Časopis Myslivost

Září / 2011

Rytíř myslivecké historie a tradic

Myslivost 9/2011, str. 28  Oldřich Koudelka
Člověk s rozsáhlým a hlubokým humanistickým vzděláním, jež se nikdy neomezovalo jen na oblast lékařství, ve které po desetiletí mimořádně aktivně působil. Renomovaný strážce mysliveckých tradic a jedinečný znalec mysliveckého umění a historie. Odborný lékař - neurolog, univerzitní docent a uznávaný pedagog, aktivní myslivec a myslivecký funkcionář, náš bezesporu nejvýznamnější znalec a publicista z oboru myslivecké kultury, zvyků a tradic. Člen Klubu autorů při Českomoravské myslivecké jednotě. Držitel Čestného mysliveckého řádu ČMMJ, dvojnásobný nositel Umělecké ceny ČMMJ, nositel Věrnostní medaile ČMMJ a Pamětní medaile Ministerstva zemědělství České republiky.
Tím člověkem není nikdo jiný, než můj velký vzor a v mnohém i učitel, dlouholetý přítel a starší kamarád docent MUDr. Jaromír Kovařík, CSc., který se 24. září 2011 dožívá v plné svěžesti neuvěřitelných pětaosmdesáti let.
Byla, a neustále je pro mne mimořádná pocta, být obrazně řečeno stále po jeho boku a slyšet jeho moudrá slova o potřebě znát důvěrně naši mysliveckou historii a navracet se k hodnotám, na kterých se coby základních kamenech budovala naše současná myslivost.
Docenta Kovaříka jistě zná většina našich aktivních myslivců, kteří již dlouho čtou jeho knihy, odborné statě v učebnicích a nejrůznější články o historii, tradicích a zvláště o lovu v umění a loveckém umění. Od našeho prvního setkání uběhlo již poměrně hodně let. Tykáme si, protože jak rád říká, přestože oba o myslivosti hodně publikujeme, ani jeden z nás není profesionální lesník či myslivec, navíc nás pojí společná láska k uměleckým a historickým tématům. Už proto mě potěšilo, když mi dal důvěru připravit s ním pro početnou mysliveckou rodinu v souvislosti s jeho významným životním jubileem následující rozhovor.
 
Jaromíre, co vlastně bylo na počátku? Vrať se o nějakých pětaosmdesát roků zpět do času svého dětství...
„Narodil jsem se čtyřiadvacátého září 1926 v hanácké metropoli Olomouci. Nikoliv v porodnici, ale jak tenkrát bývalo běžným zvykem, ale doma, v bytě, kde bydleli moji rodiče. Výběr mého křestního jména si rodiče značně ulehčili. Toho dne byl totiž v kalendáři Jaromír! Já mám ale vlastně tři křestní jména, a to zcela úředně. V římskokatolickém kostele v Olomouci jsem byl pokřtěn jmény Jaromír, po dědečkovi z otcovy strany pak František a po otci Emanuel. Tak je to dokonce uvedeno v mém původním rodném a křestním listě. V těch dalších - opisech - už jen rodném listě, zbyl pouze Jaromír. Mimochodem při biřmování jsem ještě po dědečkovi z matčiny strany dostal jméno Václav.“
 
Co tě v jinošském věku nejvíce formovalo? Co tě nejvíce zajímalo a oslovovalo?
„Bylo to asi členství ve skautingu a první, byť nesmělé kontakty s přírodou. Byla to také setkání s mým strýcem Theodorem, matčiným bratrem, majitelem úžasné knihovny a dobrovolným varhaníkem v jednom olomouckém chrámu. Zajímala mě především četba hodnotné literatury, dějepisných děl, ale také vážná hudba. Několik let jsem dokonce chodil do hodin klavíru. Časem jsem to všechno ale nějak pozapomněl. Ovšem jako medik jsem velice rád navštěvoval koncerty Moravské filharmonie, které jsem měl předplacené. Rád jsem také navštěvoval svého staršího bratrance, který se později stal doktorem přírodních věd a byl velkým znalcem a milovníkem fauny i flory.“
 
