Časopis Myslivost

Květen / 2013

Za vzácnými lesními kury

Myslivost 5/2013, str. 72  Bohuslav Dolníček
Současná doba nabízí našim myslivcům nejednu zajímavou loveckou příležitost. Nejedná se přitom jen o exotické druhy, jako jsou afričtí býložravci a šelmy, velcí kamčatští medvědi nebo kozorožci v horách Kyrgyzstánu. O svoje zážitky při jejich lovu jsem se již dříve se čtenáři Myslivosti podělil. Stejně napínavé okamžiky nám mohou přinést toulky za zvěří, jejíž lov patřil i na našem území ještě před několika desetiletími k téměř běžným mysliveckým činnostem. Mezi ohroženými druhy, jejichž lov je dnes v podmínkách české myslivosti již nenávratně pryč, pak nalezneme zejména oba naše tetřevovité ptáky – tetřeva hlušce a tetřívka obecného. Vycestování za krásnou trofejí do některé východoevropské země tak může být lehkým nostalgickým dotykem starých dobrých časů.

 

K získání podobné zkušenosti jsem se před časem odhodlal i já. Společně s přáteli Slávou, Honzou a Petrem jsme se uchýlili pod zkušená a ověřená křídla lovecké kanceláře Radka a Ivy Francových, kteří pro nás připravili vše potřebné k loveckému výjezdu do Ruské federace, kde jsme si mohli svůj opeřený sen vyplnit. Jako již dříve jsem se ujal role kronikáře celé výpravy a se svými postřehy se i tentokráte svěřím stránkám našeho časopisu.

Domov jsme opustili 22. dubna v brzkých ranních hodinách, abychom na palubě letadla Aeroflotu zamířili směrem k východu. Po přistání v Moskvě následoval transfer směrem na Jekatěrinburg. Po celkem pěti hodinách strávených v letadlech jsme plni očekávání a nových dojmů přesedli do terénní Lady Samary, v níž jsme absolvovali náročnou několikahodinovou cestu napříč pohořím Ural, které tvoří výrazný předěl mezi Evropou a Asií.

Cesta byla „tradičně ruská“, tedy plná děr, výmolů a značně náročná pro naše tělesné schránky. V cíli cesty, ve vesnici Kupai, nás naštěstí čekala další ruská tradice, dobře známá pohostinnost. Tu jsme měli možnost v následujících dnech několikrát s upřímnými díky ocenit.

Po náročné cestě byla následující noc neskutečně krátká. Budík nás ráno vzburcoval již ve 3,00. Pro ranní lov jsme se rozdělili na tři skupiny, které se vydaly samostatně do tajgy.

Zvěř jsme viděli prakticky všichni, nicméně ne vždy v pozici vhodné pro střelbu. Mezi úspěšné lovce se zapsal Petr. Podařilo se mu zdárně přiskákat k tetřevovi tokajícímu na zemi, kterého nakonec i ulovil. Podobným výsledkem se mohl pochlubit i kamarád Honza. Po příjezdu na určené místo, kde vyčkal svítání, se vydal k tokaništi. Tetřev se zde ozval po několika minutách. Společně s doprovodem se přiblížili na vzdálenost asi 50 metrů. Pak pták slétl na zem a kamarád ho šťastně ulovil.

Úspěšný lov se neobešel bez nutného fotografování úlovků, po kterém následoval zasloužený odpočinek v základním táboře. Po něm jsme připravili úlovky k preparaci a poobědvali.

Odpoledne se vyrazilo na lov tetřívka na tokaništi. Cesta nám trvala něco málo přes hodinu. Každý lovec obsadil jednu záštitu vyrobenou z břízek a suché trávy. Petr neměl štěstí vůbec. Já jsem tetřívka alespoň viděl a Honzovi jich přilétlo rovnou devět. K ráně se však tentokrát nedostal.

Před večeří jsme se vrátili do tábora a po dodržení místní zvyklosti – saunování – šli spokojeně na kutě.

