Časopis Myslivost

Květen / 2013

Hrozba zvaná zákony

Myslivost 5/2013, str. 29  Vladimíra Tichá
Populismus (z latinského výrazu populus – lid) je termín, používaný pro hodnocení agitace a argumentace, především v politologii a při hodnocení politického působení. Jedná se o způsob, jak získat stoupence bez věcného programu na základě reagování na aktuální společenskou poptávku, ale jen slovně, sliby zlepšení ve prospěch posluchačů nebo čtenářů - potenciálních stoupenců, např. voličů, bez ohledu na skutečné možnosti jejich splnění a bez ohledu na vedlejší a dlouhodobé následky, které jsou zamlčeny, často úmyslně. V praxi se jedná o (zpravidla tolerovaný) druh omylu anebo podvodu, často vydávaného právě za omyl. Zdroj: Wikipedie

 

Byla bych nerada, pokud by si někdo po přečtení názvu článku myslel, že neuznávám zákony jako takové. V poslední době se ale obávám těch nově vznikajících nebo novelizovaných a určitě nejsem sama, kdo to podobným způsobem vnímá. Stačí připomenout diskuzi okolo novely Zákona o myslivosti, nebo tak obsažný a i pro právníky obtížně pochopitelný Občanský zákoník.

Nepochybuji o tom, že jsou zákony moudré a odůvodněné, jsou ale i zákony jiné. Někdy mám pocit, že řada z nich nevzniká ze skutečné potřeby něco ošetřit závaznou a obecně platnou normou, ale proto, že se to někomu hodí.

Pod slovem „hodí“ se může skrývat celá řada věcí. Patří mezi ně určitě finanční prospěch skupiny nebo jednotlivce, patří mezi ně možnost něco a někoho ovládat a patří mezi ně i důvody čistě populistické.

Do poslední kategorie určitě patří zákony snažící se stanovit pravidla pro chov psů. Jejich důvodem jsou údajně se zvyšující počty útoků psů na lidi a z toho vyplývající potřeba nějakým způsobem tento problém ošetřit. Velmi se mýlí ten, kdo si myslí, že myslivecká veřejnost může zůstat podle hesla „co tě nepálí, nehas“ klidná, protože se tento typ zákonů netýká loveckých psů. Skutečnost je trochu jiná.

Podobné zákony nebo jejich návrhy nevznikají jen v České republice, ale po celém světě a ve většině případů hovoří o nebezpečných nebo bojových plemenech. Pro tento typ zákonů se používá zkratka BSL (Breed Specific Legislation) a jejich součástí bývají speciální opatření zaměřená na některá plemena nebo úplný zákaz jejich chovu. Možná bude zajímavé se podívat, jak jsou na tom s BSL zákony v některých evropských státech.

Dánsko - má zákon od roku 2010. Je na něm uvedeno 13 plemen zakázaných a 12 plemen evidovaných. Studie provedené po přijetí zákona dokazují, že počet lidí pokousaných psem vzrostl o 26 %.

Holandsko – zákon byl přijat v roce 1993 a vztahoval se pouze na pitbulteriéry a jejich křížence. Po patnácti letech byl na základě vyhodnocení statistik zákon zrušen, protože neplnil svůj účel

Itálie – zákon byl přijat v roce 2003. Obsahoval seznam plemen, která na veřejnosti musela být voděna na vodítku a opatřena náhubkem. V roce 2009 bylo konstatováno, že je zákon neefektivní a byl zrušen.

Německo – zákony se v rámci jednotlivých spolkových zemí liší. Někde je např. zakázán dovoz plemen pitbulteriér, americký stafordšírský teriér, stafordšírský bulteriér a bulteriér. I čeští občané mají smutnou zkušenost s tím, jak to vypadá, když zastaví u pumpy a některý „aktivní“ občan na ně poštve policii kvůli převáženému psovi nechtěného plemene. Zajímavé je, že v roce 2002 anuloval Berlínský soud „psí zákon“, na kterém bylo uvedeno 14 plemen. Opíral se při tom o studii Ester Schalke, PhD, která prokázala, že postavit zákon na vyjmenovaných plemenech je zcela neefektivní.

Norsko – zákon byl přijat v roce 2004 a je zajímavý tím, že kromě většiny uváděných plemen na něm figuruje i československý vlčák. V roce 2011 vyvolala norská kynologická organizace jednání v parlamentu s požadavkem zákon jako nesmyslný a nefunkční zrušit.

Polsko – zákon mají jednoduchý a zaměřený jen na pitbulteriéry. Jejich majitelé musí mít označený a dostatečně zabezpečený pozemek, na kterém pitbula chovají.

Rakousko – v této zemi je situace naprosto nepřehledná a co spolková oblast, to vlastní pohled. Přísné, ale pro odborníky úsměvné a pro majitele postižených plemen takřka nesplnitelné, předpisy platí ve Vídni. Zavedli tam jakýsi „řidičák na psa“, kterým se musí prokázat každý, kdo se se psem vytipovaného plemene pohybuje venku. „Řidičák“ má dvě části teoretickou a praktickou. Praktická zkouška se psem je pak na úrovni vrcholových zkoušek z výkonu a i pro slušně vychované psy je leckdy nesplnitelná. Dopad předpisu se moc nehodnotí, neb to není populární ani pro novináře ani pro samotné kynology.

