Časopis Myslivost

Leden 2013

NÁSTRAHY DNEŠNÍ KRAJINY (1)

Myslivost 1/2013, str 12  Petr Suvorov
V současné době krajina prochází mnohými změnami, z nichž za velkou většinu je zodpovědný člověk. Tyto změny bývají mnohdy velmi rychlé a organizmy většinou nemají příliš času, aby se na ně adaptovaly. Výstavba komunikací a sídel, kácení lesů, vysoušení mokřadních ploch nebo prostá havárie tankeru pak mohou mít pro populace živých tvorů fatální následky. Ve hře o čas vyhrává ten, kdo se nejrychleji dokáže přizpůsobit zrychlenému tempu dějů. Ne každý ovšem dokáže udržet krok s ostatními.

Za normálních podmínek si jedinec vybírá správnou možnost řešení vyvstalé situace na podkladě svého evolučního vývoje v kombinaci se zkušeností, kterou během života získal. Každý přirozený podnět pak vede k logické reakční kaskádě.

Změní-li se však podmínky prostředí, byť správné podněty, ale zasazené do špatných podmínek mohou zmást nejen jednotlivce, ale někdy i celou populaci. Chybná reakční kaskáda může celou populaci dovést do slepé uličky, kterou nazývám ekologická past. Nejdůležitější je, že do pasti se organizmus dostává nejen dobrovolně, ale hlavně záměrně.

S trochou nadsázky lze riziko ekologické pasti popsat jako špatný podnět oblečený do správného kabátu, jehož výsledkem je velký průšvih. Příkladem takové pasti mohou být například lovní ptáci, kteří se preferenčně budou stahovat do míst, kde jim lovci sypou krmení. Pták se záměrně rozhodne přiletět na místo, kde je dostatek potravy, avšak netuší, že v křoví je schovaný lovec, který na něj chce střílet.

Tato situace byla popsána u španělských populací lysek černých (Fulica atra). Bohužel společně s lyskou černou se do takových míst stahuje i kriticky ohrožená lyska hřebenatá (Fulica cristata); v Evropě žije pouze na několika lokalitách španělských příbřežních mokřin. Protože rozeznávání mladých ptáků je u těchto dvou druhů ve větší vzdálenosti značně problematické, stává se, že lovec namísto lovné lysky černé zastřelí lysku hřebenatou, což už je vážný ochranářský problém.

Další dobrý příklad mohou tvořit například drobné jepice (Ephemeroptera), které se při výběru místa na kladení vajíček orientují polarizovaným světlem, jaké vydává hladina vody. Stejné světlo ale vydávají také některé lidské stavby (obzvláště ty, budované z kovu a skla), ale i silniční povrch. V důsledku chyby potom jepice kladou svoje vajíčka na tato místa, kde k dalšímu vývoji embryí nedochází.

Obdobná chyba v podnětu vede také potáplice (Gaviiformes) k tomu, aby namísto vodní hladiny přistávaly na silnicích. Potáplice mají tělesnou konstrukci uzpůsobenou zejména k plavání a chodit díky nohám posunutým dozadu téměř po souši neumí. Je pro ně tedy téměř nemožné se vznést ze silničního povrchu zpět do vzduchu, když za normálních podmínek potřebují startovací runway ve vodním prostředí. Ty, které mají větší štěstí, končí v záchranných stanicích, ze kterých jsou po uzdravení odřenin vypuštěny zpět do volné přírody.

Ekologické pasti jsou součástí konceptu tzv. pastí evolučních, které se objevují na širší škále, než je pouze výběr domovského prostředí. Jsou to například situace, kdy se některé druhy savců vlivem klimatických změn mohou budit ze zimního spánku předčasně, což negativně ovlivňuje jejich zdravotní stav.

Příklady evolučních pastí mohou být v reálném životě ale asociovány i s člověkem – člověk se do takové pasti dostává například tehdy, není-li příliš zdatný houbař a namísto jedlé houby pozřete vzhledově obdobný, ale prudce jedovatý druh, provozuje-li nechráněný sex s osobou infikovanou virem HIV atp.

