Časopis Myslivost

Listopad / 2013

75.ROČNÍK MEMORIÁLU KARLA PODHAJSKÉHO – Praha západ 27.-29.září 2013

Myslivost 11/2013, str. 26  Vladimíra Tichá
Slovo tradice vzniklo spojením latinských slov trans (přes) a dare (dávat). Do češtiny by se tedy tradice dala přeložit jako předávání. Předávat se dají věci různé, ale slovo tradice se nejčastěji používá v souvislosti s kulturním dědictvím a jeho předáváním z generace na generaci. Kulturním dědictvím mohou být i akce, které zdánlivě s kulturou nemají nic společného. Kulturním dědictvím je určitě i Memoriál Karla Podhajského, a na to bychom neměli zapomínat.

 

V souvislosti s Memoriálem Karla Podhajského se používá celá řada přívlastků. Říká se o něm, že je soutěží tradiční, nejtěžší, nejkrásnější a také nejprestižnější. Pro letošní 75. ročník by se dala použít všechna uvedená přídavná jména a zvláště platné je pak slovo tradiční. Sídlem memoriálu totiž byl areál České zemědělské univerzity v Praze a díky výbornému nápadu pořadatelů a vstřícnosti lesnické a dřevařské fakulty došlo k propojení memoriálu, vůdců, rozhodčích a studentů. Kde jinde by se také mělo předávat kulturní dědictví než na univerzitě a kde jinde by se měl absolvent školy s lesnickým zaměřením poučit o tom, co to je výcvik loveckých psů, než právě na Memoriálu Karla Podhajského?

Studenty je třeba pochválit. Přišli se nejen podívat, ale tam, kde bylo třeba, pomohli. Zvláštní poděkování si zaslouží studentský sbor trubačů. Troubili krásně, a to nejen při slavnostním zahájení, ale i v průběhu celého memoriálu. A tak se poslední zářijový víkend rozléhala v okolí Prahy v honitbách na Praze - západ krásná lovecká muzika, která i laiky upozornila na to, že se zde koná něco mimořádného.

Pro rozhodčí a vůdce memoriál začínal v pátek 27. září, kdy proběhla prezence, veterinární přejímka, porada rozhodčích a samozřejmě losování startovních čísel. To bylo pojato poněkud netradičně. Čísla byla napsána na střenkách loveckých nožů a vůdcové tak získali nejen startovní číslo, ale i pěknou památku.

V sobotu ráno stálo na zahájení dvacet psů a jejich vůdců, středně početná korona a čestní hosté, kterými byli představitelé České zemědělské univerzity, Ministerstva zemědělství, Středočeského kraje, ČMMJ, kynologických organizací a starostové obcí, na jejichž katastru memoriál probíhal.

Pětasedmdesátého Memoriálu Karla Podhajského se zúčastnilo 14 německých krátkosrstých ohařů, dva čeští fousci a po jednom zástupci měla plemena německý drátosrstý ohař, německý dlouhosrstý ohař, pointer a maďarský ohař krátkosrstý. Memoriálem úspěšně prošlo jen osm psů. Byly zadány dvě I. ceny, tři II. ceny a tři III. ceny.

Vítězný pes, kterým se stal český fousek Bor z Podřipské stráně vedený Miroslavem Vackem, obdržel titul Vítěz MKP, čekatelství CACT a byla mu přiřčena nejlepší vodní práce.

Druhý pes, kterým byl další český fousek Brok z Vobícek, vůdce Zdeněk Staněk, získal r.CACT a ocenění za nejlepší les.

Třetí místo patřilo německému drátosrstému ohaři Jarovi z Plzínů, vůdce Radek Duda. Pes sice běžel ve II. ceně, ale předvedl nejlepší práci na barvě.

Až na čtvrtém místě stál první německý krátkosrstý ohař, Brit zo Šurianského kopca, vedený nestorem česko-slovenské kynologie Otto Banásem. Tento pes obdržel ocenění za nejlepší pole.

