Časopis Myslivost

Leden 2013

Několik myšlenek ke stavu české myslivosti

Myslivost 1/2013, str. 10  Ing. Jan HART
Chtěl bych - možná si dovoluji trochu moc - poznamenat několik slov k současnému stavu naší myslivosti. V časopisu Myslivost vychází již delší dobu rubrika „Tak nevím“. Je to, alespoň podle mého názoru, tribuna, ze které k nám mluví, když ne nejzkušenější, tak určitě ti, kteří se, a já věřím, že poctivě, pokoušejí nalézt cestu, kterou jistě mnohý z nás myslivců hledá. V této rubrice už koncem roku 2011 vyšel příspěvek, který se pokouší nalézt odpověď na otázku „Co se to stalo s naší myslivostí“? Myslím, že tuto otázku si položil každý, kdo zažil doby, kdy myslivost byla o kamarádství, o přejícnosti, kdy nebyla postavena na penězích a snaze „mít“ za každou cenu.

Autor výstižně mluví o odklonu od přírody, o globalizaci, o velkovýrobě včetně genetických úprav rostlin, o mnohdy nesmyslně velikých lánech kukuřice nebo řepky, na jejichž okraji stojí bezmocný lovec. O úbytku honebních ploch a zemědělské půdy obecně. O vytváření „rovnováhy“ v přírodě ochranou pouze některých, z celkového souboru vytržených druhů. O čtyřkolkách brázdících přírodou cesta necesta, o turistech, o volně se toulajících psech s majiteli bůhvíkde, o jezdcích na koních, o lyžařích a autech, kterým mnohdy nestačí silnice ani polní cesty.

Tohle všechno je však realita, která by zřejmě tak jako tak přišla jako součást společenského rozvoje, i když některé výše uvedené „civilizační projevy“ svědčí spíše o pohrdání přírodou a ztrátě kulturnosti mnohých z nás. Stát se sice občas snaží o nápravu věcí, vydá v této souvislosti jakousi právní normu upravující v tomto směru nejhorší projevy bezohledných jedinců, ale jestliže není schopen, možná, že není ani ochoten, garantovat dodržování takovéhoto zákona, zcela zjevně vynaložil své úsilí zbytečně.

Mnohem horší je realita, která se bohužel vetřela do našich řad. „Bohatí loví v oborách, v Africe, Kanadě nebo na Aljašce, méně majetní, dnes ale v řadě případů i málo majetní, ve svých honitbách trochu loví, ale hlavně pracují“, konstatuje pisatel (i když o té práci lze mnohdy polemizovat, protože ekonomický pohled na myslivost nutí většinu z nás spíše k práci, která cosi vynese a za prostředky jí získané je možno koupit zvěř k lovu, když ji v honitbě nemáme, nebo k úhradě neúměrně vysokého nájemného, případně na úhradu mnohdy zveličovaných škod způsobovaných zvěří - ne že bych se škody pokoušel omlouvat nebo zpochybňovat).

Dříve práce v honitbách, tak jak si ji mnozí dobře pamatujeme, směřovala především pro zlepšení podmínek pro zvěř, pro zajištění dostatku krmiva pro zimní přikrmování a tak dále, přitom je ovšem třeba konstatovat, že dříve zvěř a příroda tuto pomoc potřebovala neskonale méně než dnes.

Zamyslíme-li se nad tímto dělením, můžeme dospět k závěru, že proces dělení na chudé a bohaté je zřejmě také přínosem doby, ve které žijeme, ve které je náš pohled nejenom na myslivost poznamenán pohledem přes peníze a výnos. Přesto si dovolím tvrdit, že toto dělení je počátkem rozdělení našich řad, rozdělením, které se může stát trvalým a pro naši myslivost procesem s fatálními důsledky. Staří Římané měli heslo (a také se jím důsledně a úspěšně celé věky řídili) a které (latiníci mi prominou možnou gramatickou nesprávnost, latinsky neumím, když jsem chodil na gymnázium, latinu jsme neměli a škola se jmenovala SVVŠ) znělo „Divide et impera“.

Rozdělení jimi ovládaných národů na proti sobě stojící skupiny jim umožnilo je úspěšně ovládat a „panovat“. Komu toto rozdělení naší pořád ještě početné společnosti, mající ve svém názvu výraz „Jednota“, poslouží, je zřejmé. Přátelé, nebo alespoň k myslivosti tolerantní členové občanské společnosti, to asi nebudou.

Co je však nejvíc tragické, je fakt, že nás nedělí ti, kteří nám nepřejí, ale že se takto začínáme rozdělovat sami mezi sebou (třeba na ty, kteří mají a na ty, kteří nemají).

Společnost je přes řadu různých sociologických průzkumů víceméně jasně proti myslivosti obecně a proti myslivcům (zvláště některým) zaměřena. I tady se dá vysledovat jakýsi dlouhodobě stoupající společenský trend. Tragické však je, že k jeho spádu sebevražedně přispíváme i my myslivci. Spoustu problémů, vděčně přijímaných sdělovacími prostředky, si totiž bohužel způsobujeme sami. Tragedie, jejichž doprovodem je myslivecká zbraň, vedle svého tragického osobního rozměru pro jejich účastníky, pohled společnosti, přiživený mnohdy bulvárem, samozřejmě dále prohlubují.

Nejsou to ale jen tyto případy. Ať už je to zástřel chráněných živočichů, někde dokonce trávení jedem, nerespektování zákonů i vlastních stanov a zvyklostí, o dodržování řady tradic, které jako naše dědictví po předcích bychom měli zvláště chránit ani nemluvě.