Další den ráno 24. dubna zazvonil budík opět nepříjemně brzy. Čas zbyl sotva na malou snídani, než jsme se odebrali na přidělená stanoviště. Já měl neskutečné štěstí, když se mi podařilo ulovit tetřeva tokajícího na velké bříze. Přiskakování k tomuto nádhernému ptákovi patří ke skutečně nezapomenutelným zážitkům. Ke stromu jsem se přitom dostal ještě za úplné tmy a musel počkat na trochu svítání, aby byla jeho silueta proti obloze vůbec vidět.

Posílen prvním úspěchem jsem se pokusil o pokračování lovu, bohužel neúspěšně. Tetřevů zde přitom na malé ploše tokalo minimálně deset. Právě jejich počet byl ale příčinou nezdaru. Při přiskakování k vybranému jedinci se totiž podařilo zradit některého z jeho sousedů.

Během čekání na kamarády jsem si v táboře vzpomněl na své vojenské působení a na jedné z všudypřítomných bříz udělal zářez, do kterého mi po malé chvíli nakapal plný hrnek lahodné tekutiny.

Za pár okamžiků přijel Petr plný dojmů z onoho rána. Dalšího tetřeva sice neulovil, nicméně jich viděl opravdu hodně. Některé dokonce na pár metrů, nicméně žádného pro bezpečný a jistý výstřel.

Honza měl při čekání smůlu. Tetřívků pozoroval celou řadu a ještě více jich slyšel. Na tokaništi ovšem byla vysoká tráva a ptáky bylo dobře vidět, jen když vyskakovali a přelétali. Dva tetřívky si na vzdálenost asi 30 m navíc zradil při pouhém pokusu o zamíření. Jakmile se zvedli a odtáhli, varovali i ostatní. Tím ranní tok skončil. I přes neúspěch zůstaly Honzovi nezapomenutelné zážitky.

Naše odpolední čekání započalo již kolem 15,00. Následně se protáhlo na neuvěřitelné čtyři hodiny čistého času, po kterém jsem už nevěděl, jak si v záštitě sednout či lehnout. Trpělivost se ale bohatě vyplatila a během pár minut nás obklopilo minimálně patnáct krásně vybarvených kohoutků, kteří se začali naparovat a ukazovat, kdo je nejsilnější. Všudypřítomné bublání bylo neskutečné a rozehrálo každý nerv tou správnou loveckou horečkou. Po pár minutách, na kterých jsme se předem dohodli, jsem vzal do ruky kameru a natočil několik tetřívků v toku. Když jsem vyhodnotil ten nejsprávnější okamžik, přišla ke slovu brokovnice Bajkal.

Jaké bylo moje překvapení, když na nástřelu zůstali celkem tři tetřívci, kteří se v okamžiku výstřelu nacházeli v trávě za sebou! Moje radost byla opravdu veliká a výsledek svědčí o skutečně vysoké koncentraci zvěře. Tu jsme koneckonců viděli nejen na tokaništích, ale i během přesunů mezi nimi a naším táborem. Tito lesní kurové jsou ovšem velmi plaší a rychle odtahují do bezpečí.

Po povinném přípitku na Lovu zdar! rychle mizíme ve spacácích v očekávání ranních zážitků.

Třetí den pobytu jsme již byli na vstávání před třetí hodinnou ranní zvyklí. Odměnou za nepohodlí mi byl zajímavý zážitek, kdy se mi ještě za úplné tmy podařilo přiskákat z asi dvěstěmetrové vzdálenosti do blízkosti tokajícího tetřeva. Jak jsem však následně zjistil, kohout tokal na zemi a musel jsem počkat na úplné rozednění. Jezdil přitom mezi břízkami a jen občas mi poskytl pohled na roztažený tatrč či zakloněnou hlavu. Na jistou brokovou ránu to však nikdy nebylo a po promarněné hodině času byl ztracený nejen tento tetřev, ale i případní další. Chybějící čas se musel nutně projevit.

