Časopis Myslivost

12 / 2011

Osudové okamžiky Václava Svobody

Myslivost 12/2011, str. 76  Jiří Kasina
Mnohokrát jsem měl tu čest uvádět při různých mysliveckých akcích vystoupení známého vábiče zvěře Václava Svobody. Je také pravidelným členem poroty při soutěžích ve vábení jelenů, lektorem při kurzech vábení jelenů, a nebo poutavým přednášejícím při přednáškách před studenty na lesnických školách.

Kdysi jsem ho poznal jako předsedu Klubu sokolníků. Prostě jsme toho snad už nacestovali za ta léta, co se známe, dost a dost, považuji si toho, že Václav patří do okruhu redakčních přátel a spolupracovníků. Mnohokrát jsem také slyšel líčení jeho vábičských a loveckých příhod, nikdy jsme si ale nenašli čas sednout ke stolu a připravit pro stránky Myslivosti rozhovor. A tak činím nyní, budiž tento rozhovor nejen představením známého myslivce a odborníka, ale také trochu opožděné připomenutí jeho nedávného životního jubilea.

 

Václave, známe se už hodně dlouho, ale vlastně ani nevím, jaké byly tvoje myslivecké začátky. Bylo to rodinné zázemí, které tě k myslivosti směřovalo?

Ale právě že vůbec ne, já jsem v rodině nikoho myslivcem neměl, můj děda byl sice myslivec, bydlel před válkou v Děčíně, ale byl to spíš takový ten malý zemědělec, který vozil pod senem na voze flintu, občas si střelil koroptev. Mě od malička zajímala zvířátka, technické věci mě moc nebraly. Narodil jsem se a vyrůstal ve Staré huti u Dobříše, táhlo mě to pořád jen do lesa, do lesa. A jako kluk jsem samozřejmě měl prak. Myslivci si stěžovali tátovi, že jsem pořád v lese s prakem, táta si s tím nevěděl rady. Na jeden osudový okamžik ale nikdy nezapomenu, to mi bylo asi tak devět let. Kousek vedle nás bydlel pan Mrázek, bylo mu asi pětadvacet let, a ten nás kluky vždycky honil po lese a zlobil se na nás. Jeden den přišel táta a kategoricky mi sdělil, že druhý den ve tři půjdu k Mrázkovi. Já doslova zkameněl, nevěděl jsem proč, táta neřekl proč. Já se bál, že je to kvůli tomu praku a bylo mi líto, že mě takhle táta panu Mrázkovi předhodí. Ale oni byli domluvení, druhý den jsem v úzkosti šel, pan Mrázek mě přivítal slovy: „Á, tak pojď, ty lovče!“ Šli jsme do lesa, začal mi vážně představovat, co všechno myslivci musí dělat, vzal s sebou brokovnici a nechal mi ji dokonce nést! Tím okamžikem byl můj osud zpečetěn.

 

Takže jsi začal chodit s místními myslivci už do lesa legálně?

Já jsem pro myslivost makal doslova jako blázen, v jedenácti letech jsem stavěl koroptví boudy, krmelce, zásypy, sázel jsem stromky, chodil jsem s myslivci na hony. Pamatuju si ale moc dobře ještě jeden zlomový osudový okamžik, to mi bylo už asi šestnáct let, přišel hospodář, dal mi malorážku, hrst patron a se slovy „Běž, na ostatní si musíš vydělat, ať tě nikdo moc nevidí“ mě pustil samotného do lesa. Já to zpětně vidím jako úžasné gesto důvěry k mladému klukovi. Prostě místní chlapi si mě prověřili, poznali co ve mně je a i když věděli, že překračují předpisy, nebáli se, že něco provedu.

 

Dobrá, jsem už teď bohatší o informaci o tvé cestě k myslivosti, kde se ale vzalo sokolnictví?