Skotsko – v roce 1996 vypracovali studii, která sledovala situaci v jednotlivých státech v období před a po přijetí BSL a konstatovali, že sledovaná plemena se jen málo vyskytovala mezi těmi, kdo napadli člověka, že přijetí zákona nic nezmění a že nejčastějším zdrojem problémů jsou kříženci.

Španělsko – má BSL od roku 2000 a je v něm vyjmenováno 9 plemen. Studie porovnávající stav pět let před a pět let po přijetí zákona prokázaly, že po jeho přijetí nedošlo k žádné změně v počtu poranění člověka psem.

Slovensko – návrh zákona se projednává a v době, kdy je psán tento článek, prošel ve sněmovně do druhého čtení. Je stejně nesmyslný jako podobné zákony v jiných státech a je postaven na plemenech a psech s průkazem původu. Nesouhlasí s ním slovenští veterináři, ale, ač je to smutné, v prvopočátku za ním nebo spíše za výběrem plemen stála Slovenská kynologická jednota. Teď se zdá, že se její stanovisko snad mění.

Švýcarsko – na národní úrovni byl zákon zrušen. Mají jej ale některé kantony. Například v Curychu platí zákaz chovu plemen pitbulteriér, americký stafordšírský teriér, stafordšírský bulteriér a bulteriér. Pokud pes některého z uvedených plemen doprovází turisty, musí být na vodítku a musí mít náhubek.

Ukrajina - zákon u nich platí od roku 1998 a hovoří o více než osmdesáti plemenech. Kupodivu je mezi nimi uveden i labrador retriever. Tato plemena musí být identifikačně označena čipem, musí být pojištěna a na veřejných místech vedena na krátkém vodítku a s náhubkem.

 

Tolik asi stručný přehled o BSL v evropských státech. Zajímavý je výčet plemen, kterých se většina zákonů týká. Na prvním místě figuruje pitbulteriér, velmi často je uváděn americký stafordšírský teriér, stafordšírský bulteriér a bulteriér. Vysvětlit novinářům nebo poslancům rozdíl mezi těmito plemeny je, jak z vlastní zkušenosti vím, úkol přetěžký a většinou končící nezdarem. Přesvědčit člověka věci neznalého že stafordšírský bulteriér je označován jako „baby dog“ a že jeho povaha je přátelská, skoro nelze. Přece má v názvu slovo „bul“ a to pro hodně lidí automaticky znamená zlou bestii.

Další často uváděná plemena jsou argentinská doga, brazilská fila, bulmastif, rotvajler, tosa-inu a bandog. Jsou země, kde za bojové a nebezpečné považují i vysloveně společenské plemeno boston teriér nebo u nás dobře známého a neagresivního rhodeského ridgebacka.

Pokud by si dal někdo tu práci a porovnal údajně nebezpečná plemena s národními plemeny daného státu, zjistil by, že národních plemen si váží a na ošklivé seznamy je nedávají.

V České republice byl zatím návrh na přijetí zákona o „nebezpečných nebo bojových“ psech na pořadu jednání třikrát. Naposledy v tomto roce, kdy jej v klidu vězení zpracoval a sněmovně navrhl dr. Rath. Sněmovna návrh spolu s dalšími materiály uvedeného poslance projednávat odmítla. To ale neznamená, že se k němu někdy nevrátí nebo že někdo jiný nebude chtít získat přízeň voličů a tedy i hlasy tím, že bude chránit „ty ubohé lidi před agresivitou bojových plemen“. Zvláště tragické případy, kdy dojde k vážnému poranění dítěte, zvednou emoce, chytí se toho média a zákon se rázem může pro některé poslance stát zajímavým a laická veřejnost to možná ocení.

Trochu jiný je pohled odborníků, v tomto případě reprezentovaných Českomoravskou kynologickou unií (ČMKU), Komorou veterinárních lékařů (KVL) a také Ministerstvem zemědělství. Na stranu odborníků se v případě návrhu dr. Ratha přidala kupodivu i vláda. Premiér Nečas při oznamování stanoviska pobavil přítomné novináře informací o diskuzi na specifikování plemene „český voříšek“. Méně již potěšil chovatele, přátele a příznivce kokršpanělů, když, zcela neoprávněně, označil jejich plemeno za „nejčastěji figurující“ v případě poranění člověka psem.

