Časopis Myslivost

Březen / 2012

Trvale udržitelná regulace

Myslivost 3/2012, str. 10  Karel ZVÁŘAL
Rapidní úbytek drobné zvěře a nebývale vysoké stavy prasat, lišek, kun, krkavců a některých dravců nelze chápat jinak než spojité nádoby. Tato hypotéza je pravděpodobnější než tvrzení, že za úbytkem jsou jiné vlivy, jako jsou změny životního prostředí, pesticidy, exhaláty a doprava.

Ano, všechny tyto faktory jsou velmi významné, ale rozsah dopadu nadměrné predace bývá teoretiky zpochybňován a bagatelizován. Námitku, že žádný predátor nedokáže vyhubit svou kořist, lze zcela konkrétně vyvrátit. Je například historicky doloženo, že příchod člověka s jeho zdokonalovanými zbraněmi vedl k vyhubení pratura, zubra, divokého koně, losa, divokého prasete, velkých šelem, dravců, krkavců, kormoránů a mnoha dalších. A to v časech, kdy tu nespolupůsobil ani jeden ze zmiňovaných vlivů. Některá zvířata člověk vyhubil kvůli obživě, jiná jako škůdce na svém hospodářství, či nežádoucí potravní konkurenty.

Doba se změnila a v minulosti vyhubené druhy se vracejí do naší přírody. Je třeba zdůraznit, že také díky péči a uvědomělosti myslivců. Ale například v úvodu zmíněné druhy vykazují stavy, které jsou velmi znepokojující. A že všeho moc škodí, toho si byli naši předkové dobře vědomi.

Jak se k vysokým stavům škodné postavit, na to bude mít každý asi vlastní odpověď. Cílem tohoto článku je přispět svým pohledem na průběh změn v posledních padesáti letech, které vedly ke zcela jinému složení fauny.

 

Zajíci kam se podíváš

Zima 1963 byla dlouhá, sněžná a mrazivá. Každé ráno jsme s kamarády ve školce vybíhali do zahrady a doufali, že uvidíme zbloudilého zajíce, který vlezl pod plotem dovnitř a zapomněl cestu zpátky. Stalo se tak pouze dvakrát, po zbytek času jsme nacházeli jen stopy a bobky, a dohadovali se, které patří zajíci a které králíkovi. Na blízkém prosluněném svahu jsme ale vždy mohli pozorovat skupinky honcujících se zajíců nebo králíků vyhřívajících se u nor. Nejednou se objevili uprostřed sídliště a celí vyděšení zmateně pobíhali, než zmizeli z dohledu. Sídliště bylo tehdy ještě na periferii, takže nebyl vzácností bažant procházející se po střeše nebo hejnka koroptví nocující na haldách uhlí na blízkém překladišti.

Co také malí kluci nemohli přehlédnout, to byly myší díry na každém kroku. Bavilo nás hraboše vyplavovat nebo chytat do pastiček. Stačilo pastičku položit, kousek odstoupit a během půlminuty byl hraboš chycený. Přemnožení byli hraboši v letech 1966 a 1969, kdy nebyl problém nachytat až třicet hlodavců za hodinu. Pak jsme je opékali na ohni kvůli omamné vůni zvěřiny.

Trávník na sídlišti býval tehdy také líhní chroustů. Obdivovali jsme téměř slepé netopýry, kteří přespávali v šachtách pod střechou, jak obratně lapali tyto tučné a pomalé zástupce hmyzí říše.

Z ptáků bývali velmi početní vrabci domácí, kteří již přede žněmi vytvářeli mnohasethlavá hejna. Hnízdili ve větracích otvorech, nebo si kulatá rozcuchaná hnízda stavěli vysoko na koncových větvích.

Kos byl tehdy poměrně vzácný, hrdličky se objevily koncem šedesátých let, hřivnáče nebo březňačku jsme neznali vůbec, zato chocholouši nás fascinovali svými téměř tanečními kreacemi.

A dnes? Králíci prudce snížili svou početnost po vlně myxomatózy ještě začátkem sedmdesátých let. Poslední přežívali v parku, na koupališti, ve fabrice i jinde v malých počtech, až úplně vymizeli. Zajíci, bažanti a koroptve snižovali své stavy postupně až k nynějším asi desetinovým stavům. Hraboše najít na rozlehlých trávnících sídliště je záležitost téměř nemožná, rovněž chrousta jsem již řadu let neviděl, netopýra jakbysmet. Jejich letní příbytky byly nekompromisně zadělány při zateplování fasád. Hejna vrabců rovněž patří minulosti, posledního chocholouše jsem viděl někdy v osmdesátých letech. Zato enormně přibylo od té doby kosů, hrdliček, hřivnáčů a zejména divokých kachen.

