Časopis Myslivost

12 / 2011

K NĚKTERÝM PRÁVNÍM OTÁZKÁM PASTEVCTVÍ V HONITBĚ

Myslivost 12/2011, str. 61  Mgr. Ondřej ZEMANDL
Dovolím si na tomto místě navázat na článek Elektrické ohradníky v honitbách kolegy JUDr. Kollára, který vyšel v Myslivosti 12/2010. Tématu se sice opět chopím z pohledu právníka, stranou však neponechám ani praktické aspekty věci, jak byly popsány mimo jiné v článku doc. Kamlera a Mgr. Literákové Dobytek vs. zvěř na pastvinách: Boj o potravu a prostor! (Myslivost 7/2011).

 

CO JE VLASTNĚ PŘEDMĚTEM NÁJMU

Klíčem k tématu je zodpovědět otázku, jaký je vlastně právní charakter nájmu honitby. Nedocházím v tomto ohledu ke shodě s kolegou Kollárem, jehož úvahy se odvíjejí od toho, že nájem honitby je nájmem věci. Můj názor je ten, že nájem honitby je nájmem práva.

Vycházím přitom ze znění § 2 písm. i) zákona č. 449/2001, o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o myslivosti), kde je honitba definována jako soubor pozemků, na kterých lze vykonávat právo myslivosti. Ačkoliv z tohoto i z dalších ustanovení zákona o myslivosti (srov. zejména § 17) je zřejmé, že honitba je ve správním rozhodnutí o jejím uznání vymezena materiálně, tedy pozemky do ní začleněnými, nelze zároveň usuzovat, že by to byly právě ony pozemky, které jsou předmětem nájmu, jak o něm hovoří § 33 zákona o myslivosti. Hovoří-li se v citovaném § 33 o honitbě, nutně se tímto pojmem musí rozumět toliko výkon práva myslivosti, kdy hmotný rámec pro jeho výkon je dán sumou pozemků, na kterých přísluší z titulu správního rozhodnutí toto právo vykonávat jejich držiteli (K závěru, že nájem honitby je nájmem práva došel i Ústavní soud ve svém nálezu 1.ÚS 104/06 ze dne 3. června 2009).

 

VZTAH ZÁKONA O MYSLIVOSTI A OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU

Dalším nezbytným krokem je vymezení vzájemného vztahu zákona o myslivosti a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník).

Institut nájmu honitby je primárně upraven § 33 zákona o myslivosti. Zde jsou upraveny základní otázky – doba, na kterou se smlouva uzavírá, její forma a způsoby jejího zániku. Zároveň je zde vymezen okruh subjektů, které mohou smlouvu uzavřít. Na základě těchto skutečností lze proto říci, že v případě nájmu honitby je zákon o myslivosti v pozici zákona speciálního k občanskému zákoníku. Ten se proto použije na ty aspekty smluvního vztahu, které zákon o myslivosti neupravuje (To ostatně i přímo vyplývá z § 33 odst. 9 zákona o myslivosti, který stanoví, že není-li tímto zákonem nebo smlouvou o nájmu stanoveno jinak, řídí se právní vztahy ze smlouvy o nájmu honitby ustanoveními občanského zákoníku o nájmu). Občanský zákoník sice považuje právo za předmět občanskoprávních vztahů (viz 118 tohoto předpisu), výslovnou úpravu jeho nájmu však neobsahuje. Je tedy nezbytné přiměřeně vycházet z ustanovení o nájmu věci (§ 663 a násl. občanského zákoníku).

 

RUŠENÍ VÝKONU PRÁVA MYSLIVOSTI?

Dle § 663 občanského zákoníku nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky. V případě nájmu honitby lze tedy uvést, že její držitel přenechává uživateli na dobu deseti let výkon, či chcete-li konzumaci, práva myslivosti.

Stejně jako nájemce věci by ani nájemce práva neměl být při svém nájmu nijak rušen a honitba by po dobu nájmu měla být způsobilá k tomu, aby v ní bylo možné právo myslivosti vykonávat (K tomu analogicky viz § 664 občanského zákoníku: Pronajímatel je povinen přenechat pronajatou věc nájemci ve stavu způsobilém smluvenému užívání, nebo nebyl-li způsob užívání smluven, užívání obvyklému, a v tomto stavu ji svým nákladem udržovat). Za takovou způsobilost lze však v prvé řadě považovat způsobilost ve veřejnoprávním smyslu – tedy to, aby nedošlo např. k její změně, nebyla otřásána právní moc rozhodnutí o jejím uznání apod. Právo myslivosti by tak mělo být možné vykonávat v prostorovém rozsahu vymezeném v rozhodnutí o uznání honitby, jež bylo podkladem pro uzavření nájemní smlouvy a z důvodů na straně pronajímatele (Tento by měl dbát na to, aby honitba po celou dobu nájmu vyhovovala požadavkům veřejnoprávních norem zákona o myslivosti) by nemělo docházet k jeho omezování veřejnou mocí. Opačná situace je jistě důvodem pro jednání o snížení nájemného.