Když končila tvoje gymnaziální léta, tak proč jsi se rozhodl právě pro medicínu?
„Studium medicíny nebylo nic plánovitého, nic, co by nějak bylo v rodině. Byl to náhlý impulz. Krátce po válce jsem onemocněl nějakou infekční chorobou, ležel jsem v nemocnici a nebýt tehdejší novinky - penicilinu, byl bych nejspíše zemřel. Tak mě to ovlivnilo, že jsem se po uzdravení přihlásil na Lékařskou fakultu do Brna, abych ještě v prvním ročníku přestoupil do Olomouce.“
 
Už tehdy jsi tušil, že tvou životní společnicí bude neurologie?
„V oboru jsem začal už jako medik, mělo to tedy svou logiku. Neurologie je lékařský obor, který se zabývá nemocemi nervového systému, mozku, míchy, periferních nervů. Většinou to má různé příčiny, nádory, záněty, krvácení, degeneraci a podobně. Úkolem klinického neurologa, a to mě lákalo, je stanovit přesnou diagnózu a nasadit adekvátní léčbu.“
 
Když jsi promoval, co tě napadalo? Měl jsi nějakou konkrétní životní a profesní vizi?
„Ano. Neurologii. Ta vize nabyla v běhu života zcela konkrétní a reálnou podobu. Od medika přes vojenského lékaře až k neurologické klinice v Hradci Králové.“
 
Kdy se v tobě probudila chuť začít si něco s myslivostí?
„Vztah k přírodě jsem zřejmě získal hned při svém narození, neboť otec pocházel ze selské rodiny. Jsem Moravák, o přírodu jsem se zajímal již jako dítě, a to i díky mému bratranci, který později vystudoval přírodní vědy. S bratrancem jsme pravidelně trávili prázdniny u babičky na venkově. Už na konci první republiky jsem byl členem skautu a také o roce 1945 jsem ještě několik let v této organizaci působil. Můj pozdější tchán byl vášnivým myslivcem. A tak nakonec asi všechny tyto vlivy způsobily, že jsem se jako medik přihlásil k základním mysliveckým zkouškám, které jsem složil v roce 1950.“
 
Jestli se nemýlím tak jsi ihned na to složil zkoušku pro myslivecké hospodáře a vyšší mysliveckou zkoušku. Znamená to, že jsi chtěl být na vrcholu znalostí v tomto oboru? Či dokonce se stát funkcionářem?
„Tak rychle za sebou to nešlo. Základní zkoušku jsem složil v roce 1950 u Okresního mysliveckého spolku v Olomouci, zkoušku pro myslivecké hospodáře o osm let později v Hradci Králové a konečně vyšší odbornou mysliveckou zkoušku až v roce 1966 na Lesnické škole v Trutnově. Chtěl jsem toho co nejvíce znát, ale rozhodně ne funkcionařit. To je to poslední, co by mohlo být na myslivosti zajímavé a přitažlivé. Já jsem těch mysliveckých funkcí vlastně ani později nikdy moc v životě neměl, a když, tak vždy jen těch, spojených s uměním a tradicemi. Působil jsem v Redakční radě časopisu Myslivost, byl jsem členem Kulturně propagační komise Českomoravské myslivecké jednoty a nějaký čas jsem Českou republiku zastupoval v Komisi pro myslivecké umění, kulturu, historii a myslivecká muzea CIC.“
 
Kdy a kde jsi začal lovit? Kam jsi zašel s čerstvým loveckým lístkem?
„S čerstvým loveckým lístkem v kapse jsem paradoxně nešel šoulat do lesa či někde na zasednout na posed, ale na vojnu. Na výkon práva myslivosti jsem si nějaký ten pátek musel ještě počkat. To až když jsem později dostal umístěnku do Hradce Králové, tak právě ve východních Čechách jsem poprvé přišel do skutečného mysliveckého sdružení.“
 
