Časopis Myslivost

Leden 2013

Setkání s tetřevy

Myslivost 1/2013, stzr. 73  Ing. Josef Trnka
Po celý rok 2012 jsem v časopisu Myslivost pozorně sledoval odborné články, které pojednávají o jednom z nejkrásnějších ptáků žijících nejen u nás, ale i v Evropě a Asii. Jeho český název je tetřev hlušec. Česká společnost ornitologická vyhlásila tohoto mimořádného opeřence ptákem roku 2012 a jistě oprávněně. Jsem rád, že i časopis Myslivost věnuje tomuto krásnému ptáku mimořádnou pozornost v řadě svých článků.

Odborné články uvedené v časopisech mají velmi dobrou úroveň, a to jak ze strany Čechů tak i Slováků. Základní údaje lze bez problémů převzít jako přehled o životě tohoto krásného živočicha.

Šumava i ostatní horské oblasti měly v minulosti značný výskyt tetřevích kohoutů a slepic, takže reprodukce byla trvalá bez velkých výkyvů. Bohužel současný stav této populace se postupně měnil. Doufejme, že se podaří tento trend zastavit, případně zlepšit.

Měl jsem osobně obrovské štěstí, že jsem v letech 1958 až 1982 mohl tyto ptáky sledovat, pohybovat se mezi nimi po celé dlouhé roky, samozřejmě sledovat hlavně průběh toku tetřevího kohouta. Šumava se stala mou velkou láskou, a tak jsem po krátkém působení v Borových Ladech nastoupil jako polesný polesí Bučina na Kvildě - Františkově. Právě zde v oblasti Kvildských plání se nacházel velký počet tetřevích kohoutů a slepic. Mimořádný výskyt mohl být sledován zvláště v období tetřevího toku, kdy v některých lesních porostech a někdy i celých odděleních velkého rozsahu, tokalo tři a více kohoutů. Převážně se jednalo o smíšené porosty s převahou smrku a s menším zastoupením jedle a buku. Pouze na polesí Kvilda v oblasti Černé hory (1315 m n.m.) byl pouze smrk, ale i zde se tetřevům mimořádně dařilo.

V těchto letech až do konce roku 1964 nebyl uloven ani jediný tetřev hlušec a samozřejmě ani slepice. V prvé řadě byli tetřevi Lesním závodem Prameny Vltavy hájeni a je potřeba zdůraznit, že na druhé straně zde bylo hraniční pásmo, které bránilo volnému vstupu do prostoru mezi Vltavou a státní hranicí s Německem. Tetřevi měli v této části naprostý klid.

Dovolte mi několik vzpomínek na tetřevy a z části i na lovecké hosty.

Tetřevi samozřejmě zůstávali na svých místech přes celou zimu. Pokud byly zahájeny práce v těžbě a v průběhu pěstebních prací a v této době probíhal tok kohouta, na tokaništích se pracovalo jen výjimečně nebo vůbec. V roce 1966 byl povolen odstřel několika tetřevů, většinou loveckým hostům ze Západního Německa.

Kromě jiných přijel o dva roky později na tetřeva myslivec, kterého jsem úspěšně doprovodil předloni na lov dobrého jelena osmnácteráka s kvalitní trofejí. Přijel odpoledne a večer jsme šli spolu na zábrk. Protože jsem věděl, kde tetřev na stromě zahřaduje, zůstali jsme stát a asi po hodince nám nalétl mezi větve smrku, chvilku se tam pohyboval a potom se v klidu usadil. Potichu jsme se tiše vraceli k autu a odjeli na Kvildu.

Domluvili jsme si domluvili sraz na polesí na třetí hodinu ráno. Odjeli jsme směrem k Bučině, u poslední křižovatky jsme vystoupili z auta, nabili pušky a vydali se vlevo ke Stolové hoře. Počasí se mezitím začalo měnit, začal foukat silný nárazový vítr a drobně poletoval mokrý sníh. Předpokládal jsem, že přes toto nepříznivé počasí, tetřevi budou tokat. Poslouchali jsme pozorně, zda uslyšíme alespoň nějakou sloku jejich písně, ale poslouchali jsme jen skučení větru. Když bylo asi půl osmé a vraceli jsme se zpátky podle stěny lesa, vyletěl náhle ze spodku koruny stromu silný tetřev. Leknutí nás obou bylo na místě, ale tetřev obratným letem prolétl stromy a zmizel nám z očí v prostoru Tobiášky. Vrátili jsme se k autu, vybili náboje a rozjeli se směrem ke Kvildě.

