Časopis Myslivost

Únor / 2011

CO SE VŠECHNO MŮŽE STÁT

Myslivost 2/2011, str. 79  Jaroslav Šprongl
Myslivecká stráž to nemá lehké. Z mnoha důvodů. Jedním z nich jsou i problémy kolem toulavých psů a koček. Hlavně těch psů, kdy se někdy nelehko dokazuje, jestli myslivecká stráž při jejich usmrcení jednala přesně v duchu svých práv (a povinností). Tedy jestli onen pes řádil opravdu až „povinných“ 200 metrů od posledního obydleného stavení, jestli skutečně pronásledoval zvěř mimo vliv svého vedoucího a jestli se do třetice náhodou nejednalo třeba o ovčácké plemeno nebo psa záchranáře. Zvlášť to ovčácké plemeno je legislativní fosilie z dávných časů, kdy ovčácká plemena ještě pracovala jako ovčácká a hlídala ovečky. Dnes může jít o nevychovaného, nezvládnutelného vlčáka, který by, s dobrým advokátem, mohl vesele strhávat zvěř, protože má tu kliku, že podle FCI je právě ovčáckým psem.
 
JÁ TO PLATIT NEBUDU!
 
„Tak to ne, to teda ne!“ vyjelo nahlas z rozčileného Ondry, myslivecké stráže v honitbě Mysliveckého sdružení Artemis. A není proč se divit! Spatřil totiž, jak vypasený vlčák pronásleduje v sice ne příliš hlubokém, ale mokrém a těžkém únorovém sněhu skupinu mufloní zvěře. Jedno slabší muflonče se opožďovalo a tak se muflonka, nejspíš jeho matka, na lov nadrženému psisku postavila. Spárky se snažila zahnat útočícího predátora. To již Ondra v běhu snímal z ramene svou dvojku a jak se přiblížil na dostřel bojující dvojici, nezaváhal. Střílel ale jen tak, aby zabránil dalším výpadům, nechtěl útočníka – sám „pejskař“ – hned zlikvidovat.
Výsledek byl okamžitý – pes se ve sněhu převalil a začal naříkat, muflonka ani nepoděkovala a pelášila i se svým mládětem za tlupou.
To už ale z druhé strany pelášil také majitel útočícího a nyní postřeleného psa. Když spatřil, co se stalo, sklonil se ke svému miláčkovi a přitom začal nadávat a vyhrožovat: „Tohle mi zaplatíš, ty vrahu! To ti přijde draho!“ Ovšem Ondra se nedal: „Platit budeš ty! Žes nechal tu svou vobludu lovit, pronásledovat zvěř. Normálně pytláctví!“ „Jo – pytláctví?! Já tu žádnou pronásledovanou zvěř nevidim! Tak komu to chceš povídat? Zato zbytečně postřelenýho psa ti nikdo nevodpáře!“ čertil se dál postižený, když se pokoušel psa provizorně ošetřit. Ondra si uvědomil, že útok psa na muflony bude v případné při opravdu těžko dokazovat. Koho by ale napadlo v tak vypjaté situaci pořizovat mobilem fotodokumentaci? Snad kvůli tomu, snad i kvůli slabosti pro nejlepší přátele člověka nabídl svou pomoc. Ta však byla příkře odmítnuta: „Jdi se vycpat – nejdřív ho chceš zamordovat a pak zase zachraňovat! Zvládnu to sám!“ Ale pak odmítači pomoci došlo, že dotáhnout psa v již zmíněném nepříjemném sněhu k dost daleko zaparkovanému vozu by asi bylo na jeho síly a nabídku přijal. Příměří mezi oběma muži ale opravdu trvalo jen po dobu nutnou k uložení zraněného psa do auta: „Pro teď díky – ale stejně to zaplatíš! Abyste si, páni myslivci, na nás vobyčejný lidi nevyskakovali! Dyť za chvíli by bylo o strach jít na houby nebo na borůvky …“ A bez rozloučení odjel.
***
Zranění sice nebylo úplně vážné, život zvířete neohrozilo, ale i tak byly operace a následné léčení drahé. Na veterině je dnes ostatně drahé všechno, to by majitelé loveckých psů – a nejen jich – mohli vyprávět. Ondru tak dostihlo předvolání k soudu – šlo o žalobu o náhradu škody v řádu desítek tisíc korun.
U soudu jeho advokát marně argumentoval, že Ondra vlastně zachraňoval zvěř. Důkazy pro tohle tvrzení chyběly. Soud pak správně zdůraznil, že podle zákona na psy ovčáckého plemene, stejně jako na psy plemen loveckých a pak psy služební, zdravotnické, záchranářské a slepecké, ani myslivecká stráž střílet nemůže. A že šlo o ovčácké plemeno, měl Ondra jistě poznat, takže náhrada škody je na místě.