Na těchto viditelných změnách fauny sídliště se podílí určitě více vlivů, přičemž predace patří k těm méně závažným. Vzhledem k prudkému úbytku chroustů, hrabošů, netopýrů, ale také pásovek a modrásků, lze předpokládat vlivy průmyslových a ropných exhalací, spalování odpadů s těžkými kovy a vliv neznámých nemocí.

 

Prase, liška a kuna – tvorové neznámí

Možná jste se lekli, ale opravdu tomu tak bylo. Vycházka do příměstské přírody nabízela tehdy zcela jiný obrázek. Vysoké stavy drobné zvěře byly díky místním myslivcům, pro které byla regulace škodné povinností a plný zásyp samozřejmostí. Hlučné mávání křídel zvednutých bažantů a jejich ostré poplašené hlasy jsou již jen nostalgií klukovských let, stejně jako hejnka koroptví úprkem mizející v buřeni, či cvrlikající hejna vrabců, strnadů a stehlíků u každého zásypu.

Zato rozbuchtovaný les či louka byl v šedesátých letech zcela neznámý jev. Čas od času se na sněhu objevila stopa lišky nebo kuny, ale to byly ojedinělé zatoulané kusy. Když mi kamarád řekl, že ví o hnízdě káně, nevěřil jsem mu. Šli jsme asi čtyři kilometry, když jsem jako jedenáctiletý poprvé zaslechl její mňoukavý hlas a uviděl vcelku mohutného ptáka pomalu kroužícího ve výšce. Věděl jsem o místech, kde bývá jestřábí koš a jen někdy jsem se opatrně přiblížil. Nikdy jsem chyceného ptáka neviděl, ani nástrahu. Zřejmě pasti kontrolovali brzo ráno.

Dnes se káně točí v termice přímo nad domem, hnízdí v prvním hájku za nemocnicí. Další hnízda jsou pravidelně rozmístěna asi po kilometru. Z kuny se stal vysloveně městský tvor, jen podle válečků trusu umístěných většinou na rohu domu jde poznat, kolik jich zde asi žije. Liška a jezevec jsou rovněž v rokli hned za zástavbou, což v minulosti bylo absolutně vyloučené. Tolik stop šelem, co dnes najdu při jediné vycházce na sněhu, jsem dříve neviděl za celou zimu.

A rozepisovat se o prasatech je asi nošení dříví do lesa. Dobře vědí, kde mají klid, a tam se zdržují nejen přes den, ale často i v noci. Dříve jsem oblíbenému malebnému místu říkal Údolí žab. Niva potoka je hranicí katastrů, a dnes je to jedno velké kaliště. Vidět tam skokana je téměř vyloučeno, stejně jako šlépěj holínky. Tam mají prasata svou CHPO (asi netřeba překládat) a vyrážejí odtud na noční výpravy do kukuřičných polí, sadů nebo na přilehlé louky. Zde nemohu jinak, než vyslovit souhlas s A. Hutařem (Myslivost 2/ 2012), že problematika přemnožené černé zvěře musí začít od vytvoření nových hranic sdružení, případně vyřešením půlkilometrového „pásma nikoho“.

 

Multiplikační efekt regulace

„Ekologové“ vytýkají myslivcům, že si všímají jen své úzké skupiny lovných druhů a ostatní je nezajímají. Mají i nemají pravdu. Naštěstí ji mají v tom, že u nás to není jako v jižněji položených státech, kde předmětem lovu je vše, co je v dostřelu a co se chytne do sítě nebo na vějičku. Tam by měli ochranáři upřít pozornost! A pravdu nemají v tom, že regulace škodné se týká jen ochrany myslivecky významných druhů.

Jen malé děti a „ochranáři“ mají rádi prasátka, protože jsou užitečná tím, že kypří lesní půdu a louky, kde sbírají škodlivý hmyz. Až jednou dospějí a půjdou se někdy podívat na místo činu, zjistí, že prase je obdivuhodně výkonný biovysavač. Liška, kuna nebo prase nelikvidují pouze hnízda bažantů, koroptví nebo tetřevů, ale vyplení vše, na co při lovu narazí. Tedy i  hnízda chráněných pěvců, bahňáků, kachen i hnízda na zemi hnízdících dravců a sov, pomineme-li žáby, myši nebo dešťovky.