Se sokolnictvím jsem začínal taky v tu dobu. Už v devíti letech jsem měl první poštolku, v deseti letech jestřába, myslivci mě docela podporovali, takže od malička jsem dělal myslivost i sokolnictví společně. Pamatuji si opět na jeden osudový okamžik, to jsme jeli ve třetí třídě na školní výlet na Hlubokou s panem učitelem Sklenářem, na jednom obrazu je tam kněžna se synem Adamem a ten má sokola na ruce. Tím pohledem a přesně tam na Hluboké mě osudově oslovilo sokolnictví. Pan učitel o sokolnictví moc nevěděl, musel jsem si sám najít informace, v té době to ale bylo docela těžké, knihy se obtížně sháněly, filmy nebyly, dneska je to jiné v době bohaté nabídky knih, DVD a internetu.

 

Vím už cestu k myslivosti, impuls k sokolnictví, jak to bylo se třetí zálibou – vábením zvěře. Zase bude nějaký osudový okamžik?

Hlasy ptáků jsem začal studovat přímo v přírodě, nějaký magnetofon nebo přehrávač jsem neznal, když jsem zaslechl hlas, plazil jsem se opatrně a snažil se zjistit, jaký pták vydává takový hlas. Lákalo mě zjistit rozdíly v hlasech jednotlivých druhů ptáků, co jsme kolem Dobříše měli. Jistě to mělo svoje plus, to co jsem tak v přírodě nabyl, pamatuji si dodnes. A osudový okamžik? Asi to bude ten den, kdy jsem si kupoval na Dobříši v železářství U Kašprů první vábničku, v tom železářství, které mám před očima dodnes, prodávali také myslivecké potřeby, patrony, železa a další vybavení. Mezi pro mě mnoha lákavými druhy zboží měli i vábničky, moje první kupovaná byla vábnička na holuby, měli i na kachny a srnčí vábničky, ty jsem si vzápětí koupil také. Mimochodem, všechny ty vábničky mám dodnes a třeba ta holubí je nepřekonatelná, lepší jsem nikdy neměl. Dostal jsem taky první vábničku na dravce od pana Votavy, který byl knížecím hajným u Colloredo – Mannsfeldů, podle této vábničky jsem si pak vyráběl další vábničky sám.

 

Tvoje kroky logicky asi měly směřovat k lesnickému, resp. mysliveckému vzdělání. A vidíš, já vlastně ani nevím, co a kde jsi vystudoval…

Samozřejmě jsem chtěl jít na lesnickou školu, ale já měl docela přísného otce, byl životní praktik, a když mu jeho kamarád, ředitel místních lesů Vacek řekl, jak to v lesařině chodí a jaké mají lesníci platy, táta rozhodl, že se musím nejdřív něčím vyučit. Musel jsem tedy jít na učení na univerzálního nástrojáře. Kupodivu mi to řemeslo šlo a jako kuriozitu mohu zmínit, že jsem dokonce vyhrál olympiádu učňů v rámci RVHP! Řemeslo mě ale vůbec nebavilo, po vyučení jsem pracoval v oboru asi jen necelý rok, v podstatě jen do vojny. Nakonec i kvůli myslivosti jsem šel po vojně na šachtu, a to z toho důvodu, že tam jednak byly lepší peníze, ale jednak hlavně proto, že tam byla možnost si brát převážně noční směny. Já totiž v té době už dělal intenzívně sokolnictví, a to chce čas. Takže jsem v noci dřel na šachtě a přes den byl s dravci a v myslivosti. Já se dokonce kvůli tomu naučil spát maximálně čtyři hodiny denně.

 

Pojďme, prosím, nyní ještě podrobněji k jednotlivým tvým zájmům. Já tě kdysi poznal v prvé řadě jako sokolníka, předsedu Klubu sokolníků.  Mohl bys, prosím, stručně popsat tvoji sokolnickou životní pouť?

V prvním mysliveckém kolektivu jsem byl v Mysliveckém sdružení Vargač Stará Huť – Dobříš, měl jsem povolenku i ve vojenských lesích a odtud bylo kousek k využití sokolnictví k ochraně letišť. Pamatuji, jak jsem dostal telegram a musel jsem hned jet se sokolníkem Doubravou do Prahy na Ministerstvo národní obrany, začal se tam v té době rozvíjet program ochrany vojenských letišť pomocí dravců.

