Časopis Myslivost

Květen / 2011

Liechtensteinové a myslivost

Myslivost 5/2011, str. 96  Pavel JUŘÍK
České země nebyly jen rájem pro lovce a dějištěm velkolepých parforsních honů, ale mají dlouhou tradici v rozvoji myslivosti i lesnictví. Příkladem je knížecí rod Liechtensteinů. Nezanechal nám jen zámky a romantické stavby, parky a obory v okolí Lednic a Valtic, ale také lesnické a myslivecké památky na střední a severní Moravě nebo Černokostelecku.
Liechtensteinové se jako jeden z nejbohatších, moravských, českých a rakouských šlechtických rodů zapsal nejen do dějin politiky, vojenství nebo umění, ale také do historie myslivosti a lesnictví v našich zemích. Vždyť v roce 1918 nás vlastnili okolo 170 000 hektarů lesů a polí a byli po Schwarzenbercích druhým nejbohatším knížecím rodem v habsburské monarchii.
První zprávy o jejich myslivosti pocházejí z poloviny 17. století. Tehdejší vládnoucí kníže Karel Eusebius byl jedním z předních chovatelů koní a psů své doby. U psů se věnoval zejména chodu foxhoundů pocházejících z Anglie (vznikli patrně křížením chrtů a teriérů). Na svém lednickém panství pořádal pověstné parforsní hony, které ve své době patřily mezi hlavní společenské a sportovní události kam přijížděla „smetánka“ z Vídně, i sám císař. Zde se dojednávaly mnohé důležité politické dohody, majetkové převody nebo budoucí sňatky.
Zálibu v lovu a v koních připomíná řada obrazů, které pro Liechtensteiny namaloval Georg Hamilton. Před tím namaloval několik desítek obrazů pro Schwarzenbergy a později i pro císaře Karla VI., jako jeho dvorní malíř.
Kníže Karel Eusebius v polovině 17. století zavedl na svých panstvích parforsní hony, se kterými se seznámil ve Francii. Při tomto druhu honu štve smečka psů jeden předem vybraný kus zvěře. K dorozumívání lovců a myslivců se používaly signály předávané lesními rohy. Ty také vytrubovaly fanfáry na konci lovu, při příjezdu nebo odjezdu panstva apod. V Bořím lese mezi Valticemi, Lednicí a Břeclaví byla postavena tzv. Oborová zeď, která ohradila lovecký revír o rozloze 270 hektarů. Zeď byla 3 metry vysoká a 5 kilometrů dlouhá a patřil k ní domek hlídače.
Jednou z památek na tuto dobu je klenot středoevropské barokní architektury – tzv. Velké stáje a jízdárna v Lednici, světoznámé dílo rakouského architekta J. B. Fischera z Erlachu. Ten tento tzv. „palác pro koně“ postavil pro knížete Jana Adama I. z Liechtensteinu. Mimořádnou zálibu v parforsních honech měl také jeho bratranec Antonín Florián. Podle dochovaných dokumentů je pořádal nejraději v okolí Moravského Krumlova a pro jejich organizaci dokonce sepsal instrukci.
K největšímu rozvoji parforsních honů došlo za knížete Aloise I. Josefa (1781–1805) a Jana I. Josefa (1760 - 1836). Důkazem jsou nejen obrazy s výjevy z honů na Lednicku a Valticku, ale také četné stavby, které sloužily pro zajištění pohodlí lovecké společnosti (Dianin chrám nebo-li  Randes-vous, kaple sv. Huberta, Lovecký zámeček, zámeček Pohansko aj.).  Mezi méně známé památky nedaleko valtického zámku patří tzv. Venerie, postavená podle návrhu Josefa Hardtmutha. Sloužila k ubytování psů a psovodů a za knížete Aloise I. zde bylo chováno až 87 psů různých ras, pro které zde byly výběhy, kuchyně, byt správce apod. Pracoval zde kuchař, ošetřovatelé a dva myslivci na koních, kteří cvičili psy.
Se sílícím zájmem o ochranu zvěře zrušil kníže Jan II. Dobrotivý roku 1877 proslulé hony ve zdejších revírech. Poté se zde konaly již menší hony a počet chovaných psů se výrazně snížil. Kníže Jan II. se současně zasloužil o otevření lesnické školy na zámku Úsov roku 1852 (v roce 1867 byla přesunuta na nedaleký hrad Sovinec). Od roku 1898 se Úsov stal sídlem muzea lesnictví a myslivosti, které bylo ve své době ojedinělé v Evropě. Zde Liechtensteinové soustředili bohaté lovecké sbírky ze svých panství a z loveckých cest v Evropě, Indii a Africe, které si můžeme prohlédnout dodnes. Můžeme si je prohlédnout i dnes.
 