Kde bylo tvoje první myslivecké sdružení, první honitba? Kam jsi potom nejraději jezdil lovit a pozorovat zvěř?
„To myslivecké sdružení se jmenovalo Štít a já mu pak zůstal věrný celého půl století. V roce 1994 jsme však díky restitucím přišli o honitbu. Ale pro mě to vlastně přerušení nebylo, prakticky v té samé honitbě jsem myslivost provozoval dál. Lesní pozemky totiž vrátili hraběti Norbertu Kinskému ze zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou, mému dávnému známému. A tak tu mám povolenku stále. Já vlastně bydlím uprostřed honitby, tady všechny ty lesy za oknem jsou Kinských. No a kam jsem později rád jezdil lovit i pozorovat zvěř? Těm míst bych musel jmenovat mnoho a možná bych si ani na některá již nevzpomněl. Když tak ale vzpomínám, tak přece jen, opravdu moc rád jsem jezdil na Slovensko. Dnes už je to vlastně cizina. Měl jsem například jedinečnou možnost lovit tetřevy ve Slovenském rudohoří. Dvanáct let o sobě! Získal jsem tam neocenitelné myslivecké i lidské zkušenosti a četná přátelství. Lov tetřeva, to bylo vždy velké dobrodružství! V tamní panenské přírodě jsem měl také ojedinělou možnost lovu již tehdy u nás chráněného jeřábka. Velkým zážitkem byl také lov divočáků v exkluzivní oboře v Topoľčiankách. Musím se ale přiznat k jedné věci. Od čtyřiapadesátého roku jsem byl jakýmsi neoficiálním lékařem ředitelství Východočeských státních lesů v Hradci Králové. Proto jsem měl tolik pozvánek a povolenek.“
 
Pokud vím, nikdy jsi nebyl zaníceným sběratelem loveckých trofejí. Ale i tak jsi jistě za desetiletí aktivní myslivecké činnosti nějaké získal. Můžeš je v kostce přiblížit?
„Těch trofejí opravdu na počet moc není, nikdy jsem nechtěl kupit trofeje, ale spíše jsem měl snahu do své sbírky trofejí dostat od každého druhu zvěře nejméně jeden kus. Celkem se to i podařilo. Několik trofejí, které jsou dnes k vidění v mém loveckém salonku v zámku Karlova Koruna, je docela zajímavých. Tetřev je ze Slovenska, divoký krocan z nedaleké obory Kněžičky, orebice horská z Židlochovic a orebice rudé pro změnu z Černíkovic. Velmi si vážím trofeje jeřábka, tetřívky mám z Krkonoš a kamzíka jsem dostal k životnímu jubileu na Pradědu. Do sbírky patří i sika japonský, moc si vážím trofeje jelena Dybowského. Nejcennější moje trofej však patří muflonovi ze Slavic, protože získala zlatou medaili.“
 
Kdy a v jaké oblasti jsi začal publikovat. Byla první témata medicínská, nebo myslivecká a umělecká?
„Šlo to ruka v ruce. K psaní jsem se samozřejmě dostal přes medicínu. Když lékař pracuje na klinice, tak se kromě výuky musí také zabývat výzkumem. To mimo jiné znamená, že musí svoje poznatky publikovat ve vědeckých pracích. Takže průpravu jsem měl z medicíny. A k tomu jsem připojil poněkud pragmatický pohled. Když jsem se tak rozhlédl po myslivecké literatuře, tak jsem viděl, že je plno literatury z lovectví, kynologie, chovu zvěře a střelectví, ale že je, nebo respektive v té době byla, určitá mezera v dějinách myslivosti a v oboru mysliveckých tradic a zvyků. Právě o počátcích naší myslivosti jsem v té době nesehnal mnoho literatury, a tak jsem začal pátrat právě v této oblasti, a postupně dával do historických a časových souvislostí to, co se mi podařilo najít z několika různých zdrojů. A tím to začalo. Hledáš jeden detail, a narazíš na spoustu dalších, které tě vyprovokují k dalšímu pátrání. Začal jsem našimi mysliveckými patrony, a z toho bylo dostatek podkladů k našim mysliveckým památkám, k literárním odkazům, a k nejrůznější myslivecké historické a kulturní tematice. Přitom já měl zájem o kulturu a historii již od svých gymnaziálních let. Bude to možná znít poněkud divně, sebestředně, ale já jsem si oblast myslivecké kultury, umění, zvyků, tradic a památek tak nějak předem vytipoval jako svoje možné pole působnosti pro budoucnost. Začal jsem psát drobné vzpomínkové medailonky mysliveckých osobností, portréty konkrétních architektonických i uměleckých objektů a děl. Brzy jsem je nabídl časopisu Myslivost,  protože to do té doby pravidelně nikdo přede mnou nedělal. A od toho už byl jen krůček k psaní obsáhlejších statí a publikací.“
 
