Časopis Myslivost

Září / 2011

Značení zvěře po ráně a vyšetření nástřelu

Myslivost 9/2011, str. 48  Josef Drmota
Jedním z nejdůležitějších okamžiků správně probíhajícího lovu je určení umístění zásahu na těle zvěře. Ne vždy se totiž zvěř zlomí v ráně a musí se dosledovat k místu, kde zhasla nebo zalehla. Dosled zvěře spárkaté i dohledávka zvěře drobné se organizuje podle značení po ráně, podle jejího chování a podle zvuků, které při útěku vydává. Velmi důležitý je i nález na místě nástřelu a na zanechané stopě.
Nástřel je místo, na němž zvěř stála v okamžiku výstřelu. Jeho zjištění je nejdůležitější povinností lovce, protože na nástřelu můžeme zjistit, byla-li zvěř zasažena a kam byla zasažena. Nástřel se snažíme určit v terénu již z místa střelby podle některých význačných bodů.
Vlastní místo pak hledáme podle záporů způsobených prudkým odskokem zvěře po ráně. Na nástřelu si všímáme případné střiže, barvy, tříště a případně se snažíme najít rýhu po střele v zemi. Nástřel je velmi důležitým místem s ohledem na zahájení dosledu a na případné nasazení psa na pobarvenou stopu. Našemu nedokonalému zraku mnohdy pomůže bílý kapesník, který rozprostřený smýkáme v domnělém místě a na němž je i drobná krůpěj barvy dobře patrná.
Moderním prostředkem ke zjištění přítomnosti barvy na nástřelu, ale i pro sledování pobarvené stopy, je speciální reflexní sprej, který způsobí světélkující reakci rozprašované látky s barvou ve stopní dráze zvěře.
Střiž nalezneme na nástřelu téměř vždy. Jedná se o chomáče vlny vytržené ze srsti zvěře střelou. Její délka, barva a jemnost nám mnohé napoví. Podle tvaru tříště (úlomků kostí) je možno usuzovat, je-li přestřelen běh apod. Lokalizovaný nástřel je vhodné výrazně označit zálomkem.
Vyšetření nástřelu patří spolu s vyhodnocením značení po ráně mezi hlavní ukazatele, které nám napovídají, kam byla zvěř zasažena.
Při střelbě na trofejovou zvěř se výjimečně stává, že je zasaženo paroží. Na nástřelu, ale někdy také dosti daleko od něj, pak zůstává tříšť parohoviny, zvěř je zasažena v podstatě obrnně, ihned se skládá, zůstává nehnutě ležet, jindy se převaluje a hrabe běhy ve vzduchu. Nenásleduje-li okamžitá dostřelná rána, zvěř uniká a bývá ztracena.
V podstatě totéž platí pro obrnou ránu na trn, kdy střela pouze lehce škrábne obratle bez většího poškození páteře a míchy.
Při zásahu zvěře do hlavy bývá na nástřelu tříšť zubů, barva bývá řídká, smíšená se slinami a potravou. Pouze zásah mozku vede k okamžitému zhasnutí zvěře.
Při zásahu do oblasti krku reaguje zvěř pozvednutím hlavy, na nástřelu nacházíme tříšť obratlových kostí nebo i lopatkových chrupavek a tmavou barvu na obou stranách stopní dráhy. Odbíhá-li zvěř, děje se tak se svěšenou hlavou. Při zásahu jícnu zvěř třese hlavou, odskakuje a barva zůstává tmavá s příměsí potravy. Po zásahu hrtanu (možnost kombinace s ostatními zásahy krku) je barva po obou stranách stopy, je zpěněná. Při přímém zásahu krčních obratlů zůstává zvěř na místě.
