Časopis Myslivost

Květen / 2013

NÁSTRAHY DNEŠNÍ KRAJINY (2)

Myslivost 5/2013, str. 20  Petr SUVOROV
V předchozí části článku (12/2012) jsem rozebral fenomén ekologické pasti a jako jednu z hlavních příčin uvedl fragmentaci krajiny. Dnešní díl o krajinných nástrahách popisuje cesty, jakými si živočichové a rostliny vlastně vybírají své místo k bydlení a způsoby, jak mohou reagovat na krajinu pozměněnou fragmentací.

 

Výběr místa k obydlení

Živočichové a rostliny si místo, které obývají, vybírají na základě kombinace geneticky vrozených vlastností a zkušeností, které získají v průběhu života. Čím více informací a zkušeností má jedinec k dispozici, tím je jeho odhad kvality prostředí lepší. Pravděpodobnost výběru špatného místa může být tedy vyšší u mladých než u starých, zkušenějších jedinců.

Značnou výhodu mají také populace, které se v oblasti zdržují v průběhu celého roku (nemigrují) a jejich znalost prostředí je lepší. Například migrující druhy ptáků mají po příletu na hnízdiště relativně málo času k nalezení místa k hnízdění, tudíž mohou chybu udělat daleko častěji než sedentární druhy.

Málokdy je ovšem také k dispozici dostatek přímých podnětů (např. množství potravních zdrojů nebo úkrytů), pomocí kterých je jednoznačně jasné, jestli je vybrané místo kvalitní nebo ne. V takových situacích je nutné spoléhat na podněty nepřímé (např. počet jedinců jeho druhu, který již lokalitu obývá). Této strategie může využívat např. huseníček rolní (Arabidopsis thaliana), který kolem sebe šíří semena v závislosti na počtu jedinců svého druhu na dané lokalitě.

Mnohdy se ale stává, že přestože na první pohled se může lokalita tvářit jako kvalitní místo k obydlení, může obsahovat hůře zjistitelné faktory (např. míra parazitace či predace, rušení ze strany člověka, kolize s automobilovou dopravou atp.), které mohou efekt pozitivních znaků převažovat.

Klasický příklad v tomto směru poskytují severoameričtí jestřábi Cooperovi (Accipiter cooperi). Populační studie tohoto druhu prokázaly, že přestože velké procento dospělých jedinců žijících v městech přežívá, mají dostatek míst k hnízdění i potravy, mláďata jsou parazitována bičenkou Trichomonas gallinae, která se vyskytuje zejména v blízkosti člověka, což jejich přežívání výrazně snižuje.

Najít dobrý „volný flek“ bývá většinou dost problém, protože velká část dobrých míst již „říká pane“ někomu jinému. Distribuce po krajině tedy nebývá úplně bezproblémová.

Situace, kdy jedinci obsadí primárně lepší místa před horšími a snaží se vytlačit z nich potenciální konkurenci, se nazývá despotický model osídlení. V praxi byl prokázán např. u bělokurů skotských (Lagopus scotica), kdy kompetičně nejsilnější jedinci monopolizovali dobrá teritoria a ostatní byli nuceni hledat nová místa.

Opakem despotického modelu osídlení je tzv. ideální distribuční model – ten předpokládá, že jedinci se vyskytují rovnoměrně v daném typu prostředí s nabídkou různých lokalit a všichni mají plné informace o kvalitě domovského prostředí a stejný reprodukční úspěch.

Nenajdou-li příhodné teritorium, musí se mnozí jedinci spokojit s rolí tzv. potulkářů nebo také satelitních jedinců, kteří berou za vděk vším, co se jim naskytne. Nezřídka se stává, že naleznou místo, které nesplňuje ony podmínky „existenčního a reprodukčního ráje“, ale dá se v něm existovat také. Například při souboji o dobře ukrytou noru vyhraje silnější jedinec. Nenalezne-li v krajině slabší jedinec jinou noru stejné kvality, může obydlet noru ne tak dobře zakrytou. Existuje zde sice pravděpodobnost, že nějaká mláďata vyvede, nemusí jich být ale tolik. Díky omezeným zdrojům nebude úspěch v rozmnožování tak veliký a populace založená vytlačenými jedinci může v důsledku trpět nedostatkem potomstva. Taková populace se potom se nazývá ztrátová (angl. sink).

