Časopis Myslivost

Březen / 2011

Úprava ostatních trofejí

Myslivost 3/2011, str. 16  Josef Drmota
Většina lovných druhů zvěře poskytuje příležitost k úpravě vhodné trofeje. Význam ostatních trofejí, označovaných z velké části jako tzv. drobné trofeje, je o to větší, že současná doba nepřináší mnoha myslivcům dostatek šancí na lov klasické trofejové zvěře. I drobné upomínkové předměty však mohou být důkazem loveckého umu a mohou jim připomínat zajímavé a nevšední zážitky.
Jako drobné trofeje se obvykle upravují různé části osrstění nebo opeření zvěře. Poměrně známé, a ve většině případů také považované za klasické, jsou špičáky spárkaté zvěře či šelem. Již méně rozšířené jsou hubertky a oporné kosti. Pravděpodobně nejzvláštnější skupinu pak představují pevné součásti zaživacího traktu spárkaté zvěře, tzv. bezoárové koule. Jedná se o shluky nestravitelných zbytků potravy v žaludcích muflonů či kamzíků. Produktem podobného prostředí jsou i gastrolity. Jsou to hladce vyleštěné kamínky nacházené ve svalnatém žaludku tetřevovitých ptáků a divokých krocanů. Ptáci je polykají, aby se jim lépe trávila potrava. Myslivec může bezoárové koule uchovávat po důkladném oprání v kazetách, gastrolity v malých skleničkách nebo zkumavkách s popisem.
 
Štětky
Štětky se upravují z pesíků srsti nebo z vousů různých druhů zvěře Jednotlivá vlákna se vytrhávají z ještě teplých kusů uchopením mezi ukazovák a palec, tahem proti směru růstu. Pro úpravu štětky se používají typické části prodloužené srsti jako je jelení hříva, kamzičí „vous“ (ve skutečnosti se jedná o srst na hřbetu), kančí hřbetní osiny apod. U jezevce se vytrhávají pesíky pouze z letní srsti, protože kvalitní zimní kožešina se obvykle preparuje jako celá kůže, která by se vytrháváním znehodnocovala.
Z jednoho kusu zvěře se tradičně váže pouze jedna štětka. Srst se do ní skládá kořínky dolů, pouze u kance a zajíce obráceně. Důvodem jsou tuhá zakončení, jejichž bílá barva dodá štětce ojínělý vzhled. Právě ze zajíců, kteří jinak poskytují pouze omezené možnosti pro získání trofeje, lze uvázat zajímavou štětku poněkud atypicky z vytrhaných vousů. K zhotovení této ozdoby je, má-li být opravdu kvalitní, ovšem potřeba minimálně 1000 kusů vláken. Z každého zajíce lze přitom použít pouze 4 – 6 nejdelších vousů, které se shromažďují a vážou dohromady, až jejich počet dosáhne alespoň 100. Eviduje-li si některý myslivec ulovené zajíce, lze takovou štětku upevněnou na podložku doplnit o horní hlodáky z jubilejního, např. 100. zajíce.
Vytrhávání srsti může být někdy problematické a zejména u černé zvěře vyžaduje zkušenost. Pomoci si v tom případě můžeme plochými kleštěmi, jejichž čelisti obalíme izolační páskou, abychom osiny nepoškodili. Vytrhávání provádíme raději rovně, čímž zabráníme polámání osin. Jednodušší je příslušnou část hřbetní partie ze stažené kůže vyříznout a krátce ji povařit v hrnci s čistou vodou. Vazivo brzy změkne a osiny se pak snadno vytáhnou. Jelikož jsou osiny špinavé a navíc mají charakteristický zápach, musíme je nejdříve pečlivě vyprat mýdlem nebo šamponem a po spláchnutí vyčesat směrem ke kořínkům.
Před vlastním vázáním štětky se chomáče srsti po vytrhání vytřídí a zbaví podsady. Narovnání vybraných pesíků se provede pomocí úzké skleničky, do níž je zasuneme a rukou urovnáme do jednoho směru. Po vyjmutí svazku ze skleničky ovineme dolní konec nití. Je-li náš postup správný, rozevře se horní konec štětky do požadovaného tvaru. Špičky se slepí potopením do roztaveného včelího vosku nebo lepidla a následným zaschnutím. Toulečky na štětky lze koupit nebo si je v nouzi vyrobit z pláště nábojnice. V tom případě zařízneme nábojnici na potřebnou délku pilkou na železo a řez začistíme jemným pilníkem. Do boku vzniklého válečku vyvrtáme dva nad sebou ležící otvory, kterými protáhneme tenký lakovaný vázací drátek. Jeho vyčnívající volné konce nám poslouží k uchycení hotové trofeje na klobouk nebo na vhodnou podložku, která nám umožní její vystavení na stěně pokoje.
Do toulečku se uvázaná štětka zatmelí epoxidem. Použít můžeme také čirý silikon nebo tavící aranžérskou pistoli. Obšijeme-li spodek svazku pesíků zeleným filcem tak, aby z plechu vystupovaly jen úzké barevné proužky na obou stranách, zvýšíme tím estetický dojem z našeho výrobku.
 