Vjíždíme do první pravotočivé zatáčky před námi je dlouhá rovná cesta a na ní dva tetřevi, asi osmdesát metrů od sebe silným zobákem vybírají drobné kamínky - gastrolity. Auto tiše přede a my sledujeme tento zázrak přírody. Dlouho, a to jsme měli stále zapnutý motor, snad čtvrt hodiny, jsme se dívali na šikovnost těchto velkých ptáků. Teprve až host rozjel auto, oba kohouti odlétli.

Ráno jsme byli včas na tokaništi, vítr se trochu uklidnil a sníh nepadal a my jsme dokonce po chvíli zaslechli tokajícího tetřeva. Nejprve s přestávkami, ale pak začal skládat sloky jednu za druhou. Pukal, přešel v trylek, vždy se ozval výlusk, broušení a stále dokola. Zjistili jsme, že se jedná o stejného tetřeva, který byl včera zahřadován na zábrku.

Byla již velmi dobrá viditelnost, ale tetřeva jsme stále dobře neviděli a již jsem se obával, že odtáhne za slepicemi. Najednou přestal tokat a někde ze středu vrcholu sjel na zem a tam začal znovu tokat. Kohout předváděl své kroužky, spirály a otáčky. Nádherný pohled na toho tetřevího krasavce. Ale mně se najednou zdálo, že se od nás vzdaluje, a tak jsem dal pokyn ke střelbě.

Kulovnička jen silně pleskla, kohout se po ráně jen zhoupl, zatřepal letkami a zhasnul. Dlouho jsme stáli u tohoto tetřeva, důkladně jej prohlédli a zjistili, že byl střelou málo poškozen. Tetřev dostal poslední zob a lovecký host úlomek za klobouk. Před polednem jsme dojeli do hotelu Hvězda. Ostatní hosté, kteří se již také vraceli zpět z lovů, neměli ten den takové lovecké štěstí, a tak se alespoň obdivovali tomuto krásně vybarvenému tetřevu.

Šedesátá léta přinesla uvolnění nejen ve společnosti, kultuře, ale i v lesním hospodářství a myslivosti. Dokonce jsme mohli zavádět německé lovecké hosty kousek od ženijního zabezpečení. U nás se jednalo v jarních měsících o odstřel tří kohoutů v průběhu dvou let. O prvním kohoutu jsem již psal, druhý byl uloven bez nějakých problémů, ale horší to bylo u třetího tetřeva.

Byl bych nerad, aby to vyznělo jako nějaké zesměšňování, ale skutečnost co se stalo při lovu, je pravdou. Lesník Honza dostal jako doprovod loveckého hosta, dokonce nefalšovaného německého fořta. Všechno by bylo v pořádku, ale problém byl v tom, že fořt z války si přivodil těžké zranění, byla mu amputována celá noha. Přijel již na začátku dubna a na Kvildě bylo v lesích ještě dobrých osmdesát centimetrů, ale někde až jeden a půl metru, navátého, ulehlého, zčásti podmáčeného sněhu.

Odjezd si s Honzou domluvili na tři hodiny ráno a brzy dojeli k poslední křižovatce před Bučinou. Odtud obočili vlevo směrem k odd. 21. s mírným spádem dolů. Čekala je chůze asi pět set metrů k okraji tokaniště.

Zpočátku se zdálo, že se dostanou ke kohoutům bez problémů. Jenomže potom sníh začal v lese povolovat, fořt se začal stále více propadat, až najednou zjistil, že je zdolání další cesty nad jeho síly. Honza, který šel vepředu a udával směr, zřejmě v té tmě poodešel trochu více od loveckého hosta a fořt zůstal stát, najedou se ocitl sám v neznámým prostředí a tmě. A tak najednou se z naprostého lesního ticha ozvalo zoufalé volání: „Hilfe, Hilfe .... Hans Hilfe!"

