Časopis Myslivost

Červenec / 2011

Tetřevi, kteří neznají hranic

Myslivost 7/2011, str. 54  Jiří KASINA a Marcela KUKLOVÁ
Na více místech v Evropě i u nás se v posledních desetiletích zavedly voliérové chovy tetřevů zaměřené na odchov kuřat a následné posílení přirozených populací vypouštěním kuřat, resp. mladých tetřevů. Výsledky jsou různorodé, zkušenosti chovatelů taktéž. Mezi nejúspěšnější odchovny tetřevů patří polská odchovna ve Slezských Beskydech, doslova na dohled o našich hranic. Díky přímluvě našeho stálého spolupracovníka Pavla Sztwiertni z Třince tak koncem března letošního roku vyrážíme přes nejvýchodnější hraniční přechod nedaleko polského lázeňského městečka Wisla. V odchovně uprostřed hustých beskydských lesů ve výšce 750 m n.n. nás už očekává vedoucí odchovny Zenon Rzonca.
Dřevěné stavby vedle velké lesní školky obklopují ještě poslední zbytky sněhu, je těsně před tokem a my máme zcela unikátní možnost se podívat do zákulisí odchovny, kam se běžně návštěvníci nevodí. V kanceláři nad kávou a sladkostmi získáváme první informace.
Asi nejslavnější období, kdy se v lesích okolo Wisly lovili tetřevi, bylo za doby panování Habsburků, kteří sem pravidelně na tok přijížděli. Habsburkové zde nejen lovili tetřevy, ale byli asi první, kdo se zde začal zamýšlet nad chovem tetřevů a podřizoval jim i systém hospodaření v lesích. Za dobu 77 let v období 1853 – 1929, kdy se zachovaly záznamy o lovech Habsburků, zde na Wisle ulovili 488 kohoutů, tedy průměr 6 kohoutů ročně, ale je zachován i historický záznam, že tu hraběnka při jednom toku ulovila třicet tetřevů. V krajině byly budovány lovecké zámečky, chaty, starý lovecký zámeček z Baranie Gory je nyní přenesen do centra Wisly na lázeňskou kolonádu.
Momentálně je v celém Polsku populace tetřevů ve volnosti odhadována na 400 kusů. V roce 2000, odkdy se odvíjí historie odchovny, byl stav tetřevů v okolních beskydských lesích odhadován na pouhých 10 kusů. Nechme ale zavzpomínat vedoucího odchovny Zenona Rzoncu: „Odchovna se začala stavět v roce 2000, byla financována ze tří hlavních zdrojů. První část vložilo Nadlesnictwo Wisla, což je organizační součást polských státních lesů, stavby ale byly financovány také prostřednictvím Národního fondu pro ochranu prostředí, třetím zdrojem peněz byl Ekofundus, což je organizace, která vyrovnává dluhy, které měly západní banky vůči Polsku. Peníze byly určeny pro ochranu prostředí.“
„Určitě vás ale zajímá vlastní chov,“ okamžitě pokračuje náš hostitel: „Začali jsme v roce 2002 tím, že jsme přivezli tetřevy z Běloruska. To jsme ale moc nevítali, protože jsme chtěli tetřevy polské provenience a hlavně tetřevy z horských oblastí, měli jsme domluven nákup tetřevů z Německa. Ale polská vláda prosadila nákup z Gomelské oblasti v Bělorusku, nedaleko řeky Pripjať. Přímo z přírody jsme odebrali ze dvou hnízd vajíčka, přivezli jsme jich 15, vylíhlo se 13 kuřat, přežilo 10 kuřat. Z toho byli 3 kohouti a 7 slípek.“
Do hovoru se vkládá i Pavel Sztwiertnia: „Tetřevi z Běloruska jsou jednak nížinní, a jednak je to skoro jako jiný druh. Hlavním poznávacím znakem, což asi málo myslivců ví, je to, že běloruští tetřevi nemají výlusk.“
Vedoucí odchovny vše potvrzuje a pokračuje dále v historii: „Další 4 vejce jsme získali nedaleko Ujsove, což je asi 4 km odtud, vylíhli jsme z nich 1 kohouta a 3 slepice. Jeden kohout se k nám dostal z Tater, byl zraněný od drátů, jeden kohout se k nám dostal taky z Gorců, nedaleko Nowego Targu, z oblasti severovýchodně od Tater.“
Takže jaký je současný stav? „Dohromady máme v odchovně 49 tetřevů, 17 kohoutů a 32 slepic. Snažíme se oddělit místní horskou beskydskou populaci od nížinných běloruských tetřevů, takže trvale chováme tyto dvě skupiny odděleně. Odchované kusy té běloruské skupiny vypouštíme už dva roky na německo-polském pomezí v okolí města Ruzsow. Je to také nížinná rovina.“
Po celou dobu rozhovoru sledujeme na monitoru počítače tetřevy v odchovně, vedoucí má z kanceláře přehled o každém kusu, aktivně ovládaná kamera snímá i velké detaily, záznamy se mohou zapisovat na harddisk počítače a zpětně vyhodnocovat chování každého kusu v odchovně. Pojďme tedy k systému chovu.
„Máme dvě, resp. tři odchovny,“ pokračuje Zenon Rzonca: „Jedna má 6 voliér, druhá 12 voliér, k tomu máme ukázkovou odchovnu pro návštěvy, exkurze a školní výlety. Ta je stranou, sem do centra odchovny pouštíme návštěvy opravdu jen výjimečně.
V chovné skupině jsou 2 kohouti a 6 slepic, kohouti jsou umístěni v samostatných boxech, kdy se slyší, ale nemohou k sobě. Slepice mohou procházet všemi boxy. Každý box pro slepici má velikost 7 x 3,5 m, což je část pro snůšku vajec pod pevnou střechou a druhou částí je výběh o rozměru 60 x 20 m krytý sítí ve výšce 1,7 až 6 m. V kryté části je podlaha tvořena hrubozrnným pískem, je tam instalována ale i síť, jíž propadává trus na pásový dopravník. Střecha nad boxy je řešena průhledným karbonátem.“
 
