubín.
e závěrů této práce lze konstatovat, že nebyl prokázán výrazný (statisticky významný) rozdíl mezi oběma populacemi. Ve většině případů jsou střední hodnoty porovnatelné nebo mírně ve prospěch oborní zvěře. Pouze u délky těla laně a délky těla koloucha příslušná statistická metoda prokázala výrazný rozdíl ve prospěch oborní zvěře. Grafy demonstrují porovnání některých vybraných charakteristik oborní zvěře a zvěře z volnosti tak, jak byly při měření zjištěny.
Tento výsledek nelze v žádném případě brát jako konečný, neboť byl změřen celkem velký počet zvěře, ale z relativně malého území. Bude zapotřebí víc takových prací, aby obsáhly celou Šumavu jak z hlediska zkoumané plochy, tak i dostatečné průkaznosti. V lokálním měřítku se však neprokázalo, že zvěř z obory Boubín má výrazně lepší parametry než zvěř z volné krajiny, a to i přes introdukci karpatské zvěře. Ukazuje se, že vliv přírodního prostředí je velmi silný a samotná introdukce není zárukou nadprůměrných tělesných parametrů a bodových hodnot trofejí. Má význam pouze v koncentrovaných chovech (oborách), kde se může naplno projevit. Dále je potřeba zvěř introdukovat pravidelně a v dostatečném množství. Což s sebou nese řadu problémů a rizik (adaptace zvěře na nové prostředí, veterinární předpisy, volba vhodného zdroje pro introdukci, vhodný způsob dopravy, atd.) nemluvě o značné finanční náročnosti. Další podmínkou je dostatečná myslivecká péče a důsledný selektivní odstřel podle předem daných kritérií, a to nejen jelenů, ale i laní a kolouchů.
Splnění všech těchto podmínek je velmi náročné a v podmínkách drobných mysliveckých subjektů (mysl. sdružení a obory malých výměr) nereálné provedení a financování. Nabízí se tedy myšlenka, zda vůbec introdukovat jelení zvěř. Zda není lepší soustředit se na chov místní zvěře a její kvalitu zvyšovat pomocí zlepšování kvality prostředí (kryt, klid) a úživnosti a důslednou selekcí, jak bylo zmíněno v úvodu. Je jisté, že jsou zvýhodněny oblasti s vysokou přirozenou úživností, jíž však v této práci zmíněné oblasti příliš neoplývají a myslivecké celky o velkých rozlohách. Zde lze uplatňovat jednotný racionální systém chovu a myslivosti vůbec.
Dalším předpokladem dobrého začínajícího chovu je dostatečný počet zvěře na jednotku plochy, aby bylo co selektovat, z čeho vybírat. Proto si nelze vystačit s hustotou 4 – 5 kusů na 1000 ha, ale alespoň 10 – 12 kusů na 1000 ha. Teprve po dosažení kvalitativních exteriérových znaků lze stavy zvěře snížit. Počet zvěře by však měl být v rovnováze s únosností prostředí, aby nedocházelo k nežádoucím jevům způsobeným naopak příliš velkou koncentrací zvěře, tj. snižování exteriérových a fyzických parametrů vlivem stresu, potravní konkurence atd. Tento postup je však v rozporu s myšlenkou lesních hospodářů na minimalizaci škod zvěří na lesních kulturách. Problém je, že zvěř není v krajině rozmístěna rovnoměrně, ale sdružuje se do tlup o různém počtu jedinců. Jsou tak lokality přezvěřené a naopak lokality, kde se jelení zvěř ukáže sporadicky.
Výše zmíněné faktory úspěšného chovu jelení zvěře nejen na Šumavě dokládají skutečnost, že chovat tuto majestátnou zvěř lze pouze v uzavřených chovech nebo v honitbách o velké rozloze. Dobrým předpokladem je i solventní a trpělivý majitel honitby, který bude snahu myslivců podporovat a přimhouří oči před případnými škodami zvěří. Jedině tak lze uplatňovat všechny zásady chovu jelena evropského v dostatečném rozsahu a dlouhodobě a dosáhnout nejvyšších cílů, tedy zdravé kvalitní zvěře a vysokých bodových hodnot trofejí.
Ing. Pavel Vlk,
Katedra Ochrany lesa a myslivosti,
Lesnická fakulta ČZU v Praze