Časopis Myslivost

Březen / 2012

Bělorusko – země jezer, lesů a bažin

Myslivost 3/2012, str. 88  Text a snímky JAN KUSOLITS
Bělorusko jsem navštívil již několikrát, poprvé v září 2005 – jel jsem z polské Bialowieze do běloruských Kamjanjuk (zde sídlí správa NP Bělověžský prales) na kole, poněvadž hraniční přechod v Bělověžském pralese je určen pouze pro pěší, cyklisty a autobusy. Průjezd soukromých osobních automobilů – z důvodu ochrany přírody, jedná se totiž o národní park – není povolen. Později (2006, 2007, 2009) jsem do této země zavítal ještě několikrát.

Bělorusko má 9,7 miliónů obyvatel, rozloha činí 207 600 km2. Obyvatelstvo tvoří především Bělorusové (81 %), dále Rusové, Poláci, Ukrajinci, Tataři a Židé. Oficiálními jazyky státu jsou běloruština a ruština. Asi 60 % obyvatel se hlásí k pravoslavnému náboženství, 15 % k řeckokatolické církvi, 8 % tvoří katolíci, zbytek jsou protestanti, židé a muslimové.

Bělorusko se rozkládá v nížinné oblasti v západní části Východoevropské roviny s nevelkými výškovými rozdíly. Nejvyšším bodem země je se svými 345 m vrch Dzjaržynskaja hora západně od Minsku. Bělorusko je nazýváno zemí jezer, bažin a řek. Nejvýznamnějšími řekami jsou Dněpr, Západní Dvina, Němen a Lovati. Pro všechny řeky jsou charakteristické vysoké stavy na jaře, v povodí Západní Dviny a Němenu i v zimě. Mnohé řeky přijímají vodu z bažin a mokřin, které jsou pro Bělorusko charakteristické. Bělorusko má přes 11 000 jezer. Běloruská jezera jsou pozůstatkem po ustupujícím ledovci na konci poslední doby ledové. Nejvýznamnější hluboká jezera ledovcového původu rozmanitých tvarů pobřeží se nacházejí na severu země.

Klimatické podmínky v Bělorusku mají oproti střední Evropě výraznější kontinentální charakter, s chladnější zimou. Průměrné roční srážky činí 550 – 650 mm. Většina z nich připadá na jaro a léto. Vlhkost podnebí je důsledkem atlantského proudění a blízkosti Baltského moře.

Země má nadprůměrné zalesnění, zhruba jednu třetinu pokrývají lesy. Na severu převažuje smrk, borovice, jedle, bříza, na jihu potom dub, jilm a buk. Jehličnany jsou silně zastoupeny v Polesí (jih Běloruska s Pripjaťskými bažinami).

Fauna se zde podstatně neliší od středoevropské. Běloruské lesy jsou mimořádně bohaté na živočišné druhy. Vyskytuje se zde zubr, los, jelen, rys, medvěd hnědý, vlk, bobr, vydra, tetřev hlušec, tetřívek, jeřábek a mnoho druhů dravých ptáků. Rys, medvěd, divoká kočka a vydra jsou chráněni, vlk zatím ne, i když se prý o tom vážně uvažuje. Losů žije v Bělorusku asi 16 000 kusů (i přes intenzívní lov jich zatím neubývá).

Na konci roku 2008 jsme se s přáteli z Klubu fotografů přírody při ČMMJ rozhodli vypravit na fotosafari do Běloruska. Ze svých dřívějších cest jsem znal NP Bělověžský prales (Bělavežskaja pušča). Dále jsme uvažovali o Berezinském zapovědniku (prakticky se jedná o NP) severovýchodně od Minsku a CHKO Krasny Bor na severu země (na ruské straně se nazývá NP Sebežh). Organizaci výpravy jsem si vzal na starost sám. Jednak mě taková činnost baví, a hlavně jsem měl již z dřívějška v Bělorusku kontakty. Byli jsme čtyři a přidali se k nám ještě dva polští fotografové – v minulém roce tragicky zesnulý Artur Tabor a jeho kamarád Lech Karauda, který si užívá důchodu.