Když jsme na Wislu jeli, probírali jsme v autě, zda se dozvíme zákulisní podrobnosti chovu, mám zkušenosti, že někteří chovatelé se snaží své chovatelské fígle ne příliš rádi zveřejňovat. Náš hostitel je ale na své výsledky evidentně pyšný a ochotně popisuje svůj systém odchovu. „Snůšky začínají kolem Velikonoc, často máme první vejce na Velký pátek. Největší kulminace snůšky je v první polovině května. Tím pádem je vrchol líhnutí v červnu. Jedna slepice u nás snese v průměru 14 vajec, v přírodě je to asi polovina. Na začátku snůšky jim vejce odebíráme. V první polovině května je tu ještě sníh a zima, vajíčka dáváme do líhně a pod slepici dáváme podkladky. Důležité nenechat maximálně 3 podkladky pod slepicí, aby byla stimulována stále ke snášení dalších vajec. Když už snese asi deset vajec, většinou se slepice snaží zasednout, v té době jí už necháváme její vlastní vejce ve hnízdě. Necháme jí vylíhnout vejce přirozeným způsobem, zavřeme slepici v boxu a co nejméně jí rušíme. Jakmile se vylíhnou kuřata, počkáme tak týden a postupně jí přidáváme kuřata vylíhlá v umělé líhni.“
Takže používáte i umělou líheň? „Ano, můžeme používat klasický způsob vylíhnutí jen v líhni, ale odebraná vejce se snažíme ve většině případů dávat pod domácí slepice. Pod domácí slepicí jsou vajíčka asi 22 – 23 dnů, pak inkubovaná vejce dáváme na vylíhnutí do umělé líhně. To je kvůli nechtěnému imprintingu a také kvůli parazitům a virům. Vylíhlá kuřata jsou pak pod umělou kvočnou maximálně do 7 – 10 dnů věku. Pak kuřata zase dáváme zpět pod tetřeví slepici. Fígl je v tom, že se nesmí přidat pod tetřeví slepici více kuřat najednou, dáváme každý den ráno jedno kuře. Případně ještě v podvečer další kuře. Jakmile bychom totiž dali novou skupinu kuřat z líhně naráz, kuřata by se rozdělila na dvě skupiny podle původu. Zatím vždy bez problémů tetřeví slepice kuřata přijímá, i bez ohledu na velikost kuřat. Mám tu vyzkoušeno, že nevadí i poměrně velký rozdíl třeba i 3 týdnu věku kuřat! Vždy musí být zachována příbuznost kuřat ze skupiny.“
Určitě ale musí být rozdíl v líhnivosti, jaké tedy máte v tomto směru praktické zkušenosti?
Líhnivost pod slepicí tetřeva je 60 %, pod domácí slepicí 30 – 40 %, jen v inkubátoru 20 %. Zkoušíme zvýšit líhnivost vajec v inkubátoru moderní technikou. Máme vyvinuté pokusné vajíčko se senzory, které se vloží pod tetřeví slepici, v inkubátoru jsou odebraná vejce a pokusné vejce je bezdrátově spojeno s ovládáním inkubátoru. Pokusné vejce snímá pomocí senzorů polohu, teplotu, vlhkost a další údaje, laicky řečeno přímo zpod slepice se tak řídí inkubátor, který vlastně kopíruje přírodu. Zatím ještě nemáme konečné výsledky, ale myslím, že prostě přírodu nejde bezezbytku nahradit, dá se snad jen líhnivost poněkud zvýšit.“
 