Kdy ti tedy začaly vycházet myslivecké knihy?
„První vydání knížky Tradice v myslivosti vyšlo už prakticky před čtyřmi desítkami let. Postupně vyšly v několika dalších vydáních, stejně jako titul Myslivecká mluva. Já osobně mám velmi rád knížku Myslivost na starých pohlednicích, protože tak trochu voní dávno zašlými časy a nostalgií. Z časopiseckých vzpomínkových medailonků nakonec vznikl Biografický slovník významných osobností se vztahem k české myslivosti. Napsal jsem ale i statě do odborných mysliveckých učebnic, byl jsem i v kolektivu autorů Mysliveckého slovníku naučného. Svým skromným dílem jsem přispěl i ke knize Myslivecká vyznání a jsem rád, že ač nebeletrista, jsem mohl přispět k souborné antologii současných českých mysliveckých beletristů, sdružených v Klubu autorů při Českomoravské myslivecké jednotě. Jsem rovněž autorem knížky Myslivecká muzea a nejvýznamnější lovecké sbírky v České republice, Myslivecký Slavín, Zvěř, lov a myslivost v české lidové slovesné kultuře, Myslivecké ceremoniály, Kniha české myslivecké poezie, Etika v myslivosti, Zvěř, lov, myslivost v naší heraldice a filatelii, O patronech myslivosti a jiných světcích, Česká myslivecká bibliografie či Myslivost v zrcadle pověr. Na mnoha titulech jsem se podílel spoluautorsky, například společně s Ctiradem Rakušanem, Pavlem Hellem, Františkem Bezděkem, Josefem Hromasem a dalšími v rámci autorských kolektivů. Z těchto společných prací mám rád třeba titul Vyprávění o životě jeho Excelence Františka Antonína hraběte Sporcka, založení Loveckého Řádu svatého Huberta a jeho novodobé historii či Penzum -  základy znalostí z myslivosti. Jednoznačně si však nejvíce považuji letitou a pravidelnou spolupráci s časopisem, a to ať už v řádných číslech, nebo v přílohách Myslivecké zábavy. Hrdě se hlásím k tomu, že moje vzpomínkové medailonky jsou nejspíše nejdále vycházející rubrikou v devadesátileté historii časopisu Myslivost, resp. Stráž myslivosti.“
 
Jak získáváš podklady pro svoje články, stati, knihy?
„Bohatství mých údajů plyne především z toho, že prakticky celý život nepřetržitě shromažďuji veškeré dostupné údaje z oblasti, která mě zajímá. Celkem mám třiatřicet velkých kartotéčních krabic všemožně tematicky utříděných výpisků a poznámek. K tomu pochopitelně hromady spisů, historické i současné literatury, starých mysliveckých časopisů a knih. A velká část mé práce spočívá v trpělivém vypisování a prohledávání literatury ve vědeckých a univerzitních knihovnách. Tam jsem vždy opravdu strávil hodně času. Když už hovořím o těch množstvích výpisků, tak musím váženému čtenáři sdělit ještě jednu skutečnost. Jsem tak trochu staromilec, nemám mobil, nemám počítač, nevím ani co je to internet. Já dokonce neumím ani psát na stroji. Všechno si píšu ručně, svým charakteristickým rukopisem, který mají někteří problém rozluštit.“
 
Má člověk nějakou povinnost vnímat umění a krásu kolem sebe?
„Takhle bych to neformuloval, ne každý má dar vyjadřovat se uměleckými prostředky. Myslím si ale, že otevřenost každého jednotlivého člověka spočívá v tom, že umí správně rozpoznat, užívat a zacházet s mocí svých myšlenek. A právě to je také pro každého nejvyšší povinností, aby byl vůbec schopen vnímat či správně vidět a užívat bohatství a nekonečnou plnost veškerého života, a dokázal prostřednitvím umění, ale i vlastní aktivní tvořivosti, síly a evoluce naplnit svůj život.“
 
Vraťme se k medicíně. Má něco společného s tématy tvé celoživotní vášně, tedy s lovem a myslivostí?
„Snad jen fakt života a smrti. Někdo sice může říci, že lékař život zachraňuje a myslivec život ukončuje. Ale tak to není! Myslivec je hospodář, chovatel a platí zde jasná deviza: myslivec nechová zvěř proto, aby ji střílel, ale střílí ji proto, aby ji choval a zušlechťoval. V tom je rozdíl mezi myslivcem a lovcem.“
 