Na druhou stranu, někteří autoři tvrdí, že uzurpovaní a slabší jedinci můžou mít na méně kvalitní lokalitě vyšší úspěch, protože jich na ní většinou nebývá tolik a nemusí vynaložit velké množství energie na obhajobu zdrojů. Na dobré lokalitě je tvrdá konkurence a boj o zdroje, takže se v důsledku může stát více rizikovou než lokalita horší kvality s menším počtem konkurentů.

Pokud v krajině došlo k zásadním změnám (především vlivem člověka), mohou si silnější jedinci splést kvalitní domovské okrsky s nekvalitními a záměrně osídlit horší místo. Taková situace pak samozřejmě vede skrze pokles úspěšnosti v reprodukci potomstva do slepé uličky ekologické pasti. Některé práce prokázaly, že např. bělásci Pieris oleracea vyhledávali aktivně introdukovaný česnáček lékařský (Alliaria petiolata), protože má podobné chemické složení jako některé preferované druhy z jejich domácího prostředí, i když se na něm jejich larvy líhly hůře než na domácích druzích rostlin.

 

Genetika a metapopulační koncept

Životaschopnost populací roste se sílou a intenzitou genetického toku a četností páření a následného zásobování okolní krajiny mláďaty. Většinou někde v krajině existuje zdrojová centrální populace (angl. source), která žije v takovém domovském území, které má nejlepší možné podmínky pro přežívání a rozmnožování. V rámci celé sítě tedy trpí „nadprodukcí potomstva“, jehož počet převyšuje nosnou kapacitu dané lokality. Mladí jedinci tedy většinou na stejné lokalitě nesetrvávají, ale vydávají se o dům dál hledat volné místo pro život.

Je-li ztrátová populace pravidelně zásobována omladinou z centrálního zdroje, její nevyváženost se vůbec nemusí projevit a všichni mohou přežívat bez problémů. Systém sítě centrálního zdroje a okolních ztrátových populací bývá v literatuře označován jako tzv. metapopulační koncept. Základní myšlenkou konceptu je nepřetržitá výměna genů mezi jednotlivými subpopulacemi, která zaručuje genetickou bohatost a brání příbuzenskému křížení.

V rámci celého areálu rozšíření jednoho daného druhu pouze málokdy dochází k tomu, že by druh byl rozšířen rovnoměrně přes všechny typy prostředí nehledě na jejich charakter. Většinou se vždy v krajině objeví území, které danému druhu nevyhovuje, takže jej neosídlí a usadí se o kus dál. Mezi dvěma subpopulacemi v rámci jedné metapopulace pak vzniká prostorová „díra“. Je-li však taková díra příliš veliká, druhy méně mobilní nebo druhy se silnou vazbou na jedno domovské území nejsou schopny oněch návštěv u sousedů a k výměně genů posléze nedochází.

Fragmentace krajiny zvyšuje nejen počet děr, ale tvoří i fyzické překážky, které mohou genový tok zpomalovat či znemožňovat, čímž se zvyšuje riziko, že ztrátové populace můžou po čase vymizet úplně. Z populace migrující lososovité ryby sivena světloskvrnného (Salvelinus leucomaenis) byl vybrán vzorek 20 samic, které byly přemístěny z tekoucích vod do izolovaných nádrží. Zde se ryby poté vytíraly a pářily. Výsledek potvrdil, že potěr z populací, u nichž byla zajištěna migrační prostupnost krajiny, dosáhl vyšší míry genetické bohatosti.