Jako první jsme kontaktoval Dimitrije Šamoviče z Krasneho Boru – je to biolog, ornitolog, absolvent VŠ ve Vitebsku, který žije s manželkou (rovněž ornitoložkou) na samotě uprostřed pralesa. Nejenže provádí výzkum pro běloruskou akademii věd (ptactvo), ale pracuje rovněž jako průvodce fotografů a filmařů přírody z Běloruska i západní Evropy (Němci, Holanďani, Britové aj.). Kromě toho sám fotografuje a zakládal spolu se svým kamarádem fotografem Igorem Byšněvem i běloruský klub fotografů přírody.

Bydlí uprostřed lesů s rodinou, psy, třemi vlky a dříve i se dvěma medvědy. Medvědi nyní žijí v zooparku, ale ještě předtím hráli v dokumentárním filmu německé televize. Vlci hrají i nadále a Dima uvažuje o importu rysů z Lotyšska, kteří by také mohli účinkovat.

Nejdříve bylo třeba domluvit program – chtěli jsme fotografovat bobra, losa, rysa, jeleny a samozřejmě jeho vlky. Dima mě varoval, že méně je někdy více a že bychom měli program trochu zredukovat. Já ale (ostatní také) trval na svém. Tedy dobře, odpověděl Dima a ještě chtěl vědět, jak jsme zdatní v terénu – zda jsme salónní fotografové, kteří jdou na pár hodin do lesa a potom rychle do tepla ke krbu, čaji a diskuzím o přírodě anebo něco vydržíme. Odpověděl jsem bez váhání, že jsme pořádně tvrdí chlapi, kteří něco snesou! Byla to samozřejmě pošetilost, která se nám později vymstila…

Napsal jsem Dimovi rovněž, že chceme také navštívit Berezisky zapovědnik a Bělověžský prales a on se nabídl, že předběžné podmínky s nimi vyjedná sám a také napíše pozvání jako přílohu k žádosti o běloruské vízum. Souhlasil jsem, což nám usnadnilo vyřízení víz.

U správy NP Bělověžský prales jsem rezervoval ubytování v hotelu, mikrobus i s průvodkyní pro naše exkurze po parku a v Berezinském zapovědniku to samé (používání soukromých motorových vozidel na území NP není dovoleno).

Termín cesty jsem stanovil na druhou polovinu března 2009 – celkem 16 dní (dohromady 3 dny jsem strávili na cestě tam i zpět – vzdálenost Praha - Krasny Bor činí asi 1600 km). Vyřízení víza trvalo týden, Dima poslal faxem pozvání, tak jak slíbil, museli jsme ještě předložit cestovní úrazové a nemocenské pojištění (uzavřeli jsem ho v České pojišťovně, poněvadž ta jediná má smlouvu s běloruským Belgostrachem – státní pojišťovnou). Vyrazili jsme ve dvou autech a v Polsku jsme přibrali naše dva přátele – Artur byl v Bělorusku již několikrát, Lešek sice ještě nikdy, ale zato nejlépe z nás mluvil rusky.

Zvolili jsme hraniční přechod Slawatycze – je menší než Brest, ale zato tam jezdí méně aut, a tím pádem je i doba odbavení podstatně kratší. Na polsko-běloruské hranici téměř nikdo nebyl. Polské celníky a pohraniční policisty zajímala jen identita osob a doklady od aut – zda nejsou kradená. Na běloruské straně to bylo podobné – jen ještě chtěli vidět cestovní pojištění. Je sice možné uzavřít je i na hranici, ale musíte vyplňovat formuláře v azbuce, což znamená další zdržení. Kontrola zavazadel byla spíše formální – když celník viděl naše oblečení do přírody, tak si myslel, že jsme lovci a celkem logicky se ptal po zbraních. Naše odpověď zněla, že lovíme jen fotoaparáty a s sebou máme jen lovecké nože. „V pořádku, šťastnou cestu a ať se vám v Bělorusku líbí“, řekl celník.

Běloruské hlavní silnice a dálnice jsou v lepším stavu než polské (a mnohdy i než české) snad je to dáno i podstatně menším provozem – hlavně kamiónů je zde mnohem méně. Dálnice Brest – Minsk je zpoplatněna – mýtné + ekologický poplatek (dohromady asi 5 €), pohonné hmoty tehdy byly podstatně levnější než v Polsku či ČR – 1 litr naturalu 95 stál v přepočtu 20 Kč a litr nafty 16 Kč. Vůbec jsou ceny v Bělorusku nižší – řekl bych tak o 30 % (potraviny a spotřební zboží). Také ubytování není nijak drahé – za nocleh v Kamjanjukách (NP Bělověžský prales) v hotelu se 3 hvězdičkami jsme platili 21 € a za loveckou chatu v Berezinském potom 12 €.

