Časopis Myslivost

Únor / 2011

Splněný sen o Kyrgyzstánu

Myslivost 2/2011, str. 40  Bohuslav Dolníček
Na myslivosti je mnoho krásného. Neopakovatelná jitra poblíž stěn větrolamů, zimní večery v zasněžených lesích i horké dny srnčí říje uprostřed polí. Mezi největší klady naší záliby však patří možnost splnit si mnohé klukovské sny. Toulat se s kulovnicí přírodou, slézat strmé svahy hor a bez dechu pozorovat přes skla dalekohledu zvěř, která nic netušící přetahuje někde poblíž našeho stanoviště. . . Je jen dobře, že současná doba umožňuje mnohým z nás rozšířit oproti předchozím desetiletím výrazně okruh dosahu těchto splněných přání a dříve nedostupným snům dát doslova a do písmene křídla. To, o čem si nemohli naši otcové a dědové nechat ani zdát, se dnes může při troše snažení stát pro naši generaci realitou. O splnění jednoho podobného snu bych se rád podělil také já s vámi, čtenáři časopisu Myslivost.
Na začátku bylo několik strohých informací o vzdálené zemi s tajemným názvem Kyrgyzstán a o obyvatelích majestátných velehor, kterými jsou mohutní kozorožci sibiřští (Capra sibirica). Jedná se o blízké příbuzné nám známějších kozorožců horských. Patří do řádu sudokopytníků a čeledi turovitých. Výška dospělých samců v kohoutku přesahuje 160 cm a hmotnost může být i 120 kg. Místem výskytu uvedené zvěře jsou horské oblasti střední Asie od Pákistánu a Afghánistánu až po Mongolsko.
Na potravu jsou kozorožci nenároční, spásají podle místních podmínek trávu, pupeny, listy či výhonky dřevin, stejně jako se spokojí s horskými mechy a lišejníky. Ve volné přírodě se dožívají 15 let. Samci se pyšní impozantní trofejí, kterou tvoří zahnuté rohy dlouhé až 140 cm. Rohy samic jsou výrazně menší. Samci vytvářejí pánské skupinky, nejstarší žijí samotářsky. Samice s mláďaty se sdružují do tlup čítajících až 50 jedinců.
Kozorožci se pohybují nad horní hranicí lesa do výšky 5000 m nad mořem a problémy jim tudíž nečiní ani náročný skalnatý terén, pro jehož zdolávání mají dobré fyzické dispozice. Hlavními nepřáteli kozorožců jsou vlci, medvědi a levharti sněžní. Zejména mladá zvěř podlehne také rysovi nebo ji uchvátí některý mohutnější dravec.
O tom, že od nápadu k činu nemusí být nijak daleko, svědčil následný kontakt na manžele Radka a Ivu Francovy z Šakvic, kteří byli schopni obdobnou loveckou výpravu zorganizovat a u kterých jsme se nakonec sešli i s Jaroslavem a Otou, kteří byli dalšími účastníky naší expedice. Bylo 15. 10. 2009, 6. 00 hodin ráno. Výprava do tajemna tak mohla doopravdy začít. O čtyři hodiny později jsme již seděli v letadle na vídeňském letišti, které nás unášelo směrem na Istanbul, kde jsme úspěšně přistáli po třech hodinách letu. Zde nám zbyl čas jen na krátké občerstvení a už jsem zase mířili dál, tentokrát konečně k cílové zemi a jejímu hlavnímu městu Biškek. Zde se nám po náročném přistávacím manévru také podařilo dosednout ve 2. 00 hodiny místního času.
Biškek má asi jeden milion obyvatel. Založen byl v roce 1878, jako tehdejší ruská pevnost, pod jménem Piškek. V letech 1926 až 1991 neslo město název Frunze na počest komunistického velitele rudé armády Michaila Frunzeho. Samotné město leží v nadmořské výšce 800 m a je obklopeno pohořím Ťan-Šan, což mu dává neopakovatelnou kulisu. Město je kulturním, hospodářským a ekonomickým centrem země. Má široké bulváry, které jsou lemovány stromy a domy postavenými v duchu místní typické architektury, které ale bohužel doplňují stavby vybudované v sovětském stylu.