 

Někdo si může říkat, že ČMKU je organizace zastřešující chov psů a lze tedy očekávat, že bude jejich zájmy chránit. Situace je ale trochu jiná. Nikoho, ani kynologa, ani kynologickou organizaci netěší, že dochází k poranění lidí. Pokud se ale mají vymýšlet předpisy, které by tomu zabránily, musí být odborně správné, funkční a vymahatelné. Určitě platí že:

* problém nelze hledat v plemenech, ale v přístupu k výchově a socializaci psů. Odborné kynologické názvosloví nezná často používaný termín „bojové plemeno“ a je tedy víc než sporné, která plemena by bylo možné do této kategorie zařadit

* zákony o psech, v kterých je zakotven zákaz chovu některých plemen, problémy neřeší, protože postihují pouze psy s průkazem původu a stranou ponechávají tak zvané „čistokrevné, ale bez průkazu původu“ a křížence. Vzhledem k tomu, že psi s průkazem původu tvoří asi 20 % psí populace, zůstává její většina mimo pravomoc BSL zákonů. Prokázat, že pes je křížencem plemen „x“ a „y“ je víc než složité a v praxi takřka neproveditelné. Možná si někdo říká, že např. pitbula pozná na první pohled. Tohle FCI neuznané plemeno ale nemá platný standard a může vypadat lecjak. Pokud majitel takového psa bude tvrdit, že to je kříženec mezi německým boxerem a maďarským krátkosrstým ohařem, těžko mu někdo prokáže, že to je jinak

* návrhy podobných zákonů jsou líbivé, ale obtížně vymahatelné a z hlediska státu a hlavně pak měst a obcí finančně náročné. On v nich bývá zakotven požadavek na evidenci psů, kteří „napadli člověka“. Představa celostátní databáze psů, kteří se dopustili nějakého hříchu, je asi pro ty, kdo vědí, co taková databáze obnáší, noční můrou. Dnes většina obcí nemá ani na psí známky, natož aby byla schopna zabezpečovat rozsáhlou databázi a sledovat, kdo kterého psa komu prodal, daroval nebo kam pes utekl. Mimo to by bylo velmi obtížné rozhodování, zda k poranění psem došlo proto, že se jedná opravdu o agresivního jedince, nebo proto, že pes chránil majetek svého pána nebo si prostě jen hrál a při hře např. zachytil o náušnici a natrhl vlastní majitelce ucho (velmi častý důvod, proč se na základě platných předpisů vyšetřuje na vzteklinu pes, který poranil člověka)

* v současné době je, i bez zákonů „na psy“, problematika v české legislativě dostatečně ošetřena. Chybou je, že stávající zákony nejsou dostatečně využívané a že případné tresty jsou mírné (ve většině případů pouze podmínečné odsouzení)

* v každém případě platí, že zodpovědnost za chování nesou jejich majitelé a že prevence i případné postihy by měly být směrovány na lidi, nikoliv na psy.

 

Ti, kdo nad nějakým BSL zákonem v ČR přemýšlejí, by se měli podívat do oficiálních dat. Podle statistik ÚZIS (Úřad zdravotnických informací a statistik) je v posledních dvanácti letech průměrný počet hospitalizací v ČR na diagnózu W54 (poranění související se psem – např. i úder náhubkem při hře atd) asi 420 ročně (z 500 000 celkových úrazových hospitalizací), počet úmrtí tvoří 0,077 % z celkového počtu úmrtí na následky úrazů všeho druhu. K převážné většině těch nejsmutnějších případů přitom dochází v rodině majitele psa, tedy takřka mimo možnost ovlivnění jakýmkoliv zákonem.

Celkový počet úrazů souvisejících se psem má sestupnou tendenci, a to přesto, že počet psů stále vzrůstá. Uvedená statistika podporuje konstatování, že současná legislativa je dostačující a že obsáhne v pso-lidských vztazích vše od udržování pořádku až po odpovědnost majitele psa za zranění nebo i usmrcení člověka.

Možná si teď někdo říká, že se nějaký BSL zákon týká omezeného počtu loveckých psů. Skutečnost je ale trochu jiná. Pro někoho se může zdát být nebezpečný milý a přátelský stafordšírský bulteriér, jiný uvidí nepřítele v jagdteriérovi a jiný se rozzlobí proto, že český fousek kousl nebo naopak nekousl tchýni anebo že výmarský ohař bránil dítě nebo auto svého pána. Někdo by se mohl chytit prohlášení pana premiéra a prosazovat na seznam nebezpečných plemen kokršpaněla a španěl jako španěl, mohl by k němu přidat anglického špringršpaněla nebo velššpringeršpaněla. Možnosti různých seznamů jsou neomezené a je lepší se jim vyhnout.

Jak již bylo řečeno, je pohled odborníků v otázce „psích zákonů“ v ČR shodný. Otázkou ale je, zda jsou při tvorbě zákonů názory odborníků směrodatné a zda se na ně vždy sněmovna ptá. Otázkou je i to, jak často se odborníci proti nekorektním názorům dokáží ozvat. Zbývá si jen přát, aby tomu tak bylo nejen v zákonech „na psy“. Jsou pro určitou skupinu lidí nadmíru důležité. Jsou tady ale i jiné, daleko důležitější zákony a i v jejich případě by měl odborný názor zaznít a mít odpovídající váhu.                 

Vladimíra TICHÁ

Ilustrační snímek Jan Tichý

vychází v 5:02 a zapadá v 20:52 vychází v 1:38 a zapadá v 10:52 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...