Byl jsem taky jeden z prvních, který se přihlásil do připravovaného Klubu sokolníků u pana Stejskala v Praze, následně se oficiálně zakládal Klub v Opočně, to už jsem se znal s pány Doubravou a Brdičkou. Začal jsem dělat předsedu revizní komise a od roku 1978 jsem pak fungoval jako předseda Klubu sokolníků. Vydržel jsem 25 let. Jsem rád, že jsem byl u vzniku tradice sokolnických setkání v Opočně, za tu dobu se rozvinul nejen výcvik, ale i chovy.

 

Čtenáři tě ale mohli taky vidět v sokolnickém v některých filmech a televizních pořadech…

To je pravda, přes sokolnictví jsem se dostal i k filmařskému řemeslu, potřebovali nejen dravce, ale i jiné ptáky. Takže jsem třeba cvičil kavku do filmu Páni kluci, jako sokolník jsem byl ve filmu Hvězda padá vzhůru, vystupoval jsem i ve filmovém zpracování Čarostřelce a nebo Rusalky. A také bylo třeba dost často do pohádek připravit sovy. Točil jsem s panem Podskalským, Věrou Chytilovou a dalšími známými režiséry. Už tenkrát mi nabízeli, abych cvičil ptáky a dravce pro Barrandov, ale kvůli práci na šachtě jsem nemohl. Dneska se ale u filmu živí nejméně dva členové našeho klubu – sokolníci.

 

Příhod bylo jistě dost…

Zajímavé bylo třeba natáčení filmu Mrkáček Čiko v roce 1982. Film se roztočil a já jsem bohužel skončil po těžkém úrazu na Bulovce. Film se musel dodělat a hlavně bylo potřeba k natočeným scénám s dravci a ptáky doplnit hlasy. Já ale nemohl z nemocničního lůžka. Filmaři se proto domluvili s primářem, vyklidil se lékařský pokoj, kam mě i s postelí převezli, z domova mi přivezli vábničky. Vše se muselo kvůli tichu natáčet v noci, já předváděl hlasy na vábničky, filmaři si pak domixovali další šumy a vítr. Ten den, resp. noc bylo doslova povstání na Bulovce, každý chtěl noční službu, všechny sestry, doktoři i pacienti poslouchali neobvyklé hlasové představení.

 

Na trochu odbornější téma, v rámci Klubu sokolníků jste dravce nejen cvičili, ale naučili se je i odchovávat…

V Klubu sokolníků jsme věděli, že se v zahraničí podařily první umělé odchovy dravců. Chtěli jsme se pokusit také, patronem nám byl Miroslav Bouchner z VULHM, hodně nás odborně podpořil. Já jsem za Klub sokolníků před komisemi obhájil výzkumný úkol na dvakrát čtyři roky, za nás sokolníky byl v praktických otázkách odchovu asi nejaktivnější Jan Kumbera. První chovné páry jsme měnili s Angličany a s Němci. Pamatuji si, že když jsem tenkrát řekl, že si umím představit dobu, že bude sokol stěhovavý z umělého chovu dostupný všem sokolníkům, tak se na mě koukali jako na blázna. No a dneska je to realita, sokol je v podstatě v sokolnictví běžným dravcem.

 

Takže lze konstatovat, že je české sokolnictví mezi evropskou, ne-li světovou špičkou?

České sokolnictví je na tom dneska velmi dobře. Podle mě mělo velký vliv to, že v sedmdesátých letech byla hojnost drobné zvěře, dalo se cvičit i lovit, sokolnictví mělo velké možnosti. Naši sokolníci mají od té doby opravdu špičkově vycvičené dravce. Považuji také za svůj úspěch, že se mi podařilo od roku 1978 prosadit sokolnické zkoušky, tím pádem musí sokolník něco znát a musí být také zodpovědný. Nakonec proto je věková hranice pro držení dravce až od 18 let.

