Časopis Myslivost

10 / 2011

Axis, barasinga, sambar aneb za jeleny do Indie

Myslivost 10/2011, str. 10  Petr Šípek, Hana Šípková
Je půl šesté ráno a do Vánoc zbývá pouze pár dní. Nad vesnicí Kathiá ve středoindické vrchovině právě blednou poslední hvězdy. Celí prochladlí čekáme u našeho lehkého džípu značky Mahindra, než se zvedne závora, která nás vpustí do národního parku Kánha.
Bohužel tu nejsme sami, je neděle, a tak před branou čekají desítky džípů plných hlučících domácích turistů, kteří se více než na zvířata těší na fakt, že si prostě jen vyjedou. Náš průvodce Rádžendra jen omluvně krčí rameny a říká, že to dneska na tygra asi nebude. O to více ho vyvedeme z míry prosbou, jestli by nás mohl vzít na rozlehlé pastviny na východě parku. Právě tady totiž žije posledních asi 450 jedinců jižního poddruhu barasingy (Rucervus duvauceli branderi). Jelen barasinga je jedním z 10 zástupců čeledi jelenovitých vyskytujících se na indickém subkontinentu. Vyznačuje se ladnou, štíhlou postavou, velkými slechy a červenohnědou srstí. Až metr dlouhé, obloukovitě zahnuté paroží má typicky šest výsad, z nichž první směřuje téměř vodorovně nad světla (odtud také jeho jmého bárah znamená v hindštině dvanáct, singa pakkrál).
Podobně jako na jiných místech naší planety jsou i v Indii přírodní lesní porosty decimovány a mimo hranice rezervací a národních parků se s nimi setkáme jen vzácně (snad s výjimkou lesnatých horských pásem Himálaje, centrální vysočiny, Západního a Východního Ghátu). Není proto divu, že i naše cesty za jeleny nás přivedly právě do těchto končin plných turistů, jinde bychom totiž asi nespatřili ani spárek. Do naprosté většiny národních parků v Indii se smí vjíždět najatým automobilem s průvodcem, a to pouze na omezenou dobu cca 3-5 hodin ráno a v podvečer a samozřejmě za příslušný poplatek.
Vraťme se ale do Kánhy, je šest hodin ráno, závora se zvedá, stejně jako prach za koly džípů. Prosincová rána tu bývají chladná, bambusové výhonky se ohýbají pod nánosy rosy, která ve velikých kapkách padá i z okolních stromů – mohutných sálů a fíkovníků. Na paloucích se ledově třpytí jinovatka. Po chvíli odbočujeme z hlavní cesty a ocitáme se sami na úzké cestičce klikatící se kiplingovskou džunglí. První tvor, kterého potkáváme, je divoký indický tur, jak nám Rádžendra oznamuje „indian bison“ neboli gaur. Zacvakají spouště fotoaparátů a po pár minutách opět jedeme směr východní pastviny. Máme štěstí, hned na první vyhlídce vidíme tři pěkné barasingy s typicky vyvinutým parožím a o kousek dál se u malého jezírka pasou laně. Po chvíli se za pastvinou ozve několik varovných volání axisů, krátce po něm se daleko před námi mihne pruhované tygří tělo. Podle charakteristického řevu průvodce konstatuje, že tento tygří samec právě hledá partnerku k páření, a tak se vydáváme směrem, odkud je slyšet volání. Ale to je zase jiný příběh...               
Barasingy patří mezi jedny z nejohroženějších jelenů na světě, dříve se vyskytovaly v oblasti od Pákistánu po Bhútán a Ásám, na jih sahal jejich areál přibližně do poloviny indického subkontinentu. Dnes se jejich počet odhaduje přibližně na 2000 až 4000 kusů, přičemž jejich stavy i přes veškeré ochranářské snahy spíše klesají. Většina populací barasing byla dříve přiřazována severnímu poddruhu (R. duvauceli duvauceli), který na rozdíl od barasing z Kánhy vyhledává bažinaté oblasti. Kdysi žil tento poddruh v rozsáhlém pásu nížin pod himálajským obloukem (v oblasti zvané teraje, hin. taráí) od Pákistánu na východ až do nížin mohutné řeky Brahmaputry v Ásámu. Postupem času došlo k rozpadu souvislého areálu na dvě populace, které jsou v současnosti považovány za samostatné poddruhy: barasinga západní (R. duvauceli duvauceli) a barasinga východní (R. d. ranjitsinhi). Jak již bylo řečeno, vyhledávají oba severní poddruhy barasing bažinaté oblasti, kde se pasou na nízké trávě rostoucí ostrůvkovitě v rozlehlých plochách sloní trávy (jednoděložná vytrvalá rostlina z čeledi lipnicovitých, dorůstá výšky 3 – 5 m), často ve společnosti buvolů arni (Bubalus bubalis arnee) a nosorožců indických (Rhinoceros unicornis). Důležitým přizpůsobením k pobytu v bažinách jsou rozšířené spárky, které umožňují lepší chůzi v  podmáčeném terénu.
Barasingy jsou převážně denní jeleni, většinu roku žijí v malých skupinkách o 20-40 jedincích. V  době říje, která trvá podle lokality od září do dubna, si vytvářejí samci harémy o 30 laních. Samčí troubení v tomto období připomíná oslí hýkání. Po spáření rodí samice po 250 dnech jediné mládě.