Čekatelství mezinárodního šampionátu práce CACIT navrženo nebylo, protože vítězný pes nepřišel do kontaktu s živou kachnou. U obou českých fousků je třeba ocenit temperament a chuť do práce. Určitě je příjemnější se dívat na psa, který má z toho, co na něm vůdce chce, viditelnou radost, než na psa, který se třese hrůzou při představě, co ho čeká, pokud daný povel nesplní.

Sbor rozhodčích pracoval pod vedením Josefa Musila. Vrchní rozhodčí to byl věci znalý a klidný, své kolegy neznervózňoval a jak se sluší a patří jim dal pro práci patřičný prostor. Nejen jeho, ale i další rozhodčí je třeba pochválit za to, že se na honitby přijeli předem podívat a věděli tak, co je čeká. Posuzování rozhodčích by se dalo označit jako memoriálové. Zvláště na velkém poli byla laťka nasazena vysoko, byla ale také nasazena všem stejně. Ocenit je třeba rozhodčí za to, jak precizně vůdcům i koroně popisovali práci psů a zdůvodňovali zadané známky.

Na páteční poradě byl dohodnut jednotný postup při hodnocení vleček a dohledávek. Nepříliš přesné znění Zkušebního řádu totiž napomáhá dvojímu výkladu. Část lidí si myslí, že vlečka a dohledávka se hodnotí od vypuštění psa do okamžiku, kdy pes dojde ke zvěři a dále že se jedná o přinášení. Na 75. MKP se rozhodčí jasně domluvili, že vlečka a dohledávka se jako práce hodnotí od vypuštění psa až po předání zvěře. Známka z přinášení je pak známkou pomocnou, která hovoří tom, jak pes v době, kdy na něj rozhodčí vidí, zachází se zvěří a jak ji předává. Vrací-li se například z vlečky, zabloudí do korony a je třeba mu dát povel, snižuje se známka z vlečky s tím, že orientace není taková, jak má být. Pokládá-li zvěř a zvedá při tom hlavu, nebo například správně nedosedne nebo nepředá, snižuje se známka z přinášení.

Rozhodnutí vypadalo logicky, rozhodčí jej dodržovali a žádný problém nenastal. V novém znění Zkušebního řádu by mělo být hodnocení obou disciplin jasně vysvětleno.

Rozhodčí museli řešit ještě jeden nepříjemný problém. Snad poprvé v historii memoriálu bylo povoleno, aby jeden vůdce vedl dva psy. Nikdo určitě nechce zpochybňovat práci vůdce, ani kvality obou psů. Z hlediska memoriálu to ale je záležitost značně nepříjemná. Komplikuje se losování, protože vůdce musí mít oba psy v jedné skupině, takže jedno číslo mu rozhodčí přidělují, což se asi losováním nedá nazvat. Komplikuje se například společný hon, kde je požadováno, aby zároveň pracovali nejméně dva psi, ale určitě to nemohou být psi jednoho vůdce.

Problém může být i okolo klidu na stanovišti, kde lze očekávat efekt kladný (na sebe zvyklí psi mohou být, když jsou spolu, klidnější) i záporný (projeví-li neklid jeden pes, druhý se k němu snadno přidá).

I otázka maximálního počtu psů předváděných na jedné akci by měla být v novém řádu ošetřena. Jinak by se, přehnaně řečeno, mohlo stát, že profesionální cvičitelé budou naráz připravovat pět psů, se všemi se kvalifikují a na MKP se potkáme jen se čtyřmi vůdci.

Jednotlivé discipliny probíhaly v dobře vybraných lokalitách. Vzdálenosti mezi pracovišti nebyly velké a vůdci ani korona neměli problém s přesuny. Krásné počasí ale vylákalo do přírody houbaře, cyklisty a výletníky, což trochu znesnadňovalo práci všem zúčastněným. To je ale problém, na který kynologické akce v poslední době narážejí a nemusí se jednat jen o ty, co probíhají v blízkosti větších měst.

