Časopis Myslivost

Leden 2013

Lov kamzíka v Chorvatsku s výhledem na moře? Nemožné, nebo že by!?

Myslivost 1/2013, str. 62  Jan Galůšek
Tak nějak náhodou jsem se připletl k lovecké výpravě do Chorvatska, na pořadu dne byl lov medvěda za finančně zvýhodněných podmínek. Je totiž krize, a tak ani ti, kteří doposud neměli hluboko do kapsy, začali šetřit a v rámci lovecké sezony neulovili tolik zvěře, kolik se jim dařilo ulovit v době, kdy ještě částka 100 000 Kč neznamenala na účtu firmy žádnou zásadní položku. Tak se stalo, že se na lov medvěda vypravilo méně movitých než obvykle a vyvstal problém jak naplnit kvótu odlovu a netratit? Bylo rozhodnuto nabídnout lovy za příznivější ceny než v minulosti, tudíž se k možnosti lovu této u nás nedosažitelné zvěře dostali i lidé s běžnými příjmy.

Tak co teď, honem si zajistit si vše potřebné k vývozu zbraní, vyměnit koruny za eura a naplánovat cestu. Jelikož jsem znalý poměrů v Chorvatsku, byla mi nabídnuta spoluúčast na této nevšední akci, ale jelikož jsem po lovu medvěda netoužil, byla mi nabídnuta možnost lovu kamzíka horského (Rupicapra rupicapra), po „chorvatsku“ divokoza.

Přípravy proběhly bez zádrhelů, vše připravila firma Safarex z Prahy pod vedením zkušeného lovce a myslivce ing. Zdeňka Blackého a jelikož si potrpí na to, aby jeho klienti měli veškerý komfort, tak  neváhal, a vyrazil do místa pobytu se svými klienty jako doprovod. Vzdálenost z místa bydliště do místa odlovu čítající 760 km jsme urazili snadno, jede se téměř výhradně po dálnici a kromě zdržení na hranicích s Chorvatskem nikdo nezaznamenal žádné těžkosti.

Místo ubytování bylo vybráno v hotelu Lovačky dom nedaleko dálnice směrem na Rijeku. Druhý den se dostavil chorvatský organizátor loveckého pobytu pan Gregor a personál státních lesů, kde byl lov medvědů rezervován. Vysvětlili všem, jak bude lov probíhat a zodpověděli veškeré otázky, které jim byly položeny jak o způsobu lovu, tak o hodnocení trofejí a veškeré organizaci dalšího pobytu.

Po ukončení tohoto setkání jsem byl vyzván panem Gregorem, že si mám vzít zbraň a doklady a že vyrazíme do revíru, kde byl pro mne rezervován lov kamzíka. Jednalo se o revír s názvem Senj. Vím, že v Chorvatsku je město tohoto jména, ale jelikož je na pobřeží Jaderského moře, značně jsem znervózněl - snad mi nechtějí namluvit, že mají kamzíky přímo na pobřeží Jadranu?

Ale nakonec proč ne, Jadranskou magistrálou jsem projížděl mnohokrát – masivy vápencových hor zvedající se strmě od moře do výšky 1700 metrů jsem viděl také mnohokrát, tak se nechám překvapit. Cesta trvala necelé dvě hodiny, a když jsme dorazili do revíru, míjeli jsme osadu s poetickým názvem Dušikrava. Napravo po směru jízdy se třpytilo moře v plném slunci a teploměr v autě ukazoval ryze podzimní teplotu 29 °C.

Odbočili jsme z magistrály do malé osady pod strmými štíty a průvodce mne představil kolektivu loveckého sdružení, který právě prováděl hodnocení ulovených trofejí. Na pořadu byli právě čtyři mufloni a jeden kozel kamzíka. „Hospodář“ který prováděl měření se mne zeptal, zda mám s bodováním zkušenost a jelikož věděl, že jsem z České republiky, odkud si před nedávnem přivezli několik kusů kvalitní mufloní zvěře na zlepšení chovu, naprosto nepochyboval o tom, že mám s hodnocením mufloních trofejí zkušenosti. Naštěstí jsem zkušenosti měl, a tak jsme společně obodovali veškerou zvěř.

