Časopis Myslivost

Květen / 2013

Z dějin myslivosti.

Myslivost 5/2013, str. 12  Prof. ing. Ant. Dyk, Brno:
Ze souhrnného pojmu dnešní myslivosti jest její podstatná složka lovectví jedním ze základních a prvních činitelů lidské kultury. Jest nesnadno usouditi, zda první člověk dříve lovil zvěř nebo ryby, jisto však je, že kromě potravy rostlinné okusil velmi záhy stravu živočišnou, kterou si opatřoval buď náhodným nálezem, nebo záměrným způsobem, lovem, z něhož se vyvinulo pravidelné zaměstnání. Toto zaměstnání bylo vnuceno potřebou, nebo se stalo oblibou, ba dokonce vášní, hovíc ničivé složce lidské duše. Historie myslivosti tedy započíná u kolébky lidstva a její jevy a proměny provázejí člověka a lidskou společnost od pravěku až po naše doby jako nerozlučný obraz dobové a kulturní vyspělosti a nazírání na přírodu i na právo využívati jejich darů. Dějiny myslivosti jsou však i ukazovatelem sociálních poměrů lidstva a svědectvím odvěkého zápolení mezi dobrem a zlem, mezi mocnými a porobenými.

Souběžně s doklady o životě člověka vyskytují se také doklady o jeho lovecké činnosti, je jich tedy z pravěku lidstva velmi málo, nicméně však nasvědčují již kresby na skalních stěnách jeskyň a řezby na kostích a klech mamutů a jiných zvířat dávnověku nejen zájmu praobyvatel o veškerou větší zvěř, ale také bystrému a láskyplnému postřehu jak tvaru a pohybu zvěře, tak i způsobu jejího života.

Četnější známky lovectví nám již poskytují památky stavitelské i řezbářské, vykopávky a nálezy z červánkových dob starověkých národů kulturních, Assyřanů, Peršanů, Egypťanů a jiných. Pozdější kultura řecká nám již zanechává písemné náznaky o lovectví a ty se pak množí se vzrůstajícím písemnictvím římských klasiků. Ještě snad starší paměti má písemnictví čínské, japonské a indické.

Svědectvím o významu lovu pro starověk jest skutečnost, že jedna z nejčelnějších postav mythologie byla ochránkyní lovu, u Řeků Artemis a u Římanů Diana, jejichž zjevné uctívání trvalo až do konce 8. stol. po Kr. V Ardenách byla myslivci zvláště uctívána na př. Diana Arduennsis a její kult zrušil a vyhladil teprve Lutyšský biskup Hubert, jemuž se prý 17./4. 678 zjevil jelen se zářícím křížem v paroží a dal podnět k pokání.

Křesťanští myslivci měli však již dříve ve sv. Eustachu patrona s úplně shodnou legendou, pocházející z 2. stol. po Kr., jehož svátek připadá na týž den jako sv. Huberta, na 3. listopad.

O právních poměrech mysliveckých v pravěku není téměř žádných podání a lze předpokládati, že stávalo, bylo-li to vůbec nutno, jen právo silnějšího.

O honebním provozu předhistorickém lze souditi, že rozhodovaly o něm pouze obmezené primitivní prostředky, pěst, obušek a kámen, prak, později oštěp a luk, jistě však i pomůcky lstné, především jámy a různé tlouky a chyty. Nelze pochybovati, že již pračlověk používal k lovu i psů, koní a snad i sokolů.

Do historického starověku přešel již lovec vyzbrojený zbraněmi z kovu a s poměrně vyšší kulturou loveckou. Honba tohoto údobí nebyla již výhradně kořistnickou za účelem opatřování potravy a ošacení, nebo obrannou, nýbrž stává se předmětem zábavy a kratochvíle velmožů i boháčů, tělesné výchovy mládeže a cvičením i průpravou pro nastávající bojovníky. Prostý občan oněch dob lovil patrně jen drobnou zvěř, neboť nemohl se při malé účinnosti tehdejších zbraní postaviti ani statné výbojné zvěři, ani větším šelmám. To mohli podnikati jenom mocní, opíraje se o četnou a proto ovšem nákladnou loveckou družinu. Lze míti za to, že hlavním způsobem kořistného a hromadného lovení zvěře bylo za starověku chytání do vazby, t. j. do různých sítí a léček. Uvážíme-li, jaké množství nejrůznější zvěře ze všech tenkráte známých krajů spotřeboval starý Řím jen pro krutou kratochvíli lidu, pro hry v cirku, musíme usouditi, že technika tehdejších chytacích honů nemohla býti o mnoho horší než za dob dnešních.

