Časopis Myslivost

Únor / 2011

Svrab, prašivina a zaklíštění u srstnaté zvěře

Myslivost 2/2011, str. 36  Prof. MVDr. Karel CHROUST, DrSc. , MVDr. Pavel FOREJTEK, CSc.
Poslední soubor článků bude pojednávat o ektoparazitózách u naší srstnaté a pernaté zvěře. Jejich původci patří do nejpočetnější systematické skupiny, a sice členovců (Arthropoda), čítající více než 80 % všech známých druhů živočichů na zeměkouli. Některé z těchto druhů přešly k cizopasnému způsobu života a vyvolávají závažné zdravotní problémy nejen u zvěře, ale i domácích zvířat a také u lidí. Členovci jsou většinou odděleného pohlaví, často s výrazným odlišením samců a samic (pohlavním dimorfismem).
Původci svrabu, prašiviny a klíšťata patří systematicky do samostatné třídy roztočů (Acarina). Jedná se vesměs o mikroskopické členovce s tělem rozděleným na dvě části. Přední část (gnathosoma) je tvořena pouze ústními orgány, které slouží především k přijímání potravy a sestávají z chobotku (hypostom), klepítek (chelicery) a makadel (palp). Zadní část těla (idiosoma) je nesrovnatelně větší a nese končetiny, reprodukční (rozmnožovací) orgány, trávicí ústrojí a pokud jsou přítomny i oči. Roztoči dýchají vzdušnicemi, které vyúsťují na povrch těla otvory zvanými stigmata, mohou však dýchat i celým povrchem těla.
Vývoj u roztočů probíhá tím způsobem, že z nakladených vajíček se líhnou larvy, které mají pouze 3 páry končetin. Larvy se postupně mění na tzv. nymfální stadia (protonymfa, deutonymfa, tritonymfa), které mají již 4 páry končetin, podobně jako dospělí roztoči (imaga). Cizopasní roztoči sají tělní tekutiny svých hostitelů, některé druhy žijí na hostiteli trvale, některé pouze dočasně.
 
Svrab černé zvěře
Svrab černé zvěře je závažným onemocněním, které vyvolávají zákožky u prasete divokého. Původcem onemocnění je roztoč Sarcoptes scabiei var. suis (Sarcoptes suis). Jedná se o jedny z nejmenších zákožek, samička je dlouhá 0,4 – 0,5 mm a široká 0,3 – 0,4 mm (obr. 1), sameček je asi o třetinu menší. K nakažení dochází po kontaktu s nemocným zvířetem, případně po kontaktu s předmětem, čerstvě infikovaným nemocným zvířetem (zálehy, otěrové stromy, krmná zařízení). Selata se infikují od matky.
K propuknutí onemocnění dochází především v oblastech s vysokou populační hustotou černé zvěře či u divokých prasat, držených v oborních či farmových chovech s nízkou úrovní hygieny a kvantitativně či kvalitativně špatnou výživou. V posledních letech byla zjištěna ohniska výskytu svrabu u černé zvěře ve volnosti např. v roce 2008 v okresech Litoměřice či Příbram, v oborních, resp. farmových chovech černé zvěře byl svrab autory opakovaně zjištěný v letech 2009 a 2010 na jižní Moravě.
Onemocnění začíná většinou na hlavě v okolí očí, na ušních boltcích, na spodní straně břicha či na vnitřních plochách předních končetin a v pokročilých případech se může rozšířit téměř na celý povrch těla (obr. 2).
Na postižených místech vypadává srst, dochází ke zvýšené sekreci lymfy, tvorbě typických strupovitých nálepů a vzniká tzv. papulózní dermatitida. V důsledku silné svědivosti a následného úporného škrabání dochází ke vzniku drobných poranění kůže, následně pokrytých strupy, dochází ke zhrubnutí kůže a vzniku kožních řas. Poranění kůže jsou často komplikována sekundární bakteriální infekcí. V důsledku silné svědivosti jsou nemocná zvířata neklidná, zhoršuje se jejich tělesná kondice a v důsledku zánětlivých procesů v kůži dochází k zaostávání v růstu, hubnutí a u selat může docházet i k úhynům.
Dospělá zvěř v dobré kondici dokáže klinické příznaky onemocnění překonat, často však zůstává zdrojem infekce pro ostatní zvěř.
Choroba je přenosná na člověka, u kterého dochází k obdobným příznakům, původce onemocnění (Sarcoptes suis) se však u člověka dále nerozmnožuje a onemocnění během několika týdnů odezní.
Diagnostika svrabu u divokých prasat je založena na parazitologickém vyšetření kožních seškrabů, možné je také serologické vyšetření ELISA testem.
Léčba svrabu u volně žijící černé zvěře je velmi problematická vzhledem k pohybové, resp. migrační aktivitě divokých prasat, znemožňující opakované podání léčiva v několika po sobě následujících dnech. V oborních chovech lze svrab úspěšně léčit perorální aplikací ivermektinu (CERMIX).
 