Hubertky
Hubertka je zvláštní kůstka, která vzniká zkostnatěním vazivových ohraničení síňokomorových ústí srdce. Někdy se jí také říká jelení křížek. Toto označení ale není zcela přesné, jelikož ji lze nalézt v srdci různých druhů parohaté i rohaté zvěře (jelen, daněk, muflon). Velmi působivý tvar pěkných křížků se navíc nachází poměrně vzácně.
Hubertky se velmi často vyskytují také u naší nejběžnější spárkaté zvěře, kterou je zvěř srnčí. Uvádí se, že hubertku má vyvinutou asi 60 % veškeré srnčí zvěře, ale většina myslivců ji buďto vůbec nehledá nebo snadno přehlédne. Vyskytuje se přitom jak u srnců, tak u srn v každém věku. U srnčat je jejich nalezení méně časté z toho důvodu, že srnčata ulovená při průběrném odstřelu mají často nedokončenou osifikaci tkání a hubertka má podobu pouhé chrupavky. Rozměry a tvar hubertek jsou značně proměnlivé a závisí na věku, hmotnosti a tělesném vývinu jednotlivých kusů.
Úprava hubertky je relativně snadná. Chceme-li ji nalézt v srdečním svalu, vsuneme po odříznutí velkých cév nad srdcem palec a ukazováček seshora do obou srdečních komor a prohmatáním přepážky zjistíme výskyt a případné uložení této kůstky. Velmi opatrně ji pak můžeme vyříznout i s kusem okolní svaloviny. Musíme přitom dát pozor, abychom ji nepoškodili, protože je to často drobná a křehká kůstka, která se snadno zlomí. Po vyvaření svaloviny opatrně odstraníme okolní tkáň a hubertku ponoříme do skleničky s 10% peroxidem, se kterou občas zatřeseme. Po vybělení se hubertka nechá oschnout.
Kolekce hubertek můžeme ukládat do kazet vyložených zeleným filcem nebo sametem. Je k nim vhodné připojit seznam a poznámku o každém uloveném kusu. Hubertky lze rovněž zasadit do drahých kovů a nosit v podobě loveckého šperku. Jiným řešením je připojení hubertky k trofeji zvěře na podložce. Snadno se toho dosáhne například čirým silikonem nebo již zmíněnou tavicí pistolí. Výhodou je jednoduchost úpravy i skutečnost, že hubertku tímto způsobem nijak nepoškodíme a v případě potřeby ji v budoucnosti lehce sejmeme a očistíme.
 