O velké oblibě sokolnictví ve východních a jižních zemědílech starověku je mnoho dokladů. Sokol byl velmi oblíbeným, ba posvátným ptákem egyptských faraonů a také znám i Římanům, kteří však sokolnictví pravděpodobně asi nepěstovali.

Počátky odbornictví shledáváme již za starého Říma, neboť chovány tu mnohé druhy zvěře v ohradách císařů a patriciů buď pro zálibu, anebo spíše pro potřeby kuchyňské. Velmi pěstovány za dob římského rozkvětu čižba a brtnictví.

Poznatky o poměrech starověkého lovectví v zemích střední a západní Evropy opírají se o zprávy z výbojných výprav rozpínavého Říma.

Práva loveckého v starověku nebylo. Honbiště byla úplně volná a zvěř náležela tomu, kdo ji skolil nebo jeho pánovi, neboť byly sociální poměry té doby založeny na otroctví. Přesto byla hmotná kultura zámožných lovců starého Řecka a Říma mnohem vyspělejší než v západních zemích za středověku a také hodnocení zemědělství bylo uvědomělejší.

K četným pramenům o lovectví a zvěři ve starověku náleží na př. Homer, Herodoz, Aristoteles, Caesar, Plinius, Tacitus, Columella a j. Nejlépe však poučují v 5. stol. př. Kr. žijící Xenofon a ve 2. stol. po Kr. řecký dějepisec Arrianos, jejichž knihy Kynegetikos pojednávají zejména o loveckých psech a jich upotřebení. Překlad obou knih těchto vyšel v knihovně Stráže myslivosti.

Lovci starověku se ještě neprohřešili vyhubením jakéhokoliv druhu zvěře, o hájení však neměli žádných zásluh, čerpali z plného, bez citu a rozvahy, lovili nanejvýše pro spojené s tím rozrušení smyslů.

 

II.

Rozvratem a zánikem římského a byzantského impéria kolem 5. stol po Kr. počínající uplynutím 15. stol. končící středověk je dobou velikých přesunů a neklidu v povlovném opanování střední a západní Evropy, dobou vzniku nových kultur především hmotných. Podmanitelé započínají ovládati dobytá území a uplatňovali své mocenské vlivy ve prospěch vlastního klidu a na úkor pokořených, což se děje většinou přidělováním uchvácené půdy, udělováním svobody a výsad vítězům a uvrhováním přemožených do osudu bezzemků a proto nevolníků.

Do konce starověku a do středověku spadá vznik loveckého práva a to na podkladě vlastnictví k půdě. Svobodní usedlíci měli s počátku právo volného lovu na pozemcích obce i v přilehlých lesích nemajících pána. Později však vladaři prohlásili tyto lesy a všechnu neobdělanou půdu a pustiny za majetek zeměpanský, korunní, jehož částmi pak odměňovali jednak své dvořany, milce, biskupy i kláštery, zprvu v podobě naturální odměny služeb a přechodně, později dědičně. Tak vznikala vrchnost církevní a světská, šlechta.

Vladaři si osobovali právo lovecké na všem korunním majetku a věnováním částí téhož přešlo příslušné oprávnění na nové majitele, kteří na ně čekali z důvodů hmotných, hlavně však zálibných, neboť les sám neposkytoval tenkráte valných užitků jiných, leč jako prostředí pro zvěř a lov.

Tímto způsobem bylo svobodným starousedlíkům obcí odňato právo lovu mimo území obce, které se stávalo rostoucím zalidněním pro lov stále těsnějším. Zabráním veškeré půdy korunou, církví a zemany bylo však ztíženo další osídlování a bylo na panském území závislým od majitelů, kteří toho nedovolovali bez výhrad a podmínek, zejména pokud se týče práva lovu, různých služebností a sobě prospěšných závazků robotních. Tak vzniklo poddanství a do 19. stol. trvající poroba venkovského lidu.

Toto osídlování bylo provázeno rozsáhlým klučením a pálením lesů, aby byla získána potřebná zemědělská půda s lidem ovšem na pánech závislých.

