Časopis Myslivost

Únor / 2011

Dosledováváte dobře?

Myslivost 2/2011, str. 26  Karel ZVÁŘAL
„Dosled? To neznám. Jedna rána a leží.“ Nebo: „Nechápu, jak někdo může minout! Posadím komoru do kříže a zmáčknu. Pak si zapálím a jdu dát poslední hryz.“ Vskutku sebevědomé odpovědi a nemám důvod jim nevěřit. Hodně myslivců by mohlo být v širším reprezentačním kádru kombinované lovecké střelby. Nemálo je ale i těch, kteří se zbraní se příliš nesžili. Při posazení pažby do ramene zapomenou dýchat, rozbuší se jim srdce, roztřesou ruce, zaslzí oči. Zodpovědnost je velká - tak dlouho čekám a teď vše záleží na jediném okamžiku.
Faktorů ovlivňujících přesnost střelby je celá řada. Množství natrénovaných hodin, použité střelivo, povětrnostní podmínky, viditelnost, správný odhad vzdálenosti, přehledný terén, psychická vyrovnanost. Všechny položky by si měl člověk odškrtat, chce-li mít na lovu kýžený úspěch. Nebudu rozebírat jednotlivé body, na to jsou jiní odborníci. Zaměřím se na jediný a nejdůležitější, který propojuje všechny ostatní - lidský faktor.
 
Kouzlo nechtěného
Jako amatérský ornitolog se pohybuji po velkém rajónu, tj. deseti okresech Moravy. Mohu tak porovnávat množství a kvalitu zvěře, jak kde mají zakrmeno, jak se věnují tlumení škodné, umístění posedů, jak často chodí ven, přítomnost pytláků a jiné aktivity. Nemíním zde klasifikovat jednotlivá sdružení, protože v globále hodnotím naši myslivost velmi vysoko. Co některým myslivcům vytýkám, je nedůsledný dosled střelené zvěře, resp. zbytečně ukvapená rána.
Jelikož jezdím na skútru a rád chodím pěšky, zvládnu za den obhlédnout rozsáhlou plochu i kdejakou zmolu. Orientuji se nejen zrakem a sluchem. V letním horku se zápach tlejícího masa šíří daleko. Pokud je kadáver v příkopu u silnice, je to téměř určitě oběť dopravy. Ve vzdálenosti 100 - 200 m od silnice to může být kus střelený pytláky, nebo tam odešel po kolizi s autem. Jinde v honitbě to však nezřídka bývá legálně střelený a nedohledaný kus.
U většiny kadáverů nejde kvůli pokročilému rozkladu s určitostí poznat příčinu úhynu, proto věc ponechávám svému osudu, tj. nic nehlásím. Zvěřina je stejně znehodnocená a zbytky mohou stejným způsobem najít domácí, pokud opustí pohodlí svého terénního automobilu. Nejvíce zvěře však udolá hlad, vyčerpání a nemoci. Například po tuhé zimě 2006 bylo tolik padlin, že zápach byl místy cítit co pár set metrů.
Ale nález netknuté zvěře v dubnu až září signalizuje něco podezřelého. Ve čtyřech případech (3x srnec, 1x prase) se jednalo jednoznačně o čerstvý zástřel, z toho ve dvou případech jsem zastihl v nejbližší obci hospodáře nebo člena MS a nález jim nahlásil. Další kusy jsem našel podle krkavců a strak, na značném poškození se podílely i lišky. Nález zbytků laně v červenci do této statistiky nezahrnuji, protože v kole udusaném prasaty zbylo na místě jen pár kostí. Kromě možného nedohledaného zástřelu se mohlo jednat i o přirozený úhyn, zuby byly dosti opotřebované.
V případech dvou trofejových srnců se jednalo o zástřel ne starší než dva dny, poněvadž nebyli napadeni mouchami. V jednom případě jsem nemusel místo nálezu vůbec popisovat, stačilo říct: první kolejový řádek od větrolamu. Dotyčný hned věděl, kde zvěř hledat. Doslova jsem o krásného šesteráka zakopl, jinak při pohledu od větrolamu nebyl v obilí vidět.
Ve druhém případě jsem také jen začal s popisem a dotyčný věděl, kde srnec je. To znamená, že nebyl daleko od místa nástřelu. V té vísce byli jen tři myslivci, zřejmě se navzájem informovali. Protože jinak by to byla obrovská náhoda a hovořil jsem přímo s aktéry nepovedeného lovu.
Oba to již byli pánové v letech, takže zda to bylo utnutí mistra, nebo mladická nerozvážnost někoho jiného, to vědí jen oni sami. Bylo mi trapné vyptávat se na detaily, ale domnívám se, že ani v jednom případě se o dosled vůbec nepokusili, se psem už teprve ne. Zřejmě situaci špatně vyhodnotili, považovali ránu za chybenou a srnec podle nich odskočil bez viditelného značení. V prvním případě smrtelně raněný kus pravděpodobně proběhl širokým větrolamem a zhasl 10 m za ním, protože posed byl z druhé strany asi 80 m. Ve druhém případě jsou poblíž dva posedy (nic moc tedy, se svým téměř metrákem bych jim nedůvěřoval), takže nebylo jasné, se kterého bylo stříleno. Oba však byly do 200 - 250 m od zhaslého srnce, tedy opět poměrně blízko. Ten ležel na kraji dlouho nepoužívané a zčásti zarostlé lesní cesty a byl vidět již z dálky asi 15 - 20 m), pokud člověk šel po cestě. Prostředí kolem je téměř neprostupné a velmi nepřehledné, tj. borůvčí, šlahouny ostružin a smrkový nálet v borovém lese.
 