Rána na hrudník zasahující nejdůležitější orgány se nazývá rána na komoru. Pokládá se za jedinou mysliveckou ránu. Je nesprávné snažit se zasáhnout srdce. Míříme raději do poloviny výšky těla za lopatku. Střela pak přeruší tepny vystupující ze srdečního svalu a významně naruší plicní tkáň. Je přerušen oběh krve a plicní laloky se rychle zahltí barvou. Zvěř při této ráně spíše zůstane v ohni a nepoškodí se přitom plece.
Rána na komoru je vždy smrtelná a jen zcela výjimečně se může vyhojit průstřel hrotů plic či okrajový zásah horních laloků. Po ráně na komoru se zvěř většinou vzepne, často hrábne předními běhy ve vzduchu a zlomí se v ohni nebo prudce vyráží s hlavou nízko nesenou. V ráně se zlomí většinou při průstřelu obou lopatek nebo při plném zásahu hlavních cév. Průstřel plic má za následek prudký výron barvy do hrudní dutiny. Barva na nástřelu bývá bublinkovitá, růžová se stopami plicní tkáně. Ústřely plic mohou být vrženy až několik metrů od nástřelu.
Podobně značí zvěř často i po ráně na játra. Tento zásah se někdy označuje jako zadní komora. Zvěř může zhasnout okamžitě, ale může také odtáhnout až 200 metrů. Na místě zůstává tmavá barva, často krupičkovitá od zbytků jaterní tkáně, na omak drsná. 
Zásah na měkko zvěř značí pomalým odskokem a shrbeným hřbetem. Za chladného počasí lze rovněž občas postřehnout obláček páry, který se srazí nad zvěří po náhlém jednorázovém úniku teplých plynů z břišní dutiny. Při vysoko posazené ráně se zvěř prohne. Na nástřelu zůstává vodnatá tekutina s malým podílem barvy, často smíšená s obsahem střev nebo trávníku. Tento znak se však může objevit teprve po 20 – 30 metrech. Zvěř odchází pomalu, po několika desítkách metrů zaléhá a ohlíží se k ráně. Nenásleduje-li v této fázi násilné zvednutí z lože, zhasíná zde kus po několika minutách až hodinách. Je-li vyrušen nešetrným dosledem, může odběhnout velmi daleko a často bývá ztracen.
Po zásahu ledvin zvěř prudce nahrbeně odskakuje a na nástřelu zůstává hodně rudé barvy. Nezřídka také hlasitě naříká. Zásah ledvin je vždy smrtelný.
Při přestřelení běhu zvěř většinou poklesne a odbíhá. Při zásahu dlouhých kostí zadních běhů (zásah kýt) zvěř nadhodí zadní částí těla, zůstává většinou blízko nástřelu a vzpíná se na přední. Na nástřelu často nacházíme úlomky dutých kostí a barva postupně ubývá nebo zcela chybí. Při níže posazeném zásahu končetin stačíme zahlédnout přestřelený běh nesený v nepřirozené poloze, často volně visící a kývající se. Je-li zasaženo lehce svalstvo výše na běhu, odchází zvěř „po třech“ a postižený běh si „chová“. Tento zásah znamená bez použití kvalitního psa téměř jistou ztrátu zvěře a často se i vyhojí, přestože postižení zůstává trvalé a velmi těžké.
Při ráně k obrysu těla je zvěř střelou pouze „škrábnuta“ a na nástřelu nalezneme kousky střiže, případně kůže. Barvy bývá málo a zvěř odbíhá daleko.
 