Oporné kosti
Oporné neboli pyjové kosti mají samci některých šelem, jak již sám název napovídá, v penisu. Jedná se sice o zvláštní, nicméně poměrně zajímavé trofeje. Naprostou klasikou bývala jejich úprava v případě ulovení medvěda. Málo se však ví, že tuto drobnou upomínku můžeme získat i z běžných šelem jako jsou lišky nebo kuny. Obzvláště kuny mají oporné kosti zajímavě tvarované. Oporným kostem se odedávna přičítaly magické účinky a byly považovány za prostředek k posílení potence. Muži je proto často nosili zasazené do drahého kovu v podobě šperku.
Získání i úprava oporné kosti do podoby trofeje je zcela jednoduchá. Lze použít například postup preparace popsaný v předchozím případě u úpravy hubertek. Uchová-li si lovec jako drobnou upomínku např. preparovanou lebku kuny, je právě oporná kost zajímavým doplňkem a zpestřením celé trofeje.
 
Kelce a zbraně
Kelce jsou horní špičáky některých druhů spárkaté zvěře. Typické kelce hledáme zejména u jelena lesního, ale jejich výskyt je znám také u ostatních druhů jelenů. Vyskytují se u obou pohlaví, i když laně mají kelce výrazně menší. Čím je věk zvěře vyšší, tím víc se kelce obrušují a jejich zbarvení je tmavší (říkáme, že kelce jsou „pálené“). Kelce mají jenom krátký kořen a lze je z čelisti snadno vylomit. To se někdy děje již přímo v honitbě, kdy jsou předávány úspěšnému lovci na tesáku společně s úlomkem. Kelce nemusíme nijak zvlášť preparovat, pouze dobře očistíme jejich kořeny a vytáhneme vnitřní nervy. Necháváme-li kelce na místě při kostrování lebky, podaří se nám toto ošetření snáze po vyvaření ve vodě. Kořeny můžeme nakonec samozřejmě také lehce potřít peroxidem vodíku, který by se ale neměl dostat na sklovinu ani pálení.
Vzácností je výskyt drobných kelců (nejčastěji pouze jednoho v podobě krátké špičky) u srnčí zvěře. S touto abnormalitou se setkáváme pouze u 1 % jedinců. Srnčí kelce jsou často zasazeny pouze do masitého patra, při preparaci se přehlédnou a spolu s okolní tkání vyhodí. Srnčí kelce se ale ani v případě pevného ukotvení v čelisti nevyjímají, a jestliže vypadnou, lepí se po preparaci zpět na původní místo.
Využití kelců je různé. Můžeme je samozřejmě uchovávat pro vzpomínku v různých kazetách nebo je vhodným způsobem umístíme na malou dřevěnou podložku. Nejkrásnějším způsobem jejich zpracování je ale v každém případě zasazení do zlata nebo stříbra. Takto získané lovecké šperky jsou estetické, trvalé a hodnotné.
Podobně jako u skupiny jelenovitých představují i špičáky (zbraně) černé zvěře žádanou a vyhledávanou trofej. Pro trofejové účely se využívají zejména zbraně kňourů. Háky bachyní se za trofej většinou nepovažují. Preparace zbraní nepředstavuje náročný úkon, i když vyžaduje určitou dávku opatrnosti. Zbraně jsou totiž poměrně křehké a snadno se poškodí. Již při manipulaci s uloveným kusem zvěře proto dáváme pozor a hlavu případně podkládáme vrstvou chvojí. Po nástupu posmrtné strnulosti nikdy neotvíráme svírák násilím, mohli bychom přitom ulomit hranu úbrusu páráků. Po stažení kůže a oddělení trofeje již můžeme zbraně vařit i s čelistí bez obav. Vařit můžeme i celou hlavu, nicméně tento postup je značně nepraktický. Obvykle se proto po stažení kůže odřízne pilkou na železo odpovídající díl čelistí. Musíme přitom dát pozor a počítat se skutečností, že velký díl zbraní je ukryt v kosti! Čelist proto nikdy neodřezáváme blíž než za třetí stoličkou! K oddělení také nikdy nepoužíváme sekerku nebo sekáč!
Vyvaření trofeje probíhá v čisté vodě, bez přidávání jakýchkoliv chemikálií a saponátů, po dobu asi 1 hodiny. Poté nádobu odstavíme a necháme vychladnout. Pozvolné chladnutí zabrání poškození skloviny. Vlastní vyjmutí zbraní je tím snazší, čím je divočák starší. U mladých kusů do 5 let stáří, které mají kuželovité páráky, nelze tyto vytáhnout předem. Odříznutou čelist v tom případě uchopíme do pravé ruky a špičku páráku opřeme o dřevěnou podložku. Stupňovitým tlakem se nám podaří vytáhnout párák směrem dozadu. Často musíme příslušný otvor ještě upravit kleštěmi. U starších kusů je postup obdobný. Párák nejdříve uvolníme tlakem na špičku a poté jej za pomoci hadříku vytáhneme. Vyjmutí klektáků je obdobné, i když poněkud snazší. Vyjmuté zbraně ihned očistíme silonovým kartáčem a pinzetou vytáhneme výplň. Nakonec je opláchneme teplou vodou a dáme oschnout na papír při normální pokojové teplotě mimo sluneční paprsky.
Vybělení dolních částí zbraní se týká pouze partií nepokrytých sklovinou. Bělení se provede tak, že se nejdříve vnitřek 2 – 3krát vypláchne 10% peroxidem vodíku a poté se povrch třikrát potře stejným roztokem v intervalu po 20 min. Po opláchnutí a vyschnutí zbraní se vnitřek vytře tamponem namočeným v benzinu, aby se stěny odmastily.
Vlivem vysychání se zbraně rozpadají na dvě poloviny. Tomu se dá zabránit vylitím vhodným materiálem. Dříve používaný vosk není bezproblémový pro trofeje umísťované v místnostech s pokojovou teplotou. Mnohem lépe se k tomuto účelu hodí bezbarvý dentakryl. Stejnou službu nám ale prokáže také bílý nebo čirý sanitární silikon. Před vylitím je vhodné do zbraní zasunout drát s vyčnívajícím koncem, za který se zbraně následně upevní na dřevěnou podložku. Mezera mezi jednotlivými částmi trofeje se překryje ozdobnou lemovkou z leštěného plíšku nebo textilie.
V případě, že se ze silných kňourů preparuje celá hlava, je více než žádoucí, aby vlastní trofej byla zpracována mimo exponát. Preparátor by proto měl v takovém případě zhotovit kopie zbraní a originály umístit na samostatnou podložku.
 