Při úvahách o faktickém omezení výkonu práva myslivosti je již třeba zabývat se otázkou intenzity takového omezení. Jak vyplývá z článku doc. Kamlera a Mgr. Literákové, působí pastevectví na většinu druhů spárkaté zvěře (zejména na srnčí a černou) spíše negativně – dochází k omezení potravní nabídky pro zvěř, zvěř je stresována přítomností dobytka, může docházet také k úbytku krytiny nebo devastaci přirozených napajedel. V důsledku těchto vlivů zvěř opouští stávaniště zasažená pastevectvím a přesouvá se jinam. Způsobují však tyto skutečnosti nezpůsobilost honitby k užívání? Mám za to, že nikoliv. Jednak právo myslivosti nelze zužovat jen na lov a za druhé, případy, kdy by v honitbě nebylo možné vůbec lovit (Jako extrémní příklad lze konstruovat situaci, kdy zvěř v rámci svého přesunu do jiných stávanišť zcela opustí honitbu), budou spíše výjimečné.

Ustanovení občanského zákoníku o zproštění povinnosti hradit nájemné (§ 673) nebo o nároku na slevu z nájemného (§ 674) tak naleznou své uplatnění jen obtížně. Důvodem je zejména to, že důkazní břemeno je v tomto případě na straně nájemce (důkazní břemeno obecně nese ten, kdo něco tvrdí nebo se něčeho domáhá). Prokázat příčinnou souvislost mezi využíváním honebních pozemků k pastevectví a úbytkem, resp. vymizením zvěře (Otázku, co lze ve vztahu ke konkrétnímu druhu a honitbě považovat ještě za úbytek a co už za vymizení ponechávám k řešení spíše zoologům) je pak záležitostí velmi precizně zpracovaného znaleckého posudku. Ten by bylo vhodné využít v další fázi vyjednávání, za předpokladu, že s pronajímatelem nedojde v tomto směru k dohodě na základě pouhého sdělení pronajímatele. Je třeba podotknout, že ani znaleckému zpracovanému sebevěhlasnějším odborníkem nemusí pronajímatel přikládat váhu a na slevu z nájmu nepřistoupí. Nájemci pak teoreticky nic nebrání uplatňovat právo na slevu soudní cestou. V praxi však budou nájemci k tomuto postupu spíše zdrženliví a to hned z několika důvodů. Jednak výsledek sporu nelze předjímat. Spor bude také pro nájemce velmi náročný především po důkazní stránce, prvoinstanční rozhodnutí soudu lze čekat nejdříve v řádu měsíců (je však třeba počítat s tím, že pronajímatel se velmi pravděpodobně odvolá) a v neposlední řadě si nájemce „zajistí“ minimálně neprodloužení nájemní smlouvy. Otázkou je, zda má smysl v takové honitbě myslivost vůbec provozovat.

Větší pravděpodobnost, než že dojde k úbytku zvěře, je ta, že celkový počet zvěře se výrazně nezmění, avšak zvěř v důsledku pastevectví změní svá stávaniště a její lov se stane obtížnějším. To se však týká zvěře spárkaté – například na lov lišek, který dozajista také přináší silné lovecké zážitky, pastevectví nijak negativně nepůsobí, spíše naopak. Ani lov spárkaté zvěře navíc není v daném případě vyloučen, je jen třeba zvolit takový způsob, který bude, s ohledem na změnu stávanišť a zvyků zvěře, nejefektivnější. Možnost uplatňovat v popsaném případě nárok na slevu z nájemného je dle mého soudu nulová.

 

PŘEDCHÁZENÍ PROBLÉMU ANEB S KÝM A O ČEM JEDNAT

Předchozí stať se zabývala pouze situací, kdy za trvání nájemního vztahu dojde v důsledku pastevectví k omezování výkonu práva myslivosti. Nyní je třeba vypořádat se s otázkou, zda a jak lze takové situaci předejít. Řešení se nachází v tzv. předsmluvní fázi, tedy v jednání před samotným uzavřením smlouvy o nájmu honitby.

Je nezbytné si uvědomit, že smlouva o nájmu honitby, jakkoliv má svá specifika, je stále aktem bytostně soukromoprávním. Uplatňuje se zde proto zásada smluvní volnosti, která mimo jiné umožňuje vtělit do smlouvy jakékoliv ujednání, není-li protiprávní, neobchází-li se jím zákon nebo nepříčí-li se dobrým mravům. Smlouva o nájmu honitby tedy může upravovat i režim v jakém bude na honebních pozemcích realizováno pastevectví.