Terény pro lesní práci nebyly jednoduché a na barvách a vlečkách se zapotil leckterý vůdce i rozhodčí. Barvy se zdály být velkým problémem. Polovina startujících hlásila při losování jako práci na barvě hlasiče nebo oznamovače. Pouze jediný pes ale jako oznamovač došel. Ostatní měnili typ práce buď před barvou, nebo v jejím průběhu. Všechny účastníky určitě potěšilo, že letiště Václava Havla z technických důvodů změnilo přistávací dráhy a obávaný „kravál přistávajících letadel“ psy při práci nerušil.

Zvěře na velkém poli bylo dost, dalo by se říci, že pro některé psy až moc. Názor korony zněl: „Začínáme být zvyklí na to, že na zkouškách je jeden kus zvěře na deset psů, tady je deset kusů zvěře na jednoho psa a leckterý pes je z toho úplně vedle.

Některým vůdcům vadilo, že hledání probíhá v řepě. Na podzim to ale přece je normální krytina a přesouvat hledání na trávníky v parcích určitě nechceme.

Na malém poli se práce psů dala výborně sledovat. Pohozená se zkoušela v remízku podrostlém hustou a vysokou trávou. Pro psy to nebylo nejsnazší a uspět mohl jen ten, kdo se opravdu řídil nosem.

Práce na hluboké vodě probíhaly na malém rybníku s nepříliš příkrým vstupem. Ranní teploty byly nízké a smůlu mohl mít ten, kdo si vylosoval číslo, které ho poslalo na vodu jako na první disciplinu. Na „studenou koupel“ doplatil i jinak výborně pracující Kir od Blatského potoka, kterého jednička z ochoty posunula do III. ceny. Při přinášení kachny mu už studená voda nevadila. Rákosí bylo podrostlé a plné bahna, přesto je psi většinou absolvovali bez větších problémů.

Memoriál Karla Podhajského je hlavně o psech, je ale také o lidech. Je velmi smutné, že se z kynologie vytrácí slušnost a korektní přístup. Je to vidět na výstavách psů a začíná to být vidět i na vrcholných výcvikových akcích. Pro úspěch je leckdo ochotný dělat věci, které by se dělat neměly.

Vidět je to například na barvách. Pořadatelé nemohou určovat jejich trasu až v okamžiku, kdy se kapou. Barvy, stejně jako vlečky v lese, musí být předem připravené. Z toho vyplývá pro vůdce příležitost jít se podívat, kudy vedou. Že se něco takového děje, bylo znát i na letošním MKP. Barvy byly prochozené, s ulámanými větvičkami a k nalezení byly značky udělané křídou a dokonce i rtěnkou, tedy značky, které za sebou určitě nezanechali pořadatelé.

Smutně úsměvný byl údajný sobotní nález peněženky jednoho z vůdců, a to na barvě určené úplně jinému psovi. Podle rozhodčích bylo někdy obtížné poznat, zda pes vede vůdce nebo vůdce vede psa. Vůdci se dívali po značkách a zcela jim ušlo, že právě minuli lože. Ve většině případů se ale ukázalo, že pes ví, kudy má jít a že ho vůdce kočíruje špatně. Snaha něco obejít nebo si něco usnadnit může být snahou kontraproduktivní.

Není ale možné házet všechny vůdce do „jednoho pytle“. Většina z nich měla vystupování hodné tak důležitého memoriálu, a pokud neuspěli, dokázali prohru brát sportovně a s noblesou. Poděkovat je třeba vůdcům, které zaváhání psa na nějaké disciplině vyřadilo z dalšího boje, ale oni přesto pokračovali dál. Korona sice nebyla závratně početná, byli to ale lidé, kteří se přijeli podívat na práci psů a zjištění, že skoro žádní psi již neběží, by je nepotěšilo.

Na 75. ročníku Memoriálu Karla Podhajského neuspělo 60 % předvedených psů. Je to smutné a určitě se bude hodně diskutovat o tom, kde spočívá příčina a nebude se o tom diskutovat poprvé. Pravdou je, že podmínky pro přípravu všestranného ohaře jsou rok od roku horší a že uznání zaslouží ti, kdo se přesto snaží psy cvičit. Celé řadě psů chybí zkušenost, a když se dostanou do honitby s větším množstvím zvěře, probudí se v nich lovci.