Drobné trofeje pernaté zvěře
Mezi poměrně jednoduché úpravy trofejí drobné pernaté zvěře patří preparace tatrčku, kterou lze bez potíží zvládnout i v domácích podmínkách. Dříve se tímto způsobem upravovaly například trofeje sluky, nicméně není vůbec žádný problém připravit obdobnou upomínku například z divoké kachny nebo z klínu bažanta.
Tatrček (nebo klín) se pro tuto úpravu vystřihne i s částí „biskupa“, který je oporou velkých ocasních per, tak, aby zůstal zachován i dostatek drobných ocasních per před hlavním vějířem. Ostrým nožem odstraníme co nejvíce svaloviny a měkkou tkáň opatrně vymačkáme v novinovém papíře, případně v suchém čistém hadříku, aby se odstranilo co nejvíce tuku. Tkáň pak po obou stranách důkladně zasypeme směsí stejného dílu kamence a soli. Následuje upnutí tatrčku mezi dvěma prkénky. Nejlépe se toho docílí truhlářskou svěrkou, přičemž měkké tkáně můžeme opět obalit hadříkem nebo novinami. Po stisku kořene se pera částečně rozevřou a zbývá pouze upravit jejich konečnou pozici, která se po zaschnutí tkání zafixuje. K tomu můžeme použít například vhodně zapíchané špendlíky.
Asi za týden je takto ošetřený tarček suchý a lze jej upravit na podložku. Provést to můžeme malými hřebíčky nebo přilepením. Seschnutý kořen překryjeme leštěným plíškem nebo kouskem zeleného filcu. Pod něj můžeme napsat datum, místo ulovení a můžeme sem také připojit paletky. Před škůdci se hodí ochránit zbytky tkání obvyklými prostředky (formaldehyd) a přetřením acetonovým lakem.
Paletky jsou zakrnělá první ruční pírka na letkách ptáků. Má je celá řada lovných druhů, včetně kachen a bažantů. Paletky se svazují dohromady a nosí se jako ozdoba klobouku nebo je lze v případě jejich většího počtu upevnit do kousku zelené plsti na ozdobnou podložku. Po vytržení je vhodné paletky lehce otřít čistým technickým benzínem a nechat je oschnout.
Kromě paletek patří mezi známé trofeje z pernaté zvěře také další typická pírka, která se obvykle nosí jako ozdoba klobouku. Pravděpodobně nejznámější bývala výrazná modrá „zrcátka“ z křídel sojky obecné, případně tzv. slučí vous. Ten byl tvořen malou tuhou štětičkou, kterou má sluka na kostrči. Z kostrčních pírek se dodnes používají tzv. kačírky – stočená černá pírka ze svatebního šatu kačerů kachny březňačky.
 
