Časopis Myslivost

Květen / 2013

Smutné velikonoční zamyšlení

Myslivost 5/2013, str. 40  Petr Koutenský
Je poslední březnová neděle - velikonoční. Sedím ve své lovecké místnosti, v krbovkách tiše praská bukové dřevo, za okny se sype mokrý sníh, venku je všude bílo. Takové jaro snad nepamatuji. Zmocňuje se mě poněkud nostalgická nálada. Při pohledu na trofeje na stěnách se mi vybavují dávné vzpomínky na „zlaté časy“ myslivosti a dnes už pomalu zašlou slávu naší honitby. Myslivost dělám už od malička, jelikož jsem se narodil v rodině vášnivého nimroda, který mě bral už jako caparta všude s sebou. Letos mi bude padesát, takže už něco pamatuji.

V těch mých klukovských časech vypadala naše polní honitba úplně jinak, než vypadá dnes. Malá pole, rozdělená množstvím vodotečí a odvodňovacích příkopků, polních cest, remízků i vzrostlých stromových alejí a pole se střídala s množstvím trvalých luk. Na polích se pěstovala hlavně cukrová řepa pro nedaleký cukrovar, obilí, vojtěšky, jeteliny a různé směsky na zelené krmení pro chovaný dobytek. Řepky bylo minimum a kukuřice se pěstovala téměř výhradně do siláží. Chemie téměř žádná nebo minimální, zato se poctivě hnojilo klasickým hnojem a prováděla se hluboká podzimní orba.

A zvěř v honitbě? Množství zajíců, bažantů a koroptví a nějaká ta srnčí zvěř. Lišku se podařilo ulovit jen občas. Prováděl se lov pernaté škodné na výrovkách, pokládala se otrávená vejce k tlumení strak a vran a přesto se je nikdy nepovedlo zcela vyhubit. Divočák se v honitbě nevyskytl za celý rok vůbec. Z dravců byla známá káně lesní, která se ale skutečně zdržovala v minimálním počtu jen v lese a jeho okolí a do polí netáhla, vzácně z lesa vytáhl jestřáb nebo krahujec, zato v polích byla spousta poštolek a sov. Do malých truhlíků se chytaly lasice kolčavy a hranostajové a tchoř byl snad v každém stohu. Kun bylo daleko méně než dnes.

Jako kluci jsme si ještě dovolili pít z některých pramenů, v příkopech jsme chytali čolky, larvy chrostíků tzv. „rákosníky“, na které jsme pak chytali plotice a v každé hlubší tůni byla nějaká ta štika, které jsme chytali do drátěných ok na vrbovém prutu.

Výřady bažantů i zajíců byly několikasetkusové. Když mi bylo deset a ještě jsem nemohl na hon, jezdil jsem na voze za mysliveckým traktorem a svážel ulovenou zvěř. Vzpomínám na jeden hon, kdy se v první kruhové leči ulovilo 286 zajíců a nejméně dvakrát tolik střelcům uniklo.

Pak ale přišlo období kolem roku 1975 a v honitbě byla provedena rozsáhlá meliorace. Došlo k zatrubnění mnoha příkopů, zaorání několika polních cest, vykácení alejí a scelení malých polí do větších lánů. Stále více se do zemědělství začínala dostávat chemizace, z trvalých luk se stávala pole.

Od té doby začaly být výřady bažantů a zajíců rok od roku nižší a nižší, až se ustálily na průměru 200 - 300 ks u každého druhu za rok. Rapidně poklesl i stav koroptví, ale stále bylo na jaře při párkování nebo od žní až do podzimu slyšet v honitbě jejich krásné čiřikání.

Tou dobou se u nás také střelil první divočák. Už to pak nebylo takové jako dřív, ale když jsem obdržel svůj první lovecký lístek a stal se členem sdružení, bylo stále vyžití na drobnou více než dostačující. Svorně jsme tehdy nadávali na místní „jezedáky“, jak devastují krajinu a nikoho by tehdy ani ve snu nenapadlo, že jejich způsob hospodaření není ještě zdaleka tak hrozný a že může být někdy v budoucnu ještě daleko hůř.

Po „revoluci“ a následném rozpadu JZD a Státních statků nastal doslova boom drobné zvěře. V devadesátých letech začal pro nás pozitivní trend, kdy některá pole po předání původním vlastníkům zůstala neobdělaná ladem, bez jakékoli chemizace, zarostlá vysokou trávou, lebedou a kopřivami, které nikdo nesekal. Objevily se nové meze, velké lány se začínaly drobit na menší.