Proto zastávám názor, že pokud se reguluje pouze omezená skupina predátorů, nahrává se tím skupině jiné, která je tzv. pozitivně diskriminovaná, česky zvýhodněná. A to považuji za nesprávné a neekologické. Z tohoto pohledu vnímám dřívější způsob mysliveckého hospodaření jako téměř optimální formu managementu údržby genofondu. Na podzim si za to vybrali odměnu v podobě početných výřadů lovné zvěře, z čehož měly prospěch pěvci, bahňáci, sovy a jiná nelovená zvěř.

Cílem ochrany (a regulace) by mělo být v první řadě zajistit takovou početnost druhu, aby se nerozmnožil natolik, že ohrožuje druhy jiné, a současně aby nebyla ohrožena jeho existence. Uvedu příklad, který možná není až tak charakteristický, ale mám jej před očima od dětství, proto je pro mne velmi názorný.

Šelmy, dravci i prasata mají v potravě významný podíl hrabošů, myší a krtků. Z tohoto pohledu jsou tedy všichni užiteční a neměli by být hubeni, resp. vyhubeni úplně. Jenže problém nastává, když není myší rok a projeví se tzv. latence. V tu dobu loví jinak myšilovné druhy vše, co zdolají a co se před nimi neukryje. Včetně domácí drůbeže, králíků, holubů, jehňat apod. Proto naši předkové označili některé druhy jako škodnou a intenzivně je lovili.

Některé se jim podařilo vyhubit, jiné však prokázaly svou nezdolnost až nezničitelnost, a v dnešní době jsou velmi početné, přičemž ohrožují slabší predátory. A to buďto přímo, jako své konkurenty, nebo nepřímo tím, že mají lepší potravní strategii, například žerou padliny, rostlinou potravu a odpadky.

Dlouhá léta jsem chodil v blízkém okolí bydliště, aniž bych spatřil stopy prasete, lišky nebo kuny. Stejně vzácní byli v tu dobu i káně nebo jestřáb. Což se projevilo pochopitelně na vysoké početnosti nejen lovné zvěře, ale rovněž hrabošů, myší, vrabců, strnadů, skřivanů, ťuhýků aj.

Tato vysoká potravní nabídka způsobila přítomnost druhů, které jsou dnes výrazně méně početné, tj. kalous ušatý a zejména sýček obecný, u kterého je situace velmi kritická. Zatímco dříve hnízdilo v katastru Příluku nejméně pět párů kalouse a tři páry sýčka, ten druhý je již spoustu let minulostí a u kalousů zahnízdí v dobrém roce nanejvýš jeden pár.

Vrabců ubylo zejména v důsledku zániku chovů domácích zvířat, kde uzobával zrní drůbeži, svůj vliv pravděpodobně mají i silvestrovské nekonečné petardy a detonace, při kterých se tito ptáci uštvou až ke kolapsu. V devadesátých letech, kdy tato „zábava“ začala v masovějším měřítku, jsem několikrát pozoroval zmateně poletující vrabce a zvonky na ozářené obloze, přičemž následující dny byly prosty ptačího štěbetání.

 

Tvář krajiny je obrazem dnešní společnosti

Úbytek hlavní potravy šelem a dravců, tj. hraboše polního, lze dát do souvislosti jak se zvýšeným predačním tlakem, tak s používáním pesticidů a těžké zemědělské techniky, ale svůj vliv mají zřejmě neznámé nemoci a přítomnost cizorodých látek. Tyto vlivy působí samozřejmě na všechny živé tvory v agrární krajině, například na zajíce (Kučera O., Myslivost 1/2012).

Jelikož se hraboš nevyskytuje ani na loukách, kde se nepostřikuje a netráví, a kde nejsou prasata či jiní predátoři, připadá u něj do úvahy tatáž příčina úbytku jako u zajíce. V této souvislosti je pozoruhodné, že rezidua těžkých kovů a pesticidy nepůsobí na expandující druhy (například prase, kuna, krkavec, orli), které se živí padlinami, čímž by u nich docházelo ke kumulaci jedů daleko rychleji. Podle oficiálních statistik se stav životního prostředí u nás zlepšuje díky odsíření a přísnějším normám. Proto mám velké pochybnosti, zda s vlivem cizorodých látek se někdy neargumentuje účelově a zda lze všemu věřit.