Pírka a kelky
Nepříliš známou, nicméně poměrně zajímavou záležitostí je úprava pírek černé zvěře. Pro tuto preparaci se pírko uřízne ze škáry přesně v místě, kde dosedá k tělu. Následně se položí na stůl a po spodní straně se rozřízne od kořene až po špičku. Následuje pečlivé vybrání všech obratlů a odstranění veškerého tuku. Při této práci si pomáháme ostrým nožem a postupujeme velmi opatrně, abychom zbytečně neprořezali kůži. Obratle nesmíme vytrhávat tahem, protože několik posledních slabých obratlů se rádo utrhne i s nejhezčí koncovou částí pírka.
Pírko se po vyjmutí obratlů a odstranění tkáně potře směsí síranu hlinitodraselného (kamence) a soli v poměru 1:2. Následně se stočí a na dva dny uloží do PVC obalu, aby nevyschlo. Poté pírko vyjmeme, důkladně vypereme v čisté vodě a vyčešeme. Drobnými hřebíčky jej srstí dolů připevníme na prkénko a necháme pozvolna vysušit. Zbytky přischlých tkání je po sejmutí možné opatrně odstranit rašplí na dřevo a pírko stočit do ruličky. Přestože se někdy doporučuje jeho vnitřek vyplnit např. vatou a sešít, lze pírko nejlépe naaranžovat slepením již zmíněnou tavící pistolí. Místo obratlů lze jako osu vznikající trofeje použít silnější drát s očkem na konci. Za něj je možné pírko zavěsit.
Jiným způsobem finální úpravy pírka je jeho zalepení do toulečku z mosazné nábojnice, který si připravíme obdobným způsobem, jako je tomu u úpravy štětky. V tomto případě je dobré zejména pírka ze silnějších kusů černé zvěře směrem od kořene vhodně zkrátit a před srolováním škáry je na stejném konci zastříhnout tak, aby se vytvořil lehce kónický tvar. Tím je lze snadno zasunout hluboko do toulečku. K zalepení můžeme použít alkalpren, čirý silikon nebo opět aranžérskou pistoli. Preparované pírko s dlouhými štětinami je zajímavou ozdobou loveckého klobouku a nahrazuje do jisté míry tradiční kančí štětku.
Obdobně jako pírka černé zvěře lze upravit i kelky jiných druhů – vysoké, daňka apod. V tomto případě je ale nelze nosit jako ozdobu klobouku, protože se jednotlivé pesíky mechanicky velmi snadno opotřebovávají a lámou.
 