To vše jsou ovšem pouze obecné poznatky, které nemusí platit u všech druhů zvěře a za všech situací stejně. Například daněk má velké množství běli, která brání hojnějšímu výronu tělních tekutin. Zvěř je to na ránu velmi tvrdá, daleko odchází a málo reaguje na zásah. Je u ní proto nutné sledovat kelku. U odbíhajícího chybeného kusu je kelka vždy vztyčená. Zásah naproti tomu zvěř značí poklesem kelky a jejím přitisknutím ke kýtám.
Velmi tvrdá na ránu je také mufloní zvěř. Zasažený kus odbíhá s tlupou a jediný rozdíl oproti zdravým jedincům je v tom, že drží svěšenou hlavu.
 
Extra kapitolou je z hlediska značení zvěř černá. Na zásah reaguje nejvíce její pírko, které, je-li svěšené, signalizuje těžký zásah, zatímco zvěř zdravá ho při útěku obvykle nese ve výšce. Při zásahu krku divočák potřepává hlavou, a je-li rána posunuta do šíje, odchází velmi daleko. Právě kvůli možnosti zásahu šíje se musíme rány na krk pokud možno vyvarovat. Páteř má v tomto místě zakřivení, které ji vychyluje o několik centimetrů směrem dolů a hřbet vytváří výrazný hřeben s vysokými páteřními trny. Průstřel krku bez porušení kanálu míchy je těžké poranění, po kterém zvěř velmi dlouho zhasíná, z nástřelu odbíhá a nezřídka zůstává nedohledána. Zásah komory značí černá rozevřením ryje, zařváním a s hlavou skloněnou k zemi prudce prchá. Zásah na měkko neznačí vůbec, při ráně na páteř se snaží odvléct do krytu a často bolestivě naříká. Těžce zasažený kus také dříve či později opouští tlupu, odbočuje ze stopní dráhy a odbíhá jiným směrem.
Čitelnost zásahu je u černé navíc značně zkomplikována skutečností, že se střílí za zhoršených světelných podmínek a myslivec se tak musí spolehnout především na sluch.
 
Někdy se stává, že značení zvěře nepostřehneme vůbec. V takovém případě je nutné registrovat zvuky a chování odbíhající zvěře. Naráží-li například zvěř na překážky, usuzujeme na ránu na komoru, speciálně na zásah srdce. Potřásá-li hlavou, může to být poraněná čelist nebo krk. Jde-li zvěř pomalu, zastavuje se a ohlíží, popřípadě po chvíli zaléhá, je střelena na měkko. Ten, kdo zná pohyb zdravé zvěře, snadno postřehne zraněný běh nesený v nepřirozeném úhlu.
Dobře si všimneme také zvuků pádu zvěře a následných smrtelných křečí (tzv. odkazování), což nám může velmi usnadnit dosled.
Zůstává-li naopak zvěř po zásahu bez značení stát na místě se vztyčenou hlavou, rozhlíží se, jistí, srnec pobekává, případně pokračuje v pastvě, je kus s největší pravděpodobností chybený. I v tom případě se jej ale snažíme sledovat pohledem co nejdéle a hledáme jakékoliv odchylky od přirozených projevů. Samozřejmě i tehdy zůstává morální povinností myslivce zkontrolovat nástřel. Abychom vyloučili postřelení, je vhodné podrobně prozkoumat místo, kde kus zatáhl do krytiny, překonal překážku, změnil směr pohybu, zastavil se apod. Opravdu vysoký stupeň jistoty o chybení rány nám dá teprve lovecký pes a vypracování stopy v délce několika set metrů. Střílíme-li ve večerních hodinách a vyšetření místa nám komplikuje přicházející tma, vracíme se sem v každém případě ráno. To by mělo platit i tehdy, jsme-li přesvědčeni o úniku zvěře.
 
Obecně lze říci, že spárkatá zvěř značí téměř každý zásah těla nepřirozeným pohybem. I pouhé škrábnutí je pro ni značně bolestivé a nečekané. Na druhé straně však neplatí, že při použití stejné zbraně a zásahu stejného místa bude značení totožné. To záleží na individuálních podmínkách, vitalitě jednoho každého kusu i na jeho momentálním psychickém rozpoložení. Naprosto jinak bude na zásah reagovat klidně se pasoucí zvěř než zvěř tušící nebezpečí, jejíž organismus je nadopován přílivem adrenalinu. Tehdy reaguje na každý další podnět úprkem. Typické značení zásahu však chybí.
Je-li naproti tomu zvěř oslabena onemocněním nebo předchozím zraněním, je také oslaben celý proces odezvy na vnější podnět a zásah neznačí téměř vůbec. Dokladem toho je dostřelení po dlouhém vyčerpávajícím dosledu, kdy kus značí pouhým trhnutím těla a následným zhroucením. Příčinou je celkové vyčerpání organismu, předchozí zranění a narušení celého nervového systému.
 