Přátelé byli to ráno výrazně úspěšnější. Petr ulovil skutečně mohutného starého tetřeva, opravdového krále tajgy. Honzovo čekání na tetřívka pak netrvalo ani hodinu, která byla završena přesným výstřelem na vybraného jedince.

Po snídani jsme vychutnali zasloužený odpočinek a odpoledne se pustili do stahování kůží pro preparaci našich úlovků. Večer přišlo náhlé ochlazení, které se i v tyto požehnané dny projevilo pozastavením toku a zatlačilo zvěř kamsi do úkrytů.

Poslední lovecký den se nesl v podobné režii jako dny předchozí – ještě za úplné tmy vyrážíme na tetřeví tokaniště. Mně byl přidělen starý, již dříve obeznaný kohout, kterého jsme ještě za úplné tmy zaslechli na vzdálenost přes 200 metrů. Když se nám ji podařilo zkrátit na polovinu, uviděl jsem jeho siluetu vysoko ve větvích. Pták co chvíli utichal a naslouchal, zda se neblíží nebezpečí. Vždy, když spustil svoji písničku nanovo, jsme přiskočili o kousek blíž. To se nám celkem dařilo až do vzdálenosti asi 40 m.

Viditelnost nebyla ještě úplně dobrá, ale strach, že tetřev slétne na zem, byl v tu chvíli silnější. Dostal jsem proto pokyn ke střelbě. Po ráně tetřev spadl ze stromu a já zajásal. Jenže štěstí mne mělo rychle opustit. Tetřev se najednou zvedl a otřepal. Chtěl jsem opakovat výstřel, ale můj průvodce se z neznámých důvodů rozhodl, že jej raději chytí. Jenže pták se před ním vznesl, odtáhl a zapadl do borovicové tyčoviny, ve které se nám vzhledem ke zde panující tmě ztratil.

Rozhodli jsme se vyčkat do rozednění a já trpěl plný očekávání, ale i nejistoty, zda jej najdeme, nebo zda zmizel definitivně. Slunce nám odhalilo nepříjemnou pravdu. Druhý z předpokladů se totiž ukázal jako ten správný.

Po celou, více než hodinovou dohledávku i dlouho po ní, jsem mohl přemýšlet, kdeže se stala chyba. Měl jsem přiskočit ještě o pár kroků blíž? Měl jsem vystřelit druhou jisticí ránu bez ptaní? A těch otázek bylo o mnoho víc. Velkou roli zde ale zřejmě sehrálo střelivo. Na můj vkus se jednalo o příliš malé broky (k lovu těchto majestátných ptáků se používají broky o průměru pouhých 4 mm).

Průvodce Saša mne ale opakovaně uklidňoval, že to byl zkrátka a dobře osud. Asi měl pravdu a já se s tím pomalu, i když nerad, smířil. Přestože mi ráno nepřineslo žádnou trofej, byl to zážitek, na který budu dlouho vzpomínat. Siluetu mohutného tetřeva, tokajícího v koruně velké břízy, budu mít před očima do konce života.

Přátelé byli opět úspěšní - Honza ulovil svého druhého tetřeva a Petr svůj zážitek prožil na tokaništi při úspěšném výstřelu na tetřívka.

Touto ranou byla navíc zpečetěna celá naše lovecké výprava do oblasti málo osídlené a málo známé Sibiře. Pro úplnost si ještě dovolím připojit několik zajímavých informací, které se mi podařilo o kraji, jehož jsme byli hosty, shromáždit.

Zdejší terén je rovinatý, posetý převážně břízkami, borovicemi nebo trávou a s velkým množstvím vodních ploch. Nadmořská výška se pohybuje pod úrovní 150 metrů a teplota zde byla koncem dubna přes den kolem 10 stupňů Celsia. Ráno sice padala pod bod mrazu, ale během poledne se vždy výrazně oteplilo. Podle zpráv od místních je zde v zimě až 80 cm sněhu a teplota klesá pod minus 40 stupňů.