Soud ale zároveň přisvědčil advokátově fintě: „Dobrá, majitel psa bude mít škodu nahrazenou, ale platit bude stát, to je přece jasná věc! Žijeme v právním státě, zákony musí dodržovat každý – i státní orgány.“ Zdůvodnění? Podle zákona o myslivosti odpovídá „za škodu způsobenou mysliveckou stráží v souvislosti s plněním jejích úkolů“ stát, přičemž náhradu „poskytuje orgán státní správy myslivosti, který ji ustanovil“ (to jsou citace z § 16 zákona).
V té chvíli se ale do hry „já to platit nebudu“, kterou dosud hráli nedůsledný majitel vlčáka a Ondra, zapojil i městský úřad příslušné obce s rozšířenou působností, který odmítl vysypat peníze z kasičky kvůli postřelenému psu a podal odvolání ke krajskému soudu.
A jak se v našich soudničkách a vůbec v české justici nezřídka stává, ctihodní muži v talárech u odvolacího soudu viděli celý případ úplně jinak, tady vlastně částečně jinak, než jejich kolegové u soudu nalézacího. Sice se shodli na tom, že Ondra střílet po psu ovčáckého plemene v žádném případě neměl a, lidově řečeno, povídačky o napadených muflonech si může strčit vedle kančí štětky za klobouk, ale pokud jde o to, kdo tu legraci zaplatí, ukázali jednoznačně také na něj. Vykroutit se z náhrady škody se vám zachtělo, holoubkové? Tož vězte, že sypat broky do vlčáka není žádné plnění úkolů myslivecké stráže, ale naopak prachsprosté překročení jejích oprávnění a tudíž protiprávní jednání, za které nese odpovědnost Ondra a zase jen Ondra. Jenže jeho advokát se nedal a zkusil to znovu – podáním dovolání k Nejvyššímu soudu.
***
Tak jsme se zase ocitli v „hlavním městě naší justice“, v Brně. Jak byste tipovali, že se rozhodlo tam? Dali soudci za pravdu okresu nebo kraji? Komu nakonec zůstal ve hře „já to platit nebudu“ Černý Petr? Jednalo se už opravdu jen o to placení, o náhradu škody, protože na Ondrově pochybení se shodli všichni, tedy alespoň všichni soudci. Myslivci to asi vidí jinak, ale zákon je zákon. Šlo tedy o výklad slovního spojení „v souvislosti s plněním úkolů myslivecké stráže“. Nebudeme unavovat rozsáhlým zdůvodněním přijatého závěru, zda při Ondrově střelbě šlo či nešlo o takzvaný exces, což je rozhodující kritérium pro to, kdo bude platit. Důležitý je výsledek – a, světe, div se, v Brně dali za pravdu soudcům z okresu! Řečeno zase velmi zjednodušeně: Ondra sice udělal chybu, ale víceméně neúmyslně, nejednal správně, nicméně opravdu v souvislosti s plněním svých úkolů, aniž by tím získal nějaký prospěch.
A protože přes rozhodnutí Nejvyššího soudu nejede vlak, Ondra i pejskař si mohou opravdu zazpívat „já to platit nebudu“, náklady za všechnu veterinární péči nešťastného psa (protože vše, co se stalo a mohlo stát, lze vyčítat jeho majitel, nikoliv jemu) ponese opravdu příslušná pověřená obec.
Ale pozor!
Je to velmi důležitý rozsudek pro všechny myslivecké stráže! Nelze jej zneužívat a chovat se v honitbách jako první po Bohu, nicméně dá se o něj opřít v případech podobných zásahů jako byl ten Ondrův. A ještě jedno poučení pro myslivecké strážné: Snažte se při svých zákrocích v mezích možností situaci zdokumentovat, zajistit si svědky a podobně – může se to, jak je vidět z našeho dnešního případu, později hodit.
 
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 14 (oprávnění myslivecké stráže) a § 16 (odpovědnost za způsobenou škodu) zákona o myslivosti a § 420 (odpovědnost za škodu) občanského zákoníku.
 
Na motivy skutečného judikátu Nejvyššího soudu připravil Jaroslav Šprongl.
 
 
 
 
vychází v 5:09 a zapadá v 21:02 vychází v 21:37 a zapadá v 5:25 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...