Květen / 2013

JARO

Myslivost 5/2013, str. 68  Ota Bouzek
Jaro. Živé slovo, čtyři prostá písmenka vypovídající o nesmrtelnosti a až neuvěřitelně důmyslně propojené křehkosti s brutalitou. Jenom jaro dokáže přeměnit sněhové závěje v záhony květin a spolu se sluncem vyhnat Zimu až hlína od radosti zavoní, bezbolestně ale i v křečích porodí spoustu nových životů. Zelení či teplem potěší jaro zvěř i lidi, činící tak s tisíciletou pravidelností. Jeseníky, hory moje starodávné, co z vrcholků svých i z lesnatých úbočí trvale předkládáte nekonečnou krásu, brzy zjara vám vždycky skládám hlubokou poklonu.

Šumíte v milé rozpravě a utichnete-li, slyším tlukot vlastního srdce opíjené vaší krásou. Rád naslouchám zurčení vod a v tom úžasném jarním spěchu plném síly jim nesmrtelnost trošku i závidím.

Pod lesem se ozývá hlas srnčího, na loňská hnízdiště se vrací každoroční cestovatelé, vysoko ve smrčí pleskají protahovaná holubí křídla, ostře se ohlásí kukačka, rozchechtaná hravým i záludným vybíráním nápadníků. Po dlouhé cestě bůhví odkud si pěšinou už podomácku vyšlapuje konipas a vrozenou eleganci zdůrazňuje těkáním ocasních per.

Na svět přichází nalité květy a lepkavé pupeny anilinem je barvena louka i les. Pod z pupenů se rozbalujících listům bříz a buků se bojovně staví šavle maliníku, schovat červeného srnce. Kamzík ve skalách tou dobou ztrácí poslední chuchvalce husté zimní srsti a bachyně se chlubí velkou pruhovanou rodinou. Slunce spokojeno poptávkou hřeje, aby pečlivě a včas vysušilo po zimě mokrou krajinu.

Kosice vykoupaná v kalužině letí nasytit hladová ptáčata. V ústraní přivedla na svět potomka matka srna a přikryta šerem houštiny si před nedalekou norou hrají liščata. Jedno za druhým je rozeno všelijaké z pokolení a příroda se jimi nekonečně chlubí světu.

Snad proto a jen a jenom právě proto, si kdysi dávno vymyslela jaro.

 

MATKA KAMZICE

Každé setkání s kamzíky je pro mne jedinečné, nové a něčím překvapí. Pohodu, kterou jejich rudly vyzařují, umím do sebe bez potíží a s radostí vstřebat tak, že vždycky uklidní. Neposednost, zlobení, tanečky, skákání, pošťuchování a mnohé zcela neočekávané nápady k doslova závratným honičkám mladých kamzíčat bývají nepřekonatelné. Matčina péče, kterou jsem vídal, je příkladná, až dojemná. Pozorovat kamzíky žijící ve skalách polesí Bílý Potok bývala moje terapie s ohromně blahodárnými účinky. Kochat se kamzičím společenstvím je mimořádně poklidný zážitek a opravdová léčba všech postižených a bezohledně štvaných životem přecpaným počítači, spěchem, chaosem a stresy.

V půlce května jsem si brzy odpoledne zkracoval cestu ze Spáleniště od Červenohorské cesty mlazinami i pěkným, zralým vysokým lesem mírně dolů rozhodnutý proběhnout skálami tyčícími se nad Skalním potokem až k cestě.

Jaro se po horách teprve nedávno ovšem hned prudce rozletělo, rozhodnuto dohnat pozdním příchodem všechno doposud zanedbané. Duben byl chladný, plný mlh, nepříjemného větru i studeného deště. Kraj zůstával zachmuřený smutkem z přetrvávajících plískanic, všude šero a mokro. Mračna se co chvíli propadala až do údolí ve snaze přidat vody i tak sněhovým pláčem rychlé horské bystřiny plných koryt.

Zdálo se, že zdejší málem už přísloví se letos opravdu naplní. Staří horalé totiž říkali, že když se jaro někde zapomene, může se právě tady zima rovnou setkat s létem. Naštěstí se všechno v dobré obrátilo. Poslouchám „hu, hu, hu“, radostné volání hřivnáčů v korunách smrků a je nádherně.

Bezvětří, teplo, den požehnaný modrým nebem i ptačími hlasy. Slyším nejrůznější melodie pozvedající náladu, snadno zaženou únavu a postrčí hned skvěle naladěného člověka kupředu.

S veselou myslí sbíhám dolů a uprostřed statného lesa už vidím čepici skalisek. Čeká mě všelijaké obcházení neschůdných míst, slézání někde na všech čtyřech, protahování skalními prasklinami, než sešplhám z třetího do první poschodí k pevné zemi. Poschoďová skaliska tu trčí nespočitatelně let. Znám je dobře, chodím sem moc rád, větší klid v revíru nenajdu. Byť jsou skalní masivy vysoké někde až třicet metrů, mnohde strmé leda tak pro horolezce, přesto jimi vede kdysi dávno zbudovaný chodník. Někdejší panovníci ho nechali od Skalního potoka vydláždit „plecháči“. Už je, vlastně nikdy neopravovaný, hodně rozbitý, ale stále patrný. Drží se tady jelení zvěř a smrkobučina jižní expozice je stálým domovem kamzíků.