Anotace
V měsíci únoru se na našem knižním trhu objevila zajímavá novinka s názvem „Lov zvěře v našich honitbách“. Do své myslivecké edice ji zařadilo renomované nakladatelství Grada. Autorem publikace je Mgr. Josef Drmota, dlouholetý člen Redakční rady časopisu Myslivost a místopředseda Klubu autorů při Českomoravské myslivecké jednotě. Čtenářům je znám především jako autor řady popularizačních příspěvků, povídek, odborné literatury i literatury pro děti a mládež. Za všechny můžeme jmenovat například „Lovectví“, „Dáreček a jeho trampoty“, „Horeckým revírem“ či „Zelené perly Vysočiny“. V rámci pravidelných rubrik se s jeho jménem setkáváme v seriálu „Pochutnejte si s Myslivostí“ či „Zastavení s mysliveckým spisovatelem“. Za zmínku stojí také skutečnost, že byl vedoucím autorského kolektivu, který s výše uvedeným nakladatelstvím vydal publikaci „Srnčí zvěř v našich honitbách“. Ta byla v roce 2007 oceněna udělením Umělecké ceny ČMMJ.
Nová publikace „Lov zvěře v našich honitbách“ je populárně-naučnou knihou, která komplexně postihuje problematiku lovu v podmínkách současné české myslivosti. Vyčerpávajícím způsobem se zaobírá rozdělením aktuálních loveckých metod, jejich specifickými rysy a přináší řadu praktických poznámek. Významnou součástí publikace jsou ovšem také historizující pasáže, které vhodně a zajímavě odkazují na vývoj daného oboru. Specializované části publikace jsou doplněny volněji zpracovanými kapitolami věnovanými širším souvislostem lovu zvěře. Je v nich zohledněna nejen výbava myslivců či úprava trofejí, ale obsahují také četné odkazy na oblast mysliveckých tradic, ošetření zvěře i aktuální mysliveckou legislativu. V textu nechybí ani shrnutí základních chovatelských zásad, ze kterých moderně pojatý lov zvěře vychází a které je nutno během této činnosti dodržovat. Autor chápe uvedené aktivity jako významný prvek v životě současného venkova, vymezuje jeho pozici v rámci ostatních mysliveckých činností a zdůrazňuje jejich krajinářský, ekologický, kulturní, rekreační i ekonomický význam.
V případě dané publikace (rozsah 360 stran) stojí za zmínku její obrazová část, která je tvořena více než čtyřmi sty ilustračními fotografiemi, schématy a náčrty, na nich se podílelo několik autorů. Kniha je primárně určena aktivním myslivcům, uchazečům o první lovecký lístek i studentům mysliveckých oborů. Obsahově však oslovuje všechny přátele přírody a myslivosti, držitele honiteb, majitele honebních pozemků, organizátory veřejného života i prosté zájemce o reálné dění v jejich bezprostředním okolí. Z pohledu myslivosti ji ovšem není možno chápat pouze jako typickou učebnici jednoho konkrétního předmětu, přestože text se k tomuto účelu přímo nabízí. Jejím širším cílem byla na první pohled patrná snaha o vytvoření čtivé publikace, ve které nalezne ponaučení široká čtenářská základna. Odbornou zárukou obsahu by měla být i dvojice lektorů, kterou tvoří uznávaní praktikové MVDr. Zdeněk Kolář a Petr Kolář.
Publikace logicky navazuje na autorův dřívější titul s názvem „Lovectví“, který se před téměř deseti lety setkal v obou realizovaných vydáních se značným čtenářským ohlasem. Přestože kostra současné práce je té původní v mnohém podobná, přinesl uvedený časový odstup zcela logickou změnu pohledu na celý obor mysliveckého vzdělávání, vývoj související legislativy, další posun veřejného mínění, prudký rozvoj volnočasových aktivit obyvatelstva ve volné krajině i neodmyslitelný technologický pokrok. A právě všechny tyto vlivy se snaží publikace aktuálním pohledem zachytit, v celé šíři postihnout a pokud možno správně interpretovat.
Jiří KASINA
 
vychází v 7:48 a zapadá v 16:35 vychází v 4:50 a zapadá v 13:26 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...