Na prohlídku tohoto města nám však nezbyl čas, protože si nás převzal řidič místní společnosti organizující celý lovecký pobyt v Kyrgyzstánu. Po vyřízení potřebných dokladů a krátkém odpočinku jsme nasedli do terénního auta a vydali se na cestu do města Naryn, které bylo vzdálené asi 350 km. Vzhledem ke špatnému stavu silnic nám ale cesta trvala až téměř do oběda. Po příjezdu na místo jsme přeložili naše věci společně s dalšími zásobami do připraveného gruzaviku (terénní sanitní vaz používaný před časem i v naší armádě), se kterým jsme následně ujeli po horách (a po ještě horších cestách) dalších asi 100 km.
Do hlavního loveckého tábora, kterému dali místní jméno Mouflon, a který ležel v oblasti Arčalu, jsme tak doputovali po dalších třech hodinách natřásání kostí. Tábor byl vybudován před třemi roky, skládal se z pěti stavebních buněk přizpůsobených ke spaní, stravování a přípravě jídel. O jídlo se nám staral místní kuchař jménem Rustam, který připravoval vesměs místní, mimochodem velmi chutné speciality. Po uvítacím obědě jsme přezkoušeli nastřelení zbraní, které mohly při tak dlouhé a náročné přepravě utrpět nějaký ten šrám. V horách je potřeba počítat se střelbou na velmi dlouhé vzdálenosti. V praxi to znamenalo ověřit nastřelení na 200, 300 a následně i 400 m. Pak už jsme ulehli značně unavení do dvou pokojů připravených k naší první noci. Nadmořská výška tábora byla 2900 m a pokoje proto bylo nutné vytápět. Dělo se tak zvláštními kamínky, do kterých se přikládalo zvenčí, podobně jako to můžeme vidět v některých našich historických objektech. Spalo se nám zkrátka jako na zámku.
Ráno jsme se probudili do krásného počasí, ve kterém jsme (sbalení na třídenní pobyt mimo tábor) nasedli na koně kyrgyzstánského pasteveckého plemene. Měli podobu menších huculů s hmotností 250 - 350 kg. Následujících pět hodin jsme postupovali horskou krajinou proti proudu řeky Naryn. Kdo tuhle cestu nezažil, nedokáže si ani ve snu představit krásu a rozmanitost hor, uprostřed kterých jsme se v sedle na koňském hřbetu pohybovali. Zdejší plemeno koní s přehledem zvládalo obrovské převýšení i úzké cestičky po vrstevnicích.
Po opravdu dobrodružné cestě, která měřila 36 km, jsme dorazili do druhého tábora s nadmořskou výškou 3200 m. Oblast, do které jsme po občerstvení vyrazili na terénní průzkum, se jmenovala Dungrama. Ze vzdálenosti 800 m jsme pozorovali několik desítek kozorožců sibiřských a určili jsme si lokality, ve kterých budeme následující den lovit. Z druhého tábora jsme ujeli asi 15 km a stejnou cestou jsme se do něj i vraceli. To však již za svitu tisíců hvězd. Po večeři a náročném dni jsme měli vyhrazené čtyři hodiny na zasloužený odpočinek ve stanu. Ani jeden z nás ale nemohl usnout. Dodnes nevíme, zda to bylo nadmořskou výškou, venkovní teplotou -11 ºC nebo po reakcí na opravdu silný čaj, který nám naši společníci připravili k večeři.
Budík zazvonil v půl třetí ráno a nastartoval nás do dalšího dobrodružství. Bylo 18. 10. 2009 a nás měl čekat jeden z nejnapínavějších dnů, jaké si jenom dovede lovec a myslivec představit. Po malé snídani a vypití teplého čaje jsme nasedli na naše dobře známé koníky a vyrazili do již obeznaných míst, kam se bylo nutné dostat ještě za tmy. Po velmi náročné cestě v teplotě mínus 10 ºC a za velké podpory našich průvodců i koní, kteří jízdu po tmě opravdu dobře zvládali, jsme dorazili každý na jemu přidělenou lokalitu. Pak jsme již nastoupili, oblečení do bílých maskovacích oděvů, ke kilometrovému stoupání na určené stanoviště. Místy jsme se přitom bořili až nad kolena do sněhu. Zalehnutí za kamenitými výstupky jsme následně očekávali příchod rozednění.