Prašivina lišek
Prašivinu lišek, resp. sarkoptový svrab lišek způsobuje Sarcoptes scabiei var. vulpes (Sarcoptes vulpes). Onemocnění je přenosné na psy, vlky, kočky a člověka. Lišky jsou k prašivině velmi vnímavé, zákožky přednostně osídlují řídce ochlupená místa na spodní straně těla, ale také ušní boltce, okolí loketního a hlezenního kloubu a oháňku. Při generalizovaném průběhu onemocnění se zákožkami vyvolané změny mohou vyskytovat po celém povrchu těla.
Na postižených místech dochází k prořídnutí až vypadání srsti, kůže je zarudlá, postupně dochází k jejímu ztluštění, zvýšení sekrece lymfy, vznikají zánětlivá ložiska (papuly) s následnou tvorbou strupů, objevují se oděrky a dochází k povrchovému krvácení.
Průvodním znakem onemocnění je vysoká svědivost, zvířata se snaží postižená místa škrabat, olizovat či vykusovat. V důsledku onemocnění se snižuje plachost nemocných lišek, dochází ke ztrátě tělesné kondice, hubnutí a úhynu.
Léčba se neprovádí. Vzhledem k vysoké kontagiozitě onemocnění a možnosti přenosu na psy je nutné zamezit kontaktu loveckých psů s uhynulou či ulovenou „prašivou“ liškou. U člověka může dojít k infekci těmito zákožkami (většinou po kontaktu s nemocným psem), po přerušení kontaktu však vymizí do 4 týdnů. Prašivina se výrazně podílí na regulaci početních stavů lišek, pokles výskytu tohoto onemocnění v některých oblastech se dává do souvislosti s tzv. „plošným odčervováním spárkaté zvěře“ preparátem CERMIX s obsahem ivermectinu, který se tímto způsobem dostává do potravních řetězců volně žijící zvěře.
 
Prašivina (sarkoptóza) kamzíků
Prašivina (sarkoptóza) kamzíkůje rozšířena hlavně v Alpách (Rakousko, Švýcarsko, Slovinsko), u nás nebyla dosud zjištěna. Původcem je zákožka Sarcoptes rupicaprae, která může cizopasit rovněž u kozorožců a koz domácích.
Onemocnění začíná většinou na hlavě, odkud se šíří dále na krk, spodinu těla a vnitřní plochy stehen. Prvním příznakem je svědění, způsobené zvýšenou sekrecí lymfy, která se vylévá na povrch kůže a spolu s odloupanými epiteliemi a nečistotami zasychá a vytváří typické strupové nálepy. Srst vypadává, kůže hrubne a borkovatí. Zejména závažné jsou změny na hlavě, především v okolí očí, uší a nosní dutiny, které vedou ke slepování očních víček až oslepnutí, poruchám sluchu a přijímání potravy.
Prašivina má u kamzíků většinou těžký průběh, dochází ke ztrátě kondice a výživného stavu a často končí uhynutím. Je velmi nakažlivá a jako predispoziční faktor se uplatňuje především nedostatek vitaminu A a stopových prvků, proto onemocnění propuká hlavně na podzim a vrcholí v zimě.
Diagnostika se provádí na základě typických příznaků, začínajících na hlavě a pravidelného škrabání postižené zvěře, u ulovených a uhynulých kusů laboratorním vyšetřením kožních seškrabů a nálezem zákožek.
Prevence závisí na pečlivém pozorování zvěře, při podezření na prašivinu se provádí odlov. V alpských oblastech, kde kamzíci nejsou přikrmováni nelze léčbu provádět, osvědčilo se podávání lizů se stopovými prvky.
 