 

Proč se v krajině objevují ekologické pasti

Příčin, proč se ekologické pasti objevují v krajině, je několik. Nejčastěji bývají uváděny fragementace krajiny a přítomnost nových neživých prvků a exotických a polodomestikovaných druhů, o kterých bude ale řeč jindy. Častým, ale mnohdy nepříliš zdůrazňovaným důvodem je míra lidského vyrušování. Například nosorožci indičtí (Rhinoceros unicornis) nebo kosové černí (Turdus merula) musí v přítomnosti člověka strávit více času na stráži než hledáním potravy. Jejich reprodukční zdatnost může být potom nižší.

Fragmentační událost v krajině zvyšuje míru její mozaikovitosti a s ní spojenou i míru různorodosti. Různorodé prostředí bývá často pro organizmy atraktivnější, protože v něm mají přístup k mnoha zdrojům z odlišných biotopů najednou. Výhodné v takovém případě bývá nespecializovat se a využít maximálně všechny typy předkládaných zdrojů. V mozaikovité krajině většinou tedy vyhrávají všežravci. Vysokou míru mozaikovitosti vykazuje obvykle krajina kolem velkých měst. Není asi potom velkým překvapením, že nejvíce všežravců se zdržuje právě v jejich okolích a hojně využívá zdrojů, kterými je dotuje člověk. Jsou to například potkan (Rattus norvegicus), prase divoké (Sus scrofa), liška obecná (Vulpes vulpes), mnozí krkavcovití ptáci (Corvidae) či sýkory (Paridae). V některých rozvojových státech světa je velmi častým druhem kolem velkých měst také luňák hnědý (Milvus migrans).

Mnohé z těchto skupin plní mimo jiné i roli významných predátorů. Shromažďování nespecializovaných predátorů kolem velkých měst je ale také důsledkem malého nebezpečí, které jim zde hrozí. Ve středoevropské krajině, a zejména v hustě osídlených oblastech, ubývají velcí predátoři. Jedním z důvodů bylo samozřejmě systematické mýcení lesů v minulých stoletích. Mnohdy se ale stává, že požadavky velkých predátorů na velikost krajiny” jsou již tak rozsáhlé, že jsou-li biotopovými specialisty, nejsou schopni se do mozaikové krajny vejít. Výsledkem úbytku vrcholových predátorů je nárůst počtu predátorů střední velikosti, kteří nejsou limitování predačním tlakem shora.

Například dospělé prase divoké nemá kromě parazitů ve volné krajině příliš mnoho nepřátel, protože velcí masožravci, kteří jej považují za kořist, v naší krajině výrazně ubyli. Je tedy pouze a jen na člověku, aby četnost tohoto druhu držel na rozumné míře vlastními zbraněmi.

 

Okrajový biotop a rizika s ním spojená

Jak již bylo uvedeno, fragmentace zvyšuje krajinnou mozaikovitost, což s sebou nese také nárůst podílu tzv. okrajových zón (tj. míst, kde se stýkají dva odlišné druhy biotopů) ku zónám vnitřním (srdce” biotopu – oblast, která je nejméně ovlivněna působením zvenčí).

Okrajový biotop vypadá a funguje v mnoha směrech jinak než biotop jádrový. Jakožto místo komunikace dvou odlišných biotopů vykazuje vyšší míru různorodosti. Na první pohled se to může projevovat například odlišnou strukturou vegetace. Ve vzrostlém smrkovém lese bývá při zemi velmi málo světla. Avšak na pomezí lesa a louky není klenba stromů natolik pospojována a díky světlu v okrajích může růst spousta bylin a keřů, které by se v lese neuchytily kvůli nedostatku fotosyntetických podmínek a otevřené biotopy nedrží tolik vlhkosti.