Řada z nás se „pyšní“ jasnou nevědomostí o mnohdy zásadních znalostech, o kterých se mluví třeba na kurzech adeptů myslivosti nebo uchazečů o zbrojní průkaz (absurdní navíc je dát to takovému nastupujícímu myslivci, snažícímu se nabytou znalost uplatnit, dát takzvaně „sežrat“ a ukázat mu, kdo tady je větší „odborník a znalec“. Vždyť co se dá říci na příběh střelce na společné naháňce, který na výlož po leči přinesl úlovek se slovy: „Tak jsem toho hajzla mývalovce dostal“. Pointa spočívá v tom, že to nebyl mývalovec, ale border teriér lovce lovícího společně s ním.

Tento příběh jsem slyšel, je možné, že se stal jinak, možná to byl úplně jiný příběh, který ukazuje jinou stranu našich neznalostí. Příběh, který vyvolává další zamyšlení o myslivcích, kteří neznají.

O myslivcích, kteří si myslí, že se získanými znalostmi z dalekého mládí vystačí na celý myslivecký život. O myslivcích, kteří, alespoň mně to tak připadá, znát ani nechtějí.

O myslivcích, kteří nečtou ani náš stavovský časopis, navíc časopis, který je, nebo může být, naší tribunou i zdrojem nových moderních a potřebných znalostí. Časopis, který ale neproniká mezi ostatní veřejnost a mnohdy ani mezi myslivce, z nichž řada jej nemá předplacený a který se v trafikách hodně těžce hledá.

O myslivcích, kteří dokážou napřed vystřelit a teprve potom přemýšlet.

O myslivcích, kteří si svůj koníček pořídili za pár dnů díky svému postavení nebo penězům a kteří díky tomu chtějí mít, a bohužel mnohde i mají, hlavní slovo v zásadních problémech i situacích, které nás ostatní trápí.

V tom zamyšlení nad současným stavem se autor příspěvku ve výše zmíněné rubrice zkusil jaksi teoreticky zeptat našich mysliveckých velikánů otázkou položenou výše a zkusil za ně, protože už k nám z mysliveckého ráje jejich hlas nedoléhá, odpovědět. Zeptal se Julia Komárka, který je ve svých Karpatech určitě šťastný. Řekl by snad: „Zemřel jsem včas“. Jeho odpověď prý nemůže být jiná, i když z ní čiší dosti zřetelně beznaděj.

Jiný zelený kamarád, který vynaložil mnoho času při setkáváních se s myslivci na mnoha besedách a školeních a předával tam svoje znalosti a poznatky, by prý odpověděl otázkou. „Čemu jsem vás zelení kamarádi naučil? K čemu to všechno bylo?“

Je pravda, že dnešní poznání je mnohem dále než v jeho dobách, ale on nás nepoučoval jenom o něm. Jistě jste poznali dalšího z našich mysliveckých velikánů, autora skvostů v myslivecké knihovně, Jaromíra Javůrka. V jeho knížkách najdeme právě to, co nám dnes chybí, něco, co on měl za samozřejmé a lidské, co mu dovolilo nás zelenými kamarády nazývat.

Třetím, jehož touto otázkou oslovil, byl výjimečný znalec toho nejlepšího, co lze v přírodě nalézt, básník přírody, „Zelený Jaromír“, jak ho ve vzpomínkách na dávné „Lovy beze zbraní“ nazývali jejich tehdejší okouzlení účastníci, úžasný vypravěč a člověk, který svému vyprávění dokázal dát atmosféru výjimečnosti, Jaromír Tomeček. Jeho odpověď lze nalézt v každé jeho knížce, v každém jeho vyprávění. Když řekl: „Hora je máma, hora je domov“, připomenul mi slova velkého básníka českého národa Viktora Dyka. Jeho: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš“ nám velmi důrazně připomínají, a nejenom nám myslivcům, že odkloníme-li se od přírody, přijdeme o to nejlepší, co v nás, lidech, ještě zbylo. Navíc promítnutí jeho veršů „…sebe jsi zradit moh, ale své potomky?“…do dění naší doby dává jeho veršům rozměr možná ještě tragičtější, rozměr budoucnosti našich dětí a potomků.

Takže položená otázka „Co se to s naší myslivosti stalo, proč jsme došli až sem?“ by mohla platit nejenom pro nás myslivce, ale v přeneseném slova smyslu odpověď na ni bohužel ukazuje, jak málo z dřívějšího „poctivého“ člověčenství v nás lidech zůstává.

Ta rubrika v našem časopisu Myslivost má název „Tak nevím“. Ve své úvaze jsem si dovolil použit slova několika dopisovatelů do této rubriky, kteří v ní otevřeli svá srdce a vyslovili své obavy. Dopisovateli, kteří svá slova v ní vyslovili před jakousi dobou a jejichž síla s časem vyprchává.

Domnívám se, že to, co mne při jejich čtení silně oslovilo, je nutné vyslovit a říkat znovu a znovu, pokusit se vyburcovat zbytky našeho lidství, citu a sounáležitosti s přírodou, se vztahy mezi námi lidmi, nejenom myslivci, ale se všemi, kteří mají přírodu a dění v ní v srdci i v duši. Protože pokud v sobě sílu k překonání lhostejnosti a trpěné bezohlednosti nenajdeme, budeme za krátký čas moci rubriku „Tak nevím“ přejmenovat. Jaký název potom pro ni budeme moci zvolit, to už ponechávám na vaší úvaze.

Ing. Jan HART

vychází v 7:23 a zapadá v 16:08 vychází v 1:31 a zapadá v 14:35 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...