Když se mezi horské štíty vkradlo dostatek světla, začaly z dálky zaznívat první výstřely. Proti mému stanovišti se ve skalní stěně objevily nejasné šedé skvrny. Jak dne přibývalo, vystupovaly ve sklech dalekohledu stále zřetelněji siluety dvou mohutných kozlů. Laserový dálkoměr ukázal vzdálenost 420 metrů. Průvodce dal nenápadný pokyn ke střelbě. Svoji kulovnici v ráži 6,5x68 mm jsem měl na podobnou vzdálenost vyzkoušenou, a proto jsem se bez větších problémů připravil. Zvěř se zastavila výškově nad naším stanovištěm a ustrnula na téměř nevýrazném útesu.
Pečlivě jsem zamířil a vystřelil na komoru prvního kusu. Kozorožec značil zásah vzepětím a převrátil se dozadu za útes, kde nám zmizel z dohledu. Průvodce radostně pokyvoval hlavou a ukazoval směrem ke druhému kozlovi, který se po zmizení svého druha poskokem přesunul o několik metrů níž a stál nyní naostro. Povzbuzený prvním zásahem jsem se pokusil zamířit na krk. I v tomto případě mi přálo štěstí a zvěř zůstala v ohni.
Stoupání směrem k úlovku nám zabralo poměrně dlouhou dobu, protože svah byl dost prudký. Tato okolnost nám ovšem velmi usnadnila následný transport, který proběhl tak, že jsem oba složené kusy dotáhli několik metrů na sněhové pole a smykem je dopravili svahem dolů ke koním. Byl jsem také zvědavý na místní zvyky, které se k ulovení zvěře váží. Jak se dalo očekávat, neznají místní lovci žádnou obdobu našeho úlomku, který by koneckonců v horách ani nebylo snadné obstarat. Můj doprovod nicméně oslavil na místě složení dvou kozorožců zpěvem a tancem.
Když jsme se pak sešli v táboře, byla naše společná radost obrovská. Měli jsem skutečně obrovské štěstí, protože k mým dvěma kozorožcům přidal další dva také Radek. Jaroslav s Otou ulovili po jednom statném jedinci. Zdejší průvodci nám na rovinu řekli, že něco podobného místní pamětníci nezažili. Aby čtyři lovci ulovili za jednu hodinu šest kozorožců, navíc s velmi dobrými trofejemi, to prý byl na místní poměry skutečný unikát. S velkou radostí jsme se u našich úlovků vyfotili a na kameru zachytili pár okamžiků, ze kterých je jasně vidět, jak si daného okamžiku vážíme.
Po oddělení a ošetření trofejí přišlo na řadu dělení zvěřiny, kterou naši průvodci začali různým způsobem připevňovat na koně. Když byli plně naloženi, vezl každý kůň nejméně 100 kg nákladu. A to přišel ještě pokyn k nasednutí! Tomu se nedalo vůbec věřit, ale byla to pravda pravdoucí. Od koní to byl neuvěřitelný výkon, když si uvědomíme, že jsme ani my lovci nebyli žádné „trasořitky“. Po dvou hodinách dorazila celá karavana zdárně do tábora, kde jsme po večeři doslova padli do stanů a vyčerpaní prospali neuvěřitelných 14 hodin při teplotě -12 ºC.
Protože jsme cíle naší výpravy dosáhli tak snadno, mohli jsme si následující ráno náležitě vychutnat a obdivovat úchvatný východ slunce nad zasněženými horskými štíty. Po vydatné snídani jsme opět naložili náklad, navýšený ještě o naše osobní věci, a vydali jsme se na pětihodinovou cestu do základního tábora. Po celou dobu jsme měli štěstí na počasí, které bylo opravdu nádherné. V táboře Mouflon jsme jednoduše spočítali délku cesty v koňském sedle, která přesahovala 130 km! A to ve vysokohorském terénu během pouhých tří dnů! Po tak náročném výkonu nám víc než chutnalo klasické kyrgyzské jídlo zvané kurdak připravené z námi ulovené zvěřiny. Úplnou tečkou na závěr dne byla pravá kyrgyzská sauna, kterou pro nás místní roztopili přímo v táboře.