Nejdříve vedla naše cesta do Kamjanjuk – srdce Bělověžského pralesa na běloruské straně hranic. Asi 40 % pralesa patří Polsku a zbytek Bělorusku, je to dáno změnou hranic po 2. světové válce – do roku 1939 sahalo Polsko až k Minsku a budoucí NP tak ležel na jeho území. V roce 1945 se všechno změnilo a Polsko se vrátilo do hranic zhruba před 1000 lety - prales byl rozdělen mezi Polsko a tehdejší SSSR (Běloruskou svazovou republiku). Kamjanjuki jsou malá vesnice, která má snad jen 1000 obyvatel, ale je zde sídlo správy NP, několik hotelů, zoo, přírodovědné muzeum.

Když jsme sem dorazili, již se pomalu (na rozdíl od středního a severního Běloruska) hlásilo jaro, sníh tál a ptáci zpívali. Prohlédli jsme si zoo s původní faunou (vlci, rysi, jeleni, zubři, divočáci, losi, lišky, psíci mývalovití aj.), navštívili muzeum (opravdu stojí za návštěvu), pojedli ve stylové restauraci zvěřinu. Úroveň služeb je velmi dobrá, jezdí sem nejenom turisté (180 000 ročně – Bělorusové, Rusové, Poláci, slyšeli jsme i němčinu, angličtinu, španělštinu a francouzštinu), ale i lovci ze západní Evropy, hlavně Němci, Španělé, Italové, Britové a poslední dobou i Češi). Můžete se ubytovat i v nádherném a stylovém dřevěném zámečku z 19. století, který patřil hraběti Tyskiewiczowi anebo v letním sídle běloruského prezidenta, což je ale už podstatně dražší.

Pronajali jsme si mikrobus i s průvodkyní a hurá za zubry. V ceně byl i okruh bělověžským pralesem, paní průvodkyně nám vykládala o historii rezervace. Bělověžský prales byl nejprve loveckým revírem litevských velkoknížat (13. – 14. století), později polských králů (15. - 18. století), po rozdělení polského království na konci 18. století mezi Rakousko, Prusko a Rusko ruských carů a nakonec polských prezidentů. Lovili zde hlavně zubry, ale i jeleny, srnčí a divočáky, losy. V polovině 19. století dosahoval počet zubrů téměř 2000 kusů, což již bylo příliš i pro rozlehlé bělověžské hvozdy. Car ovšem chtěl mít zubrů co nejvíce, aby je mohl lovit se svými hosty i dvorem. První světová válka znamenala katastrofu, poněvadž německá vojska vystřílela téměř všechnu zvěř, Němci postavili úzkokolejnou železnici a začali kácet stromy ve velkém a odvážet je do Německa. Po válce polská vláda pronajala prales britské dřevařské společnosti, která se chovala podobně jako německé úřady.

Naštěstí pro přírodu Poláci smlouvu brzy vypověděli a kácení zastavili. Poslední zubr byl zastřelen pytláky v roce 1919, ovšem polská vláda rozhodla, že Bělověžský prales bez zubrů být nemůže. Proto přivezla zubry ze zahraničí a začala s jejich reintrodukcí. Druhou světovou válku přestáli zubři celkem dobře a opravdový boom nastal v 50. a 60. letech 20. století.

Zastavili jsme se u několika památných stromů, starých stovky let – jak v polské, tak i v běloruské části pralesa jsou stromy – duby, lípy a borovice – které pamatují bitvu u Grundwaldu z roku 1410! Podařilo se jim naštěstí uniknout německým i britským dřevorubcům. Jinak zde rostou ještě břízy, smrky a bahenní olše. Cestou jsme viděli hodně jelení zvěře (prý zde žije asi 2000 ks) a srnčí, občas i divoká prasata. Prales je jich plný, jezdí na ně lovci z mnoha zemí.