Je však třeba mít na paměti, že nelze položit rovnítko mezi držitele honitby a vlastníka honebních pozemků. V případě společenstevních honiteb je držitelem honitby honební společenstvo, tedy právnická osoba složená z vlastníků jednotlivých honebních pozemků. Honební společenstvo však svým způsobem nakládá s pozemky pouze v linii myslivosti a členství v něm tak nijak neovlivňuje další vlastnickou dispozici s pozemky – vlastník na nich tak může hospodařit dle svého uvážení, pronajímat je atd. Obdobná je situace paradoxně i u honiteb vlastních, neboť ani u těch neexistuje jediný vlastník všech honebních pozemků. Vedle pozemků většinového vlastníka jsou tvořeny i pozemky přičleněnými (Z výkazu o honitbách za rok 2010 vyplývá, že z celkového počtu 5730 honiteb jich je 4126 společenstevních a 1604 vlastních. Pronajímáno je přitom 5073 honiteb a pouze 657 jich je provozováno ve vlastní režii).

V případě honebního společenstva je situace jednodušší v tom, že s vlastníky honebních pozemků není za určitých okolností nutné jednat jednotlivě. Za honební společenstvo jednající honební starosta je vázán pokyny valné hromady (§ 23 odst. 4 zákona o myslivosti), které jediné přísluší rozhodovat o uzavření smlouvy (§ 21 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti). Vzhledem k tomu, že členy valné hromady jsou pouze vlastníci honebních pozemků, lze mít za to, že souhlas valné hromady se smlouvou je rovněž souhlasem vlastníků s podrobením pastevních pozemků určitému režimu. Tato skutečnost by jednotlivými vlastníky měla být promítnuta i do jejich dalších smluvních vztahů (např. do nájemních smluv k jednotlivým pozemkům uzavíraných se zemědělci) Podotýkám, že takto vyslovený souhlas zavazuje i ty vlastníky, kteří hlasovali proti předmětnému znění smlouvy, byli-li přehlasováni.

Porušení smluvního ujednání o režimu pastevectví ze strany jednotlivých vlastníků honebních pozemků je nutné považovat za porušení smlouvy o nájmu honitby ze strany pronajímatele a otvírá prostor pro uplatnění nároku na slevu z nájmu. Odpovědnost v tomto případě leží na honebním společenstvu, neboť ono je smluvní stranou. To má následně možnost se hojit na vlastnících, kteří porušení smluvní povinnosti způsobili. Pronajímá-li vlastník pozemek, odpovídá zase on za to, že k porušení smluvní povinnosti nedojde ani skrze nájemce jeho pozemku atd.

Může samozřejmě nastat situace, kdy valná hromada smlouvu s takovým ujednáním odmítne. Nezbude pak, než problematické ujednání ze smlouvy vypustit a dohodnout se vždy s konkrétním vlastníkem nebo uživatelem pastevního pozemku. Tuto dohodu se s největší pravděpodobností nepodaří uzavřít na celých deset let, po které trvá nájem honitby, a bude třeba o problému jednat každý rok znova. Z pohledu občanského práva bude dohoda tzv. smlouvou nepojmenovanou (inominátem). Přestože právo umožňuje zvolit pro takovou dohodu písemnou formu a zakotvit do ní některý z běžných instrumentů zajišťujících splnění dohodnuté povinnosti (v popsaném případě by byla vhodným instrumentem například smluvní pokuta), lze v praxi očekávat, že majitel pozemku k tomuto nebude příliš svolný (zejména co do zajišťovacích instrumentů). I v případě písemné formy by plnění dohody bylo obtížně vymahatelné – s ohledem na dynamiku mysliveckého roku a pastevní sezóny a fakt, že případné projednání věci soudem lze očekávat v řádu měsíců (podání žaloby by přitom ještě měla předcházet alespoň jedna výzva k dobrovolnému splnění povinnosti). V případě formy ústní bude pak vymahatelnost v podstatě nulová a spíše než za smlouvu lze takový akt označit za jakousi gentlemanskou dohodu. Nastane tak situace obdobná té, kterou znají uživatelé polních honiteb, když se snaží jednat o racionálním rozmístění pěstovaných kultur, jejich vzájemných odstupech a podobně.

Pro úplnost dodávám, že v případě honitby vlastní s přičleněnými honebními pozemky dalších vlastníků nemůže smlouva s držitelem honitby nahradit souhlasy ostatních vlastníků a s těmito je třeba se dohodnout samostatně (avšak již bez vazby na nájemní smlouvu). Jinak však přiměřeným způsobem platí vše uvedené v předchozím odstavci.