Prašivina zajíců a králíků
Akarózy u zajíců a králíků divokých (prašivina zajíců a králíků) způsobují zákožky různých rodů a sice:
Notoedres cuniculi – patří mezi sarkoptové zákožky a je původcem tzv. hlavového svrabu u domácích a divokých králíků. Onemocnění začíná v krajině nosní, šíří se dále na hlavě, zasahuje i uší a postupně celé tělo. Při lokalizaci v okolí očí dochází ke slepování víček, zánětu a může končit oslepnutím a úhynem. Vyskytuje se řídce i u zajíců.
Psoroptes cuniculi – jsou zákožky velikosti až 0,8 mm (obr. 3) a jsou původci tzv. ušního svrabu u divokých (i domácích) králíků. Typická lokalizace je na vnitřní straně ušních boltců. Dráždění jemné kůže zákožkami vyvolává silnou sekreci lymfy, která spolu s odlupujícími se kožními šupinami a nečistotami zasychá a vytváří krusty, které mohou zcela ucpat zevní zvukovod a vyvolat i zánět vnitřního ucha. V takových případech dochází k uhynutí. Typickým příznakem je pohazování hlavou, ucho je velmi bolestivé a králíci si je škrabou a do hloubky poraňují, takovýto průběh může mít rovněž letální průběh. Tento svrab se nevyskytuje u zajíců.
Listrophorus gibbus – jsou zákožky o velikosti asi 0, 5 mm a cizopasí hlavně u zajíců. Lokalizují se nejprve na hřbetní krajině a hlavě, postupně se šíří na celé tělo. Na postižených místech vypadává srst, dochází k silnému odlupování kožních šupin a pokožka postupně dostává tmavou až černou barvu, která je viditelná i na dálku (tzv. černí zajíci). Vyskytuje se zpravidla na podzim, v době honů a postižení zajíci jsou velmi vyhublí a slabí.
U uhynulých nebo ulovených zajíců postižených listroforózou můžeme nalézt dalšího cizopasníka tzv. dravčíka (Cheyletiella parasitivorax), rovněž mikroskopického roztoče velikosti do 0, 5 mm, který žije na povrch kůže, nabodává pokožku a saje tkáňový mok. Živí se však hlavně roztoči L. gibbus a napomáhá tak významným způsobem k likvidaci tohoto onemocnění.
Diagnostika prašiviny u zajíců a králíků divokých je možná pouze u uhynulých nebo odlovených kusů. Provádí se podobně jako u ostatních druhů zvěře mikroskopickým vyšetřením seškrabů nebo otisků kůže ze změněných míst. Diagnostiku svrabu potvrzuje nález kteréhokoliv stadia zákožek (vajíček, larev, nymf, imag). Léčbu nelze u zajíců ani králíků divokých provádět.
 
Zaklíštění srstnaté zvěře.
Klíšťata napadají všechny teplokrevné živočichy a jsou závažným celosvětovým
zdravotním problémem i u lidí. Všechny u nás se vyskytující druhy patří systematicky do čeledi Ixodidae. Mají ploché tělo, hřbetní strana je kryta chitinovým štítkem (scutulum), který u samců kryje celé tělo a u samic dosahuje do jedné třetiny, zbytek sestává z kožovitého, varhánkovitě složeného krytu (alloscutulum). Po nasátí krve tak může samička zvětšit svůj objem až více než 200x. Krev je nezbytná pro tvorbu vajíček.
V našich podmínkách se u srstnaté zvěře setkáváme s těmito druhy klíšťat:
 