 

Nakonec úroveň našeho sokolnictví potvrdil i fakt zařazení mezi nehmotné kulturní dědictví UNESCO…

To samozřejmě, UNESCO je třešnička na dortu a je to velkou odměnou za snahu sokolníků. Je to obrovský úspěch obecně sokolnictví ve světě vůbec. A napomůže to zásadním způsobem k argumentaci ve prospěch sokolnictví. Někdy totiž byly boje s ochranáři až nechutné. Jim mnohdy nešlo o věc, někteří ochranáři ani některé dravce nepoznali, jim prostě šlo hlavně o to, abychom dravce neměli. Protože v té době když se někde objevil sokolník s dravcem na ruce, v tu ránu byl středem pozornosti a popularity, to ochranářům moc nesedělo. Je to nepochopitelné, vždyť přece při vzniku organizovaného sokolnictví byli ochranáři, problémy jsme nikdy neměli, ty nastaly až v době, kdy nastoupili do ochranářských řad noví mladí ambiciózní rádobyodborníci. Dokonce byla jednu dobu snaha zcela zlikvidovat a zakázat Klub sokolníků. Ano, je pravda, že sokolníci byli osočováni, že vybírají dravce z přírody a škodí, ano, pár takových sokolníků opravdu bylo, ty jsme ale rázně vyloučili. Dneska musím říct, že díky sokolnictví jsou ohrožené druhy dravců zachráněny. Sokolníci jsou schopni vychovat dostatek jedinců na vypuštění do přírody, příkladem ze zahraničí budiž kondor a nebo mauretánská poštolka, u nás pak ona zmiňovaná možnost vypouštění a pořízení si sokola.

 

Pojďme nyní k tvé další vášni, sbírání a používání vábniček. Sbírka je to úctyhodná, jak to začalo, už vím,  a jistě vznikala léta. I já si občas na vystoupení dobírám tvoje kouzelné bezedné kufříky.

Je to výsledek mnoha let nekončící snahy, vábničky jsem sbíral kamkoliv jsem jel, řada kamarádů mi dávala tipy a nebo mi je vozili. Mám samozřejmě vábničky sbírkové, které nejsou funkční, ale většinu vábniček se snažím opravit a zprovoznit. Já nechci vábničky jen sbírat, ale prakticky využívat, všechny zkouším. Každé roční období se dá vábit nějaký druh, třeba na jaře do lesa nevkročím bez holubí vábničky. Není to kvůli lovu, ale kvůli pozorování zvěře, baví mě třeba zkoušet i různé hlasy a sledovat, jak ptáci reagují. Inspirací jsou mi třeba zkušenosti starých praktiků v letitých časopisech, jako je Lovecká besídka, Stráž myslivosti nebo Lovecký obzor. I předkové experimentovali, často to byli podle podpisů lidé jako polesný ve výslužbě, fořt na důchodu apod., kteří sdělovali své celoživotní poznatky. Je to moc krásné a inspirativní čtení. Třeba u holuba jsem zkoušel odpovídat stejným hlasem, dočetl jsem se taky, že holub reaguje až po třetí sloce vábení, po třetím opakování. A opravdu to tak je, ověřil jsem si to! Je škoda, že se na mnoho zkušeností a postupů zapomenulo, přitom jsem si ověřil, že stále fungují. Bohužel dneska je myslivost jiná, lidé nemají čas a často jdou myslivci do lesa hlavně proto, aby střelili, nemají čas sledovat a vnímat dění v přírodě. A to je hrozná škoda.

 

Pyšníš se nově také certifikátem o zápisu do České knihy rekordů…

Letos mě oslovil ředitel Muzea rekordů v Pelhřimově, který byl na našem rekordním pokusu v počtu vábičů předloni na Ohradě, zda bych nemohl spočítat a předvést svoji sbírku vábniček. Ani bys nevěřil, jakou práci mi dalo shromáždit všechny vábničky, sestavit kolekci od každého druhu vábničky jednu. V podstatě to byl impuls k tomu, abych si udělal inventuru ve své sbírce. A přímo na místě v Pelhřimově mě pak překvapilo, jak důsledně a pečlivě sbírku posuzovali za účasti notáře. Každá vábnička musela být funkční, nesměl jsem mít dvě stejné, každou popsali z hlediska materiálu, z hlediska použití, musel jsem všechny předvést. Následně při programu na náměstí byla hlavně nemyslivecká veřejnost, pozval jsem si ku pomoci mladé jelenáře a předvádění hlasů mělo obrovský úspěch u diváků. Určitě to byla dobrá propagace myslivosti. Náměstí bylo plné jak v sobotu, tak i druhý den v neděli. V Pelhřimově jsem získal oficiální zápis, že mám 265 vábniček ve sbírce, samozřejmě jich mám podstatně víc. A od té doby jsem získal další, třeba před týdnem jsem se vrátil z Gruzie a i tam jsem objevil nové, byť ne přímo gruzínské vábničky. Celkem mám přes pět stovek vábniček. Přivezl jsem si z Gruzie i tritonku, tu jsem kupodivu dosud vlastní neměl.

