Časopis Myslivost

Červenec / 2011

Okrajový efekt turistických tras

Myslivost 7/2011, str. 10  Ing. Antonín KOŠNÁŘ, DiS.
Negativní vliv častého vyrušování zvěře lidskou činností je neoddiskutovatelným problémem z hlediska jejího úspěšného chovu. Každodenní stres, kterému je zvěř v dnešní době ve zvýšené míře vystavována, pak vede mimo jiné i k poklesu průměrné hmotnosti a v důsledku dalších okolností nezřídka k jejímu úhynu.
Patrně nejmarkantněji se faktor absence klidu zvěře projevuje v příměstských honitbách a v honitbách, potýkajících se s vysokou návštěvností ze stran majitelů psů, houbařů, turistů a dalších návštěvníků. Zvěř je člověkem stále více vytlačována od rušných cest do míst s dostatečným krytem. Za této situace dochází v konečném důsledku ke zmenšení jejího životního prostoru a neúměrnému nárůstu škod.
Za účelem zjištění intenzity působení okrajového efektu turistických tras na zvěř, byla zpracována studie, založená na pravidelném sběru trusu spárkaté zvěře na předem stanovených monitorovacích plochách, financovaná prostřednictvím grantové agentury fakulty lesnické a dřevařské na ČZU (č. 201043150006). Pro tento záměr byly zvoleny dvě turisticky frekventované cesty (Novobřeznická, Pramenská), nalézající se na území Národního parku Šumava, respektive honitby Modrava.
Uvedená honitba se vyznačuje horskou polohou (nadmořská výška na většině území neklesá pod 1000 m n. m.) a s tím souvisejícím vysokým zastoupením smrkových porostů. Její rozloha činí 6017 ha, z čehož 4697 ha tvoří území zahrnuté do příhraničního projektu Divoké srdce Evropy, na kterém se nesmí myslivecky hospodařit. Prakticky celá honitba spadá do systému I. a II. zón národního parku. Návštěvníci parku tak často musejí k pohybu využívat pouze označené turistické trasy. Za jedny z nejvíce vytížených lze přitom považovat právě Novobřeznickou a Pramenskou cestu.
Zřejmě nejtěžším úkolem v rámci provedené práce bylo rovnoměrné rozložení monitorovaných ploch (celkem 112) po obou stranách sledovaných tras v pravidelných vzdálenostech (50, 100, 150, 300 metrů). Tvarem se jednalo o dlouhé obdélníky (2 x 100 m), jejichž osa byla vždy souběžná s osou sledované cesty. Při vytyčování sčítacích ploch byl jako důležitý faktor sledován věk smrkového porostu pro jeho zařazení do jedné z následujících tříd. Mladé porosty do 20 let, středně staré 20 – 40 let a staré nad 40 let věku. Toto rozdělení zajistilo stejné zastoupení ploch ve všech kategoriích a umožnilo pozdější vyhodnocení intenzity využívání různě starých smrkových porostů zvěří.
V období od 11. 4. 2010 do 28. 11. 2010, probíhalo na těchto úzkých pásech pravidelné sčítání hromádek trusu jelení a srnčí zvěře. Interval mezi jednotlivými sčítáními byl stanoven na 14 dnů. Díky této relativně krátké době tak bylo zamezeno samovolnému mizení trusu působením klimatických podmínek a kaprofágního hmyzu. Během sčítání činil určité potíže z hlediska přehlednosti hustý vegetační pokryv, nicméně relativně malá rozloha monitorovacích ploch zajišťovala vcelku precizní sečtení všech vzorků.
Celkový počet hromádek trusu sesbíraných  během terénních pochůzek dosáhl hodnoty 276 ks u jelení a 62 ks u srnčí zvěře. Pro přehlednost byla takto získaná data převedena do grafů, kde je možné lépe pozorovat změny ve využívání ekosystémů zvěří, v závislosti na jejich vzdálenosti od sledované cesty a na období provedeného sčítání (graf č. 1 a 2).
Dlouhodobě nejnižší hodnoty sesbíraných vzorků trusu vykazovala dle očekávání stanoviště umístěná nejblíže cest. V období největšího turistického ruchu (od 1.7 2010 do 31. 8 2010) ustala na monitorovacích plochách, rozmístněných v 50 metrových vzdálenostech od cest, takřka veškerá aktivita jelení zvěře. Teprve ve stometrových vzdálenostech byly sporadicky zaznamenány její zálehy a zvýšila se také četnost nalezeného jeleního trusu.
Taktéž srnčí zvěř zareagovala na zvýšený pohyb člověka snížením četnosti výskytu v bezprostřední blízkosti cesty, avšak ani na krátkou dobu tento prostor zcela neopustila. Jako území s minimálním či žádným vlivem rušných cest na oba sledované druhy lze vyhodnotit až lokality vzdálené 150 a více metrů.
Zajímavou informaci poskytlo srovnání využití různě starých smrkových porostů oběma druhy (graf č. 3). Zatímco srnčí zvěř výrazně preferovala husté náletové porosty, staré maximálně 20 let, u zvěře jelení převládla obliba porostů o něco starších (20 – 40 let).
 