Současně se mezi pány a poddané vsunuje nová sociální vrstva úředníků a zřízenců a z ní vyrůstá stav myslivecký. Jednak rozmach populace, jednak lovecká záliba a náruživost vládnoucích a panských vlastníků polovného práva vedla v západní a střední Evropě k vymizení a vyhlazení nejstatnějších druhů lovné zvěře, tura a zubra. Tur byl divoký skot velkých rohů a je pravděpodobně praotcem našeho skotu domácího. Ze střední Evropy vymizel v 10. – 11. století, jen na východě, v Polsku, se prý udržel do začátku 17. století. Zubr je evropským tvarem amer. bisona, byl zatlačen o něco později do Polska a Litvy a jeho osud zpečetila světová válka. Žije touto dobou v Evropě již jen v počtu asi 70 kusů v několika zoologických zahradách a ohradách, většinou ale již jako kříženec s bisonem.

Že tato zvěř obývala i naši vlast, o tom svědčí místní jména (Tuřany, Turnov, Zubří a j.) a pověst o původu pánů z Pernštýna, jichž je zubr znakovým zvířetem.

Podobně ustoupil ze střední Evropy již za středověku los a to na severovýchod, kde jest nyní pečlivě hájen.

Že se již ve středověku podstatně zmenšovalo u nás zastoupení velkých šelem, medvěda, rysa a vlků, je nepochybné.

Naproti tomu přinesl nám středověk obohacení lovné zvěře o bažanty. Již Karel IV. založil v Čechách bažantnici u Králova Dvora na Berounsku.

Méně žádoucí vymožeností bylo zavedení divokých králíků z jihozápadní do střední Evropy, jež se stalo v pozdním středověku, mnohde s nemile překvapujícím úspěchem.

Honební technika středověku neučinila od starověku valných pokroků. Nebylo to jinak možno, neboť se v loveckém zbrojířství málo změnilo a asi do r. 1330 kladený vynález střelného prachu ještě nepronikl k loveckému použití. Největší a velmi pozoruhodnou vymožeností středověku bylo však přizpůsobení a zavedení kuše co tichostřelné a velice účinné zbraně. Převaha kuše nad prostým lukem nastala kolem 10. stol. a kuše byla technicky i střelecky tak znamenitě zdokonalena, že se udržela až přes konec 16. století, dlouho vítězíc nad prvotními neohrabanými ohnipalkami, hákovnicemi a houfnicemi. Kuše to byla, jež přivodila na rozhraní věků pomalý odklon od posavadních způsobů hromadné honby chytací a násilných štvanic k mravnějšímu lovu ojedinělému, osobnímu.

Vladaři středověku při udílení lén a beneficií většinou neopominuli vyhraditi si na nich právo lovení určitých druhů statné zvěře, nebo omeziti lovecké právo majitelů a svobodníků. Vrchnosti nelenily napodobiti vladaře, vyhražovati si rovněž lovy a poddaným bývalo lovení vůbec zakázáno. To byl první průlom do posavadní platné zásady, že právo lovu souvisí s vlastnictvím k půdě. Vyhražené druhy zvěře pak počítány k honbě vysoké na rozdíl od uvolněných druhů, náležejících k honbě nízké. Toto rozdružení bylo přenášeno i na označování zvěře na vysokou a nízkou, vysoké pak na červenou a černou.

Honba pěší byla při rostoucí pohodlnosti a bohatosti pánů pěstována většinou jen pro potřebu kuchyňskou, kdežto panstvo si libovalo v honbě jezdecké a proto se staly hlavní loveckou zábavou štvanice a to buď otevřené, přespolní, nebo uzavřené živými zásekami neboli ploty, případně nebo současně i vazbou t. j. tenaty nebo zábradly. V důsledku toho vzrůstal význam chovu různých druhů loveckých psů, vodičů, štváčů, honičů, slídičů a chrtů. Chov, výcvik a vedení těchto psů obstarával myslivecký personál, jehož dalším hlavním účelem bylo osvojiti si stopoznalství a způsoby práce s obeznáváním a sledováním zvěře.

Štvanice byly většinou podniky nákladné, vyžadovaly účast velkého počtu lidí a to zejména k obstarávání t. zv. uzávěrů neboli hlídek. Tato povinnost a později i přechovávání a krmení psů, ba i hoštění myslivců stala se trpkým údělem nevolníků, služebností, jež se vystupňovala v novověku v mrzkou a tíživou honební robotou, ba v úplné zotročení poddaných.