Na rozdíl od barasing jsou axisové indičtí (ve starší české literatuře též čitalové) velmi hojní jeleni. S jejich početnými tlupami se můžeme setkat téměř ve všech indických národních parcích s výjimkou severovýchodní oblasti. Axis axis, jak zní jeho vědecké jméno, je považován za nejkrásnějšího mezi jeleny. Je středně velký, rezavočervený s nepravidelnými bílými skvrnami, které se na spodní straně těla slévají do vodorovného pásu. Bílé břicho pak kontrastuje s ladným černým pásem na hřbetě. Samci se pyšní hladkými, až metr dlouhými, lyrovitě tvarovanými parohy se dvěma výsadami. Na rozdíl od všech ostatních jelenů nemají axisové synchronizovanou říji, ve stádu se proto téměř po celý rok najde plodná samice a ze stejného důvodu shazují i samci paroží v různou dobu. Dominantní jsou pak ti samci, kteří mají právě plně vyvinuté paroží, bez ohledu na jejich tělesnou konstituci.
Axisové milují otevřené plochy v parkovité krajině, často poblíž vod, neboť dobře plavou. Podle mnoha autorů se hustému lesu spíše vyhýbají, i když naše pozorování to spíše nepotvrzují. Nesčetněkrát jsme je totiž zastihli i v lesních ekosystémech jako například v NP Nágarhole na úpatí Západního Ghátu. Axisové tvoří tlupy, které mohou čítat i 150 kusů, nicméně častěji je zastihneme ve skupinkách o 20-50 kusech.
Zajímavý je vzájemný vztah axisů a opic hulmanů posvátných (Presbytis entellus). Oba druhy se totiž naučily vzájemné výpomoci, a mohou tak sloužit jako učebnicový příklad symbiózy (nebo lépe komenzalismu – oba druhy se bez sebe totiž mohou obejít). Hulmani se po většinu času zdržují v korunách stromů, mají výborný zrak a vynikající rozhled, ale poměrně špatný čich a sluch. Naopak axisové slyší a cítí výborně, oba druhy se tak mohou lépe vyhnout nebezpečí ze strany predátora. Navíc hulmanům při pastvě v korunách stromů padají listy, drobné větévky a nakousané plody, které slouží jako vítané zpestření potravy pro jeleny.
Axisové byli v minulosti častokrát vysazováni i v Evropě, nutno však podotknout, že ne s velkým úspěchem, výjimku tvoří několik již dobře etablovaných populací v Chorvatsku.
Jelínek vepří (Hyelaphus porcinus) je menší a zdaleka ne tak pohledný příbuzný axise indického (ještě nedávno byli oba druhy řazeny do rodu Axis). Tento druh se podobně jako barasinga vyskytuje převážně v bažinatých oblastech pod Himálajem, i když jeho areál zasahuje od Pákistánu až do jihozápadní Číny, Thajska a Indočíny. Za své poněkud nelichotivé jméno vděčí jelínek jak poměrně zavalité postavě s krátkým tělem a běhy, tak mezi jeleny neobvyklému způsobu běhu s hlavou skloněnou k zemi. Takovýto způsob běhu umožňuje jelínkům snadný průchod porosty sloní trávy či hustým podrostem džungle, což je jistě praktické. I za pomalé chůze pokyvuje jelínek hlavou do stran, takže na první pohled opravdu připomíná prase divoké. Jak již bylo zmíněno, patří druh mezi nejmenší jeleny, samci dosahují v kohoutku výšky do 70 cm a váhy do 50 kg, laně jsou ještě o poznání menší s maximální hmotností okolo 30 kg. Zbarvení jelínků je uniformě tmavě hnědé v zimě, v letních měsících má červenavý nádech, uprostřed zad se může táhnout tmavě černohnědá páska, někdy doplněná po obou stranách jednou řadou světlých skvrn. Paroží jelínků dosahuje délky do 60 cm s vysoko nasazeným nadočníkem a třemi výsadami na lodyze. Jelínci vepří jsou samotářští a zpravidla netvoří tlupy, samci si vytvářejí teritorium, které úzkostlivě brání před vetřelci. V období říje se na příhodných místech samci setkávají a svádí boje o samice, přičemž ve vzájemných soubojích každý samec brání pouze jedinou laň.
Největším jelenem subkontinentu je sambar indický (Rusa unicolor). Areál sambara se rozprostírá na jih od Himálaje, přes celou jihovýchodní Asii až na sundské souostroví, je možné se s ním setkat v přímořských lesích i na strmých svazích hor až do výšky 3500 m. Při našich cestách po Indii jsme sambary nejčastěji potkávali v parcích v jižní a severozápadní Indii, na východě byli podstatně vzácnější. Sambar je hned po axisovi druhým nejběžnějším jelenem Indie, na rozdíl od něj však preferuje lesy namísto otevřených stanovišť. Jeho tmavě hnědá srst je krátká a velmi hrubá, stejně jako až metr dlouhé parohy se třemi výsadami. Dospělý sambar může v kohoutku měřit až 160 cm a vážit i přes 500 kg, i když častěji dosahuje váhy okolo 300 kg. Sambaři jsou aktivní převážně za soumraku a v noci. Samci žijí po většinu roku samotářsky, laně tvoří malé tlupy, tvořené často jen dvěma samicemi s kolouchy. Při útoku predátorů jsou laně schopny své potomky odvážně bránit. Napadne-li sambary smečka dhoulů (Cuon alpinus, šelma z čeledi psovitých) nebo zdivočelých psů, zježí laně srst na hřbetě a zaujmou obranný postoj. Se sníženou hlavou pak za mohutného řevu vyrážejí proti útočníkům. Parohy sambarů jsou populární surovinou pro výrobu střenek nožů a ručních zbraní, proto jsou často chováni v komerčních farmách. Sambaři byli v minulosti vysazeni v Austrálii a na Novém Zélandu, kde dnes způsobují velké problémy a představují kámen sváru mezi orgány ochrany přírody a loveckými organizacemi.