Zajímalo nás také to, jak jsou tetřeví slepice oplodňovány, zda ošlapavání ve voliérách přináší očekávaný efekt. Dostáváme dalšího výkladu Zenona Rzoncy: „Používáme dva způsoby oplodnění. Prvním je samozřejmě ten přirozený. Tím druhým umělá inseminace, pro níž musíme ale zajistit odběr spermatu kohoutů. Možná to bude znít trochu směšně, ale máme tu na to paní profesorku, specialistku, která má vypracovaný cit, resp. metodu, kdy hladí tetřeva po hřbetě, tetřev ejakuluje a ona může odebírat sperma. Druhou možností je odběr semene na fantoma, v plastovém obarveném odlitku ve tvaru slepice je umístěna nádobka, a opět trochu úsměvnou zkušeností je to, že na fantomu jsou lepší výsledky, když je umělý tatrč slepice otočen doleva. Na odběr paní profesorkou jsou zvyklí ti více ochočení tetřevi, na fantoma ti divocí.“
Slepice tedy hnízdí přímo v boxech? „Ve voliéře děláme základy na hnízda do hnízdních budek, dovnitř dáváme jedlové chvojí, na podlaze je rašelina, kvůli vlhkosti. Pokud slepice zasedne ve výběhu, udělá si hnízdo většinou pod stromkem, dávali jsme nad ně stříšky, slepice se snažíme stimulovat ke hnízdění vkládáním obrácených odříznutých spodních přeslenů smrčků či jedlí.“
 
Krmení je ta nejdůležitější podmínka úspěšného odchovu a následného úspěšného vypuštění a aklimatizace ve volné přírodě. I zde se zájmem posloucháme výklad vedoucího odchovny: „Základem jsou borůvky, které vytrháváme v celých trsech včetně kořínků, kde se na kořenovém vlášení uchovávají drobné částečky tlejících listů a další podstatné komponenty tetřeví výživy. Vypadá to jako ne zcela ještě rozpadlá rašelina. Tetřeví kuřata tyto trsy dostávají zavěšené ve voliéře už od prvního dne věku, důležité je trsy zavěsit, protože máme zkušenost, že kuřata berou mnohem raději potravu z výšky. Druhou podstatnou složkou je jemný písek jako gastrolit. No a třetí podstatná složka jsou kukly mravenců, ale ne těch běžných, ale černých a červených lesních mravenců. V nich je méně kyseliny mravenčí. Živočišnou složku potravy také zajišťujeme odchovávanými moučnými červy a cvrčky. Tím zajišťujeme správný poměr a potřebu aminokyselin v potravě. Dáváme kuřatům ale také vrbové výhonky, modřín, buk, kuřata vybírají drobné pupeny. Větvičky dáváme čerstvé každé dvě hodiny. Jakmile se začnou objevovat lesní jahody, dáváme i je, případně maliny i ostružiny, můžeme dávat i divoký rybíz. Snažíme se prostě potravu co nejvíce zpestřit. Přidáváme také docela neobvyklou lesknici.“
 