Nicméně jsem přesvědčen, že pokud se nezmění bezohledný až barbarský způsob obhospodařování půdy, jsou veškeré snahy o záchranu původní fauny zbytečné. Osobně jsem pro zákaz používání rodenticidů, které hubí nejen hraboše a zajíce, ale také bažanty, koroptve, havrany, racky aj. Používání pesticidů se stalo rovněž tolerovaným nešvarem. Východisko vidím v pěstování odolných odrůd, které není třeba každých čtrnáct dní postřikovat, jak je dnes běžnou praxí. To už jsem spíše pro geneticky modifikované odrůdy, které mají zakódovanou odolnost vůči nemocem. Všechny dnes používané odrůdy se stejně už velmi liší od těch prapůvodních a jsou tedy svým způsobem několikrát geneticky upravované. Proto humbuk kolem nových odrůd vnímám jako zbytečný pokřik nedostatečně informovaných lidí, který se asi velmi líbí chemické lobby.

Věřím v renesanci chovu skotu a budoucnost nově zakládaných travních porostů. Traviny jsou daleko šetrnější k půdě a při dobré hospodářské politice i ekonomicky výhodné, například pro spalovny nebo bioplynové stanice. Módní nezřízené pěstování kukuřice a řepky je především na svažitých pozemcích těžkým hříchem ve vztahu k životodárné ornici, která trpí ohromnou erozí. Zde vznikají škody, které nejdou ani vyčíslit, a kompetentní osoby se doposud nezmohly na nic jiného, než pozici mrtvého brouka.

A to nehovořím o koordinovaném zajišťování protierozních opatření, mezí, biopásů či kontrolovatelné skladbě kultur. V době satelitních snímků by to měla být hračka. Zde má státní ochrana přírody a ministerští úředníci takové rezervy, že je vidí všichni okolo, jen ne oni sami. Změní-li se ráz krajiny a vytvoří se systém biopásů, koridorů a zatravněných ploch, a současně se radikálně omezí chemizace, je šance na návrat dříve hojných druhů, i když asi ne v takových počtech, jak tomu bývalo v minulosti. Pro začátek by možná stačilo omezit šířku honů na maximálních 200 m, jak jsem se dočetl v jednom rozhovoru. Dnes už vím, že to byl jen předvolební guláš, a že ještě hodně vody uplyne, než se v tomto směru začne něco dít.

 

Úroveň myslivosti určují především myslivci

Má-li dnešní zpohodlnělá mládež možnost výběru, jaké aktivitě se bude ve volném čase věnovat, v případě lovecké vášně to vyhraje rybářství před myslivostí. Není tak náročné pohybově, ani finančně, zájemce nepotřebuje zbrojní pas a vyhne se důkladnému mysliveckému přezkoušení. Navíc autem se rybář dostane kamkoliv a není vázán na jednu honitbu.

Stejně jako ubývá nositelů tradičních profesí vázaných na roční cyklus přírody, jako je včelařství nebo sadařství, stárne i členská základna myslivců. Asi nejsem sám, kdo myslivce se psem staví výše než lovce bez psa. Pes je sice finanční a časová zátěž, ale lov s ním je bohatší o spoustu zážitků. A úplně nejvýš stavím myslivce, který vychoval svého potomka do Hubertova cechu. Předá mu tak nejen spoustu zkušeností, ale také zajistí bezproblémový vstup do místní organizace.

Jenže takových rodových pokračovatelů ubývá, a proto je třeba si vážit každého nového („cizího“) člena a dát mu šanci se realizovat. Protože jen člověk plný elánu dokáže překonávat problémy a překážky. Navíc mladý člověk má lepší smysly, a není náhodou, že při nočních vyjížďkách za sovami potkávám vesměs mladé chlapy. Zvěř je velmi citlivá na jakýkoliv zvuk či pohyb, a i zdánlivě nepostřehnutelné podněty registruje a mizí ve tmě.

Vždy se ve mně mísí pocit obdivu a pobavení, když mi starší kamarád popisuje, jak čekal na posedu v mínus patnácti stupních na lišku. Někdy do půlnoci…Úspěšný je jen ve zlomku pokusů, většina čekaných končí vítězstvím bystré kmotry.