Jelen manipurský (Panolia eldi eldi) je kriticky ohroženým poddruhem jelena lyrorohého. Ve volné přírodě se vyskytuje přibližně 180-200 kusů v národním parku Keibul Lamjao ve východoindickém svazovém státu Manípur. Národní park Kaibul Lámdžó se rozprostírá na plovoucím ostrovu v jihovýchodní části jezera Loktak. Ostrov má rozlohu 40 km2 a je tvořený spletí plovoucích oddenků, vegetace a zeminy. Na jezeře se podobných volně plovoucích ostrůvků (lokálně nazývaných phumdi) vyskytuje celá řada, nicméně jeleni se vyskytují pouze na tomto jediném. Jelen lyrorohý se kromě Manípuru vyskytuje také v Barmě, Thajsku (poddruh P. eldi thamin), dále ve Vietmanu, Laosu, Kambodži a Číně (P. eldi siamensis). Bohužel populace posledně jmenovaného poddruhu byly téměř vyhubené a dnes jich ve volné přírodě nezbývá než několik desítek.
Jelen manipurský má ojediněle formované parohy s dlouhým silným nadočníkem a neobvykle dlouhou lodyhou ohýbající se nazad a vzhůru. V přírodě je velice plachý a obývá podmáčená, bažinatá území, hustému lesu se spíše vyhýbá. Samci jsou samotářští, samice vytváří tlupy až o padesáti kusech.
Nejmenším z jelenů obývajících indický subkontinent je muntžak červený (Muntijacus vaginalis). Jedná se o drobného jelínka, který v kohoutku dosahuje pouze 50 - 90 cm. Podobně jako ostatní muntžaci se druh vyznačuje nezvykle vystouplými pučnicemi s jednoduchými krátkými parůžky (dosahují délky sotva 15 cm) a silnými horními špičáky. Muntžak červený se vyskytuje v širokém areálu od Indie až na malajský poloostrov, a ačkoliv jsou jeho stavy v přírodě ještě dosti vysoké, o jeho biologii toho víme velmi málo. Je to dáno tím, že muntžaci jsou extrémní samotáři, kteří se nejčastěji zdržují v husté lesní vegetaci. Samci hájí teritoria, která značí pomocí výměšků preorbitální žlázy. Charakteristické je drsné varovné volání muntžaka, které ze všeho nejvíce připomíná štěkání psa, proto je muntžak v angličtině nazýván „barking deer“, neboli štěkající jelen. „Štěkání“ muntžaků nevaruje pouze samotné jeleny samotáře či jiné obyvatele džungle. V minulosti sloužilo lovcům k lokalizaci šelem, hlavně tygra či levharta, v nepřehledném terénu indické džungle, dnes se podle něj řídí především průvodci turistických džípů v národních parcích. Bez zajímavosti není, že samice muntžaka červeného má nejnižší počet chromozómů ze všech savců (pouze 6 párů, lidská DNA je v buňce koncentrovaná do 23 párů chromozómů!). Pro úplnost jen dodáváme, že v severovýchodní části Indie, v oblastech, které hraničí s Barmou a Tibetem, byl zaznamenán výskyt dalších dvou druhů muntžaků, o jejichž biologii toho ale víme podstatně méně.
V nejseverozápadnějším cípu Indie v hoských údolích Kašmíru a Himáčalpradéše se vyskytuje posledních asi 200 jedinců jelena kašmírského (Cervus elaphus hanglu), někdy také zvaného hangul. Jelen kašmírský je vlastně nejvýchodnějším poddruhem našeho jelena lesního (podle staronového názvu j. evropského - nedávné studie totiž zjistily, že středoasijské, východoasijské a severoamerické populace jelena lesního tvoří samostatné druhy). Na začátku minulého století se v západohimálajských údolích potulovalo ještě více než 5000 jedinců tohoto statného jelena. Mezi hlavní příčiny prudkého úbytku j. kašmírského se počítá nadměrný lov, pytláctví, lesní pastva dobytka a ztráta přirozeného prostředí. Dnešní populace jsou omezeny pouze na dvě malá chráněná území a navzdory všem snahám se jeho populace spíše snižují. Ačkoliv se počítá s chovem v zajetí, není situace tohoto poddruhu jelena právě růžová.
Wapiti šu (Cervus wallichii) je zřejmě asi nejtajemnější druh jelena vyskytující se v regionu. Předpokládá se, že do Bhútánu a indického Sikkimu historicky zasahoval podruh C. wallichii wallichi – jelen tibetský, nicméně v Bhútánu je zřejmě vyhubený a pozorování z Indie rovněž chybí. Podobná situace je i na druhé straně hranice v Tibetu. Nezbývá než doufat, že vzhledem k nepřístupnosti této hornaté oblasti bude tento jelen snad někdy spatřen.
 