Roli mohou hrát i stále častěji využívané elektronické obojky. Pes není hloupý tvor a dobře si uvědomuje, že ta věc, která mu dá při výcviku ohavnou ránu, na memoriálu na jeho krku chybí a že tedy není důvod se chovat slušně.

Někteří psi jsou přetažení a je na nich jasně vidět, že už je to nebaví. Ono absolvovat během týdne IKP a MKP je náročné pro psy a nakonec i pro jejich vůdce.

Původně se pro větší množství vypadlých psů hledal důvod v mírném posuzování všestranných zkoušek a byl vymyšlen systém nominací. Na základě dosavadních zkušeností se ale nezdá, že by nominace něco zlepšily. Problém je určitě i v tom, že na Memoriál Richarda Knolla a následně i na Memoriál Karla Podhajského postupují psi, kteří nominační podmínky nesplnili. Počet psů je ale třeba naplnit, a tak se sáhne i tam, kam by se vlastně podle pravidel sahat nemělo. Z tohoto pohledu se zdá být jarní nominace pouze příjemnou společenskou záležitostí, na které se po dlouhé zimě mají možnost potkat lidé okolo ohařů.

Memoriál Karla Podhajského je mezinárodní soutěží. Letos se ale dostavili pouze tři zahraniční vůdci. Důvodů je určitě celá řada. Memoriál je do té míry těžký, že si vůdci z Německa nebo Polska uvědomují, že mají minimální šanci uspět, a tak na něj raději nejedou. Problém byl tentokrát i v tom, že se ve stejném termínu konal na Slovensku Memoriál Kolomana Slimáka a slovenští kolegové raději soutěžili doma. Lze jen doufat, že se Kynologická komise ČMMJ pro příští rok se slovenskými kolegy na termínech memoriálů lépe domluví.

Za přípravu pětasedmdesátého, tedy do určité míry jubilejního, ročníku MKP je třeba pochválit pořadatele. Jako sídlo memoriálu vybrali méně obvyklé, ale velmi důstojné místo. Česká zemědělská univerzita, která se chystala na zahájení podzimního semestru, byla uklizená jak dům pečlivé hospodyně před vánočními svátky. K dispozici byly restaurační prostory Klubu „C“, v kterých je nainstalováno i promítací zařízení. Sobotní večer byl kromě obvyklého tanečního večírku i místem, kde se promítaly záběry z prvního memoriálového dne. Program to byl výborný a všemi také patřičně oceňovaný.

Pořadatele je třeba pochválit i za velké množství cen. Je možné namítnout, že ceny nedávali oni, ale sponzoři. Ty ovšem musí někdo oslovit a vše s nimi dojednat, což vyžaduje značné diplomatické schopnosti. Všichni víme, jak se dnes lidé i firmy výdajům brání.

Obdivované a chválené byly webové stránky memoriálu (http://www.mkp2013.cz/). Byly plné informací v průběhu přípravy i během soutěže, kdy se na nich hned objevovaly známky jednotlivých psů. V okamžiku, kdy se vyhlašovaly výsledky, byla výsledková tabulka i na webu.

Pořadatelé pracovali pod vedením Radima Dudy a byli opravdovým týmem s jasným zájmem o věc. Do jejich práce se určitě promítlo i to, že celá řada z nich psy pravidelně vodí, a to i vrcholných memoriálech, a že tedy dobře vědí, co by být mělo a co je naopak nežádoucí.

75. ročník Memoriálu Karla Podhajského skončil. Bude se o něm diskutovat, najdou se určitě kritici a leckterého vůdce bude vloudivší se chyba mrzet ještě dlouhou dobu. Určitě je ale možné říci, že to byl memoriál pěkný a zajímavý a že se příznivci loveckých psů už dnes těší a možná své ohaře připravují na 76. ročník, který by se měl konat 3. - 5. října. 2014 v Dobré Vodě v okrese Jičín.

Vladimíra TICHÁ

Snímky Jan Tichý

 

vychází v 7:31 a zapadá v 17:58 vychází v 23:33 a zapadá v 14:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...