Časopis Myslivost

Únor / 2011

Zima se sičí tlupou

Myslivost 2/2011, str. 56  Text a snímky Svatopluk ŠEDIVÝ
Je zima, konec ledna. Zima je bohatší na sněhovou pokrývku, než v předcházejících letech. Zatímco v okolní krajině leží asi dvacet centimetrů sněhu, v údolí řeky, kudy právě projíždím, leží jen nesouvislý poprašek. Odbočuji ze silnice a šplhám úzkou lesní cestou do strmého stoupání, kola auta občas proklouznou, ale šplhám výše a výše do kopců, bez větších problémů.
Téměř na vrcholu kopce parkuji auto na křižovatce lesních cest a pěšky se vydávám k poli, ležícímu uprostřed lesů. Pole mám již v dohledu a nevěřím vlastním očím. Na okraji pole, přiléhajícímu k lesním houštinám, vidím patnáct kusů sičí zvěře. Jeleny, laně i kolouchy. V místě, kde se zdržují, je sníh sešlapán až na půdu.
Využívám zákrytu naskládaných klád a nízkých smrčků a opatrně postupuji k nízkému posedu, nacházejícímu se na břehu malého potůčku, kopírujícího okraj pole. Na posed ale nemohu vystoupit, aby mne zvěř nezjistila. Vyčkávám. Asi po půl hodině zvěř zachází do houštin a já opatrně vystupuji na posed. Sedím asi dva metry nad okolním terénem, ale přehled mám přes celé pole, mírně stoupajícího k protilehlé hraně vzrostlého lesa, po mé pravé straně k poli přiléhají zmíněné houštiny. Prohlídkou místa se sešlapanou sněhovou pokrývkou zjišťuji, že se jedná o místo, kde myslivci zvěř přikrmují.
Nestačil jsem si ani připravit stativ s fotoaparátem, vtom vidím, že z houštin opět vychází zvěř a směřuje k sešlapanému místu. Na něm pak vyhledávají zbytky krmiva. Zvěř přichází, jiná odchází. Jeleni špičáci, šesteráci, dokonce dva silní osmeráci, laně i kolouši. Zvěř má tmavou srst a jejich siluety kontrastují na sněhovém pozadí. Nelze spočítat, kolik kusů jsem vlastně již viděl, neboť zvěř je stále v pohybu, přichází a odchází.
Jsou dvě hodiny odpoledne, když zvěř zpozorní a po chvíli zjišťuji důvod. Přijíždí nějaké auto. Zatím jej jen slyším. Až po chvíli vidím, že přijíždí terénní auto a směřuje po cestě k poli. Sičí zvěř před přijíždějícím autem pomalu ustupuje k hraně lesa proti posedu. Nezachází však do něj, ale stojí na poli sleduje přijíždějící auto. Po jeho zastavení vystupuje řidič v loveckém oděvu a z korby auta bere kýble s krmením a vysypává je na zem.
Sičí zvěř se chová zcela jinak, než bych očekával. Ozývá se sičí pískání a celá skupina zvěře pomalu postupuje k místu s krmením. Až mi to připadalo směšné, jako by zvěř dávala najevo, že má radost z další dodávky potravy.
Po vyprázdnění kýblů s krmením mne „krmič“ pozdravil a opět odjíždí. Auto ještě ani neodjelo z pole a zvěř je již u krmení. Zpočátku osm kusů, ale z přilehlé houštiny vycházejí další a další kusy. Nespěchají. Pomalu přicházejí ke krmelišti, občas se zastaví a pozorují okolí. Na samotném krmelišti je však situace jiná. Slabší jeleni ustupují silnějším. Když se slabší jelen nemá k odchodu ze své pozice, silnější jelen zakloní hlavu tak, že mu paroží leží téměř na hřbetě. Je to výhružný postoj. Když slabší jelen neustoupí, dochází k drobným šarvátkám parožím. Ale nejsou to žádné urputné boje, slabší stejně uvolní své místo u hromádky krmení. Urputnější souboje se odehrávají jen mezi stejně silnými jeleny, to i slyším třeskot parohů. Ale i tyto souboje trvají jen několik okamžiků.
Laně vyklízejí své pozice jelenům bez nějakého kontaktu, jako by dobrovolně, ale moc dobrovolnosti v tom asi není. Když se u jedné hromádky sejdou dvě laně, nic podstatného se neděje, jen někdy dojde k boxovacímu souboji. Obě laně se postaví na zadní běhy a buší do sebe předními běhy. Ale jen tak dlouho, jak se udrží na zadních bězích.