Klíště obecné (Ixodes ricinus) dosahuje velikosti u samců 2 - 2,5 mm a 3,5 – 4 mm u samic (po nasátí však až 1 cm i více), ústní orgány směřují dopředu, nemá oči (obr. 4). Je nejrozšířenějším druhem a vyskytuje se prakticky na území celého státu. Hlavním místem výskytu jsou vlhké, listnaté a smíšené lesní porosty s hojným podrostem (lužní oblasti), ale i vysočiny a podhůří, především v nekulturních, křovinatých lokalitách a pastvinách (až do výše asi 1200 m n. m.).
Vývoj probíhá tím způsobem, že nasátá samička klade již za 2 -4 týdny po oplození vajíčka v počtu až několik tisíc klusů na povrch půdy na chráněných místech s vhodnými mikroklimatickými podmínkami (obr. 5). Asi za 8 týdnů se z vajíček líhnou larvy, měří 0,8 mm a mají pouze 3 páry končetin. Proměna larvy na nymfu, která je asi 1 mm velká může trvat až 1 rok, rovněž tak proměna nymfy v dospělce (imago), obě tato stadia mají 4 páry končetin. Za zvláště příznivých klimatických podmínek může vývoj u I. ricinus proběhnout již během 1 roku, většinou se však prodlužuje na 2 až 3 roky. Všechna stadia se k proměně musí nasát krve, mohou však i velmi dlouho hladovět (i několik roků).
Ixodes ricinus je typický trojhostitelským klíštětem, kdy larvy sají hlavně na drobných hlodavcích a ptácích, nymfy pak na větších obratlovcích a dospělé samičky napadají především spárkatou zvěř a domácí zvířata. Člověka však napadají všechna stadia.
Aktivita I. ricinus začíná brzy na jaře, nejvyšší výskyt spadá do dubna a května, v létě slábne a znovu se zvyšuje na podzim. U zvěře zjišťujeme klíšťata dlouho do podzimu, u lišek i v zimě.
I. ricinus má zásadní význam v přenosu řady onemocnění, především lymské boreliózy a klíšťové encefalitidy. Klíšťata však mohou dále přenášet i zárodky jiných onemocnění v dané lokalitě (tularémie, babeziózy, Q-horečky aj.), takže se jejich prostřednictvím vytváří nebezpečná ohniska těchto nákaz.
 
Piják lužní (Dermacentor reticulatus) u něhož samci dosahují 5 - 6 mm, samice po nasátí až 1,5 cm. Typická je pro tento druh smaltovaná kresba štítku s bělavými skvrnami, mají oči. Vyskytuje se ve vlhkých biotopech, především lužních oblastech v povodí řek Dyje a Moravy, kde vytváří tzv. místa divokého zaklíštění. Hostitelem jsou především zajíci a spárkatá zvěř a je hlavním přenašečem tularémie. Maximum výskytu spadá do jarního období.
 
Klíšť lužní (Haemaphysalis concinna) velikost samců 2,5 - 3,5 mm, samice po nasátí až 13 mm, ústní ústrojí krátké a široké, bez očí. Je ekologicky spjat s nížinnými lesními porosty všech druhů, vyskytuje se rovněž na jižní Moravě. Aktivní je od května do září, cizopasí u všech druhů srstnaté zvěře. Je významným vektorem klišťové encefalitidy.
 
Nenasátá klíšťata doslova vyčkávají na hostitele přichycena na vegetaci v různých výškách. Orientují se na základě sensorických orgánů, reagujících především na teplo a CO2. Po přichycení na hostitele vyhledávají na těle nejvhodnější místo k přisátí. Doba sání se pohybuje od 2 do 6 dnů (u samic).
Klíště proniká do kůže pomocí ústního ústrojí, zpětné háčky na chobotku a chelicerách zajišťují jeho pevnou fixaci a znemožňují vytažení (obr. 6). Do rány vstřikují sekret, který dočasně znecitlivuje místo vpichu.
V místě sání klíštěte se postupně objevuje lokální zánětlivá reakce, zvěř se snaží zbavit cizopasníků a otírá se o různé předměty a vegetaci. Při silném zaklíštění mohou zvířata onemocnět, celkové příznaky se projevují především horečnatými stavy, neklidem a nervovými příznaky a poruchami pohybu až křečemi.
Diagnostiku je možné provádět pouze na uhynulé nebo ulovené zvěři důkladnou prohlídkou na predilekčních místech (místa s jemnou kůží v okolí uší i jinde na hlavě, krk, spodina břicha, mezinoží a okolí řitního a vulvárního otvoru). Na vegetaci se klíšťata zjišťují tzv. vlajkováním.
Léčbu u zvěře nelze provádět. Prevenci je třeba zaměřovat vzhledem k ohrožení lidí především na likvidaci míst tzv. divokého zaklíštění, tj. nekulturních křovinatých a bylinných porostů, vytvářejících vhodné mikroklimatické podmínky pro vývoj klíšťat.
 
vychází v 7:21 a zapadá v 18:10 vychází v 19:15 a zapadá v 8:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...