Očekával bych, že máte nějakou speciální krmnou směs a doplňky?
„Ale ano, směs máme, ale ne nějakou vědecky speciální. Základní hejno dostává bažantí granule pro snůšku, původně jsme si, pravda, dělali speciální granule, kam jsme přidávali vřes, výhonky borovice, jehnědy z lísky, ale zjistil jsem, že rozdíl od krmení bažantí směsí není významný. Nakupujeme ale tuto směs každý měsíc, aby byla čerstvá.“
„A prozradím vám také ještě jednu, podle mne nesmírně důležitou podmínku chovu,“ upozorňuje náš průvodce: „Do napájecí vody dáváme kyselinu citronovou, tím se udržuje ve střevě správná kyselost pro činnost střevní mikroflóry. Vždyť v přírodě také tetřev žije tam, kde je kyselá voda. A ještě to, že malé kuře se neumí napít, musí přijímat pouze vodu v podobě jednotlivých kapek.“
A dospělosti se dožije..? Zenon s hrdostí v hlase okamžitě vyráží odpověď: „Dospělosti se u nás dožije asi 70 % kuřat!“
Vycházíme do areálu a obdivujeme naprostou čistotu, pořádek, mezi objekty se v klidu pohybují dva zaměstnanci obsluhy a my také pomalu přecházíme tak, abychom co nejméně rušili tetřevy. Odměnou je nám nevšední zážitek nejen pozorovat tetřevy z bezprostřední blízkosti, ale dokonce si pohladit tokajícího tetřeva. Zážitek opravdu unikátní. Ne nadarmo v kanceláři visí fotografie polského prezidenta, který měl také možnost takového kontaktu s tetřevy a byl z toho tak fascinován, že dokonce požádal u příležitosti vládní návštěvy, zda sem může přijet i s prezidentem Lotyšska!
 
Asi každého napadne otázka, kolik lidí se stará o odchovnu?
„Jak jste při cestě sem viděli, máme tu vedle školku a luštírnu semen. Trvale tu proto mám dva zaměstnance, které nám poskytuje právě vedlejší školka. V době snůšky, líhnutí a hlavně mladých tu mám čtyři zaměstnance. Dva jsou stále jen u mladých, aby si kuřata nemusela zvykat pořád na nové lidi, musí tu být klid, zaměstnanci musí být třeba stále stejně oblečení. Vyzkoušeli jsme si taky to, že by v odchovně neměly pracovat ženy, paní profesorka, která odebírá od kohoutů sperma, je naprostou výjimkou. Dokonce existuje studie, že ženy mají na kůži saprofytickou mikroflóru, která negativně působí na zdravotní stav tetřevů, na jejich zažívání, zvláště markantní je to v období menstruace ženské obsluhy. Momentálně jsme asi jediná odchovna v Evropě, která nemá ženskou obsluhu. Možná právě proto máme takové chovatelské úspěchy!“ I přes úsměv pod knírem vím, že to Zenon myslí vážně. Hned ale dodává další zajímavou informaci. „Nestarší tetřev je z Běloruska, máme ho tu 10 let. Tvrdí se, že tetřev se může v odchovně dožít asi 20 let věku. Zajímavé je také to, že čím je tetřev starší, tím má kvalitnější sperma, tedy v době 10 let, kdy kvalitu sledujeme. Slepice si také asi proto podvědomě vybírají starší kohouty.“
 
Základem úspěšnosti jsou samozřejmě odchovaná, zdravá a životaschopná kuřata, resp. mladí tetřevi, ale o konečném výsledku celé snahy chovatelů rozhoduje úspěšnost vypouštění a začlenění odchovaných tetřevů do divoké populace. O tom všem diskutujeme při návštěvě propagační místnosti.
„Zpočátku jsme měli vypouštěcí voliéry v oblasti Baranie Gory, což je komplex lesů několik kilometrů severně od Wisly. To bylo místo, kde se ještě zachovávaly poslední zbytky divoké populace a bylo pozorováno také hnízdění a odchov kuřat v přírodě. Vždy jsme tam dávali na dva měsíce celou skupinu odchovaných kuřat bez matky. Kolem byl elektrický ohradník, myslivci museli voliéry hlídat. Pak jsem zjistil, že je to zbytečně dlouho a není potřeba držet mladé tetřevy tak dlouho ve voliéře. Poté jsem zkusil držet vypouštěné kusy jen jeden týden. To vyhovovalo zvláště těm mladým tetřevům, kteří byli odchovaní ve skupině na lidskou obsluhu méně navyklých ptáků. Nyní už ale třetím rokem praktikuji zcela jednoduchou metodu. Využívám toho, že odchovna je v prostředí, kde už zase tetřevi trvale žijí. Z oblasti Baranie Gory se totiž vypuštěné kusy přesunuly sem blíže k odchovně. Takže otevírám přímo naše odchovné voliéry a vypouštím tetřevy přímo odtud. Mám zkušenost, že je potřeba vypustit minimálně 60 tetřevů do roka, to je optimální počet. To je několik skupin, které postupně vypouštím postupně vždy, když se předchozí skupina dostatečně vzdálí od odchovny.“
 