Všude vidím i slyším poctivou práci jara. Úžasné projevy pěvců doléhají k mým uším a oči potěší čistá, nová zeleň pod nohama kolem stejně jako na větvích listnáčů praskající pupeny. Rozmělním jeden nalitý mezi prsty. Opojně zavoní silicí, roztoužený po životě. Jako on po stejném touží sluka, kterou jsem neomaleně, ale rozhodně nechtěně vyšlápl z hnízda. Zdálky opatrně nakouknu do halabala důlku u starého pařezu a hele – dvě vajíčka.

Po zimě se do rozvíjejícího příjemna noří les i celý kraj. Po novotách toužím i já. Vcházím do dvou a půl kilometrového pásma v půlce svahu, jak říkáme na polesí, do „komory“ kamzičí zvěře. Mockrát jsem právě tady kamzíky, „naše“ růžkaté živé osvěžení jesenického lesa mnohokrát pozoroval a sledoval jejich zvyky. Odtud nabrané zkušenosti potvrzovaly čtené znalosti sepsané odborníky do článků a knih. Tlupy kamzičí zvěře se u nás rády zdržují v chladnějších a vlhčích lokalitách. A v takovém prostředí mně kdysi prvně přišlo na mysl, že tato horská zvěř má snad zbytečně podsadité tělo.

Omyl. Mnohokrát a opakovaně jsem byl kamzíky přesvědčen o tom, že jejich pevná stavba těla i běhů je jednou z podmínek k přežívání v drsných životních podmínkách. Zvláště úžasné bylo sledovat jejich hbitý pohyb ve strmých skalách. Zvládali nemožné, rození artisté.

Je už příjemné teplo, věřím, že při troše štěstí tady oblíbené čertíky uvidím. Hledat je ale nebudu, tlačí mne čas. Už stojím na horním platu skály. Pošlu pohled vpravo, vlevo, do míst, která s oblibou vyhledávají také kamzíci, neboť přehlédnou vše pod sebou a včas zjistí případné nebezpečí. Nic.

Prolézám jednu z mnoha skalních rozsedlin, už ve „druhé etáži“, když periferně vidím drobný, nenápadný pohyb. Ano, támhle nedaleko, kousek pode mnou, olizuje kamzice novorozeného potomka. Úžasná scéna, krásné kamzíčátko je mile schouleno do klubíčka, hlavičku nahoře, matka ho lízákem češe a pysky docela legračně skoro pokládá na bok, aby hned začala s masírováním bříška.

Usedám na zadek a plný úžasu zapomínám na všechno před chvílí ještě tolik důležité! Rychle se rozhlédnu. Jiná zvěř vidět není. Dobré místo si k přivedení potomka na svět matka kamzice vybrala a do kamzičího společenství porodila dalšího příslušníka rodu. Ze tří stran ukryti se nemusí ničeho obávat, zbytek matka snadno k uhlídání, člověk by řekl, má to jako na dlani. Pro klidný porod i první hodiny maličkého návštěvníka Země si matka vyhlídla skvělou skrýš. Ani nedutám.

Kamzice stále opatrovává potomka, zase a znovu ho olizuje, čistí srst, masíruje. Dalekohledem si je přitáhnu k sobě. Matka se snad, alespoň mně to tak připadá, snaží maličkého postavit, což se zdá docela úsměvné. Z knih vím, že kamzičí mláďata se už za dvě hodiny po narození staví na tenké nožky. Tuším, že vydržím-li ještě, dočkám se dalšího zázraku. A také že ano.

Vratké tělíčko se podivuje právě poznané novince, přešlápne párkrát, ustojí to a sebezáchovný pud mu napoví kde hledat vemínko. Hlavičkou „ťuká“ matce po břiše, do slabin, až vemínko plné mléka najde. Chvilku saje a pak ho matka opětně promasíruje a provede malou hygienu. Tak to teď bude pořád dokola, určitě alespoň dva měsíce, než malé zesílí a než se, to už bude mít na hlavičce malé růžky, spojí s dalšími v kamzičí mateřskou tlupu.

Vycouvám a místo plánovaného zkrácení cesty ji o mnoho prodloužím. V práci mě neminou komplikace, ale kašlu na to. Za takový zážitek bych přežvýkal mnohem větší potíže. Kdopak z myslivců se může pochlubit, že byl v lesní porodnici hned po narození nádherného kamzíčete. Já tedy, a tak přísahám, určitě ano.

Ota BOUZEK

vychází v 5:13 a zapadá v 20:59 vychází v 23:01 a zapadá v 8:34 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...