V posledních letech některé vodní plochy vymrzly a vyschly, čímž došlo k poklesu stavů vodního ptactva, zejména kachen. Letní teplota, která byla vyšší než obvykle, způsobila rozsáhlé požáry, jejichž důsledky jsme mohli vidět na vlastní oči.

Naopak nízké teploty, velké množství sněhu a teplotní výkyvy – déšť v únoru - způsobily velký úhyn tetřívků, kteří se na noc zahrabali do sněhu a přes ledovou krustu se nedostali ven. Místní lovci tím přišli až o 30 % tetřívčí populace. Podobné ztráty postihly i srnčí zvěř, která se nemohla dostat k potravě.

Zdejší honitba vznikla spojením tří sousedních honiteb a její rozloha je necelých 70 000 ha. Je to obrovská plocha, kde je velké množství sibiřských srnců a divokých prasat. Ta zde dosahují hmotnosti přes 250 kg. V menším množství se vyskytují i los, rys a občas přitáhne vlk. Z predátorů je běžná liška, psík mývalovitý, kuny, jezevec, norek a mnoho druhů dravých ptáků, včetně orlů. Žije zde i zajíc bělák a ve větším množství bobr.

V této honitbě je registrováno asi 400 lovců, na jejichž činnost dohlíží sedm profesionálů, kteří nás na našich lovech doprovázeli. Jejich profesionalita a zkušenost byla znát na každém kroku. Rusové v této oblasti neznají myslivecké tradice v našem pojetí. Snad jsme tedy vykonali i kus osvětové práce, konkrétně v oblasti udělování posledního zobu a loveckých úlomků. Poněkud mne překvapila značná veterinární byrokracie, která doprovázela vývoz našich trofejí. Všechna povolení se vystavovala dvojmo.

Zdejší lidé jsou velice skromní a musím napsat, že i velice chudí. Jejich domy jsou převážně dřevěné a jen z malé části zděné. V kraji je vidět masívní odliv mladé generace do větších měst, protože v místě není žádná práce. Zemědělství je v silném úpadku a žádné jiné aktivity tu nejsou. Vesnice, kde jsme byli ubytováni, byla poloprázdná a z části zohyzděná rozpadajícími se domy. Dům, ve kterém jsme spali, byl skromný, vytápěný kamny, vybavený malou kuchyňkou, pěti postelemi, jídelním stolem a malým umyvadlem, do kterého bylo vždy nutné donést vodu. Voda, která se tahala ručně z přilehlé studny, byla chuťově velice dobrá. Hygienu jsme prováděli každý druhý den v sauně umístěné ve dvoře. Muselo se v ní vždy zatopit a opět nanosit vodu. Byla velmi příjemným ukončením dne a jedinou možností, jak se dobře umýt.

Často jsme pili i osvěžující mízu, kterou průvodce Sergej čerpal z bříz. Za tímto účelem navrtal do kmene otvor, do něhož zasunul hadičku asi do hloubky 5 cm. Nebyl z ní problém zachytit i 10 litrů tekutiny z jednoho stromu denně.

A tak se posléze 27. dubna naše lovecká anabáze završila. Vstáváme v 5,00 ráno a očekáváme další strastiplnou půldenní cestu do Jekatěrinburgu, kde snad zdárně přesedneme na let do Moskvy a pak hurá domů, za našimi rodinami, po kterých je nám již po pobytu v divočině poněkud smutno.

Celou výpravu si nicméně dovolíme hodnotit jako úspěšnou a budeme na ni rádi vzpomínat. Dík patří všem, jak pořádající lovecké agentuře, tak místním lidem, u kterých jsme se přesvědčili, že pověstná ruská pohostinnost je v dobrém slova smyslu stále živá.

Bohuslav DOLNÍČEK, Tvořihráz

vychází v 5:13 a zapadá v 20:59 vychází v 23:01 a zapadá v 8:34 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...