Ze západní Evropy proniklo do střední a v pozdějším středověku jakési zušlechtění, vlastně rafinované zdokonalení štvanic a to t. zv. honby parfosní. Byly to štvanice volné, přespolní, s použitím početných smeček honičů, jež se pak udržely v novověku všeobecně do konce 18. století, avšak i dodnes se místy ještě provádějí.

Často používaným prostředkem ke skolení velkých šelem byly lapací jámy a samostříly, chyty a švihačky. Zvěře nízké si páni ve středověku všímali málo, přenechávali její lovení personálu, nebo z milosti chudším zemanům, případně i občanům. Tato zvěř byla lovena ponejvíce chytáním a lapáním, ptactvo do plůtků a osidel, nebo čižbou.

Oproti tomu se mocní i venkovská šlechta s velikým zanícením věnovali sokolnictví, které proniklo do Evropy asi z jihozápadu a snad i východu. Hon s údernými ptáky byl panstvu vítanou vložkou mezi kratochvíle dvořanské, nudu na hradech a namahavé štvanice, tím spíš, že umožňoval i společnost krásného pohlaví.

Chov a výcvik sokolů a jiných útočných dravců vyvinul se v obřadnost a dal vznik stavu sokolníků, kteří se považovali za povýšence oproti myslivcům a tvořili zvláštní kastu. O veliké oblibě sokolnictví svědčí, že zabývá se jím daleko více středověkých spisovatelů než honbou a že stěžejné dílo o něm pochází z 13. století od římsko-německého císaře Bedřicha II. Asi o sto let později proniklo sokolnictví i do Čech a jeho rozkvět vyvrcholuje v ranném novověku.

Přehlédneme-li dodatečně myslivost středověku, pozorujeme, že byla mocným kulturním činitelem a že lovecké právo je ukazatelem mocenského rozvrstvení tehdejší lidské společnosti, měřítkem držby půdy. Právo lovení se ponenáhlu posunuje od usedlíků přes zemany, šlechtu a církev směrem k vladařům.

Honební způsoby, obyčeje a mravy se počínají ustalovati a tvoří se myslivecký stav a tradice. Vrchnosti loví více z kratochvíle a záliby než pro dosažení kořisti, starost o hospodaření přenechávají vznikajícímu stavu úřednickému a práci tělesnou uvalují na poddaný lid.

Vliv myslivosti na výtvarnictví a písemnictví se počíná projevovati zejména v krásné literatuře básnické. Ohniskem mysliveckého pokroku je Anglie a Francie, střední Evropa se odtud poučuje. Hlavními prameny o myslivosti středověku jsou Comte de Foix, Roy Modus, jakož i knihy o lovech cís. Maxmiliána I.

Středověké nazírání na zvěř bylo ještě subjektivní, o nějakém hájení pěstebním nebylo řeči. Personál měl na starosti jen její ochranu před pytláky. Těch však za středověku bylo poměrně málo a bývali spíše pokutováni než trestáni.

 

III.

Tvoření velkostatků a seskupování pozemkového vlastnictví bylo asi koncem středověku ve velkých rysech skončeno a právě tak ustávala počátkem novověku odluka půdy zemědělské od trvale lesní.

Politicky počíná a pokračuje novověk utužováním moci a lesku vladařských rodů a jejich dvorů. Nastává doba pochlebného zbožňování purpuru, návalu nižší šlechty ke dvoru králů a mocných knížat, přepych a rozmařilost vládnoucích se stupňuje, vyžaduje prostředky a vymáhá je z robotní práce, mozolů a potu poddaných. Císařové, králové a knížata světské a církevní se předhánějí v okázalostech a jedním z prostředků k tomu a hlavní kratochvílí se stává myslivost, prováděná v podobě přepychových honů, uzavřených či obstavených, parfosních štvanic a vášnivě pěstovaného sokolnictví. Požitek mají páni z Boží milosti, službu obstarává družina a práce i oběti jsou samozřejmým údělem porobeného lidu.

Vladaři si od stavů, k nimž se za vzkvétající města přidružuje i stav nový, vymáhají regálie t. j. právo loviti určité druhy zvěře kdekoliv a kdykoliv. Zvěř se pěstuje a paství pro panskou zálibu na pozemcích selských a poddanských, jichž majitelé to musí beznáročně trpěti, ba nesmějí mnohdy zvěř ani odháněni nebo plašiti.