 

Logicky se nabízí otázka na nejstarší, nejzajímavější nebo nejkurióznější vábničku ve sbírce. Můžeš některé představit?

Těžko říci, která je nej, všechny jsou svým způsobem zajímavé, každá má něco inspirativního, těžko se dá u většiny určit stáří, u některých je zajímavý materiál, některé jsou zase spojeny se vzpomínkou, kdy a jak jsem je získal. Je to někdy náhoda, někdy detektivní pátrání. Například přede dvěma měsíci jsem byl v Praze, jdu kolem starožitností a najednou koukám, ve vitríně vábnička! A vedle další dvě, určitě taky vábničky, tvar mi nic moc neříkal. Samozřejmě jsem je hned koupil, prodavačka mi říkala, že jí to tam někdo dal z pozůstalosti. Přitom jsou to tři naprosto úžasné vábničky, které jsem ještě ve sbírce neměl. Hodně starou vábničku mám na křepelky, ale jinak se dá těžko u většiny určit rok vzniku, líbí se mi třeba jedna udělaná ze zimostrázu a ze srnčího spárku, kdy a kdo jí vyrobil, už asi nikdy nezjistím. Mám ale třeba taky srnčí vábničku, na kterou osobně vábil Colloredo – Mannsfeld. Ale ta je úplně obyčejná a dodnes spolehlivě vábí srnce.

Mám vábničky z Jakutska, Japonska, hodně jsem procestoval východ, mnoho mám amerických, zajímavá je třeba vábnička na kachny z Brazílie na principu bubínku. V Africe jsem sháněl vábničku na levharta, je to slabostěnný vydlabaný kmen vytřený pryskyřicí jako kalafunou. Vábič do kmene strčí ruku, roztáhne prsty a táhne je po vnitřku stěny, zvuk je opravdu věrný.

 

Zkoušel jsi někdy vyvinout vlastní vábničku? Vždyť jsi nástrojář, je to jemná práce...

Ani ne, to mě snad ani nikdy nenapadlo, plno jsem jich ale opravil, některé jsem i přeladil. Mám třeba bezvadně fungující vábničku na krkavce, která byla původně ruskou vábničkou na kachny. Stačilo přestřihat jazýček. Ručních vábniček se dneska už vyrábí velmi málo, většina je v podstatě malosériová průmyslová výroba. Jinak ale vyrobit vábničku je docela obtížné, zničit jí špatným zacházením je naopak velmi snadné.

 

Ano, pamatuji si, na žádné prezentaci nevynecháš poučení o chování se k vábničkám, tvoje pečlivost je už pověstná. Takže - údržba?

Jednoznačně čistota. Já třeba když jdu vábit, tak si pečlivě předtím vyčistím zuby, když není možnost, tak aspoň použiji žvýkačku. Naprosto nevhodné je vábničku jen tak strčit do kapsy bundy, kde je plno drobků, k tomu třeba krabička cigaret nebo klíče od auta, to je doslova smrtelný hřích vůči vábničce, nikdy nemůže dlouho fungovat. Samozřejmě se musí vábničky přenášet v příslušném čistém pevném obalu, každá vábnička je balena zvlášť, je třeba koukat i na materiál, například dobré na přenášení jsou ledvinky u pasu, ale nemohou být z materiálu, který se třepí, dělá žmolky a uvnitř kapes se hromadí prach a nečistoty. Zatím jako nejlepší se mi ukázalo skladování v plastových zásobnících, které se dají koupit v hobbymarketech, i z nich se ale musí pravidelně vysávat prach.

 

Nejen já jsem už vícekrát viděl v nabídce hlavně amerických firem elektronické přístroje, kde jsou nahrány autentické hlasy zvěře. Myslíš, že jsou tyto přístroje v praxi použitelné, pokud by byly zákonem u nás povoleny?