Určitě tu ale musíte mít problémy s tlakem škodné, jak je to tedy u vás s lovem predátorů?
„Začnu tím, že jsme v roce 2006 udělali pokus, kdy jsme na trase asi 20 km od odchovny do různých směrů rozmístili pokusné snůšky a sledovali jejich napadení predátory. Výsledky byly žalostné a tlak predátorů velký. Tak jsme začali vyplácet myslivcům prémie za ulovené lišky a kuny. Hned se situace zlepšila. Sojka nám dělá také škody, ani ne na snůškách, tu si umí tetřeví slepice ochránit, ale v době malých kuřat. Divili byste se, jak umí dvě sojky spolupracovat. Jedna zaútočí na slepici, zabaví ji, druhá sojka okamžitě napadá kuřata. Stejnou taktiku mají krkavci. Problém je v tom, že se nám těžko dokládají dostatečně průkazná data, že tyto druhy tetřevům škodí a že je na základě nich dosáhnout povolení k mimořádným odlovům.“
 
Nějak mi ve výčtu chybí ale jestřáb, případně černá zvěř… „Černá zvěř tu v podstatě není. Jestřáb je u nás chráněný, střílet je nesmíme!“ s hranou důležitostí v hlase zdůrazňuje Zenon Rzonca, a hned vzápětí se spikleneckým úsměvem pokračuje: „Ale musím s jistou spokojeností konstatovat, že je tu okolo plno holubářů, kterým dělají jestřábi škody a holubáři, tomu věřte, ti si už umějí udělat pořádek! Ale to doufám do vašeho časopisu psát nebudete, že!?“ Ne nepíšeme, jen konstatujeme!
 
Ale pokračujeme na vážnou notu. „Když jsme začali vypouštět, tak tu v okolí bylo v přirozeném chovu, hlavně v komplexu Baranie Gory, maximálně do deseti tetřevů divoké populace. V roce 2006 jsme vypustili tetřevy s vysílačkami. Fungovaly 18 měsíců. Polovina vypuštěných tetřevů přežívá podle takto získaných údajů bez větších problémů. Máme třeba zajímavou zkušenost, že dvě slepice se držely více než dva týdny na jedné a té samé jedli! Bylo chladno a deštivo v období června, měly tam klid a bezpečí. Máme také vysledováno, že tokaniště tetřeva je veliké asi 20 ha.
 
Kolik jste tedy do přírody vypustili tetřevů?
„Dodnes jsme vypustili 361 kusů zde v Beskydech, k tomu v Ruzsowe dalších 12 tetřevů. Víme ale přesně, že velká část tetřevů z vypuštění přechází po hřebeni Beskyd přes Velký Polom jihozápadně do České republiky. Prof. Paule ze Zvolena vyšetřoval vzorky trusu, udělal vzorky DNA. Podle toho zjišťujeme podle trusu kolik tetřevů je našich a kolik kříženců, zda je vypouštění opravdu trvalým posílením divoké populace. Můžeme tedy na konkrétních datech dokázat, že se snad naše snažení setkává s úspěchem. Díky tomu byly v roce 2009 dlouhodobě sledovány tři skupiny slepic s mladými v oblasti Baranie Gory, což je snad také důkaz úspěšnosti vypouštění. A kromě dvou posledních přirozených tokanišť vzniklo jedno zcela nové.“
 
Odjížděli jsme zpět s intenzívním pocitem, že když se chce, přemýšlí, zapojí se rozum a přirozený lidský cit, dají se dokázat neskutečné věci. O úspěšnosti námi navštívené odchovny nakonec vypovídá i připojené tabulka. Takový krásný pták, jakým je tetřev si jistě péči a pozornost zaslouží. A na tetřevech z Wisly je vidět, že zvěř nezná hranic, a tak až třeba někdy náhodou při toulkách krásnými kouty Slezských Beskyd narazíte na tetřeví zvěř, možná si vybavíte, že rodiče či prarodiče pocházejí právě z odchovny ve Wisle. Ať je takových setkání co nejvíce, ať je tetřev trvalou okrasou beskydských hor.
Text a snímky Jiří KASINA a Marcela KUKLOVÁ
vychází v 5:18 a zapadá v 20:54 vychází v **:** a zapadá v 12:52 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...