Okraj lesa a louky může být tedy mnohdy zarostlý neprostupnými křovinami. Takové prostředí poskytuje spoustu úkrytů a bývá často osídlováno mnoha druhy živočichů, mnohdy i přednostně. Některé práce nadneseně přirovnávají okrajové biotopy k buněčným membránám, přes které ekosystémy “pulzují tam a zpátky”.

Samotný fakt, že v okrajovém biotopu fungují děje poněkud jinak než v biotopu jádrovém, bývá v literatuře označován jako okrajový efekt. Již mnohokrát bylo prokázáno, že díky své atraktivitě může okrajový biotop vykazovat daleko větší druhovou bohatost. Podle práce Riese a Siska z roku 2004 existuje několik důvodů, proč tomu tak je. Pro rychlejší pochopení je asi dobré uvést tyto důvody na konkrétních příkladech.

Představme si imaginárního lesního živočicha, který preferuje vlhko a stín, který je v interním lese. Pole okraj lesa osvětluje, ale k plnému oslunění nedochází, takže se živočich bude v okrajovém biotopu moci pohybovat, ale ne v tak vysokých počtech jako v interním lese. Les zároveň vrhá stín a vytváří vlhkost na okraji pole, takže může živočich při hledání potravy vstupovat i do části přilehlého polního biotopu, kde ale budou jeho počty se vzdáleností od lesa postupně klesat.

Pokud bude ten samý lesní živočich preferovat lesní stín, ale zároveň i sušší prostředí pole, je pravděpodobné, že se spíše bude zdržovat blíže k lesnímu okraji a jeho počty budou klesat jak směrem do pole, tak směrem do lesa.

Poslední variantou může být situace, kdy se zdroj, který bude živočich hledat, bude koncentrovat přímo v okraji (například adekvátní množství úkrytů). Pak bude žít zejména v něm a na obě strany bude pronikat pouze výjimečně.

 

Hnízdní predátoři ve fragmentované krajině

Mnohdy bývá samotný okrajový efekt spojován s predací ptačích hnízd. Hnízdní predátoři bývají často nespecializované druhy ptáků, savců nebo plazů, kteří se náhodně pohybují krajinou a narazí-li na ptačí hnízdo s vajíčky či mláďaty, vyberou je. K takovým predátorům patří například liška obecná nebo sojka obecná (Garrulus glandarius).

Pokud ptáci díky zvýšenému množství zdrojů přednostně zahnízdí v okrajové zóně, vystavují se tak zvýšenému predačnímu tlaku (= ekologická past).

Se zmenšující se velikostí krajinného fragmentu mohou predátoři ptačích hnízd pronikat hlouběji a hlouběji do jádrového biotopu a rozšiřovat tak působení okrajového efektu. Většina prací se shoduje na šíři do asi 150 – 200 metrů od okraje, ale existují i takové, které na širokoprostorové škále zaznamenaly okrajový efekt až do 2 – 5 km od okrajové zóny.

Zajímavý pohled umožnilo porovnání vlivu různé míry fragmentace krajiny na přežívání ptačích hnízd – odhalilo totiž, že nejsilnější okrajový efekt se vyskytuje v krajině se střední mírou fragmentace. Není to nic nelogického, protože v relativně homogenní krajině bývají dobrá hnízdní místa téměř všude, zatímco v silně fragmentované krajině téměř nikde.

Savčí a plazí predátoři nacházejí hnízda na základě pachových vjemů, ptačí predátoři na základě vjemů zrakových. V homogenním prostředí je obtížné se orientovat. Je-li krajina více fragmentovaná, struktury, které se v ní výrazně odlišují (například osamocené stromy, lidská sídla, dlouhé ploty, vodní kanály atp.) slouží jako dobré orientační body. Nadto mnoho z takových struktur může fungovat i jako dobré pozorovatelny, ze kterých má predátor přehled, co se v okolí děje. Asi každý z nás někdy pozoroval dravce na člověkem vybudovaných sloupech, plotech a ohradách.