Vím, že takové přístroje využívají v Evropě hlavně Italové. Jsem ale toho názoru, že jako lidé zvěř strašně podceňujeme, ona velice rychle pozná faleš a nepřirozený zvuk. Nejvíce je to asi vidět u predátorů, liška určitě slyší nejen nahraný zvuk, ale i frekvenci lidským uchem nepostřehnutelných tónů na nahrávce. Když někde takový přístroj použít, tak u některých ptáků, třeba elektronické vábničky na divoké husy fungují docela spolehlivě. Vůbec se ale nedivím, že se v myslivecky vyvinutých státech zakazuje používání nahraných zvuků pro lovy lestné, plně tento zákaz podporuji. Vábení by mělo umocnit prožitek v přírodě, přinést uspokojení lovci, konečné ulovení je jen završením zážitku. Není možné nedobrým vábením rozehnat celou honitbu, vnášet neklid a využít vábení třeba k nadměrné a neuvážené redukci zvěře.

 

To už ale souvisí s etikou vábení, ta už nejde jednoznačně do zákonů a vyhlášek napsat...

Ano, to už je jednoznačně na svědomí a morálce každého myslivce – vábiče. Každý kdo chce vábit, musí přísně zachovávat etiku vábení, dát šanci zvěři. V přírodě udělat víc škody než užitku špatným vábením je strašně snadné, na druhou stranu pokud myslivec umí dobře vábit a třeba nic neuloví, nenapáchá žádný zásah do koloběhu přírody, jen se obohatí v intenzívnějším prožití pobytu v přírodě. Dnes je strašně moc možností, jak se naučit vábit doma podle audionosičů, nejde jít zbrkle, musí být i znalost prostředí v konkrétní honitbě. Při všech svých přednáškách a prezentacích toto uvádím a zdůrazňuji, nejen vábení, ale celý pobyt a lov myslivce v přírodě je nesmírně zodpovědná činnost a kdo by to chtěl zlehčovat a nebo zjednodušovat, ten ať raději do přírody nechodí. Se zmiňovanou zodpovědností, etikou a úctou ke zvěři a přírodě, kterou se snažím vždy propagovat, tak trochu souvisí i to, že jsem byl v nedávné době přijat jako vůbec první čestný člen Řádu sv. Huberta, to mě opravdu potěšilo.

 

Znám tě hlavně jako sokolníka a vábiče, mohl by ses prosím představit čtenářům také jako myslivec?

Z mysliveckého života musím poděkovat sv. Hubertovi za vše, co jsem prožil, snad všechny naše druhy jsem ulovil, hodně zvěře jsem ulovil u přátel v Lotyšsku, mám odtamtud třeba losa, bobra, tetřeva, tetřívka a nebo jeřábka. Mým snem je vlk, toho zatím nemám. Medvěda jsem lovit mohl, ale ten mě zase vůbec neláká. Nedávno jsme byli i v Africe, na černém kontinentu se mi hodně líbilo, bydlet a lovit trvale bych tam asi nemohl, ale jak se říká, člověk má poznat všechno, bylo to pro mne moc zajímavé. Je to jiná mentalita, ale já si myslím, že nad našeho jelena a srnce stejně není. Antilopy jako je kudu, bahnivec a nebo přímorožec, to ano, ale v životě bych nevystřelil na zebru, na lva nebo třeba na žirafu.

 

Nevidím tu u tebe na zdi zrovna moc trofejí. Kde je všechny máš?

Neříká mi moc bodová hodnota trofejí, já si víc cením víc věku než bodů, takže mám velkou radost ze starého jelena, i když nemá třeba ani medailovou trofej. Nemám ani zájem hromadit trofeje. Pamatuji si raději každou trofej, každý zážitek. Dneska už chápu jednoho zahraničního lovce před lety, který nechtěl kapitálního berana, ale raději dva slabší, protože chtěl dvakrát prožít lovecký zážitek, ne mít rekordní trofej. Asi nikdy nepochopím lovce v zahradách a farmách. Požádali mě třeba o obodování trofeje daňka, střílel ho jeden Němec, přímo mezi ploty, na nafocení mu daňka odvezli k lesu. Ptal jsem se ho, jak ho to může bavit, s klidem mi odpověděl, že kamarádi doma stejně uvidí jen fotky. Z toho mi bylo jen smutno, ale bohužel takových lidí asi jen přibývá, už i u nás. Já bych proto souhlasil s návrhem, aby se třeba hodnotili trofejoví jeleni jen od určitého věku, třeba od devíti let.  Farmový vykrmený jelen se takového věku většinou nedožije.