Jednoho listopadového dne někdy začátkem sedmdesátých let mě probudila intenzivní střelba naproti bydliště, kde místní sdružení pravidelně začínalo první leč. Toho roku bylo zvěře asi hodně, ran bylo nepočítaně. Rozhodl jsem se, že odpoledne se s kamarádem půjdeme do těch míst podívat. Bylo dost pravděpodobné, že ne všechna zvěř byla dohledána vzhledem k prudkému srázu s hustě zarostlým podrostem a trnitým keřům. Nehledali jsme nijak dlouho a našli slepici bažanta. Ta zřejmě nezhasla okamžitě, protože ležela v odpočinkové poloze. Z míst, kam spadla, pravděpodobně odběhla a nebyla psy nalezena. Na nic jsme nečekali a mizeli pryč. Kamarád se moc divil, že mu slepici přenechávám, když jsem celou akci inicioval a bažanta našel. Mě hřála radost, že jsem to odhadl správně.
 
Raději váhavý než zbrklý
Co s uvedených několika málo příkladů vyplývá? Založením jsem nervní typ a trvalo mi léta, než jsem se svoje emoce naučil krotit. Do přírody jezdím jako do lázní, uvolním se a rychle tam dobíjím baterky. Také si vyčistím hlavu a utřídím myšlenky. Když si nejsem v něčem jistý, tak to odložím na příště. Proto jako správného myslivce si představuji rozvážného kliďase. Přestože dnešní doba k tomu vybízí, stále spěchat není dobré. Na lovu to platí dvojnásob. Úcta ke zvěři, špatné svědomí nebo možné pozdější výtky kolegů by měly vždy brzdit nutkání užuž vystřelit. Zvláště pak, když se jedná o hodnotnou zvěř. Nález nedohledaného bažanta lze považovat za celkem výjimečný a nepodstatný. Při tehdejším množství zvěře se s určitým procentem ztrát při lovu zřejmě počítalo, protože nelze důsledně prohledat celou leč. Navíc ztráta ve zvěřině je zanedbatelná a kadáver v chladném počasí využijí mrchožrouti.
Nedosledovanou spárkatou zvěř však považuji za hrubý nedostatek a svědčí o dvou věcech: buď lovec podceňuje své schopnosti, ránu vyhodnotí jako chybenou a o dosled se vůbec nepokusí, a nebo si není jistý zásahem, zvěř jakoby značila, nicméně zmizela z dohledu. Chvíli ji hledá v nejbližším okolí, ale pro neprostupnost a nepřehlednost porostu dosled brzo ukončí, zejména když nenachází barvu a blíží se noc. Druhý den se již na místo nevrátí. Psa nepoužije, protože ho nemá.
 