Černokostelecké panství - myslivost a lesnictví
 
Rozsáhlé černokostelecké lesy na východ od Prahy poskytovaly vrchnosti bohaté možnosti lovu. Proto byl zdejší renesanční zámek a lovecký revír oblíben vrchností, i králem Ferdinandem I. První zpráva o zdejší oboře pochází z roku 1713. Z počátku v ní byli chováni daňci, později jeleni a také tzv. uherské ovce. Dobové výkazy ulovené zvěře z konce 18. století dokládají bohatost zdejších lesů. Jelení zvěře zde bylo 16 kusů na 1000 hektarů, stav srnčí zvěře se lišil podle revíru a pohyboval se mezi 60 - 100 kusy na 1000 hektarů.
Začátkem 18. století se díky rozvíjejícímu se průmyslu (sklárny, hutě, doly, stavební činnost apod.) začala zvyšovat spotřeba dřeva a došlo k jeho dlouhodobému nedostatku. Více dřeva se kácelo, než ho stačilo narůst. Proto císařovna Marie Terezie v roce 1773 nařídila Leopoldu hraběti Kinskému připravit návrh lesního řádu. V roce 1754 byl beze změn schválen dokument vypracovaný chlumeckým lesmistrem Františkem Rangem - a Marie Terezie pak vydala první zemské lesní řády pro Čechy a Moravu (pro Slezsko v roce 1756), které zakazovaly pustošení lesů. Patent pro Čechy byl vydán 5. Května 1754 pod názvem "Císařský královský patent lesů a dříví pro království České".
Byly v něm stanoveny pokuty za neplnění povinností a dohled nad plněním zákona byl svěřen krajským úřadům. Zákony podporovaly umělou obnovu, ochranu a rovnoměrnou těžbu lesů. Do té doby se obnova lesa ponechávala na přírodě. Nyní musely být vykácené plochy znovu zalesněny, hospodaření v lese mělo probíhat podle odborných zásad a prostřednictvím vyškoleného personálu. V této době začalo používání desetiletých lesních hospodářských plánů, což byl významný pokrok. O těžbě a pěstování lesa musely být vedeny přesné záznamy.
 