Po několika zastávkách, kdy jsme fotili krajiny, jsme dorazili k vesnici dědy Mráze. Je to atrakce pro děti i dospělé, děda Mráz vypadá jako Mrazík ze stejnojmenné ruské pohádky a společnost mu dělá půvabná Sněhurka. Vesnice je otevřena celoročně, ovšem v zimě má jinou atmosféru než třeba v červenci. Poblíž parkoviště jsou krmelce pro zubry – zubři jsou totiž stejně jako v Polsku v zimě přikrmováni. V polské části žije asi 450 zubrů a v běloruské přes 300 kusů. V podstatě nemají přirozené nepřátele, medvědi totiž v Bělověži nežijí a vlci a rysi se odváží tak maximálně na tele.

Poněvadž se tito zubři lidí nebojí, tak jsme se fotograficky opravdu vyřádili. Nejsou agresívní, ale nemělo by se zapomínat, že jsou to přece jen divoká zvířata a udržovat si od nich bezpečný odstup (minimálně 10 m). Zvláště krávy s telaty nebo býci samotáři mohou představovat určité nebezpečí.

Třetího dne jsme opustili Kamjanjuki a vyrazili směrem na sever do CHKO Krasny Bor. Nejdříve jsme jeli po dálnici na Minsk, poté odbočili na Novopolock a Rossony. Cesta nám trvala téměř celý den, neboť je to přes 600 km, pozdě odpoledne začalo hustě sněžit, o poznání se ochladilo, zkrátka tady ještě panovala zima. Také kvalita silnice se zhoršila, takže jsme raději zpomalili. Dorazili jsme do malé vesnice na okraji pralesa, kde již nás očekával Dima a paní domácí. Ubytování bylo jednoduché, ale úplně dostačující – dřevěný jednopatrový domek. Hospodyně nám vařila běloruská jídla (podobná polským a ruským), teplo tam bylo taky a na dvoře dokonce baňa (ruská sauna), kterou jsme vyzkoušeli dvakrát. Je to běhání do řeky jsme si odpustili (přes celou vesnici a kromě toho byla ještě pořád zamrzlá) a polévali se raději sami studenou vodou, poté co jsme se pořádně prošlehali březovými metličkami.

Vstávali jsme dost brzy, tak okolo 4. hodiny ranní a po snídani nás už Dima rozvážel terénní dodávkou UAZ na stanoviště – k bobřímu hradu, ke krmelci, kam chodila vysoká, srnčí i divočáci, na posed, který sám postavil a kde jsme číhali na rysa. Návnadou nám byl králík, který to naštěstí přežil, poněvadž rys se neukázal. Tedy chodil tam v noci, což jsme poznali podle stop, kdy se stejně fotografovat nedá a králíka jsme bez dozoru nechtěli nechat, poněvadž by byl zcela určitě sežrán buď jím, nebo jinou šelmou, a to pro nás – zcela bez užitku. Bobry jsme také nezahlédli, zato dravce na újedi (káňata a jestřáby) a spárkatou zvěř včetně losů ano. Také krajina byla zajímavá – je to už vlastně severská tajga – borovice, smrky a břízy, na podmáčeném terénu rostly olše. Všude byla na stromech spousta mechu a lišejníků, což je prý indikátor zdravého životního prostředí.

Jeden den byl Dima nemocný, vypadalo to na ledvinovou koliku, a tak nás domácí vzali na výlet – nejprve do bývalého partyzánského tábora z 2. světové války a potom do města Rossony, kde jsme navštívili místní Lidovou školu umění, městské muzeum (opět věnované především 1. a 2. světové válce). Po nákupu suvenýrů, proviantu, vodky Zubrovky a pravých ruských válenek jsme nabrali vodu pro Dimu ze zázračné studánky, která prý obsahuje stříbro a je mírně radioaktivní. Nevím, jestli to způsobila voda, ale druhý den nás Dima již zase doprovázel pralesem.