A jaké by z toho mělo plynout poučení?
V jednom z nedávných vydání Myslivosti byl článek o posedech. Něco ve smyslu: Ukaž mi svůj posed a já ti řeknu, jaký jsi. Nelze než souhlasit. Umístit posed na kraj neprostupné džungle a vystřelit na zvěř na hraně lesa, hned jakmile vystrčí hlavu „zavčasu, než mě navětří a uteče“. Kéž by to byla zcela nemístná rada: nechoďte před večerní čekanou do krčmy. Pokud nemáte k dispozici psa, potom je nutkavá střelba víc než hazard.
Nízký, nepohodlný, nepevný a zarostlý posed neskýtá střelci dobrý výhled ani patřičný pocit z lovu a je možnou příčinou ukvapené a nepřesné střelby. Je-li navíc blízké okolí hustě zarostlé, může se stát, že dosled skončí neúspěšně. Líbí se mi používání lehkého přenosného posedu, který umožňuje reagovat na aktuální výskyt zvěře, tedy i v místech, kam chodí na pastvu pouze sezónně, zato pravidelně. Jeho velkou výhodou je především to, že příchod na místo a instalaci posedu můžeme provést podle momentálního směru větru.
Vysoký a pevný posed, umístěný na kraji rozvolněného lesa nebo ve větrolamu, dává dobrou šanci na nezachycení pachu zvěří i při nepříznivém směru větru a následný rychlý dosled. I tak je nutné vyčkat, až zvěř vyjde z krytu dál na otevřenou plochu, aby její pohyb po výstřelu bylo možno chvíli sledovat a označit si důležitá místa. Stisknutí spouště neuspěchat, počkat si na boční postoj, znát přesnou polohu komory. Z učebnic to známe všichni, jenže teorie od praxe se někdy dosti liší. Zde platí stará ověřená moudrost: dvakrát měř a jednou řež.
 
Přesnost střelby - vizitka myslivce
Před lety jsem se účastnil jako honec několika nátlaček na divočáky. Na výřadu vždy něco bylo, takže vládla všeobecná spokojenost. Jednou ale bilance po dvou lečích byla velmi špatná. Prasata prošla přes střelce bez jediné újmy. Hledal se viník a zjistilo se, že stříleli minimálně dva střelci, k třetí ráně se nikdo nehlásil. První to měl daleko a přes větve, druhému však pozice poskytovala ideální příležitost, dvakrát vystřelil a chybil. Shodou okolností měl už jiný vroubek, na nedávném honu střelil vodící bachyni.
Jeden z přítomných, excelentní střelec zvaný často do dobře zazvěřených honiteb, vytáhl z černé skládky velký plech o rozměrech asi 60 x 50 cm. Doprostřed cihlou vyznačil kříž a terč opřel o kmen ve vzdálenosti asi 100 m. K vedlejšímu pařezu opřel víčko o průměru asi 17 cm. Vybídl kolegu, ať trefí s oporou značku na plechu. Sám střílel bez opory na víčko a trefil. Bylo to neuvěřitelné, ale na obrovském terči jsme stopu po zásahu kulí nemohli najít! Zkoušku opakovali se stejným výsledkem. Neúspěšný střelec se červenal, jeho spontánní projev by se musel celý propípat. Tak nějak vypadá z ostudy kabát, pomyslel jsem si, nechtěl bych být na jeho místě. Už si přesně nevzpomínám, ale řekl bych, že tehdy platil rundu celé hospodě.
Kromě ranních testů na alkohol bych jako nezúčastněný doporučil takové zkoušky střelecké dovednosti po opakovaně chybené ráně i s vyvozenými důsledky. Přijít na společnou akci s absolutně nepřipravenou zbraní, to nelze nijak ospravedlnit. Nestaráš se řádně o zbraň, šetříš na patronech, tak zaplatíš občerstvení! Asi to není originální, ale jsem přesvědčen, že namátkovou kontrolní střelbou by mnohdy zbytečné dosledy odpadly.
vychází v 5:14 a zapadá v 20:58 vychází v 23:21 a zapadá v 9:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...