Vhodným objektem druhu na území České republiky, který může být postupným izolováním jednotlivých subpopulací negativně ovlivněn, může být také tetřev hlušec (Tetrao urogallus), který v počátcích minulého století obýval zhruba 30 % našeho území. S postupem času docházelo ke znehodnocení biotopů, fragmentaci krajiny a k intenzivnímu lovu tohoto druhu, takže se jeho areál rozšíření dnes zmenšil na pouhý zlomek.

Protože není tetřev druh migrující na dlouhé vzdálenosti, intenzita oplodňovacích návštěv u sousedů či výsadků mladých ptáků do okolí samozřejmě klesla. Současné populační trosky, které se vyskytují v podhorských a horských oblastech našeho státu, mohou být ohroženy genovou degenerací i samotným faktem, že již není s kým se pářit a produkovat potomstvo.

Někdy je možné modelu metapopulačního konceptu v souvislosti s fragmentací krajiny využít v náš prospěch. Metaforicky typickým příkladem je konstrukce některých typů expozic pro zvířata v zoologických zahradách. Výběh drápkatých opiček tamarínů žlutorukých (Sanguinus midas) v pražské zoo zahrnuje malou plochu vysokých keřů, ohraničených nízkým hrazením s elektrickým proudem. Pro natolik mobilního živočicha jako tamarín by při troše štěstí nebyl problém nevysoký ohradník přeskočit z některé z vyšších větví keřů na volnou travnatou plochu a z výběhu utéct. Neudělá to však z prostého důvodu – v dohledu není žádná vegetační struktura obdobného typu. Jako ostatní druhy primátů se i tamarín drží nejradši v korunách stromů a keřů a otevřenou krajinou prochází pouze nerad, protože je v ní exponován ze strany predátorů. Proto bude volit vždy nejkratší možnou trasu pro migraci mezi dvěma fragmenty stejného typu. Pokud nebude stejný typ krajiny v dohledu, je riziko příliš veliké a zvíře radši zůstane v domovském okrsku.

Tento model chování byl u volně žijících populací popsán například u některých druhů evropských rákosníků rodu Acrocephalus, kteří používali v průběhu hnízdní sezóny pro přesuny mezi jednotlivými fragmenty rákosí vždy místa, kde vzdálenost obou fragmentů byla nejmenší. Byla-li vzdálenost větší než 50 metrů, ptáci otevřený prostor raději nepřelétali vůbec.

 

Reakce organizmů na fragmentaci a úbytek vhodných ploch

Na samotnou fragmentační událost můžou populace organizmů reagovat různými způsoby. Při prvotním šoku ze zásahu do krajiny počet jedinců logicky klesá. Pokud je fragmentace jednorázová, krajina se po čase vrátí do původního stavu. Pokud ovšem ne, může u citlivých druhů dojít až k vyhynutí.

Mnohdy se stává, že reakce populace může přijít se zpožděním.

Opakované narušování krajiny s sebou dále nese riziko nemožnosti stabilizace sukcesních stádií (tj. stádií ekologické stability). Je-li vrcholným stádiem sukcese například dospělý listnatý les se staletými kmeny, plnými dutin, pak v krajině narušované člověkem – stavitelem a dřevařem, může podíl starých stromů ubývat rychleji a počet míst, které mohou sloužit jako hnízdní dutiny pro ptáky jako sovy, lejskové, holubi doupňáci atp. může klesat. Ptáci pak přicházejí o životní prostředí.

Podle práce Bayne et al. z roku 1995 existují tři způsoby, jak může organizmus reagovat na samotnou fragmentační událost.

Je-li to druh nespecializovaný (tzv. generalista), většinou jej fragmentační událost nepoškodí a jeho reakce na ni je neutrální.

Jedná-li se o druh citlivější, může podle míry citlivosti zmenšit plochu domovského uzemí o velikost zasažené plochy (“uskromnit se”), jako tomu bylo prokázáno například u severoamerických lesňáčků oranžovotemenných (Seiurus aurocapillus).

Druh silně citlivý, pro kterého nově přetvořená krajina již vůbec neodpovídá jeho požadavkům, musí přesídlit jinam.