To kolouši to mají bez nějakých problémů. Berou si krmivo z jedné hromádky s laněmi i jeleny, nikdo je neodhání. Chodí od hromádky ke hromádce, bez ohledu, kdo se u ní právě nachází, zda jelen nebo laň. Jako by je starší zvěř respektovala. Jak se postupně jednotlivé kusy nasycují, šarvátek je stále méně. Nakonec je i pět jelenů u jedné hromádky a očividně jeden druhému nijak nevadí. Jeleni mají srst téměř černou, laně tmavě šedou a nejsvětlejší jsou kolouši.
Na posedu sedím od deseti hodin a je téměř sedmnáct hodin. Trochu jsem počasí podcenil a jsem již prochladlý. Vše jsem sbalil a chci odejít. Vidím ale, že zvěř na krmelišti pozorně sleduje přilehlou houštinu a pomalu odchází od krmeliště. Vzápětí zjišťuji důvod. Z houštiny na krmeliště vbíhá černá zvěř. Již vidím jen jejich tmavé siluety na sněhu. Nemohu je spočítat, ale jen dle odhadu je jich asi dvacet. Počíná padat sníh, lépe řečeno, je vánice. Sestupuji z posedu a odcházím k autu. Sičí zvěř stojí na poli a zaujatě sleduje dění na krmelišti. Byl to krásný „fotolov“.
Na stejné místo přicházím i dne 15. března, jak jsem se domluvil s myslivci. Vidím, jak sičí zvěř pomalu prochází okrajem houštiny. Občas některý kus vyjde na pole a škube zahnědlé zbytky trávy, nebo zajde ke krmelišti a sbírá, co tam zapomenuté zbylo z posledního přikrmování. Pole je již bez sněhu, o to více blátivé. Po poli poletují hejna pěnkav a také hejno čejek. Obloha je zatažená, občas drobně mrholí, většinou ale doslova lije. Stává se, že vodní kapky létají téměř vodorovně, neboť vítr má občas sílu vichřice.
V tom vichru slyším přijíždět auto. Je to mně již známý teréňák, který vjíždí na pole. Jeho kola se hluboce boří do rozmrzlé a rozmoklé půdy, občas mám obavu, že auto zcela zapadne a již nevyjede. Laně, kolouši i jeleni vycházejí z houštin a popocházejí pomalu naproti přijíždějícímu autu. Auto zastavuje, vystupuje z něj muž se ženou, z korby auta berou kýble s krmivem a rozsypávají jej na půdu. Nohy se jim při tom hluboce boří do bláta. Trvá to jen krátkou chvíli a oba opět nasedají do auta, to se rozjíždí zpět k cestě.
Společně s autem se dává do pohybu i zvěř. Dlouhými skoky běží ke krmivu, až za nimi létají kusy bahna, jako by auto pronásledovala. U místa s krmivem zvěř zastavuje a za drobných šarvátek si každý dobývá své místo. Auto vjelo na cestu a z houštin vpravo se přímo vyřítilo dvacet kusů černé zvěře, mladé bachyňky a lončáci. Když doběhli do blízkosti sik, nesměle se mezi ně včleňují a sbírají krmivo společně se sikami. Myslel jsem si, že siky „vyklidí“ pozice, ale to jsem se mýlil. Černé zvěře si vůbec nevšímají, když siky přecházejí na jiné místo, černá zvěř jim podřízeně ustupuje. I mezi černou zvěří občas došlo k malé šarvátce, ozvalo se kviknutí, nebo rykot, ale to spíše z leknutí, nebo jako výstražný signál. Postupně, jak zvěř sesbírala krmivo, počíná odcházet k protější hraně lesa, černá zvěř zašla do houštin vpravo.
Sestupuji z posedu. Celá tlupa sičí zvěře stojí na poli a sleduje můj odchod. Již jsem u auta, docela lijákem promoklý, ale sičí tlupa stále stojí na poli a sleduje mne.
Počasí mi moc nepřálo, ale zážitky z tohoto dne jsou neopakovatelné. Vidět tak z blízka tlupu sičí zvěře i černé, a k tomu pohromadě, se ve volné přírodě stává opravdu málokdy.
vychází v 7:49 a zapadá v 15:58 vychází v 16:21 a zapadá v 7:49 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...