Odchylky od výše popsaného značení zvěře přináší použití nábojů některých moderních ráží, které se v posledních letech v našich honitbách objevují. Jedná se zejména o náboje osazené lehkou střelou a o střely dosahující vysoké úsťové rychlosti. V tom případě se značení zvěře může od výše popsaných „učebnicových“ situací významně lišit. Skutečností zde ovšem zůstává, že rychlé střely přenáší krevním řečištěm obrovské množství energie do velké části těla, významně poškozují vnitřní orgány a zvěř se často po zásahu láme přímo v ohni. Negativním dopadem při použití uvedeného střeliva ovšem někdy bývá výrazné poškození zvěřiny.
 
V případě zvěře drobné nastávají zcela specifické případy značení zásahu. Je to dáno především tím, že se na tuto zvěř střílí často v pohybu, přičemž mezi střelivem převládají v drtivé většině případů broky. Vezmeme-li v potaz velkou variabilitu brokových náplní (hmotnost navážky, průměr broku, počet střel v náboji) i značnou proměnlivost účinku střely se vzrůstající vzdáleností od ústí hlavně, dostáváme v případě drobné zvěře také velmi proměnlivé způsoby značení zásahu. Ty se navíc mohou lišit v různou roční dobu (vývoj osrstění, změna hmotnosti) i při různém počasí (mokrá nebo suchá srst a peří). I přesto lze ale některé obecné principy značení drobné zvěře zformulovat.
Při střelbě na táhnoucí pernatou zvěř sledujeme její chování po ráně a všímáme si hlavně opeření. Při plném zásahu se do všech stran rozletí peří, zvěř svěsí hlavu i letky a padá k zemi. Zůstává v místě dopadu. Zásah světel nebo mozku způsobí prudký zlom v letu a následné kolmé stoupání s nataženým krkem. Pak kus náhle svěsí hlavu a dopadá na zem s roztaženými křídly. Zůstává zhaslý nebo přitisknutý na místě.
Křídlovaný kus se nakloní na stranu poraněného křídla, klesá svislým nebo šikmým směrem a třepotavým letem k zemi. Po dopadu odbíhá nebo se ukryje v porostu.
Ránu na měkko značí pernatá zvěř trhnutím, částečně spustí klín a hlavu (nahrbí se) a klouzavým letem odtahuje podle stupně zranění na větší nebo menší vzdálenost. Jsou-li poraněny vnitřnosti, letí poměrně daleko, při poranění pobřišnice padá k zemi dříve, ale pak odbíhá. Dohledáme ji obvykle ležící na hřbetě.
Při poranění ledvin odtahuje houpavým letem a po dopadu zhasíná. Při ráně do zadní části těla (tzv. vypěšení – zásah kříže) spustí klín, jeden nebo oba stojáčky posune poněkud nazad a zrychleným třepotavým letem se vztyčenou hlavou nejprve stoupá. Nakonec zapadá šikmým letem k zemi, kde vyhledá nejbližší kryt. Při dohledávce obvykle znovu vzlétne.
Plný zásah do přední části těla pernatou přizastaví, jako by narazila do přepážky, a poté padá k zemi.
Na poranění páteře reaguje kus střemhlavým letem dolů. Zpravidla jej nacházíme již zhaslý.
Při okrajovém zásahu, tj. škrábnutí brokem přes kůži nebo peří, letí zvěř dále, tělo natažené v jedné přímce. I když často vyletí po zásahu do vzduchu peří, nemusí se jednat o postřelení a zvěř uniká. Na místě, kam zvěř dopadne, najdeme trochu peří téměř vždy. Zde také nasazujeme psa pro případnou okamžitou dohledávku.
 