Ptáci se na zvýšený predační tlak adaptují například optimalizací polohy hnízda. Ve vlhkých loukách a mokřadních biotopech Švédska se čejky chocholaté (Vanellus vanellus) a vodouši rudonozí (Tringa totanus) vyhýbali hnízdění v blízkosti dlouhých zdí a linií ostnatých drátů, protože na těchto strukturách většinou posedávali krkavcovití ptáci a doslova skenovali okolní krajinu.

Stejně se prokázalo, že ťuhýci obecní (Lanius collurio) jen velmi neradi zahnízdili v místě blízkém teritoriu strak nebo vran. Dokonce i v rámci krkavcovitých samotných se projevila určitá nejistota v hnízdění strak obecných (Pica pica) v blízkosti vraních hnízd.

Míra ukrytí hnízda bude hrát také velkou roli při ochraně před vizuálně se orientujícím predátorem. Ptáci mají většinou dvě strategie – ti, kteří aktivně hnízdo kryjí vlastním tělem (například hrabaví či pěvci), mívají zbarvení splývající s okolním prostředím a vajíčka světlá či výrazně barevná. Naopak ti, kteří hnízdo opouštějí, mívají maskovaně zabarvená vajíčka (například bahňáci).

Aktivita rodičů kolem hnízda musí být také co nejmenší, protože mnoho predátorů může naleznout hnízdo například na podkladě sledování rodičů, přilétajících krmit mláďata či díky aktivitě ptáčat samotných. Ptačí vajíčka bývají nicméně pouze doplňkovou součástí potravního jídelníčku nespecializovaných predátorů – tvoří obvykle ne více než 5 % celkového potravního spektra.

U ptačích predátorů se zvýšenou schopností učení fungují ale patřičné vlohy si polohu hnízda zapamatovat. Některé práce odhalily, že mnohé vrány jsou schopné se s odstupem času vrátit na stejné místo a znovu vyplenit již jednou navštívené hnízdo.

Identifikace hnízdních predátorů je v praxi většinou velmi obtížná a vyžaduje instalaci kamery k hnízdu samotnému. Zůstane-li vejce alespoň trochu pohromadě, bývá možné ptačího predátora rozlišit podle bodového místa, kde vrazil do vejce zobák. Naproti tomu savčí predátor promáčkne vajíčko zuby na více místech.

Mnohdy se ale stává, že vejce z hnízda úplně odnese nebo jej rozbije do takové míry, že jeho identitu opravdu identifikovat nelze. Limitním faktorem pro odnesení z hnízda může být například rozteč tlamky nebo zobáku – zatímco vrána vejce velikosti bažantího může odnést z hnízda pryč, straka do stejné šířky zobák již není schopna otevřít.

Nicméně kdybychom si chtěli sepsat všechny druhy, které jsou schopny ptačí hnízdo vyplenit, asi by byl seznam velmi dlouhý – díky kamerám a náhodným pozorováním se prokázalo, že příležitostně si totiž na ptačím vajíčku či mláděti pochutná leckdo – od obvyklých návštěvníků, jako jsou lišky, kuny, kočky, divoká prasata nebo krkavcovití ptáci přes veverky, motáky, včelojedy a šplhavce až po užovky, čápy, volavky nebo bukáčky. Spektrum vejcožravých živočichů je tedy velmi široké.

Někdy bývá hnízdo vybráno ne z důvodu touhy po potravě, ale jako eliminace konkurenta. Tím může být například pro straky obecné příslušník vlastního druhu, ale pro vrabce domácí (Passer domesticus) může jít o druhy jiné.

Hnízdní predace v kontextu fragmentované krajiny tedy může být jednou z důležitých forem ekologických pastí a v člověkem přetvářené krajině může pro mnohé ptačí druhy znamenat nezanedbatelné riziko.

 

Petr SUVOROV

 

vychází v 6:41 a zapadá v 19:06 vychází v 21:36 a zapadá v 11:53 Nákupní košík 0
Zpracování dat...