Jednalo se o tři muflony ve věku tři roky s výbornými obvody, velmi dobrou rozlohou, ale menším vinutím. I tak ale byli dva bronzoví a jeden 5 bodů pod bronzem. Čtvrtý beran byl čtyřletý a dosáhnul směle na stříbrnou medaili. Kamzík měl čtyři roky a byl taktéž stříbrný.

Zeptal jsem se, kde byli mufloni uloveni a bylo mi sděleno, že hned u moře. Můj nedůvěřivý pohled spustil lavinu argumentů a výčtů zvěře, kterou toto lovecké družstvo má v revíru. Hned u moře mají populaci mufloní zvěře čítající asi 600 kusů, dále mají v revíru asi 150 daňků, srnců podle nich jen málo, jelenů loví jen 5 – 6 kusů  za sezonu, dále loví černou, která je lovena bez omezení pohlaví a věku, medvědy, vlky, rysy, divoké kočky, orebice, zajíce, a co mi vyrazilo dech – v době podzimních tahů loví značný počet sluk! Kamzíků mají v revíru asi 90 a toto družstvo loví 30 kusů za sezonu a z 90 % je odloví poplatkoví hosté.

Po obodování trofejí se projevilo slovanské pohostinství. Byly mi nabídnuty vařené mořské ryby, pršut, domácí šunka, smažené mufloní ráže a mufloní plíce s pikantní omáčkou a závěr tvořilo víno s minerálkou a na vytrávení rakije. Potom nastaly obligátní otázky, co se stane, až vstoupí Chorvatsko do unie a co to přinese zvěři, lovcům a běžným pracujícím.

Mezitím se slunce sklonilo k západu a bylo rozhodnuto, že je čas vyrazit na lov kamzíka. Nejdříve jsme zajeli zkusit zbraně. Po provedení zkušebních ran jak z mé zbraně, tak z jejich, průvodci naznali, že nevidí problém v úspěchu lovu a vyrazili jsme na divokozu.

Řidič terénního vozidla nás vyvezl do nadmořské výšky 1100 m n.m. a já se dvěma průvodci jsem vystoupil na úzké silničce. Pod námi byl strmý sráz jen s náznakem loveckého chodníku a v té chvíli jsem pochopil, proč chorvatský organizátor lovecké akce trval na výtečné fyzické kondici lovce.

Po kontrole výstroje a nabití zbraní jsme se vydali po úzké stezce ze svahu směrem k pobřeží. V pohasínajícím slunci vápencové skály zářivě svítily a moře mu konkurovalo nezaměnitelným třpytem. Na kochání však nebyl čas. Lovecký průvodce jménem Mate vykročil na chodník svažující se pod úhlem 40 % a já šel za ním, lépe řečeno balancoval jsem na vrcholcích kamenů. Trojici uzavíral další člen družstva s batohem na zádech.

Sestupovali jsme po vrstevnici a  asi za 30 minut jsme dorazili na skalní převis, kde jsme se usadili a začalo propátrávání terénu. Dole pod námi byl obrovský prostor plný skal, plošin, strží a jeskyní se zakrslými stromy a keři. Pojednou Mate ukázal směrem na skálu ležící pod námi a předal mi dalekohled. Na skále byla skupinka šesti kusů kamzičí zvěře. Dálkoměr vyhodnotil vzdálenost na 860 metrů. Chvíli nato vyšly z jeskyně pod touto skupinou další dva kusy kamzičí zvěře a doprovod je začal obeznávat s pomocí speciálního dalekohledu užívaného hojně v Alpách rakouskými lovci.

Jako vhodný kus k lovu byla vybrána kamzice ležící na plošině skály s bodovou hodnotou do 100 bodů CIC a bylo rozhodnuto, že se pokusíme ke skupině přiblížit.

Sestupovali jsme co nejtišeji po strmém chodníku a poté Mate zastavil. Zjistil vzdálenost a sdělil mi, že je to 520 metrů a že se asi blíže nedostaneme a že bych měl střílet a použít jeho zbraň 300 W magnum s opěrnými nožkami. Namítnul jsem, že jsem doposud střílel nejdále na 200 metrů a že bych se chtěl zkusit dostat blíže.