Během dvou let začaly stavy zajíců, bažantů i koroptví rapidně stoupat a několikrát jsme museli požádat o navýšení plánu jejich lovu, jelikož takový nárůst stavů nepředpokládal ani ten největší optimista. Pro zvýšení možnosti ochrany a tím i stavu koroptví se nám podařilo společně se sousedními dvěma honitbami založit oblast chovu koroptve. Bláhově jsme si tehdy mysleli, že se vrátí „zlaté“ staré časy. Během následujících pěti let však drobní vlastníci pronajali svá políčka velkým farmářům a bylo po nadějích.

To, co s pozemky v honitbě provedli do dnešních dnů, nejde nazvat jinak, než totální devastací krajiny a přírody jako takové. Pole byla scelena do ještě větších půdních bloků, než jaké kdy byly za JZD. Živočišná výroba téměř vymizela a hlavními pěstovanými plodinami se stala řepka a kukuřice na zrno. Příkopy jsou doorávány až na samý okraj, takže nemají žádný břeh a neudrží ornici, která je z polí splavována, takže jsou více než ze dvou třetin zanesené a neschopné odvést větší vodu. Stromy na jejich březích byly zemědělci vykáceny a mnohdy dokonce nahrnuty do vodních toků, jen aby nepřekážely na okrajích polí. Paradoxně olše a vrby, rostoucí přímo v korytě a bránící vodě v odtoku, nikdo nevyřeže.

Vidět zemědělce rozmetat na poli hnůj je téměř zázrak, zato postřikovače a rozmetadla s chemikáliemi jsou na polích od jara do podzimu téměř denně. Mezi dvěma sousedními půdními bloky nejen že nevznikla žádná mez, jak by se dalo předpokládat, ale každoročně se mezní pozemek raději přeoře a přeseje z obou stran. Na poli už nenajdete housenku, žížalu, motýla ani čmeláka. O čolcích, žábách a rybách už nemluvím vůbec.

První zvěř, která doplatila na chemizaci a díky ní na nedostatek živočišné potravy a téměř vymizela, je koroptev. V honitbě přežívá několik posledních párků. Rapidně se snižuje stav bažanta i zajíce. Drobná, která unikne rychlé širokozáběrové zemědělské technice, se kterou je současný farmář schopen sklidit, podmítnout a zasít pole za pouhých 24 hodin, a následně i chemické invazi, se stane kořistí chráněných a přemnožených krahujců, jestřábů, kání, motáků a krkavců, které jsem jako kluk z naší přírody vůbec neznal. Teprve jako poslední přijde na řadu místní myslivec.

A tak se stalo, že místo kdysi každoročně běžně lovených 600 – 800 zajíců a 500 – 700 bažantů jsme odlovili 15 bažantů a 9 zajíců do tomboly na myslivecký ples a tím to končí. Jediné dva druhy, kterým současné zemědělství vyhovuje, je zvěř srnčí a černá. A tady nastává ten problém, a to jsou škody působené zvěří na polních kulturách. Nejde ani tak o srnčí, ale o divočáky.

Jak zemědělci, tak ani my, myslivci, tady divočáky nechceme! I černá si vezme svou daň na drobné a mladé srnčí zvěři a škodí tudíž i nám. Jsme typická polní honitba a divočák sem prostě nepatří. Zkuste s tím ale něco udělat. Běžte za zdejším velkofarmářem, který hospodaří na našich pozemcích a zkuste ho požádat, aby někde ve velkém lánu kukuřice prosekl pruh, kam by se dalo střelit nebo vám tam dovolil postavit posed. Požene vás holí! Z devíti zástupců takovýchto subjektů, kteří na polích v naší honitbě zemědělsky hospodaří, se dá něco domluvit nejvýš se dvěma. Ostatní by myslivce v honitbě nejraději neviděli a zvěř v honitbě už vůbec!