Podle konkrétního fragmentačního schématu bývají takové druhy v literatuře pak rozlišovány na druhy citlivé k velikosti jimi obývané plochy (angl. area sensitive species) nebo druhy citlivé k přítomnosti okrajové zóny (angl. edge sensitive species).

Situace může být nadto ještě komplikovanější u druhů, které v rámci svého životního cyklu obývají více nežli jeden typ vzácného habitatu (například někteří bezobratlí), a to včetně druhů, které migrují. Pokles počtu jedinců daného druhu může být odrazem fragmentačních změn nejen v místě, kde se rozmnožuje, ale také na zimovištích nebo migračních trasách.

Existují ale také další důvody, proč se mohou organizmy vyhýbat fragmentované krajině. Například klima fragmentované krajiny může mít znatelnější lokální výkyvy a dostupnost potravy v ní se v různých jejích částech může lišit. V případě vyšší hustoty osídlení může mít mnoho druhů živočichů psychickou potřebu se od takových míst zdržovat dále. V blízkosti člověka se navíc mohou vyskytovat látky, které mohou být pro ptáky toxické (chemikálie z polí či kanalizací atp.).

Různé typy fragmentace navíc produkují různé odpovědi komunit organizmů. Několik studií prokázalo, že například fragmentace krajiny lesní těžbou ovlivňuje organizmy méně než fragmentace zemědělskými plochami. Některé práce tvrdí, že hlavním důvodem je možnost rychlejší obnovy sukcese a zároveň menší změny než v zemědělské krajině. Závažný lokálně negativní vliv má na biodiverzitu také urbanizace.

 

Jak se bránit fragmentaci krajiny za udržení metapopulačního konceptu

Aby život v krajině díky fragmentaci nepozbyl kontinuity a druhové bohatosti, je nutné přílišné míře fragmentace ze strany člověka zabraňovat. K udržení metapopulačních sítí je vhodné při územním plánování dotvářet krajinu tak, aby se jí mohli živočichové nerušeně přesouvat z místa na místo a vyměňovat tak svoji genetickou výbavu s jinými subpopulacemi. K tomu slouží tzv. migrační koridory.

Při přesunu fragmentovanou krajinou usnadňují některé struktury pohyb přes biotop, ve kterém by se zvíře za normálních okolností neocitlo nebo by jím procházet nechtělo. Mnohdy se jedná o struktury liniové (biokoridory) anebo bodové (nášlapné kameny). Podle definice poskytují tyto struktury příhodné podmínky pro tranzit živočichů, nikoliv však pro rozmnožování nebo trvalou perzistenci populace. Mnohdy nemusí jít ani o cílené lidské výtvory, ale o přirozené součásti krajiny (například říční nivy, osamělé stromy atp.).

Při vytváření biokoridorů bývá používáno přivaděčů ve formě vegetace – je-li tunel pod dálnicí lemován stromy a keři, přirozeněji zapadá do krajiny a je větší pravděpodobnost, že bude využíván zvěří než ten, jehož stěny jsou obnažené.

Jindy lze se zvířaty při jejich pohybu krajinou manipulovat i opačně – vytvořením ostrého přechodu v krajině je možné donutit živočišné populace změnit směr migrace do místa, kam je potřebujeme dostat. Ostrých okrajů může být v krajině využito například při snižování úmrtnosti lesních živočichů na pozemních komunikacích. Pokud lesní vegetace v krajině graduálně přechází až k silničnímu tělesu, zvířata se velmi lehce dostávají až na hranici komunikace. Pokud ovšem vegetace končí dále od vozovky tvrdým okrajem, je pravděpodobné, že se živočichům nebude chtít migrovat přes otevřený pás směrem k rušné komunikaci.

Přestože přináší koncept biokoridorů i některá skrytá rizika (například kumulace predátorů kolem nich), jsou pořád užitečným nástrojem k propojení krajinných celků a umožnění plynulého migračního toku živočichů.

vychází v 5:14 a zapadá v 20:58 vychází v 23:21 a zapadá v 9:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...