Postupovali jsme tedy opatrně dál a další měření ukázalo vzdálenost 480 metrů. Ani na tuto vzdálenost jsem neměl odvahu střílet, a tak jsme pomaloučku postupovali k dalšímu místu vhodnému k výstřelu. Jak to jen šlo, sledoval jsem pohledem kamzici zalehlou na skalisku hluboko pod námi, zda o nás ještě neví a zda nezměnila svoje stanoviště.

Po nějaké době jsme přišli k dalšímu místu vhodnému k výstřelu. Průvodce opět změřil vzdálenost a sdělil mi, že je to 280 metrů a že vhodnější místo k výstřelu už nenajdeme. Kamzice ležela na šikmé skále obrácená směrem k nám a nejevila známky neklidu. Zbytek tlupy se popásal na plošině pod ní a neměl o nás ani tušení.

Nechal jsem se přesvědčit a rozhodl jsem se střílet. Po opakovaném nalezení nejvhodnější pozice ke střelbě a vydatné pomoci průvodců při stínění mířidel v šikmém slunci jsem se rozhodl vystřelit. Podle rad průvodců jsem mířil těsně pod hřbet kamzice, která stále ležela na šikmé skále obrácená komorou směrem k nám. Po uklidnění dechu a ustálení křížku na určeném místě jsem pohladil spoušť.

Zbraň, ze které jsem střílel podruhé v životě, mne zpětným rázem posunula na skále směrem dozadu, ale i tak jsem v zaměřovacím dalekohledu viděl, jak kamzice reagovala na zásah, vyskočila ze zálehu, otočila se kolem svojí osy a levý přední běh měla zvednutý. Poté udělala pár kroků dopředu a zalehla. Hlava se jí počala sklánět směrem k pravému boku a její tělo se převrátilo a zůstala nehybně ležet. Ta už neodejde! Mate se ke mně obrátil se slovy „dobro pucas prijatelu, bolo to 340 metra!“ (trošku si upravil vzdálenost, aby mne přiměl ke střelbě).

Přišli jsme k úlovku. Kamzice ležela na pravém boku a po bílé vápencové skále stékal tenký pramének rudé barvy. Zásah seděl na samém spodním okraji komory, vzdálenost, na kterou bylo vystřeleno, udělala svoje. Vzdali jsem poctu posledním hryzem a došlo k předání úlomku. Ošetřili jsme zvěřinu a poté jsme se na samou tmu vrátili zpět do osady.

Bylo rozhodnuto, že zůstanu do dalšího dne a provedeme zpracováni kusu, přípravu trofeje a ohodnocení trofeje. Následujícího dne byla kamzice ohodnocena jako průběrná s bodovou hodnotou 94 b. CIC, tedy 6 bodů pod bronzovou medailí. Její věk byl odhadnut na 4,5 roku.

Vyjeli jsme s ní ještě jednou do místa, kde prožila svůj život a dala pokračovat svému rodu. Na skalním masivu obrácenému směrem k moři jsme pořídili řadu fotografií  a ty podle mne nejzdařilejší předkládám ke shlédnutí.

Asi nikde v Evropě nenajdete místo, kde by bylo možné lovit kamzíka na strmých vápencových skalách s výhledem na mořskou hladinu. Pokud chcete prožít něco podobného spojeného s rodinnou rekreací u moře, neváhejte a v září příštího roku se vydejte na tato místa. Už nebudete mít komplikace na hranicích s Chorvatskem při  hlášení vývozu zbraně, jelikož už tou dobou bude Chorvatsko snad už členem Evropské unie.

A jen pro úplnost, téhož večera ulovil kolega bronzového medvěda a následující večer ulovil další kolega zlatou medvědici. Dva lovecké dny - tři úlovky - výtečné lovecké zážitky - skvělí srdeční průvodci - nečekané množství zvěře – pokud toužíte po něčem podobném, navštivte chorvatské revíry!

Jan GALŮŠEK

 

 

vychází v 6:41 a zapadá v 19:06 vychází v 21:36 a zapadá v 11:53 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...