Podobné rozdíly v upřednostňování různě starých porostů byly zaznamenány i v jiných studiích, založených na obdobné metodě. Jako příklad lze uvést výzkum prováděný v oblasti lesa Drummond Hill ve Skotsku. Zde bylo předmětem zkoumání porovnání biotopových preferencí srnce obecného (Capreolus capreolus), jelena lesního (Cervus elaphus) a daňka skvrnitého (Dama dama). V průběhu výzkumu se došlo k následujícím závěrům. Jedinci srnce obecného (Capreolus capreolus) jednoznačně upřednostňovali území mladých lesních porostů, kde tloušťka kmenů nepřesahovala 6 palců (asi 15 cm). Naopak nejstarší porosty vyhledával daněk skvrnitý (Dama dama), zatímco populace jelena lesního (Cervus elaphus) byla vázána především na porosty středního věku (Batcheler 1960).
 
Na základě uvedených poznatků lze usuzovat na rozdílnou míru tolerance k lidské činnosti mezi oběma zkoumanými druhy. Příčinu větší snášenlivostisrnčí zvěře vůči dlouhodobé přítomnosti člověka je možné hledat například v rozdílných nárocích obou druhů na potravní nabídku, či v různé míře adaptability na zhoršující se klimatické podmínky v průběhu roku. Obecně lze totiž konstatovat, že v tužších zimách je srnčí zvěř ochotna podstoupit větší „nebezpečí“ ze strany člověka, aby se dostala k potravě, čímž si na jeho přítomnost v krajině dlouhodobě zvyká.
Podstatnou roli při výběru stanoviště zřejmě hrají i morfometrické rozměry obou druhů. Subtilnější srnčí zvěř může v blízkosti cest využít daleko širšího spektra krytových podmínek, nežli zvěř jelení. Toto potvrdila i vyšší míra využívání náletových porostů srncem. Jelení zvěř pak zřejmě v rámci antipredačního chování často upřednostňuje o něco starší, často rozvolněné porosty, které jí umožňují vyšší volnost pohybu a včasnou registraci potenciálního nebezpečí.
Nejdůležitějším závěrem ovšem zůstává zjištění, že zvěř je častým vyrušováním uměle stlačována na mnohem menší území, než které by mohla za normálních okolností využívat. Rozloha honebních pozemků a oblast, kterou zvěř skutečně obývá, tak jsou dva mnohdy diametrálně rozdílné pojmy. Bohužel, jak ukázala i uvedená studie, největší koncentrace spárkaté zvěře silně korelují s porosty, ve kterých vznikají každoročně nejvyšší škody. Jejich řešení je pak vždy problematické, zpravidla krátkodobé a mnohdy i kontraproduktivní. Dokonalé rozpoznání všech aspektů příčin, které vedou k jejich vzniku, tak nadále zůstává meritem věci při jejich následném řešení. 
Ing. Antonín KOŠNÁŘ, DiS.
Česká zemědělská univerzita v Praze
FLD – Katedra ochrany lesa a myslivosti
kosnar@fld.czu.cz
 
 
 
vychází v 7:51 a zapadá v 15:58 vychází v 18:13 a zapadá v 9:53 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...