Průkopníci lesnictví v celé monarchii
 
František Rang (1705 – 1785) se narodil v obci Macno v Dolním Rakousku, kde si ho hrabě Kinský všiml již jako mládence a v Vzal ho do služby na svém panství Chlumec nad Cidlinou. Hrabě Leopold Kinský dal mladého Františka Ranga vyučit lesnictví a myslivosti, když se zavázal, že zůstane v jeho službách. V roce 1731 ho vyslal do Stuttgartu, aby se tam zdokonalil v lesnictví a o čtyři roky později se stal lesmistrem na chlumeckém panství. Podle rozhodnutí císařovny roku 1773 byla Františku Rangovi udělena zlatá medaile a dodnes je považován za zakladatele lesnického zákonodárství v podunajské monarchii.
Kromě lesního zákona za roku 1754 se o čtyři roky později zasloužil o vydání nových podrobnějších instrukcí a příručky a doporučení vydával i v dalších letech. V roce 1773 císařovna Marie Terezie schválila druhé vydání Rangovy publikace Rozšířená nová instrukce pro lesaznalé myslivce.
Na lichtensteinských panstvích v Království českém (s výjimkou Lanškrouna) se ve druhé polovině 18. století stal lesmistrem Václav Eliáš Lenhart (1744 – 1806), který se narodil se jako syn liechtensteinského myslivce Josefa Lenharta v Bošovicích u Slavkova. V letech 1762 – 1764 působil jako myslivecký mládenec v Dyjákovicích na liechtensteinském panství Moravský Krumlov. Od roku 1764 byl osobním myslivcem knížete Emanuela Josefa z Liechtensteinu a po jeho smrti vykonával stejnou funkci i u jeho syna Františka Josefa. V roce 1775 byl vyslán do Čech na panství Rumburk, kde se na dalších 12 let stal nadlesním ve Studánce.
Protože věděl, že řada lesníků nemá potřebné zkušenosti vydal v roce 1793 knihu „Zkušené naučení k velmi potřebnému již za našich časů osetí lesův, ku kterémuž ještě jiná velmi užitečná naučení o povinnostech myslivce lesův dle zkušenosti dokonale hledícího přidána jsou“... Na základě jeho příkazu z roku 1802 byly všechny liechtensteinské lesy zaměřeny a zmapovány a byly pro sestaveny hospodářské plány.
V roce 1788 byl při reorganizaci lesní služby V. E. Lenhart jmenován přednostou lesního úřadu a inspekčním úředníkem se sídlem v Černém Kostelci a v roce 1790 byl jmenován lesmistrem. Zodpovídal za lesy na panstvích Černý Kostelec, Rataje n. Sázavou, Radim, Kounice, Škvorec, Uhříněves, Roztoky a Rumburk.
Také on měl možnost setkat se zanedbanými lesy v českých zemích, s holinami a ředinami, i se špatnou odbornou úrovní lesníků. Málo který z nich uměl dobře německy, aby se mohl seznámit s novými poznatky vznikající lesnické vědy a také byli špatně placeni. Na pomoc jim v roce 1793 vydal vlastním nákladem příručku „Zkušené naučení k velmi potřebnému již za našich časů osetí lesův, ku kterémuž ještě jiná velmi užitečná naučení o povinnostech myslivce lesův dle zkušenosti dokonale hledícího přidána jsou“. V 72 otázkách a odpovědích dává stručné a výstižné instrukce jak zakládat, pěstovat a těžit les, aby byla zachována trvalá produkce stavebního a otopového dřeva.
Od roku 1849 byl lesmistrem černokosteleckého panství Josef Gross, za kterého zdejší lesy doznaly velkého rozmachu. Byl vynikajícím školkařem a jeho sazenice získaly řadu ocenění na výstavách v Praze a ve Vídni. Do Černého Kostelce byly dokonce organizovány odborné exkurze. – Tato tradice pokračuje dodnes a navázala na ni Česká zemědělská univerzita v Praze a její Školní lesní podnik.
Koncem 19. století se kníže Jan II. Dobrotivý a František I. z Liechtensteinu začali více věnovat ochraně zvěře a omezili rozsah honů. Kníže Jan II. si na svém oblíbeném hradě Šternberk nedaleko Olomouce nechal vybudovat tzv. vyhlídkový pokoj, odkud rád pozoroval zvěř v oboře. Byl to také on, kdo roku 1903 vyhlásil nejstarší přírodní rezervaci na Moravě, v dnešní chráněné krajinné oblasti Jeseníků Šerák - Keprník - tzv. Liechtensteinský prales, o rozloze 172 hektarů. Jeho účelem bylo chránit unikátní horský prales, s vrchovišti se zajímavými a charakteristickými rostlinnými druhy. O vyhlášení rezervace se zasloužil známý botanik profesor Hans Laus (1872-1941) a liechtensteinský lesmistr Julius Wiehl.
Jak je z našeho malého seriálu vidět, bohaté tradici myslivosti, lesnictví a ochrany přírody v českých zemích vděčíme z velké části zemské české a moravské šlechtě. Ta si po počátečním rozvoji honů a těžby dřeva uvědomila, že pro jejich další rozvoj je třeba se věnovat péči o zvěř i les. Také myslivecké obřady pocházejí z prostředí aristokracie, ať již jde o výřady zvěře, pasování nebo lovecké fanfáry a signály. Při rozvoji myslivosti a lesnictví hrálo významnou roli odborné školství založené v počátcích šlechtou a také práce prostých myslivců, lesníků a vyšších úředníků. Buďme jim všem za jejich práci vděčni.
 
Pramen:    Pavel Juřík, Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů, Libri 2009
Foto:        Archiv autora a Sammlungen des Fürsten von und zu Liechtenstein Vaduz – Wien.
vychází v 7:17 a zapadá v 16:13 vychází v 21:35 a zapadá v 12:41 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...