Tvoje publikační činnost v oboru neurologie se týkala zejména tzv. neurologie pracovního a životního prostředí. Co si pod tím termínem může představit laik?
„Klinická neurologie má několik podoborů, kam patří například dětská neurologie, obor nemocí záchvatovitých, obor cévních postižení, ale také tzv. neurologii pracovního prostředí. Někdy se pro ni používá termín průmyslová neurologie. Tento obor se zabývá případným poškozením nervového systému vlivem pracovního prostředí. Tyto faktory mohou být toxické, fyzikální či infekční. Ale nejvíce jsem se vždy zabýval tematikou poškození loketního nervu u brusičů skla. U mistrů, kteří vyráběli náš slavný olovnatý křišťál, to byl nejčastější neurologický problém. Na pracovišti jsme se rovněž významně zabývali působením mnoha škodlivých látek na nervovou soustavu člověka, jako vůbec první u nás jsme upozornili na škodlivost například freonu z lednic a chladicích agregátů, na negativní vlivy metylenchloridu, který je obsažen ve filmových foliích a mnoho dalších.“
 
Medicína, to je v uvozovkách latina. Pomohl ti tento jazyk při vstupu a následně i dlouhým putováním kulturou, uměním? Které další jazyky ovládáš?
„Částečně bezesporu ano. V nejstarší literatuře i výtvarném umění. Ostatně byla to právě antika, která byla kolébkou vzdělanosti a umění. Jinak perfektně mluvím německy. Slušně mluvím francouzsky, domluvím se rovněž španělsky a italsky. Rusky umím pozdravit a poděkovat.“
 
O doktorech se vyprávějí různé epizody ve vztahu ke kolegyním, sestřičkám, žákyňkám. Má to vše reálný základ?
 „Podle toho dotazu to vypadá, jako by každý felčar byl tak trochu děvkař. Nevím, snad, možná... Víš, lékař pracuje se životem a smrtí. Proto si vypěstuje určitý nadhled. Na všechno. To nelze slovně vysvětlit. Vyjádřit. V tom člověk musí žít. Celý život. Třeba jako právě já. Spousta věcí se časem stane malicherností, řadu věcí bereš jako příjemné zkrášlení života. On ten styk s reálnou smrtí ti jen potvrdí, že „vše v prach se obrátí“. Ta ženská je konec konců jen požitek, přičemž obojí skončí stejně...“
 
Jistě jsi nemohl tušit, že se v oblasti mysliveckých tradic a historie staneš legendou. Kdo tě z hlediska podobného zájmu nejvíce oslovoval? Kdo byl pro tebe největší osobností?
„Těch významných osobností, které mě nějakým způsobem oslovily, bylo samozřejmě více, ale každopádně největší vliv na mě měla tvorba profesora Jaromíra Javůrka, slavného mysliveckého spisovatele, kterého jsem měl to štěstí ještě poznat. Z těch ještě žijících to byl samozřejmě Ctirad Rakušan, který mi vlastně cestu k myslivecké historii, tradicím, mluvě a podobně jakýmsi způsobem proklestil.“
 
Asi jsi nejprve něco ulovil, nejspíše každý je v počátcích své myslivecké činnosti poněkud nadržený na zbraň. Kdy jsi poznal, že chceš i něco víc, neponechat svoje znalosti a záliby jen sobě, ale předat je i druhým?
„Na zbraně a střílení jsem nikdy moc nebyl, byť to samozřejmě k myslivosti patří. Stejné to bylo i s tím nadržením na lov. Příroda, les, zvěř, to vše mě natolik bavilo, že jsem doslova hltal každý nový poznatek, cítil jsem vnitřní touhu po dalším a dalším vzdělávání se, což pochopitelně vedlo k tomu, aby se člověk o svých znalostech, ale i pocitech s někým podělil. Přišlo to hned s absolvováním zkoušky z myslivosti, neplánovaně, ale o to silnější to bylo nutkání.“
 