S bezohlednou náročností vrchnosti na početnost úlovků a bezuzdnost honebního provozu stoupá i rozpínavost panských zřízenců a tvrdost vůči poddaným. Tyto poměry se stupňují po bědách třicetileté války, vedou k marným selským bouřím a vzpourám, k pytlačení z hladu a jsou jednou z hlavních podnětů velké franc. revoluce. Vliv myslivosti na sociologii je tu zřejmý.

Bezcitnost a surovost vyvolaná nikoliv loveckou vášní, nýbrž zvrhlou rozmařilostí, slavila triumfy ubíjením hekatomb ušlechtilé, z velkých okresů pracně do plátěných komor sehnané a z nich uličkami, ba i vodou štvané zvěře, nebo t. zv. zvěřními „hrami“ – vlastně jatkami – v loveckých dvorech. To byly nechutné padělky římských cirků a pravým blázněním bylo oblíbené pohazování či houpání lišek a jiných zvířat, prováděné na zámeckých nádvořích.

Velká revoluce však přinesla vystřízlivění a prokázala, že i lid má právo na svobodu, že jeho práce zemědělská mu nesmí býti kletbou, nýbrž požehnáním a státní nezbytností. Také význam lesního hospodářství se započal projevovati a v důsledku toho přecházela služba myslivecká více a více do rukou lesníků. Stavu cechovních myslivců bylo tím odzvoněno.

Po velké revoluci a osvobozeneckých válkách zchudlá šlechta byla nucena hospodařiti a to již na vlastní řád a účet. Lid ještě po staletých okovech protahoval údy, aby sesíliv odhodil v polovině 19. věku poslední zbytky poddanství.

Revoluční rok 1848 je památným a rozhodujícím mezníkem pro sociální poměry střední Evropy, jakož i pro myslivost, neboť jím počíná se myslivost přizpůsobovati principům demokracie. A tento směr trvá až na nepatrné zvraty do světové války a po ní se rozvíjí dále, povstává názor o nutnosti ochrany zvěře a to účelným zákonodárstvím.

Lovecké právo novověku se počíná členiti podle států, nadržuje ovšem vrchnostem a to až do velké revoluce, u nás do vydání cís. patentu ze dne 7. března 1849, jímž zrušeno právo dominikální a tím také výsadní práva lovu. Kromě zvyklostního práva lovčího bylo vydáno v každém století nového věku mnoho loveckých řádů, jejichž hlavním předmětem bývalo trestání bujícího pytláctví. Řádem o myslivosti z 28. února 1786 bylo však značně uvolněno poddaným a nařízena především zákonitá ochrana polního obdělávání plodin.

V Českých zemích zasedaly již od dob Karla IV. jakési poroty, zvané právo lovčí. Tyto poroty měly původně urovnávati spory hraniční mezi lesy a půdou zemědělskou, trestaly však i lesní pych a pytláctví, ba vyvinuly se z nich dokonce soudy hrdelní. Z nejznámějších bylo lovčí právo Buchlovské při hradě Buchlově na Moravě, jehož moc byla zrušena teprve v r. 1748.

Ačkoliv byla honba poddaným zakázána a sedlákům zapovězeno choditi na hony, rozmáhalo se zejména po 30leté válce pytláctví v úžasné míře, neboť venkovský zemědělský lid, jehož pole s úrodou byla vydána na pospas panské zvěři, trpěl hladem a byl vydražďován k pochopitelnému vzdoru. Když k tlumení pytláctví nedostačovaly přísné pokuty, přikročeno k trestům žalařováním, hrdlem a dokonce ke zvěrstvům (komolení údů, vypichování očí, roztrhání psy i přikování k divokým zvířatům) a jiným hrozným mukám. S pytláky nakládáno jako s psanci a jejich odstřelování na potkání nepovažováno za vraždu.

Velkou změnu přinesl nový věk zdokonalováním palných zbraní. V r. 1517 zhotovena ručnice s t. zv. kolovým zámkem a později v r. 1560 i s kohoutkem a pazourkovým křesadlem (název flinta pochází od jména Flintstein).

Bylo ovšem již dříve používáno palné zbraně válečné, těžké a pro lov neupotřebitelné. Také první ručnice hotovené v 15. století a opatřené pažbami, nebyly lovecky vhodné. Jsou to ručnice doutnákové, luntové, na zápal z ruky nebo v zdokonalené formě s prvním ručničním zámkem doutnákovým.