Drobná zvěř srstnatá značí opět specifickým způsobem. Správným zásahem je rána na předek, případně na hlavu, kdy zajíc v běhu „udělá kotoul“ a zůstává zhaslý na místě. Pokračuje-li po ráně v běhu dál, je nutno vždy zkontrolovat nástřel a poslat po stopě vhodného psa, který poraněnou zvěř přinese. Na dobrý zásah nás na místě nástřelu upozorní vytrhaná vlna, případně kapičky barvy. Při podobném nálezu musíme psa na stopu nasadit vždy.
Z menší zvěře je na ránu značně tvrdá liška. Správná rána na lišku je taková, kdy zůstává v ohni (pozor na omráčenou zvěř, která se může nenadále probrat a bleskurychle uniknout). Pokud liška po ráně „zamává“ oháňkou a drží ji vzhůru, nebyla zasažena. Natáhne-li však oháňku do výše křečovitě, je zraněna těžce. Při ráně na předek liška „roluje“ podobně jako zajíc. Naříká-li, byla zasažena na měkko nebo na dlouhé kosti. Tehdy se také často zastaví a vztekle kouše do poraněného místa. Nezlomí-li se na nástřelu, je nutno vždy rychle opakovat ránu, jinak bývá ztracena.
 
Značení veškeré zvěře a nález na nástřelu jsou také závislé na tom, prošla-li střela celým tělem zvěře či zůstala uvnitř organismu. Průstřel obou polovin těla vyvolává tzv. párový šok, který je velmi výrazný. Rovněž přenos obrovského množství energie při zásahu cév může znamenat vážné poškození orgánů daleko od místa zásahu a to může ovlivnit celkové značení zvěře. Přímá reakce na bolest a následný sekundární šok se odvíjí od druhu zvěře. Závisí pravděpodobně také na osobní zkušenosti, takže zvěř, která již byla kdysi postřelena, reaguje na bolest méně výrazně, jelikož se u ní nejedná o nový prožitek.
Značení zvěře je projevem života, výsledkem mnoha procesů a nelze se tedy divit jeho mnoha variantám a odlišnostem. V každém případě je vyšetření nástřelu a dosled či dohledávka zvěře naší povinností i tehdy, zdá-li se nám, že zvěř neznačila vůbec, neboť nikdy nemůžeme vědět, jaký účinek měl právě tento konkrétní výstřel.
 
Uvedená ukázka pochází z publikace „Lov zvěře v našich honitbách“, jejímž autorem je Mgr. Josef Drmota, dlouholetý člen Redakční rady časopisu Myslivost a místopředseda Klubu autorů při Českomoravské myslivecké jednotě. Jedná se o populárně-naučnou knihu, která komplexně postihuje problematiku lovu v podmínkách současné české myslivosti. Vyčerpávajícím způsobem se zaobírá rozdělením aktuálních loveckých metod, jejich specifickými rysy a přináší řadu praktických poznámek. Významnou součástí publikace jsou ovšem také historizující pasáže, které vhodně a zajímavě odkazují na vývoj daného oboru. Specializované části publikace jsou doplněny volněji zpracovanými kapitolami věnovanými širším souvislostem lovu zvěře. Je v nich zohledněna nejen výbava myslivců či úprava trofejí, ale obsahují také četné odkazy na oblast mysliveckých tradic, ošetření zvěře i aktuální mysliveckou legislativu. V textu nechybí ani shrnutí základních chovatelských zásad, ze kterých moderně pojatý lov zvěře vychází a které je nutno během této činnosti dodržovat.
V případě uvedené publikace (rozsah 360 stran) stojí za zmínku její obrazová část, která je tvořena více než čtyřmi sty ilustračními fotografiemi, schématy a náčrty, na nich se podílelo několik autorů. Kniha je primárně určena aktivním myslivcům, uchazečům o první lovecký lístek i studentům mysliveckých oborů. Obsahově však oslovuje všechny přátele přírody a myslivosti, držitele honiteb, majitele honebních pozemků, organizátory veřejného života i prosté zájemce o reálné dění v jejich bezprostředním okolí.
 
vychází v 5:17 a zapadá v 20:56 vychází v 23:59 a zapadá v 11:47 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...