 

Kam jezdíš u nás nejraději lovit?

Jezdím lovit po celé republice, mám kamarády skoro všude, hodně se mi líbí třeba na Fulnecku. Ze zvěře mě láká asi všechno, jelen je ale prostě králem, moc mě lákají predátoři, hlavně i proto, protože jdou vábit. Moje domovská honitba je na Chebsku, tam se mi líbilo, že to bylo dříve na kraji hraničního pásma, a tudíž příroda skoro nedotčená. Po zrušení drátů paradoxně Němci znali pásmo líp než my, ukázali nám třeba všechny nory. Kupodivu ona džungle se za asi sedm let stala normální produkčním lesem.

 

Zkoušel jsi někdy třeba preparovat trofeje a nebo troubit na lesnici?

Preparaci jsem zkoušel, to ano, ale nijak zvlášť jsem se tomu nevěnoval. Ale opravdu mě mrzí, že jsem se nikdy nenaučil troubit, respektive že jsem to nikdy ani nezkoušel. Přitom skutečnost, že se troubení poslední roky rozvíjí, je strašně pozitivní, protože to pak společné myslivecké akce podstatně lépe vyznějí, je to úplně jiný zážitek. Z hlediska tradic, ale i z hlediska systému myslivosti, jsem hrdý, že jsem Čech. Byl jsem v Mongolsku, Kazachstánu, v plno zemích Evropy, nikde není myslivost tak hezká jako u nás.

 

To zní až příliš pozitivně…

Ale ano, potkal jsem taky myslivce, že jsem se styděl, že jsem s nimi na jedné lodi. I k takovým věcem bychom se měli umět postavit a hlavně vymezit. Jestliže někdo nectí dohody a tradice, je třeba ho potrestat, ne ho hájit jen proto, že je myslivec. Do takové situace jsme se ale dostali sami. Na to by měla působit celá naše organizace. Ano, vadí mi, když se někde myslivec opije a dělá ostudu, ale skoro víc mi vadí, když myslivec někoho hrubě vyhání z lesa. My si musíme zvyknout, že s námi v lese mohou být i jiní, tomu se neubráníme, musíme se naučit s tím žít a musíme hledat styčné body a rozumnou domluvu. Hrubostí a povýšeností nic nedosáhneme. V celé myslivosti mi chybí pokora a pak také trvalé celoživotní vzdělávání a získávání nových poznatků. Vždyť kolik myslivců udělalo před lety zkoušky a od té doby nepřečetli jedinou knihu, ale přitom se chovají, jakoby všechno znali a věděli!

Dobré je, že se budují kapličky, dělají místní akce, ale bohužel jsme to prohráli s mládeží. Já měl kdysi taky kroužek, od té doby si vážím kantorů, bylo to náročné, měl jsem dvacet dětí. Z nich se asi nikdo nestal myslivcem, ale kdykoliv jsem někoho potkal, tak mi potvrdil, že získal jiný náhled na myslivce. Jeden pořad v televizi nás nespasí.

 

S Václavem Svobodou by se dalo povídat dlouhé hodiny, stejně tak jako poslouchat jeho výklad o vábení a vábničkách. Odjížděl jsem domů nerad, ale s hřejivým pocitem, že je dobře, že ještě takové zapálence ve svých řadách máme. A snad mohu poděkovat jménem všech čtenářů Myslivosti za to, že Václav Svoboda nezpychnul, nepoužívá své nesporné vábičské umění k vyvyšování se nad ostatními, ale rád předává své zkušenosti na bezpočetných prezentacích a přednáškách. Vždy a všude nalézá spokojené posluchače a přejme si, aby se jeho dovednost předávala co nejvíce a co nejčastěji mladým a stejně nadšeným myslivcům.

Připravil Ing. Jiří KASINA

Snímky Marcela Kuklová a archiv V. Svobody

vychází v 7:26 a zapadá v 18:04 vychází v 20:44 a zapadá v 12:03 Nákupní košík 0
Zpracování dat...