Z tohoto důvodu uznávám myslivce, kteří pochopili, že daleko efektivnější je lov u umělých nor, kde dvěma či třem střelcům za denního světla liška nemá šanci uniknout. Vybudovat soustavu umělých nor po celé honitbě je časově a fyzicky náročné, ale určitě se vyplatí v porovnání s opakovaným nachlazením po neúspěšné čekané. Dříve myslivci dosahovali nízkých stavů lišek plynováním nor a pokládáním návnad, což byla velmi efektivní, avšak nešetrná metoda. Otrávenou návnadu mohla najít jiná než cílová skupina zvěře. Je dobře, že se to již neděje, a díky tomu přibývají u nás orli skalní, mořští, královští a křiklaví. Je neporovnatelně větší zážitek vidět orla v přírodě, než na ruce sokolníka. Přitom orla skalního lze považovat za skutečného nositele ekologické rovnováhy, protože ve své potravě má také mladé lišky, jezevce, kuny nebo toulavé kočky.

 

Budoucnost – syntéza obou modelů

Věřím, že myslivcům se podaří vyřešit generační problém a nedostatky legislativy, které jim brání v efektivních způsobech hospodaření. Co však považuji za stěžejní problém, to je stav agrární krajiny s velkými hony, nevhodnou skladbou plodin, chemizací a minimálním výskytem krytu pro drobnou zvěř. Pokud se toto nezačne od základu měnit, bude pojem myslivost splývat s bojem s přemnoženou černou zvěří. Pro drobnou zvěř tu nebude místo a bude jen otázkou času, než se většina dříve hojných druhů stane vzácností.

Cílem nás všech, myslivců i ochranářů, by mělo být, aby k tomuto katastrofickému scénáři nedošlo. Většina myslících lidí ví, jak problém řešit, jen na to nemají dostatečně účinné páky. Proto je nutné postupovat po malých krůčcích, protože i ty se počítají. Každý biopás je důležitý, každá ulovená škodná se promítne ve vyšších stavech zvěře.

Je však iluzorní si představovat, že se někdy podaří dosáhnout dřívějších stavů drobné zvěře. I tehdy to bylo maximum možného za cenu často drastických opatření. A pokud se nepodaří snížit počty prasat na normovaný stav, tj. minimálně dvacetinásobně, stavy lišek a kun pěti až desetinásobně, je předčasné uvažovat o regulaci pernaté škodné. Za sebe bych byl v odůvodněných případech pro, předpokládám však, že tento návrh se setká s tuhým odporem. Naštěstí ne všichni členové Zoologické společnosti jsou tak úzkoprsí, aby v tomto směru myslivcům nedůvěřovali. Neumím si představit, že by dokázali stejně sveřepě bránit regulaci srstnaté škodné, jako se to děje u hojné pernaté.

 

Porovnáme-li složení fauny před padesáti lety a dnes, jsou patrné obrovské rozdíly. Asi každý myslivec se raduje z návratu zubra, medvěda, rysa, vlka, čtyř druhů orlů. Ale každý ochranář také ví, že početnost například motáka lužního, pilicha nebo hohola je limitována početností lišek, kun a jiných běžných predátorů. Pokud je v zájmu ochrany přírody zabránit vymizení kriticky ohrožených druhů, neobejde se to bez jednostranně nepopulárních kroků. Potravní koláč je jen jeden, a je naivní domnívat se, že se na něm uživí všechny druhy ve svých maximálních, tj. neredukovaných počtech.

Začnou-li v krajině po staletí vytvářené a udržované člověkem náhle působit zákony džungle, nemůže se nikdo divit, že vypadá zcela jinak. Tak jako ve vesmíru vládne matematický řád, měla by i v uměle vytvořeném prostředí setrvávat kontinuita.

Jak funguje „ochranářsko“ – tržní model, tj. ponecháme to přírodě, resp. náhodě, to jsme mohli pozorovat doposud. A to se přitom myslivci celkem snažili, leč se stavy prasat, lišek a kun to nic zásadního neudělalo, ba naopak, jejich početnost narůstá. Jako staromilec nemohu jinak, než obhajovat dřívější model mysliveckého hospodaření, vylepšený o dnešní poznatky. Jsem přesvědčen, že je to schůdná cesta, protože logika mi napovídá, že lepší je mít v přírodním zooparku od každého trochu, než něčeho statisíce a jiné druhy abych hledal v Červených či Bílých knihách.

Má-li někdo klapky na očích, v uších špunty a navrchu máslo, je třeba mu nastavit zrcadlo do zorného pole. Potom už zbude jen doufat, že pořekadlo o nezlobení začne účinkovat.

Karel ZVÁŘAL

vychází v 7:41 a zapadá v 15:59 vychází v 13:29 a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...