Obrázek o tom, jak jim vše možné i nemožné škodí, si můžete udělat z výroku jednoho z nich, který tvrdí, že mu na poli škodí i beruška a kdyby bylo po jeho, tak tam nic živého není. Vzpomínám si, jak tento člověk málem fyzicky napadl tátu za to, že nechal svého loveckého psa běhat volně po zasetém poli, kvůli tomu, že pes zvíří postřik a v těch místech mu pak poroste plevel. Vrcholem všeho pak bylo, když mne vyháněl z pole jiný farmář, že si nepřeje, abych mu po něm šlapal. Rozčílil jsem se na maximum, neboť jsem v tu chvíli procházel po své vlastní parcele, kterou jsem pronajal k zemědělskému obhospodařování úplně jinému farmáři. Díky jejich vzájemné směně pozemků tak na mém poli hospodaří úplně někdo jiný, komu bych pole nikdy nepronajmul!

A v této situaci se dočtu v našem časopisu, že se pod tlakem Asociace soukromého zemědělství ČR a Svazu vlastníků půdy ČR chystá novelizace zákona o myslivosti s požadavkem na snížení minimální výměry honiteb snad až na 100 ha a na pronájem pozemku se současným pronájmem výkonu práva myslivosti.

Nejsem žádný super učenec, ale prostý selský rozum snad mám. Převedu-li si totiž tyto požadavky na naší honitbu, dokážu si živě představit, kterým zemědělcům se o takovou novelu jedná a proč. Takové argumenty, že zvěř pase jejich plodiny a my, myslivci ji pak lovíme, takže jsme vlastně jakýsi parazitující mezičlánek, hovoří jasně o tom, co stojí v pozadí těchto tlaků. Jedná se o jasnou likvidaci současné myslivosti a samotných myslivců a přenesení veškerých oprávnění ve vztahu ke zvěři a přírodě na hospodařící zemědělce. Pokud možno nejlépe i s vyřazením vlastníka, kterému bude prostřednictvím nájemní smlouvy na pozemek odejmuto i jeho právo výkonu myslivosti. Následně je cesta zemědělce k likvidaci všeho živého a bezohlednému drancování půdy za honbou co nejvyšších výnosů otevřena.

A tak tu sedím v tom chmurném odpoledni a je mi z toho všeho opravdu smutno. Dožil jsem se velice špatných časů. Vše je podřízeno honbě za co nejvyšším ziskem bez ohledu na přírodu i na člověka. Soused závidí sousedovi, bratr zapře vlastního bratra. Kdyby dnes měli vstát z mrtvých naši pradědové, kteří na svých malých políčkách hospodařili za první republiky, nikomu nezáviděli a pomáhali si navzájem, museli by v první řadě vyhnat sukovicí současné farmáře a pak ji přerazit o nás, kteří jsme jejich pozemky zdědili, že jsme něco takového vůbec připustili.

Bouří se to ve mně neuvěřitelně, ale nevidím nic jiného, než bezmoc a beznaděj. Opět to někde rozhodne někdo bez nás za nás. Možná se ještě nakonec dožiju doby, kdy budu platit zemědělci za to, že si mou půdu vůbec milostivě pronajme. Ani bych se tomu v tom současném, zcela převráceném, světě nedivil.

Jak rád bych zase procházel původní honitbou! Tady brambory, tady cukrovka, támhle jetelina, tuhle žito, pšenice, oves, krmná směska, kapusta i travnatá louka plná květů, nad kterými se prohánějí včely, čmeláci a pestrobarevní motýli. Jako kluci jsme je o prázdninách chytávali do sítěk a předháněli se, kdo chytí vzácnější exemplář babočky admirála nebo otakárka feniklového. Babočku kopřivovou ani paví oko jsme nechytali, protože jich bylo všude na stovky.

Moji synové už takové zážitky nemají. Nevědí, co byl čolek, hrouzek nebo mřenka, nedokážou pojmenovat motýly ani čmeláky a zanedlouho už nebudou ani vědět, jak vypadal strnad, koroptev, bažant nebo zajíc.

Ono ale do nekonečna drancovat přírodu nejde a jednou nám to všechno vrátí i s úroky. Toho už se ale opravdu dožít nechci! A tak mi nezbývá, než doufat, že až přijde můj čas, povolá mne k sobě sám sv. Hubert do věčně zeleného revíru, kde už můj táta s jeho mysliveckými druhy skutečně myslivecky hospodaří. Tady už to totiž asi nepůjde.

Petr KOUTENSKÝ

 

vychází v 7:49 a zapadá v 15:58 vychází v 16:21 a zapadá v 7:49 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...