Kdy jsi začal spolupracovat s mysliveckými médii? S časopisem Myslivost? Pamatuješ si na svůj první článek? Čemu byl věnován?
„Někde se před lety psalo, že jsem začal s Myslivostí spolupracovat hned po svých mysliveckých zkouškách, ale to je hloupost. Ano, psal jsem, ale nejprve nepublikoval. To přišlo později, až v sedmdesátých letech. Na první zveřejněný článek si samozřejmě pamatuji, jako nejspíše každý autor. Vyšel v jedenáctém čísle časopisu Myslivost v roce 1978 a byl to medailon s názvem Vzpomínka na Josefa Soukala, mysliveckého básníka, který zemřel v roce 1928. A vyšlo to na straně 261 toho ročníku časopisu.“
 
Nabyl jsi za ta desetiletí přesvědčení, že myslivecké tradice mohou slušet i jednadvacátému století?
„Samozřejmě, že ano. Naše zvyky a tradice jsou zcela jedinečné, originální, a to ve světovém, nejen evropském měřítku. Něco málo z toho má snad ještě Rakousko a Německo, jinde na kontinentě je to však bída. Právě tato unikátní oblast naší myslivosti je onou nadstavbou nad chovem a lovem, která z hospodářské činnosti vytváří hodnotu filozofickou, etickou, a pro mnohé se stává celoživotním krédem.“
 
Proč si myslíš, že by měl každý, kdo se chce začít věnovat myslivosti a lovu, měl dostatečně podrobně nahlédnout do studnice toho, co tuto oblast lidské činnosti vytvářelo v časech dávno minulých?
„K tomu uvedu pouze dvě citace. Jsou sice možná příliš všeobecné, ale platící pro každý obor lidské činnosti, tudíž i pro myslivost. První citát je vlastně mottem knihy Josefa Táborského Krátké vyprávění země České z roku 1778. Zní: Hanebno jest nepovědomým býti ve vlasti. Druhým citátem pak jsou slova Karla Jaromíra Erbena - Potud národ svůj, pokud šetří svých památek...“
 
Jak by jsi hodnotil kvalitu výchovy uměním a k umění v jednotlivých etapách vývoje české myslivosti?
„Nejsem asi oprávněn hodnotit, spíše členit. Tedy počátky v druhé polovině devatenáctého století. Potom první nesmělé snahy, tedy nejspíše léta 1901 - 1938. Od roku 1933, kdy si myslivci připomínali desáté výročí založení Československé myslivecké jednoty se například až do roku 1940 konaly každoročně v hlavním městě Praze výstavy trofejí, ale i dalších exponátů s myslivostí spojených, včetně uměleckých děl. Od té doby pak prakticky do roku 1990 tato oblast výrazně stagnovala. Teprve od roku 1991 nastal i díky novému vedení myslivecké organizace v čele s profesorem Ing. Josefem Hromasem, CSc. úžasný boom v chápání potřebnosti výchovy uměním a tradicemi k myslivosti. To ostatně nejvíce zvýraznila skutečnost, že se v roce 1993 u nás uskutečnilo zasedání Komise pro myslivost v umění, dějiny myslivosti a tradice CIC, jejímž členem jsem měl tu čest být.“
 
A co v současnosti?
„Jsem přesvědčen, že tento pozitivní trend pokračuje, což mi působí nemalou radost. Je ovšem otázkou, zda se najde dostatek těch, kteří budou v čase příštím ochotni tuto štafetu nést. Nicméně zůstávám optimistou.“
 
Tuto otázku následně lehce přeformulujme: jak bys hodnotil kvalitu výchovy tradicemi a k tradicím?
„Ne, nebudu od toho utíkat či něco měnit. Pozitivní trend pokračuje a to je dobře. Stále více lidí si uvědomuje, že ty tradice potřebujeme, a že my osobně vytváříme další, rozvíjíme je. Kdo by to nechápal, byl by hlupák, byl by sám proti sobě. V mysliveckých sdruženích je stále více lidí, kteří tradice provozují v praxi, ke konkrétním akcím přidávají jako samozřejmost tradiční prvky, pasují, jmenují, konají se myslivecké ceremoniály svatební, žel i rozloučení s myslivci, narozeninové akce, pořád více myslivců bere za své dávat si pozor na mluvu. Odhalují se nové pomníčky, obrázky, kapličky, vycházejí regionální publikace. Těší mě to!“
 