Další vývoj palných zbraní vychází od vynálezu třaskavin ke konci 18. stol., čímž umožněna konstrukce ručnic nárazních či perkusek a zadovek. Roznětka (kapsle) vynalezena v r. 1820. První lovecké plnohodnotné zadovky zhotovil r. 1825 Lefaucheux a r. 1841 Dreyse. Převodky udržely se v Evropě ještě asi do r. 1880.

Ze středověku převzatá myslivecká tradice se v novověku vyvíjela v jakési empirické odbornictví, zlepšovala se více po stránce technické než duchovní a mravní. Počátkem 19. stol. nastává však patrné zušlechtění a oduševnění lovectví a uskrovnění v poměrech vůči rolnictvu.

Původ slova myslivost jest nám nejasným a jest jen domněnkou, že pochází ze zkomoleniny názvu magister venatorum. Slovo myslivost po prvé nacházím v usnesení českého sněmu z r. 1498 (viz Chadtovy: Dějiny lovu a lovectví).

Jelikož oprávněné stesky poddaných do škod přece tu a onde pohnuly vrchnost k slitování a aby se předešlo nepříjemnostem, jakož i pro větší pohodlí lovu, odhodlávali se někteří páni ku zřizování obor. Obory stávali sice již dříve (na př. obora u Prahy, nynější Stromovka, se připomíná již r. 1278), avšak hlavní rozkvět obornictví spadá přec do 16. – 19. stol., především do časů laciné robotní práce.

Obornictví přispělo nesporně k zdokonalení myslivosti po stránce hájení a pěstění zvěře. Podle statistiky bylo r. 1846 jen v Čechách 59 obor a 188 bažantnic.

Bažantnictví bývalo vůbec specialitou českých myslivců a zkvétalo tu nejvíce od 17. století.

V novém věku až na naše doby zatlačeny ze střední Evropy na východ větší šelmy a takřka vyhynul bobr. Lovná zvěř obohacena ve střed. Evropě hlavně o muflony, a přechodně i nežádoucně o jeleny vapiti a některé jelínky americké a asijské. Z posledních nejvíce je chován japonský jelen sika. Pernatá lovná se rozmnožila o bažanty královské a některé jiné druhy bažantů obojkových a pestrých. Též americký bronzový krocan je místy pěstován. Ohledně příslušnosti ondatry k lovné zvěři jsme posud na vážkách.

Veliký rozmach docílen v lovecké kynologii, v chovu, v pěstění a cvičení i upotřebení psů. Vymožeností této péče je zejména odborná plemenitba ohařů i ostatních plemen, psů speciálních. Na provod honební a morálku má tato okolnost vliv blahodárný.

Novověká myslivost velice pronikavě ovlivňuje všechny složky našeho národního hospodářství, zemědělství a lesnictví, průmyslu a živností, písemnictví i umění. Podrobné vylíčení by přesahovalo rámec tohoto přehledu a sluší jen podotknouti, že je myslivost zdrojem značných příjmů státních a veřejných pokladen. Tyto příjmy jsou pro příjemce proto významné, že jsou vždy pohotové, liquidní a beznákladné.

Myslivci dneška přinášejí své zálibě veliké hmotné oběti a nežádají za ně jiné náhrady než spravedlivý, moderní a duchem úcty k přírodě a tím i k vlasti prodchnutý zákon o myslivosti.

Z povrchního náčrtu dějin myslivosti shrnuji, že jest myslivost oborem prvovýroby zemědělské a v novodobém pojetí zušlechtěným a umravněným i usměrněným lovectvím. Myslivost dává podnět k ohromnému obratu hodnot hmotných i duševních a v tom tkví její národohospodářská důležitost.

Myslivost přispívá k udržení i rozmnožení krásy naší vlasti a tím k zvelebení jejího mezinárodního významu.

Myslivost je s to obohacovati vlast, neboť tvoří hodnoty.

Avšak i kdyby neměla myslivost jiného účinku než toho, že vychovává tělo, duši i povahu svých stoupenců, zasloužila by plného ocenění a uznání. Vždyť praví již latinské přísloví: Pro patria est dum ludere videmur, čili česky, že blahu státu slouží i to, co se zdá býti jenom hrou.

vychází v 5:13 a zapadá v 20:59 vychází v 23:01 a zapadá v 8:34 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...