Na fořta zřejmě dolehl strach z neznámého lesa, z vysokého sněhu, z případného návratu zpět k silnici, který jej čeká. Honza sice rychle přiběhl zpátky, ale fořt již naprosto ztratil zájem o lov tetřevích kohoutů a jeho prvořadým zájmem bylo dostat se k autu. Najednou byl i problém pohybovat se svou protézou. Nakonec společnými silami a hlavně za pomoci lesníka se s častými přestávkami k tomu autu dostali, lépe řečeno doplazili.

Fořt ten se k celé situaci postavil čelem s tím, že si vůbec nedovedl představit, co se může stát, když jel lovit na zasněženou Šumavu za tak vysokého sněhu. Nakonec se s námi rozloučil a odjel domů do Německa. Na základě jeho nových zážitků a zkušeností se domnívám, že upustil z lovů na Šumavě natrvalo.

V určitém období po roce 1973 částečně poklesla tetřeví populace, a to hlavně v nižších oblastech. V oblasti Kvildy a Bučiny naopak zůstával stav stále neměnný a dokonce se přibližně jeden až dva kohouti každý rok odlovili.

Během následujících let došlo k zajímavé události, že se objevili dokonce dva tetřevi, kteří se chovali velice podivně. Lesník Vojta Toušek zjistil, že starší tetřev byl na levém stojáku kroužkován a na pravém měl barevné označení. Ze všech zjištěných poznatků bylo jasné, že oba tetřevi přeletěli státní hranici k nám a dolétli až na samotný okraj Kvildy, kde se jim prostředí zalíbilo. „Byl jsem od rána na zalesnění na Černé hoře s brigádníky z Příbrami a teprve v odpoledních hodinách jsem se zajel podívat na místo výskytu obou kohoutů v prostoru Vlasatá. Přijížděl jsem na motocyklu, zastavil a najednou jsem spatřil, že se na mne doslova řítí rozdováděný a agresivní tetřev. Nechal jsem běžet motor a zůstal jsem v klidu sedět. Tetřev jakmile dorazil k motocyklu, ihned začal útočit na přední kolo klovcem i letkami. Postavil jsem motorku na stojan, motor stále běžel a já jsem k němu začal k tetřevu mluvit. On kousek poodešel a mně se zdálo, že reagoval jedním světlem, potom druhým a najednou složil letky a pomalu odcházel hlouběji do lesa. Když jsem sedl opět na motorku a přidal plyn, kohout znova začal tokat. Zjistil jsem s určitostí, že reaguje na hluk motoru a to dosti agresivně." Toto je výpověď mého kamaráda Vojty, který mě potom dvakrát osobně přesvědčil o chování těchto tetřevích krasavců.

V následujícím roce byly i nadále sledováni oba dva tetřevi a jejich chování bylo stále stejné. Asi v polovině dubna najednou oba kohouti zmizeli a již se nikdy neobjevili. Můžeme se jen domýšlet, kdo to asi byl, kdo pomohl tetřevům k jejich likvidaci nebo odletu.

Ing. Josef TRNKA, ilustrace Oldřich Tripes

 

Autor lng. Josef Trnka měl rád, doslova miloval, krásy zádumčivé Šumavy a Novohradských hor jako lesník, který považoval zvěř a myslivost jako nedílnou součást hospodaření v lesích. Kdo si přečetl jeho prvotinu Halali Šumavy a Novohradských hor, která vyšla v roce 2010, jistě pochopil, že i později jako ředitel Jihočeských lesů měl rád veškerou zvěř, považoval ji za neoddělitelnou součást lesního hospodaření. Tetřevovité měl ale vždy rád obzvlášť, a má stále, i nyní, v době, kdy slaví 75 let svého života, stále na tuto krásnou zvěř vzpomíná…

Oldřich TRIPES

vychází v 6:41 a zapadá v 19:06 vychází v 21:36 a zapadá v 11:53 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...