Tvoje myslivecká biografie ve vztahu k tradicím a umění je mimořádně bohatá a rozvětvená. Čeho ze svých prací si nejvíce vážíš? Máš ještě nějaké nesplněné autorské přání?
„Nemohu říci, že bych si něčeho vážil víc a něčeho méně. On vlastně každý knižní titul pojednává jednak o něčem jiném, jednak v naší myslivecké - a někdy nejen naší - literatuře je to originál. Tedy o dané tematice nebylo dosud vůbec psáno, resp. je to ucelený souhrn tematiky. Třeba Tradice v myslivosti jsou prvním komplexním stručným souhrnem historie, zvyků a tradic. Biografický slovník a Myslivecký Slavín poprvé u nás zmapovaly rozsáhlou rodinu mysliveckých spisovatelů. Staré pohlednice jsou v určitém smyslu slova katalogem s podrobným komentářem, jako první u nás jsem zmapoval myslivecké pověry, heraldiku, filatelii, patrony myslivosti. Tak bych mohl pokračovat a charakterizovat i další svoje publikace. Brzy vyjde titul Z dějin mysliveckého písemnictví, kde mapuji tuto obsáhlou oblast až po počátek jednadvacátého století. Činnost Klubu autorů při Českomoravské myslivecké jednotě a jeho členů nechám až na další knížku. V hlavě totiž nosím ještě několik titulů.“
 
Jestli se nemýlím, tak jsi při své osmdesátce všechny svoje trofeje věnoval zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou. Proč právě tam? Co tě k tomuto kroku vedlo?
„Byly to jisté velmi blízké a vřelé vztahy s doktorem Norbertem Kinským, který se po listopadu 1989 stal restituentem chlumeckého panství, později pak s jeho syny Giovannim a Piem Kinskými dal Borgo, kteří v současnosti zámek Karlova Koruna, hrad Kost a několik tisíc hektarů polí, lesů a rybníků spravují. Nemám mysliveckého pokračovatele, a jelikož na zámku nic mysliveckého nebylo, neboť v historii rodu se vždy všechno točilo kolem chovu koní, přispěla moje skromná sbírka loveckých trofejí k obohacení zámeckých sbírek. Brzy k trofejím přibude i moje knihovna a společně se svými nejbližšími a přáteli na zámku oslavím i své blížící se jubileum.“
 
Jsi členem Zemské stavovské rodové unie, nositelem erbu. Jak se člověk stane členem této instituce, co nosíš ve svém erbu a proč?
„Ano, jsem nositelem opravdického erbu. Jeho používání mi schválila Zemská stavovská rodová unie, kde se sdružují občané, kteří mají právo mít erb. To se musí jít hodně hluboko do minulosti, do archívů a kronik. Někdy se objeví i šlechtičtí předkové. Pak si takový člověk může buď zvolit erb historický, nebo nový, který se vztahuje k jeho profesi a zájmům. Takže proto já mám v erbu Aeskulapa a jelení paroží. Trofej jelena, která u mne doma visí nad erbem, to je právě onen pravidelný čtrnácterák s oboustranně postupnou korunou, který se objevil i v erbu. O mně se trochu ironicky prakticky po celý život říkalo, že jsem sice lékař, ale hlavně myslivec...“
 
Máš nějaké narozeninové přání?
„Abych se té pětaosmdesátky ve zdraví dožil a se mnou všichni, kteří mi s upřímností v srdci chtějí popřát.“
 
Čtenáři časopisu Myslivost i členové Klubu autorů při Českomoravské myslivecké jednotě rozhodně k těmto lidem budou patřit a přejí ti Jaromíre hodně pevného zdraví, optimismu, životních i pracovních inspirací, ale rovněž mnoho krásných chvil v objetí tvé milované myslivecké historie, štědrost ženských úsměvů, polibků a přízně svatého Huberta. A také ti všichni přejeme početný zástup čtenářů knížky, která o tobě v podobě knižního rozhovoru za pár dnů vyjde.
Oldřich KOUDELKA,
předseda Klubu autorů při ČMMJ
 
 
vychází v 7:26 a zapadá v 18:04 vychází v 20:44 a zapadá v 12:03 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...