Jak je zřejmé z předchozího výčtu, je Indie na jeleny poměrně bohatá země. Jeleni tu, stejně jako jinde, hrají důležitou roli v mnoha ekosystémech. Ať už tím, že spásají vegetaci a udržují pestrou mozaiku travnatých a lesních společenství, nebo tím, že slouží jako potrava celé řadě predátorů. Vždyť axis indický a sambar jsou oblíbenou kořistí nejen bengálského tygra či dhoula, ale i indického lva! Nezbývá než doufat, že majestátní sambaři a barasingy, elegantní axisové a manipurští lyrorozí jeleni, stejně jako uštěkaní muntžaci ustojí civilizační tlak rychle se rozvíjející ekonomiky Indie.
 
Pozn.:
Česká jména jelenů použitá v článku vychází z nového návrhu českého názvosloví jelenovitých, kančilovitých a kabarovitých autorů Jana Pluháčka, Jana Robovského a Petra Hrabiny, které se v současné době nachází v recenzním řízením obdorných periodik. O definitivní podobě nového českého názvosloví jelenů vás budeme informovat v některém z dalších čísel našeho časopisu.
 
Mgr. Petr Šípek, Ph.D., Přírodovědecká fakulta, Karlova univerzita
Ing. Hana Šípková, Ph.D., Fakulta životního prostředí, ČZU
 
vychází v 7:50 a zapadá v 15:58 vychází v 11:52 a zapadá v 21:54 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...