Následujícího dne po raním boršči jsme už pouze relaxovali a pozorovali naše průvodce, jak ošetřují a připravují na převoz trofeje. Bylo zajímavé sledovat, jak si dokáží poradit i ve velice provizorních podmínkách. Na oběd jsme obdrželi pozvání od našeho doprovodu, který se jmenoval Nurbek.
Celá jeho rodina (Nurbek, manželka a její rodiče plus dvě děti) žije po dobu, kdy pase ovce, krávy a koně, v jediné jurtě. Na oběd nám připravili národní pokrmy - domácí chléb s mantou, což je beraní maso nakrájené na malé kostičky smíchané se zelím, vše zabalené do těsta. Velice chutný byl i čaj s mlékem, kysané koňské mléko kumis a kefírové sušené kuličky na slaný i sladký způsob. Místní lide jsou opravdu pohostinní a velice přátelští, ale také velice chudí. Polovinu roku tráví v horách se svými stády, druhou polovinu žijí ve skromných domech ve vesnicích. Doprovodem loveckých hostů si přivydělávají. Mají výbornou fyzičku, jsou nesmírně obratní a zdatní. Zajímavé je i to, že nepijí opravdu žádný alkohol.
Posledním dnem našeho pobytu byl 21. říjen. Po snídani jsme naložili všechny věci a vyrazili na zpáteční pouť. Po cestě do města Naryn nás náš včerejší hostitel ještě pozval na prohlídku svého domku, která v nás zanechala smíšené pocity. Na jedné straně bylo všude cítit určitou pohodu bez nervů a shonů dnešní doby, na straně opačné však do očí přímo bila chudoba, život bez elektrického proudu, koupelny a jiných, pro nás již nepostradatelných věcí. S velikým zájmem jsme si prohlíželi hromadu vzorně naskládaných lívanců kravského trusu, vysušených a nachystaných na topení, údajně na celou zimu. V domě jsme nenašli postel, protože zde všichni spí na zemi v jedné místnosti a nenašli jsme ani židle. U stolu se totiž také sedí přímo na zemi.
V okolí vesnice, kde byly jen prašné hliněné cesty, jsme potkávali různou zemědělskou techniku. Bylo neuvěřitelné, že ještě může být používána k polním pracím. Podle našich měřítek totiž patřila beze zbytku spíše do muzea než na pole. Po úmorných devíti hodinách cesty jsme se konečně dostali až do hlavního města Biškek, což pro nás znamenalo faktický návrat do civilizace se všemi jejími produkty.
Co dodat na závěr? Snad jen konstatování o maximální spokojenosti a dobrém pocitu z celého loveckého pobytu. Všem zájemcům tak mohu za svoji osobu i za všechny ostatní účastníky podobný zážitek spojený se splněním jednoho snu jenom doporučit. Na úplný závěr již připojím pouze několik informací o zemi, kterou jsme navštívili.
Kyrgyzská republika leží v regionu středí Asie. Má rozlohu 198 500 km² a žije v ní asi čtyři a půl milionu obyvatel. Dorozumívacím jazykem je kyrgyzština, uzbečtina a ruština. Tomu odpovídá i národnostní složení obyvatel. Měnou je kyrgyzský som. Nábožensky v zemi převažuje sunnitský islám, který vyznává 70 % obyvatel. Podnebí země je kontinentální s horkými léty (průměrná teplota v Biškeku je v červenci 25 °C) a studenými zimami (průměr -5 °C). Občané České republiky mohou do země cestovat bez vízové povinnosti. Mezi nejzajímavější místa patří pohoří Altaj, již zmíněný Ťan-Šan a Pamír. Hory jsou zde opravdu krásné a pastevecké rodiny, které se v nich přes léto zdržují v jurtách, velice pohostinné. A to je určitě další důvod, proč o návštěvě této, pro nás určitě exotické země zauvažovat. Za malý životní sen to určitě stojí. V současné době je však třeba vzít v potaz občanské nepokoje a ozbrojené střety, které na jihu země vypukly mezi národnostmi Kyrgyzů a Uzbeků.
Text a snímky Bohuslav Dolníček
 


vychází v 5:09 a zapadá v 21:02 vychází v 21:37 a zapadá v 5:25 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...