 

ZÁVĚR

Aby toto pojednání nebylo samoúčelné, musí dojít k propojení doposud veskrze právního výkladu s praxí. Jedině tak bude tento článek výstupem využitelným mysliveckou veřejností.

Za účelem zjištění, jak se vůbec myslivecká veřejnost k problematice ohradníků staví, jsem sestavil malou anketu a umístil ji na webovou stránku www.loveckeforum.info. V anketě bylo položeno celkem pět otázek, které směřovaly ke zjištění, zda a jak dlouho během roku se v dané honitbě nacházejí ohradníky, způsobují-li tyto ohradníky úhyny, zda se zvěř pastvinám s ohradníky vyhýbá, zda ohradníky z pohledu myslivců komplikují lov spárkaté zvěře a zda ohradníky považují ve vztahu ke zvěři za problém. Odpovědi na otázky bylo možno volit tak, aby vystihovaly intenzitu problému z pohledu respondenta.

Ačkoliv účast v anketě nebyla bohužel příliš hojná (zapojilo se pouze 9 respondentů), její výsledky nejsou nezajímavé. Vyplynulo z ní, že většina respondentů má v honitbě pastviny obehnané ohradníkem celoročně. Statistika úhynů v přímé souvislosti s ohradníky se však nevede. Mezi respondenty panuje rovněž téměř úplná shoda nad tím, že pro vyhýbání se zvěře pastvinám není určující přítomnost ohradníku, ale přítomnost dobytka nebo zavětření pastviny dobytkem. Uvedené platí spíše pro srnčí zvěř, neboť černá dle respondentů vytahuje i na pastviny, kde se nachází dobytek. Většina respondentů se rovněž shodla na tom, že ohradníky v honitbě jim lov spárkaté zvěře komplikují jen málo a také na tom, že ohradníky nejsou ve vztahu ke zvěři velkým problémem.

Na základě shora uvedeného lze učinit následující shrnutí:

* Na otázku, zda je umístění ohradníků, resp. pastevectví vůbec, skutečným problémem nemůže dát odpověď článek sebeuznávanějšího biologa. Tuto otázku si primárně musí zodpovědět sami uživatelé konkrétní honitby.

* Panuje-li u uživatele obecná shoda, že způsob, jakým je pastevectví prováděno je problémem, je načase shromáždit na podporu tohoto tvrzení důkazy a argumenty. Zároveň je třeba vytvořit i koncepci řešení.

* Teprve po naplnění předchozího bodu je možné obrátit se na pronajímatele a jednat jak o způsobech kompenzace, tak o navrženém způsobu řešení. Kompenzace může gradovat až do fáze soudního sporu. Dojde-li ke shodě na způsobu řešení, je vhodné zakotvit ho formou dodatku do nájemní smlouvy.

* Ideální je, pokud je výše popsané jednání vedeno před samotným uzavřením nájemní smlouvy. Postavení uživatele jakožto budoucího nájemce je zde přeci jen silnější, než za běhu smlouvy a je také dán větší prostor k vyjednávání.

* Obecně platí, že právo obsahuje pro výše popsané postupy dostatečný rámec. Příznivý výsledek však do značné míry závisí vedle síly argumentů na vyjednavačském umu.

* Ačkoliv v případě pronájmu honiteb převažuje poptávka nad nabídkou, není třeba předstupovat před pronajímatele se sklopenou hlavou. Je to přeci uživatel, kdo do pronájmu investuje ročně nemalé peníze.

* Dosahuje-li výše nájmu za honitbu běžně částky vyšší než sto tisíc a jde-li o závazek na dobu deseti let, není dle mého soudu dobré tvořit finální podobu smlouvy tzv. na koleně. Několik tisícikorun investovaných do právníka se může v budoucnu bohatě vyplatit. Nejde ani tak o obsah smlouvy, který je samozřejmě přizpůsoben požadavkům smluvních stran, ale o to, že dobrý právník postihne ve smlouvě všechny eventuality – smlouva tak nebude mezerovitá a nájemní vztah jí založený má dobrou vyhlídku fungovat hladce.

Tento článek si nečiní ambici vyslovit jasný závěr, zda ohradníky, a pastevectví vůbec, jsou či nejsou problémem při výkonu práva myslivosti. Jeho cílem není ani podat univerzální návod k řešení v případě, že by o problematičnosti panovala všeobecná shoda. Opíraje se o platnou právní úpravu, nabízím v něm toliko svůj pohled na věc. Bude-li pro někoho inspirativní, tím lépe.

Mgr. Ondřej ZEMANDL

vychází v 7:26 a zapadá v 18:04 vychází v 20:44 a zapadá v 12:03 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...