Vyrazili jsme s jeho dvěma ochočenými vlčaty (jejich matka zůstala doma, poněvadž zrovna hárala), která v té době měla necelý rok. Dima nás varoval, abychom nenechávali ležet na zemi rukavice, čepice apod., jinak je jeho svěřenci budou pokládat za hračky. Taky nám říkal, že vlci musí být neustále v pohybu, aby se nenudili a poslouchali. Odměňoval je syrovým masem. Ušli jsme přes 10 km pralesem, bažinou, přes zamrzlé jezero, potoky, a to vše po neustále se prolamujícím hlubokém sněhu. Když Dima udělal konečně přestávku, vypadala vlčata vesele a taky Dima působil odpočatým dojmem. Ne tak my – těch 10 km obtížného terénu nám připadalo jako 30 po dobré cestě. Byli jsme na infarkt a tak, když Dima řekl „Jdeme!“, odpověděl jsem coby náčelník výpravy, že tedy ano, ale domů.. Ovšem snímky opravdu stály za to!

Večer jsme si vždycky při čaji a vodce povídali o životě v Bělorusku, přírodě, fotografování apod. Dima nám ukázal svoje fotografie a zdaleka nebyly špatné. Také jeho pomocníci, zvláště jeden lovec, byli dobří společníci – vykládal nám třeba o lovech medvědů na Kamčatce, které zažil. Dima nám říkal, že bychom měli přijet také na jaře, když tokají tetřívci a tetřevi, čápi si stavějí hnízda a mořští orli přilétají od Černého moře. Stejně i losí a jelení říje je zde velmi zajímavá. No což, snad tu nejsme naposledy.

Rozloučili jsme se a vyjeli na jih, do Berezinského zapovedniku poblíž města Lepel. Je to vlastně národní park, kde žije stádo divokých zubrů (bez zimního přikrmování), spousta vlků a rysů, kolem 30 medvědů, losi, vysoká, dravci (včetně mořských orlů) aj. Ubytováni jsme byli v lovecké chatě, protože byla blíže správě parku než hotel. Cena byla velmi dobrá – 12 € na osobu. Chata byla zařízena pro 10 lidí, s kuchyňkou, dvěma sprchami a baňou, kterou jsme ale tentokrát nepoužívali, poněvadž se nám nechtělo v ní zatápět. Jezdili jsme opět terénním mikrobusem značky UAZ, což bylo dobře, poněvadž po zdejších pralesních „necestách“ by Octavia a zřejmě ani můj Jeep Grand Cherokee bez úhony neprojely.

Připravili nám dvě újedi pro medvědy, ale přilétali na ně hlavně dravci – káňata, jestřábi a jednou dokonce i mořský orel, sojky, straky a havrany nepočítaje. Medvědi totiž ještě vesměs spali, zima se protáhla. Nicméně třetí den našeho pobytu volal na správu parku hajný, že viděl medvěda, který honil divočáky na poli. Hned jsme tam vyrazili, ale medvěd byl už pryč. Průvodce nám nabídl, že se můžeme podívat alespoň do jeho brlohu, když pan domácí není doma. Taková příležitost – ale jedině já jsem byl bohužel pro, ostatní podřimovali, neboť vstávali již ve 2 hodiny ráno, aby mohli jet na tetřívky. Cesta tam prý byla strašná, nejdříve cestou necestou autem, potom asi 2 km pěšky po rašeliništi při baterce a nakonec seděli ve třech (čtyřech) na desce 1x1 m přikrytí pouze maskovací sítí a to prosím při silném větru a -10 0C. Tentokrát jsem se odmítl zúčastnit, ale snímky se vydařily. Dokonce byly i v lokální televizi, neboť se na nás přijel podívat televizní štáb z města Vitebsk.

Se zubry jsme bohužel úspěch neměli, poněvadž si udržují od lidí dost velký odstup – 70 – 80 m, stopovali jsme je v pralese i na poli, ale v hlubokém sněhu (až 50 cm) jsme s nimi nedokázali udržet krok. No nevadí, ale i tak to stálo za to!

Nakonec jsme si prohlédli místní přírodovědné muzeum, mimochodem expozice byly velmi zdařilé - měli tam i medvěda, který v roce 1947 usmrtil malé děvče, proto musel být zastřelen a dnes patří k nejzajímavějším exponátům. Prý vážil 320 kg!

Celkový dojem z Běloruska byl velmi dobrý, určitě se tam zase někdy podíváme a to v jiném ročním období. Příště bychom rádi navštívili Pripjaťský NP, který je prý poslední divočinou na západ od Uralu. Je to oblast bažin a pralesů, kde se zastavil čas.

Text a snímky JAN KUSOLITS

vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...